Deklarace české šlechty v letech 1938 a 1939

Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa zahrnují tři důležitá vystoupení zástupců české šlechty v letech 1938 a 1939, která směřovala k prezidentům Edvardu Benešovi a Emilu Háchovi:

* první deklarace byla přednesena 17. září 1938 na Pražském hradě prezidentovi Československé republiky Edvardu Benešovi při zvláštní audienci, * druhá deklarace byla přednesena 24. +more ledna 1939 rovněž na Pražském hradě při audienci u Emila Háchy, tehdy prezidenta pomnichovské Česko-Slovenské republiky, * třetí deklarace ze září 1939 měla formu dopisu, který byl signatáři podepisován postupně a poté 6. října 1939 doručen Emilu Háchovi, tehdy státnímu prezidentovi protektorátu Čechy a Morava.

Tato prohlášení byla vyjádřením toho, že významná část české šlechty stojí na straně československého státu a českého národa.

První šlechtická delegace u prezidenta Beneše

Přestože po vzniku Československa byla česká šlechta, patřící k elitě svržené habsburské monarchie, zákonem č. 61 ze dne 10. +more prosince 1918 formálně zrušena, její vliv v období první republiky přetrvával. Ve 30. letech 20. století se někteří příslušníci šlechtických rodů, žijící na území československého státu, stali sympatizanty sudetoněmeckého hnutí. Díky tomu byla česká šlechta jako celek často považována za proněmeckou. Aby tento názor vyvrátili, rozhodli se někteří z představitelů česky smýšlejících šlechtických rodů veřejně vyjádřit oddanost své vlasti, deklarativně prezentovat sounáležitost s Československem a svou podporu celistvosti státu.

V září roku 1938, kdy se mezinárodní situace vyostřovala a na území republiky probíhala Runcimanova mise, se ujal potřebné iniciativy Zdeněk Kinský. Inspirací mu bylo prohlášení profesorů pražské univerzity v září 1938 proti nacistickým plánům na odtržení pohraničí, a také žádosti a výzvy od československých občanů, aby se šlechtické rody za republiku postavily.

Zdeněk Kinský svůj záměr předem projednal s prezidentem Benešem a po jeho souhlasném vyjádření sestavil delegaci významných rodů - snahou bylo, aby každý rod byl zastoupen jen jednou, pokud možno svou hlavou. Výjimkou byl František Kinský: ten si přál být součástí delegace, aby napravil hanbu způsobenou jeho rodové větvi tím, že hlava rodu Ulrich Kinský otevřeně spolupracoval s Henleinovci a NSDAP, a tím napomáhal k destrukci Československa. +more Přípravou textu deklarace byl pověřen Karel Schwarzenberg, uznávaný mezi delegáty za nejlepšího historika.

Schůzka šlechticů s prezidentem Benešem byla smluvena na 17. +more září 1938. Text šlechtického prohlášení adresovaného hlavě státu měl původně přednést Zdeněk Kolowrat jako předseda velkostatkářského spolku, ale ze zdravotních důvodů se této pocty vzdal a deklaraci nakonec přečetl právě František Kinský:.

Audience se účastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. V abecedním pořadí: Karel Belcredi, Rudolf Theobald Czernin, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Jindřich Dobrzenský, František Josef Kinský, Zdenko Radslav Kinský, Zdeněk Kolowrat, Jan Adolf Lobkowicz, Karel Parish, +more_Schwarzenberg'>Karel VI. Schwarzenberg, Leopold Sternberg, Hugo Strachwitz.

Druhá šlechtická delegace u prezidenta Háchy

Po vzniku tzv. druhé československé republiky chtěli zástupci české a moravské šlechty novému prezidentovi Háchovi potvrdit to, co již předtím deklarovali prezidentu Benešovi. +more Delegace, jejíž přijetí na Pražském hradě bylo domluveno na 24. ledna 1939, byla svým složením až na malé změny totožná s delegací předešlou. Do jejího čela se opětovně postavil František Kinský, který přednesl prohlášení přímo vyjadřující i podporu prezidentu republiky:.

