Cesko.wiki Hawker Hunter
Author
Albert FloresHawker Hunter je britský transonický proudový stíhací letoun 2. generace z přelomu 40. a 50 let vyvinutý společností Hawker Aircraft pro Royal Air Force. Navržen byl tak, aby využil výhody nově vyvinutého proudového motoru Rolls-Royce Avon a šípového křídla. Dále byl prvním letadlem poháněným proudovým letounem vyrobeným firmou Hawker, které byl zavedeno do služby u RAF. 7. září 1953 prolomil upravený první prototyp světový rychlostní rekord a dosáhl rychlosti 1 171,01 km/h.
Jednomístný Hunter byl uveden do služby v roce 1954 jako denní stíhací letoun a rychle u RAF vystřídal stíhačky první generace jako byly Gloster Meteor a de Havilland Venom. Roli letounou pro každé počasí a noc plnil Gloster Javelin. +more Postupně také vznikaly vylepšené varianty tohoto typu mimo jiné s lepšími motory a větší kapacitou paliva. Letouny Hunter používaly také dva týmy RAF: „Black Arrows“, kterému se při jedné příležitosti povedla rekordní formace 22 strojů Huntery. Později „Blue Diamonds“, kteří létali s 16 letadly. Hunter byl také široce vyvážen a sloužil celkem ve 21 letectvech.
Během šedesátých let byl do služby v roli záchytného stíhacího letounu zaveden nadzvukový English Electric Lightning a Huntery byly přeřazeny jako stíhací bombardéry a průzkumné letouny. Dvoumístné varianty zůstaly ve službě k výcviku a pro vedlejší role u RAF a Royal Navy až do počátku 90. +more let. Ještě šedesát let po svém uvedení byl stále v aktivní službě a do roku 2014 jej provozovalo libanonské letectvo.
Několik provozovatelů letouny Hunter nasadilo v řadě konfliktů včetně suezské krize, adenské krize, indo-pákistánské války v roce 1965 a roku 1971, občanské války v Rhodesii, druhé války v Kongu a řadě arabsko-izraelských válek. Celkem bylo společností Hawker Aircraft a jejím nástupcem Hawker Siddeley vyrobeno 1 972 letounů Hunter; několik strojů bylo vyrobeno na základě licence v zahraničí. +more V britských službách byl Hunter ve svém hlavním určení nahrazen letouny Lightning, Harrier a Phantom II.
.jpg)
.jpg)
Vývoj
Kokpit dochovaného Hunteru +morehunters. arp. jpg|náhled'>Huntery akrobatické skupiny Black Arrows Hawker Hunter T. 7 (XL577, G-BXKF), 2007 První prototyp P. 1067 (sériové číslo WB 188) vzlétl z letiště v Boscombe Down 20. července 1951 se zkušebním pilotem Hawkeru Nevillem F. Dukem. Po zabudování motoru Avon RA. 7R o tahu 42,68 kN na režimu přídavného spalování vzlétl jako Hunter Mk. 3 7. července 1953. 7. září téhož roku na tomto upraveném prototypu překonal pilot N. F. Duke světový rychlostní rekord hodnotou 1170,958 km/h. O 12 dní později vytvořil další rekord na 100 km uzavřeném okruhu, který prolétl rychlostí 1141,346 km/h.
Druhý prototyp (WB 195) byl zalétán 5. května 1952 s kompletním zbraňovým systémem a sériovým motorem Avon RA. +more7 Mk. 104. První dva exempláře tvořily předchůdce sériovým strojům Hawker Hunter F. 1, třetí prototyp (WB 202), první vzlet 30. listopadu 1952, předcházel sérii Hunter F. 2 s motory Sapphire.
Celková produkce varianty F. 1 čítala 139 strojů, z nichž první (WT 555) vzlétl s motorem Avon RA. +more21 Mk. 113 o tahu 33,57 kN 16. května 1953. Verze F. 2 bylo vyrobeno 45 kusů se záletem prvního exempláře (WN 888) s pohonnou jednotkou Sapphire AS. Sa6 Mk. 101 14. října 1953. Obě verze se od prototypu odlišovaly brzdicím štítem na spodní části trupu.
