Červenka obecná

Červenka obecná při pohledu zepředu Mladý pták Červenka obecná (Erithacus rubecula) je druh ptáka z čeledi lejskovitých (Muscicapidae), rozšířený v severní Africe, Evropě a západní Asii. Jedná se o malého, většinově nenápadně zbarveného ptáka s velkou rezavočervenou náprsenkou na tváři a hrudi, který se vyskytuje v lesích i houštinách poblíž lidských sídel v parcích a zahradách.

Živí se hmyzem a dalšími bezobratlými, které hledá převážně na zemi nebo v přízemní vegetaci. Přímo na zemi nebo nízko nad ní bývá umístěno také nenápadné miskovité hnízdo, do kterého klade 5-7 světlých, drobně tmavě skvrnitých vajec.

Červenka obecná jako typicky zbarvený, relativně běžný a často poměrně důvěřivý pták patří k široce známým druhům. Zvláštní oblibě se těší ve Velké Británii, kde je tradičně spojován s Vánoci a roku 2015 byl britskou veřejností v anketním hlasování vybrán za neoficiálního národního ptáka.

Etymologie

Rodové jméno, Erithacus, pochází z řeckého erithakos a odkazuje na neznámého ptáka, obvykle ztotožňovaného s červenkou obecnou. Druhové jméno, rubecula, má základ v latinském ruber, které v češtině znamená „červený“, a je patrně zdrobnělinou (byť je možné zakončení odvozovat i od slova gula, „hrdlo“).

Český název červenka má předobrozenecký původ a podobně jako latinské druhové jméno je odvozen z červené náprsenky tohoto ptáka. V ostatních slovanských jazycích se pro druh objevují jména jiná; k nejbližším tomu českému patří polský název rudzik. +more Ve staročeštině byl druh označován také výrazy ludačka, udačka či místně hudačka, patrně proto, že staví dobře ukrytá hnízda (základovým slovem by v takovém případě mohlo být louditi, tedy „klamat“).

Taxonomie

Druh prvně popsal Carl Linnaeus v roce 1758 v 10. vydání svého díla Systema Naturae pod názvem Motacilla rubecula. +more Do rodu Erithacus druh zařadil francouzský přírodovědec Georges Cuvier roku 1800.

Rod Erithacus dříve vedle červenky obecné čítal další dva druhy: E. akahige a E. +more komadori. U uvedených východoasijských druhů nicméně byla na základě molekulárně fylogenetických studií prokázána bližší příbuznost se skupinou jiných asijských druhů nežli s červenkou obecnou, což vedlo k revizi a přeřazení obou druhů do rodu Larvivora. Červenka obecná se tak po této změně stala jediným druhem rodu Erithacus. Rod Erithacus byl tradičně považován za blízce příbuzný s rody Luscinia a Tarsiger, nicméně nedávné fylogenetické analýzy jako blíže spřízněné uvádějí africké monotypické rody Pogonocichla a Swynnertonia.

U červenky obecné se rozlišuje 8 poddruhů: * E. r. +more melophilus Hartert, 1901 - žijící na Britských ostrovech; * E. r. rubecula (Linnaeus, 1758) - Maroko a většina Evropy východně po Ural; * E. r. tataricus Grote, 1928 - Ural, severozápadní Sibiř; * E. r. superbus Koenig, 1889 - Tenerife a Gran Canaria; * E. r. witherbyi Hartert, 1910 - Alžírsko a Tunisko; * E. r. valens Portenko, 1954 - Krym; * E. r. caucasicus Buturlin, 1907 - severní a východní Turecko, Ázerbájdžán; * E. r. hyrcanus Blanford, 1874 - jihovýchodní Ázerbájdžán, severní Írán.

Popis

Velikosti vrabce, s velkou hlavou a poměrně dlouhýma tenkýma nohama. Délka těla je 12,5-14 cm, rozpětí křídel dosahuje 20-22 cm a hmotnost se pohybuje v rozmezí 15-22 g. +more Svrchní část těla je světle hnědá s úzkou žlutou páskou v křídlech, spodní modrošedá a bílá s nápadnou rezavočervenou náprsenkou na tváři a hrudi. Pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou celí hnědí, světle skvrnití a postrádají červenou náprsenku. Zobák je černohnědý se světle hnědou u kořene dolní čelisti, nohy hnědé a duhovka tmavohnědá.

Pelichání mladých ptáků (částečné) probíhá v srpnu až září, dospělých ptáků (úplné) někdy již od července do konce září.

Dospělý pták je díky výrazné oranžové náprsence ve středoevropských podmínkách zaměnitelný pouze s lejskem malým, od kterého se liší větší velikostí, oranžovou náprsenkou zasahující až po tváře a ocasem bez bílých skvrn. Mladý pták se svým skvrnitým zbarvením podobá mladým slavíkům, má však hnědší ocas.