Prezident poté vyjádřil uznání odhodlání členů starobylých českých rodů sloužit československému státu a národu, ocenil hodnotu české šlechty pro stát a připomněl i její roli ve vývoji národa.

Přijetí se účastnilo opět 12 zástupců šlechtických rodů. V abecedním pořadí: Karel Belcredi, Rudolf Theobald Czernin, Jindřich Dobrzenský, František Josef Kinský, Zdenko Radslav Kinský, Jan Adolf Lobkowicz, Jan Pálffy, Karel Parish, +more_Schwarzenberg'>Karel VI. Schwarzenberg, Jiří Sternberg, Leopold Sternberg, Hugo Strachwitz.

Národnostní prohlášení české šlechty v září 1939

Po ustanovení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 čelili příslušníci české i moravské šlechty tlaku na přihlášení se k říšské resp. německé národnosti. +more Ve šlechtických kruzích opět vznikla potřeba deklarovat vlastní postoj a ohradit se proti nastalé germanizaci. Tentokrát se tak stalo formou dopisu prezidentu Emilu Háchovi, jehož první nástin připravil František Schwarzenberg. V textu tohoto prohlášení, který byl nejprve 7. září 1939 projednán ve výboru Národního souručenství, se oproti dřívějším vyjádřením autoři zaměřili pouze na otázku národnosti a přímo zde několikrát zaznělo vyjádření o jejich sounáležitosti s českým národem.

K deklaraci, kterou předal 6. +more října 1939 prezidentovi František Schwarzenberg osobně, se připojilo postupně celkem 85 signatářů (71 jich dopis podepsalo vlastní rukou, dalších 14 k tomu některého signatáře pověřilo). Někteří tak učinili na znamení odporu k okupaci a germanizaci i přesto, že za normálních okolností se k českému národu nehlásili. Z celkem 33 zastoupených rodů byla více než polovina původu českého či moravského, zbývající část tvořila šlechta „mezinárodního původu“ (rody, jejichž předkové přišli do českých zemí např. z Francie, Anglie, Itálie nebo Rakouska).

