Aglutinační jazyk

Technology

12 hours ago

Author

Aglutinační jazyk používá pro vyjádření gramatických funkcí afixy (tj. předpony, přípony a vpony), které se přidávají ke kmeni. To je i rysem flektivních jazyků, ale na rozdíl od nich označuje jeden aglutinační afix právě jednu gramatickou funkci. Například v češtině (převážně flektivní jazyk) ve slově kozlů označuje přípona -ů současně množné číslo a 2. pád, přičemž sdružení dvou a více gramatických kategorií v jediném afixu je základní rys typu flekčního. V maďarštině (převážně aglutinační jazyk) ve slově szomszédokra („na sousedy“) přípona -k (-o- je epentetická samohlaska) označuje tedy pouze množné číslo a další přípona -ra označuje allativ, pád odpovídající české předložce „na“.

Žádný jazyk nemůže být nikdy jediného typu, sdružují se v něm vždy rysy typů různých, a tak i v jazycích, které se nepovažují za převážně aglutinační, můžeme najít aglutinační rysy. Např. +more v češtině jsou rysem aglutinačního typu předpony superlativu, třetího stupně, nej- a záporu ne-.

K základnímu typovému rysu - vyjádření jedné mluvnické kategorie právě jedním závislým morfémem - se pak pojí další typové rysy na úrovni morfologie, syntaxe i fonologie. Klasifikací jazykových typů a jejich rysů se zabývá jazyková typologie, jedna z disciplín srovnávací jazykovědy.

Aglutinační typ patří do typologické skupiny syntetických jazyků. Výraz „aglutinační“ pochází z latinského agglutinare, což znamená slepit.

Typově převážně aglutinační jsou některé jazyky ugrofinské, turkické, drávidské, korejština, japonština a další.

* Ukázka skládání morfémů ve svahilské větě Anamwona. („On ji vidí“): :

	a-	na-	mw-	-ona
3. +more os. j. č. („on“)	přít. průb. čas	obj. 3. os. j. č. („ji“)	sloveso („vidět“)

* Ukázka skládání morfémů v korejské větě Kasidžiman… („Jde, ale…“): :

	ka-	si-	-džiman
kořen slova („jít“)	zdvořilostní vpona	spojovací sufix („ale“)

* Ukázka skládání morfémů ve finském slově taloissammekinko. („také v našich domech. +more“): :

	talo-	i-	ssa-	mme-	-kin	-ko
kořen slova („dům“)	množ. číslo	pád inessiv („v“)	přivlastňovací sufix („náš“)	částicový sufix se zvláštním významem („také“)	částicový sufix s tázacím významem („. “)

* Ukázka skládání morfémů v ajmarské větě Markajar sarasktwa… („Jdu do své vesnice“): :

	marka	ja	r	sara	sk	t	wa
kořen podstatného jména („vesnice“)	můj	allativ	kořen slovesa („jít“)	průběhový čas	1. osoba	fokus

Polysyntetické jazyky

Polysyntetické jazyky jsou podtypem aglutinačních. Vyznačují se vyšším koeficientem syntézy a zpravidla mají shodu slovesa s více argumenty (aktanty) a derivační morfologii měnící rekurzivně slovní druh.

Sloveso se v polysyntetických jazycích morfologicky shoduje zpravidla s podmětem nebo agensem a s dalším argumentem valenčního rámce. Podle konkrétního jazyka se druhý argument s morfologickou shodou vybírá podle hierarchie životnosti nebo určitosti.

Polysyntetické jazyky se dělí na afixální a kompozitní. V afixálních jazycích obsahuje každé slovo pouze jednu autosémantickou složku (např. +more v kečujštině). Kompozitní jazyky mohou obsahovat více autosémantických složek v rámci jednoho slova (např. v mohavštině). Příkladem kompozitní výstavby slova je inkorporace (např. v eskymo-aleutských jazycích). Afixální jazyky se vyvinuly z kompozitních.

Příkladem polysyntetického jazyka jsou eskymácko-aleutské jazyky, např. grónština či většina jazyků indiánských, např. +more nahuatl, lakotština, kečujština či ajmarština, aglutinační jazyky nepolysyntetické jsou například japonština, altajské jazyky jako turečtina a mongolština nebo jazyky ugrofinské, jako finština a maďarština.