V některých částech areálu je červenka obecná častým obyvatelem zeleně kolem lidských sídel, jinde spíše plachým lesním ptákem. Zdržuje se hlavně na zemi v krytu vegetace, kde poskakuje s mírně zdviženým ocasem a svěšenými křídly. +more Zcela nekrytým plochám bez vegetace se pokud možno vyhýbá, a při jejich překonávání obvykle letí nízko nad zemí přímo do nejbližšího keře.

Hlas

Vábí krátkým „tik“, které při vyrušení přechází do dlouhé řady „tik-ik-ik-ik“. Poplašný hlas je velice tenké „tsííí“ podobné hlasu kosa černého. +more Zpěv je kolísavý, zvonečkovitě znějící. Mimo období pelichání zpívá po celý rok, začíná ještě před rozedněním a končí večer až téměř za tmy jako jeden z posledních pěvců. Zpívají obě pohlaví; zpěv samce bývá delší a rozmanitější. Maximum zpěvní aktivity u samce připadá na období námluv a u samice na podzim (v období rozmnožování zpívá na rozdíl od samce jen zřídka).

Rozšíření a habitat

Červenka obecná má evropský typ rozšíření, s areálem sahajícím od severní Afriky a západní Evropy východně po řeku Ob. Je převážně tažná, se zimovišti v západní a jižní Evropě, severní Africe a na Blízkém východě. +more Táhne v noci, dle údajů od okroužkovaných ptáků rychlostí až 100 km/den.

Žije ve všech typech lesa s nepříliš hustým bylinným patrem, přičemž dává přednost stinným místům v blízkosti vody. Lze ji nalézt také v houštinách, parcích, sadech, zahradách a na hřbitovech. +more V Evropě vystupuje až po 2 200 m n. m. .

Výskyt v Česku

V ČR hnízdí běžně na celém území od nížin po hory, nejvýše v Hrubém Jeseníku do 1400 m n. m. +more Populace hnízdící v ČR je převážně tažná, pravidelně zde však zimují ptáci ze severských populací.

Rozmnožování

Červenka obecná je celoročně teritoriálním ptákem, který vedle hnízdních okrsků obhajuje oddělená potravní teritoria také v zimě (samci ze stálých populací běžně hájí stejný okrsek celý život). Hnízdí monogamně, příležitostně je zdokumentována též bigamie. +more U tažných populací na hnízdiště jako první přilétá samec, který bezprostředně poté zabírá teritorium, začíná zpívat a vyčkává návratu samice. U stálých ptáků dochází k tvorbě párů mnohdy již v průběhu ledna, a to obvykle dvěma způsoby: buď se samice přesune do okrsku cizího samce, nebo se sousedící teritoria obou ptáků spojí. Zřídka může také samice ve svém teritoriu setrvat a vyčkat, dokud se k ní nepřipojí samec. Během fertilní periody samice žadoní podobně jako mláďata na hnízdě a samec ji v závislosti na intenzitě volání krmí a zároveň aktivně střeží před samci z okolí. Krmení samice samcem někdy pokračuje i v průběhu sezení na vejcích, ale část samic samce naopak po spáření až do začátku líhnutí mláďat odhání. Hnízdo červenky se snůškou umístěné na zemi Hnízdní okrsek o rozloze cca 0,3-0,7 ha je hájen velmi intenzivně prostřednictvím zpěvu a charakteristického postoje se zvedáním hlavy, vystavováním červené náprsenky a pocukáváním těla, křídel a ocasu. V případě, že vniknuvší jedinec tohoto varovného chování ze strany domovského ptáka nedbá, může dojít i k soubojům, které mohou být velmi tvrdé a v krajních případech končit fatálními zraněními jednoho ze soupeřů. V rámci teritoriálního chování bylo prokázáno, že červenky rozlišují mezi zpěvy sousedních a cizích samců a vnímají také směr, odkud zpěv přichází. Na ptáky ze sousedních teritorií reagují méně agresivně než na cizince, ozve-li se však sousedův zpěv z protilehlé hranice teritoria, než má, je reakce stejně agresivní jako v případě cizince. Cílem útoků červenek se příležitostně mohou stát i jiné druhy ptáků podobné velikosti.

Vzhledem k většímu poměru samců než samic v populaci zůstává přibližně 20 % z nich nespárovaných. Tito nehnízdící ptáci často využívají společná nocoviště v krytu křovin.

Místo k hnízdění vybírá samice. Otevřené miskovité hnízdo je většinou na zemi ve svahu, břehu potoka nebo ve strži, zřídka i v dutém pařezu, stromu, (polo)budce, ve zdi, pohozené plechovce či jiné přírodní i umělé (polo)dutině. +more V ptačí budce je zdokumentováno hnízdění ve výšce až 7,5 m. Stavebním materiálem je suché listí, mech, tráva, kořínky a jiný rostlinný materiál, výstelku kotlinky tvoří rostlinná vlákna, kořínky a srst. Hnízdo staví většinou samotná samice po dobu 4-5 dní. Dospělý pták na hnízdě s mláďaty Ve střední Evropě hnízdí pravidelně 2x, vzácně 3x ročně od dubna do července. Snůška čítá 5-7 smetanově bílých, drobně rezavohnědě nebo červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 19,7 × 15,1 mm. Jsou známy i početnější snůšky (až s 10 vejci), ale v takových případech se předpokládá účast více než jedné samice. Snášení probíhá denně v časných ranních hodinách, někdy s jednodenní pauzou. Inkubace trvá 13-14 dnů a podílí se na ní pouze samice. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, hnízdo opouštějí ve stáří 13-15 dnů a dalších 8 dnů jsou přikrmována. V případě mláďat z prvního hnízdění s nimi v poslední fázi setrvává již jen samec, zatímco samice začíná se stavbou nového hnízda. Po plném osamostatnění jsou mladí ptáci z domovského okrsku vyhnáni. Pohlavní dospělost nastává ve 2. kalendářním roce.