Pod prohlášením byli uvedeni (opět v abecedním pořadí): René Baillet de Latour (*1878), Quido Battaglia (*1873), Jindřich Belcredi (*1902), Karel Belcredi (*1893), Richard Belcredi (*1891), Michael Bubna-Litic (*1864), Mikuláš Bubna-Litic (*1897), Josef Colloredo-Mansfeld (*1910), Jeroným Colloredo-Mansfeld ml. (*1912), Jeroným Colloredo-Mansfeld st. +more (*1870), Weikhard Colloredo-Mansfeld (*1914), Edmund Czernin (*1907), František Josef Czernin (*1878), Humprecht Czernin (*1909), Jan Děpold Czernin (*1915), Rudolf Czernin (*1904), Bedřich Daczický z Heslowa (*1913), Hugo Daczický z Heslowa (*1911), Mikuláš Daczický z Heslowa (*1909), Jan Dlauhoweský (*1909), Karel Dlauhoweský (*1910), Karel Dlauhoweský (*1876), František Dobrzenský (*1915), Jan ml. Dobrzenský (*1911), Jan st. Dobrzenský (*1870), Jindřich Dobrzenský (*1892), Otakar Dobrzenský (*1871), František Bořek-Dohalský (*1887), Jiří Bořek-Dohalský (*1914), Bedřich Hildprandt (*1902), Jindřich Hildprandt (*1895), Karel Hildprandt (*1894), Robert Hildprandt (*1893), Josef Karel Hrubý z Gelenj (*1866), Gustav Kálnoky (*1892), Arthur Korff-Kerssenbrock (*1914), Klement Korff-Kerssenbrock ml. (*1912), Klement Korff-Kerssenbrock st. (*1883), Alfons Kinský (*1912), Bedřich Karel Kinský (*1911), František Kinský (*1879), František Antonín Kinský (*1915), Josef Kinský (*1913), Zdenko Radslav Kinský (*1896), Egon Kolowrat-Krakowský (*1889), Hanuš Kolowrat-Krakowský (*1879), Zdeněk Kolowrat-Krakowský (*1881), Otomar Kolowrat-Krakowský (*1891), Bedřich František Lobkowicz (*1907), Jan Lobkowicz (*1885), Jaroslav Lobkowicz (*1877), Jaroslav Lobkowicz ml. (*1910), Josef Lobkowicz (*1918), Mořic Lobkowicz (*1890), Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (*1891), Emanuel Mensdorff-Pouilly (*1866), František Mensdorff-Pouilly (*1897), Jan Mladota (*1917), Ervin Nádherný ml. (*1909), Ervin Nádherný st. (*1876), Oskar Nádherný (*1871), Alfons Paar (*1903), Jan Pálffy (*1872), Karel Pálffy (*1900), Karel Parish (*1899), Theodor Podstatský-Thonsern (*1909), Bohuš Rieger (*1895), Alois Serényi (*1893), Jindřich M. Schlik (*1875), František Schlik (*1914), Jindřich Schlik (*1916), Zikmund Schlik (*1916), Ondřej Schlik (*1917), Ervin Schoenborn (*1899), František Schoenborn (*1899), Arnošt Schwarzenberg (*1892), František Schwarzenberg (*1913), Karel Schwarzenberg (*1911), Jiří Sternberg (*1888), Leopold Sternberg (*1896), Hugo Strachwitz (*1900), Arnošt Thun-Hohenstein (*1905), Max Wratislav (*1917), Josef Osvald Wratislav (*1883), Maxmilián Wratislav (*1857).

Vzhledem ke svému charakteru nebylo prohlášení uveřejněno.

Důsledky

Deklarace jsou dokladem pravděpodobně posledního významného společného vystoupení šlechty v českých dějinách. Jednalo se sice jen o malou skupinu z dřívější mocenské elity na českém území, ale protektorátní bezpečnostní složky její aktivity samozřejmě pečlivě sledovaly a deklarace znamenaly pro jejich signatáře značné nebezpečí.

Formy perzekuce byly různé: ekonomický postih, psychický nátlak, v několika případech i tresty odnětí svobody. Kolektivním trestem byly majetkové sankce. +more V únoru 1940 byly dány pod vnucenou správu majetky všech účastníků první delegace ze září 1938, později byla vnucená správa uvalena i na další šlechtice, z nichž mnozí předtím připojili své podpisy pod národnostní prohlášení v září 1939.

Další osudy exponentů české šlechty během existence protektorátu byly velmi rozdílné - někteří se zdiskreditovali svým působením ve veřejných funkcích, případně je obava o jejich rodiny přiměla k přijetí říšské národnosti nebo i ke spolupráci s Němci (např. Pálffyové). +more Mnozí ale svou sounáležitost s českým národem zachovali a svému deklarovanému přesvědčení se nezpronevěřili. Jejich statky zůstaly pod vnucenou správou, některé byly vnucenými správci prodány, některé zkonfiskovány či vyvlastněny pro vojenské účely.

I mezi šlechtici se našly osobnosti, které se aktivně podílely na domácím i zahraničním odboji (např. Zdeněk Bořek-Dohalský a jeho bratři Antonín a František, nebo Jindřich Kolowrat-Krakowský). +more Mnozí byli uvězněni, někteří i popraveni nebo věznění nepřežili.

Odkazy

Reference

Literatura

Související články

Česká šlechta

Externí odkazy

[url=https://www.historickaslechta.cz/o-nas/]Internetový magazín Historická šlechta[/url]

Kategorie:Události roku 1938 Kategorie:Události roku 1939 Kategorie:Česká šlechta