Hunter F. 4 vzlétl poprvé 20. +more října 1954 (WT 701) se zvětšeným obsahem vnitřních palivových nádrží. Dále bylo možno na křídlové závěsníky podvěsit dvě přídavné nádrže po 454 l. Prvních 159 letounů Hunter F. 4 létalo ještě s motorem Avon RA. 21 Mk. 113, následující již měly instalovaný motor Avon RA. 21 Mk. 115 o stejném tahu, ale s podstatně zlepšeným kompresorem.
Stejné úpravy byly provedeny od 46. kusu (WN 954) s motorem Sapphire a takto vznikla varianta F. +more5 létající od 19. října 1954. Celková produkce verze F. 4 v mateřském závodě v Kingstonu i pobočném závodě v Blackpoolu dosáhla 365 letounů a verze F. 5 vyráběná v továrně Armstrong Whitworth 105 kusů.
Finální jednomístnou variantu na výrobní lince představoval typ Hawker P. 1099 Hunter F. +more6, jehož prototyp (XF833) vzlétl 22. ledna 1954. Sériový letoun (WW592) s pohonnou jednotkou Avon RA. 28 Mk. 203 o tahu 44,68 kN byl zalétán 25. března 1955. První stroje opouštěly výrobní závod s křídlem jako předchozí verze, následně byl pro vyloučení klonění zaveden na náběžné hraně pilový zub zvětšující nosnou plochu o 0,843 m², deflektory výšlehu zabraňovaly klopení při střelbě na maximálním dostupu a přestavitelný stabilizátor příznivě ovlivnil ovládání letounu. Včetně prototypu bylo vyrobeno 416 strojů F. 6, dalších 93 a 144 letounů převzalo holandské a belgické letectvo z domácí licenční výroby.
Na stroji Hunter F. 6 (XF833) byla úspěšně odzkoušena reverzace tahu, zkracující délku přistání na polovinu. +more U dvou dalších zkušebních letounů (WW594 a WW598) s prodlouženou hrotitou přídí byly jako P. 1109A a P. 1109B určeny ke zkouškám s PLŘS Firestreak.
Jednalo se o velice úspěšnou konstrukci, která vydržela po mnoho let ve výzbroji RAF, ať v původních stíhacích verzích (Hunter F. 1 až F. +more6) či jako stíhací bombardér Hunter FGA. 9 vzniklý úpravou verze F. 6. Byl také používán akrobatickou skupinou Black Arrows, kterou tvořili piloti 111. squadrony RAF a také akrobatickou skupinou švýcarského letectva Patrouille Suisse s letouny Hawker Hunter Mk. 58. Stroj se rovněž hojně exportoval (Rhodesie, Chile, Kuvajt, Libanon, Omán, Katar a Singapur) a také byl vyráběn v licenci. V Holandsku společnostmi Fokker a Aviolanda, v Belgii SABCA a Avions Fairey.
Verze Hunter T. 7, T. +more8, T. 12, T. 52, T. 62, T. 66, T. 67 a T. 69 byly dvoumístné cvičné varianty. Letouny Hunter FR. 10 byly průzkumnou verzí FGA. 9 a Hunter GA. 11 byl operační cvičný letoun Royal Navy s přistávacím hákem.
Nasazení
Hawker Hunter PR. +more11 (WT723) V květnu 1954 převzala Huntery F. 1 43. peruť RAF ve West Raynhamu. Další stroje postupně přecházely do výzbroje 54. , 222. , 229. a 233. peruti, obdobně letouny F. 2 tvořily výzbroj 257. , 263. a 1. peruti RAF. Huntery F. 4 přešly do výzbroje 54. a 111. perutě, postupně byly přezbrojeny také 3. , 4. , 14. , 20. , 26. , 43. , 66. , 67. , 71. , 74. , 92. , 93. , 98. , 112. , 118. , 130. , 222. , 234. a 247. peruť. Stroje F. 5 pak převzala 1. , 34. , 41. , 56. a 263. peruť RAF.
Dánské královské letectvo převzalo 30 letounů F. 4 upravených na požadovaný standard Hawker Hunter F. +more51. Z kontinentální výroby obdrželo nizozemské letectvo 96 strojů F. 4, dalších 112 převzalo belgické letectvo.