Ztráty na snůškách dosahují zhruba 21 %, nejčastější příčinou je predace. Studie neprokázala korelaci hnízdní úspěšnosti s velikostí hnízdního okrsku, nýbrž s hustotou vegetace ano.

Průměrná délka života se vlivem vysoké úmrtnosti pohybuje kolem jednoho roku. Každý rok totiž nepřežije více než 60 % dospělých ptáků. +more K nejcitelnějším ztrátám dochází během krutých zim, doprovázených akutním nedostatkem potravy. Nejvyšší známý věk v ČR je 18 let a 7 měsíců.

Potrava

Červenka sbírá většinu potravy z povrchu půdy, přičemž často aktivně prohledává hrabanku nebo útočí z nízkých větví keřů a stromů; zdokumentován je i lov potravy v mělké vodě. V hnízdním období se živí bezobratlými, hlavně hmyzem a pavoukovci, po zbytek roku přijímá také rostlinnou potravu, tvořenou měkkými semeny, bobulemi a jinými plody. +more Na hnízdech v dubobukovém lese na Slovensku bylo zjištěno celkem 404 vzorků potravy náležících asi 109 druhům bezobratlým o průměrné velikosti 8,4 mm. Mezi nejčastěji zastoupené skupiny (početně i objemově) patřili slíďákovití (Lycosidae), mouchovití (Muscidae), housenky můrovitých (Noctuidae) nebo mnohonožky (Diplopoda).

Denní spotřeba potravy u dospělého ptáka představuje až 750 bezobratlých o rozměrech 2-6 mm, což odpovídá přibližně 120 % jeho tělesné hmotnosti. Mladý pták v prvním roce spotřebuje dohromady zhruba 4,5 kg potravy, u dospělého ptáka je spotřeba více než dvojnásobná.

Predátoři

Hlavním predátorem červenky obecné je krahujec obecný, za ztrátami na hnízdech stojí také kočka, tchoř, veverka, rejsek, straka, kuna, plch.

Ohrožení a početnost

Červenka obecná je v Evropě běžným ptákem s populací odhadovanou na 43-83 milionů párů (2004). V letech 1970-90 byly celkové počty v Evropě stabilní a v období let 1990-2000 i přes pokles jedné z klíčových populací ve Švédsku mírně narostly. +more Jako stabilní se v posledních desetiletích jeví také početnost v ČR, kde byly celkové stavy mezi lety 1985-89 stejně jako v letech 2001-03 odhadnuty na 0,5-1 milion párů. Červenka obecná se řadí mezi 15 nejběžnějších ptačích druhů na území ČR.

Vztah k lidem

+morejpg|thumb'>Červenky obecné na britské vánoční pohlednici z počátku 20. století V severské mytologii je červenka představována jako posel zpráv boha blesků Thóra. V severní Evropě je tradičně vnímána jako jeden ze symbolů Vánoc a objevuje se jako častý motiv na vánočních pohlednicích. Dle anglické pověsti získala oranžovočervenou náprsenku od Kristovy krve, když mu při ukřižování zpívala do ucha utěšující píseň.

V minulosti červenka platila také za oblíbeného klecového ptáka chovaného v domácnostech pro svůj vzhled a zpěv, což zmiňuje i Brehm (1888):

Pták roku

Červenka obecná byla Českou společností ornitologickou zvolena Ptákem roku 2016, čímž chtěl spolek dle vlastního vyjádření „upozornit na skutečnost, že i běžným a široce rozšířeným druhům může hrozit nebezpečí - například prosklené zastávky hromadné dopravy“.

Odkazy

Reference

Literatura

BEZZEL, E. Ptáci. +more Rebo Productions, 2007. . * Iván de la Hera, Irene Hernández‐Téllez, José Pérez‐Rigueiro, Javier Pérez‐Tris, Francisco Javier Rojo & José Luis Tellería (2020). [url=https://onlinelibrary. wiley. com/doi/10. 1111/jeb. 13630]Mechanical and structural adaptations to migration in the flight feathers of a Palaearctic passerine. [/url] Journal of Evolutionary Biology. doi: https://doi. org/10. 1111/jeb. 13630.

Externí odkazy

Kategorie:Lejskovití Kategorie:Fauna Evropy