Švédské letectvo v červnu 1954 objednalo 120 kusů F. 4 pod exportním označením Hawker Hunter F. +more50, které byly dodávány od léta 1955 do roku 1958. U Flygvapnetu obdržely evidenční čísla 34001 až 34120 a typové označení J-34. Byly přizpůsobeny pro podvěšení dvou protiletadlových řízených střel Rb 324 na vnějších křídelních závěsnících a poháněny motory Rolls-Royce Avon 113 či 115 s tahem 44,56 kN. Postupně byly zařazovány ke čtyřem flygflottilj F8, F9, F10 a F18. Ze stavu letectva byly poslední vyřazeny v roce 1969, kdy je nahrazovaly stroje Saab 35 Draken.
Z výzbroje RAF bylo v roce 1956 odprodáno 16 letounů F.4 do Peru jako Hunter F.52.
Huntery F. 6 postupně nahradily u RAF předchozí verze, 12 strojů odkoupilo jordánské královské letectvo, 15 irácké letectvo a 6 převzal Libanon. +more Pod označením Hunter F. 56 převzala Indie mezi říjnem 1957 a únorem 1961 celkem 160 strojů.
Uživatelé
+moreJPG|náhled'>Hunter F. 6A v nizozemských barvách Pohled na singapurský Hunter FGA. 74S Formace Hunterů švýcarské akrobatické skupiny Patrouille Suisse * ** Belgické letectvo * ** Dánské královské letectvo * ** Chilské letectvo * ** Indické letectvo * Irácká vlajka (1921-1959) Irák ** Irácké letectvo * ** Jordánské královské letectvo * ** Katarské letectvo * ** Keňské letectvo * ** Kuvajtské letectvo * ** Libanonské letectvo * ** Nizozemské královské letectvo * ** Královské vzdušné síly Ománu * ** Peruánské letectvo * ** Vzdušné síly Rhodésie * ** Saúdské královské letectvo * ** Singapurské letectvo * ** Somálské letectvo * ** Letectvo Spojených arabských emirátů * ** Royal Air Force ** Fleet Air Arm * ** Švédské letectvo * ** Švýcarské vzdušné síly * ** Zimbabwské letectvo.
Specifikace (Hawker Hunter FGA.9)
Technické údaje
* Posádka: 1 (pilot) * Rozpětí: 10,26 m * Délka: 13,98 m * Výška: 4,01 m * Nosná plocha: 32,42 m² * Hmotnost prázdného letounu: 6527 kg * Vzletová hmotnost: 8051 kg ** s přetížením: 11 158 kg * Pohonná jednotka: 1 × proudový motor Rolls-Royce Avon 207 ** Tah motoru: 45,127 kN
Výkony
Maximální rychlost: 1150 km/h * Dostup: 16 276 m * Dolet: 787 km ** s přídavnými nádržemi: 2983 km
Výzbroj
4 × revolverový kanón ADEN ráže 30 mm, každý se zásobou 150 nábojů * pumy či jiná výzbroj na čtveřici podkřídlových závěsníků (dvojice vnitřních má únosnost do 454 kg každý, vnější do 227 kg)
Odkazy
Literatura
J. R. Moravec, Hawker Hunter, monografie v L+K 20-21 ročník LV * V. Němeček, Vojenská letadla 5, vydalo nakl. Naše vojsko, Praha, 1982 (1. vydání)
Externí odkazy
[url=http://www. thunder-and-lightnings. +moreco. uk/hunter/index. html]Hawker Hunter na webu www. thunder-and-lightnings. co. uk[/url] * [url=http://www. vectorsite. net/avhunt. html]Hawker Hunter na webu www. vectorsite. net[/url] * [url=http://wp. scn. ru/en/ww3/f/96/9/0]Kamufláže letounu Hawker Hunter[/url] * [url=http://www. airliners. net/search/photo. search. cx=partner-pub-8297169501225184%3Aa05n2n-tzky&ie=ISO-8859-1&q=Hawker+Hunter&sa=Submit&search_active=1&search=&sheadline=&search_field=datedesc&submit=&siteurl=www. airliners. net%2F&ref=&ss=5609j5001075j15]Fotogalerie letounu Hawker Hunter[/url].