Jozef Tiso

Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča - 18. dubna 1947 Bratislava) byl římskokatolický kněz, československý a slovenský politik, člen Hlinkovy slovenské ľudové strany, ministr československých vlád a předseda vlády autonomních vlád Slovenska i vlády slovenského státu. V letech 1939-1945 prezident Slovenského státu. Po válce byl československým Národním soudem odsouzen k smrti za vlastizradu a popraven.

Vystudoval teologii ve Vídni v roce 1910 a téhož roku byl vysvěcen na kněze. Později vedl teologický seminář v Nitře, kde také učil na gymnáziu. +more V roce 1924 se stal děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou.

Od roku 1925 byl poslancem HSĽS v československém parlamentu, v letech 1927-1929 zastával funkci československého ministra zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1938 se stal de facto následovníkem zesnulého předsedy strany Andreje Hlinky a také předsedou vlády autonomního Slovenska. +more Od 14. března do 26. října 1939 byl předsedou vlády a od 26. října 1939 do 8. května 1945 prezidentem Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa. Po zvolení za prezidenta a zvláště po Salcburských jednáních v létě 1940 ztratil část politické moci v důsledku posílení fašistického předsedy vlády Vojtecha Tuky. Po vnitropolitickém mocenském zápasu se Tisovi 23. října 1942 povedlo oslabit konkurenční politické křídlo a nastolit prezidentskou diktaturu. Od října 1942 do dubna 1945 měl Tiso oficiální titul Vodca a prezident. Za Tisova prezidentování bylo v roce 1942 ze Slovenska deportováno asi 58 000 Židů do německých vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí SNP souhlasil s vysláním německých vojenských jednotek na zákrok proti povstalcům. Po skončení druhé světové války byl zatčen americkými jednotkami v bavorském Altöttingu a vydán do Československa. V Bratislavě byl pak odsouzen Národním soudem za vlastizradu k smrti a 18. dubna 1947 byl oběšen.

Jozef Tiso prosazoval autoritativní a silně katolický stavovský stát. Slováky viděl jako národ, který se má stát nositelem čistého slovanství pod vedením centrální politické strany. +more Usiloval o vyloučení židů z hospodářského a kulturního života Slováků a perzekuci slovenských židů během Slovenského státu označil opakovaně za křesťanskou.

Slovenská společnost je ve vztahu k Tisovi rozdělena. V katolicko-konzervativních a nacionalistických kruzích je oceňován jako hrdina a zakladatel slovenské státnosti. +more Existovaly snahy o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného. Část společnosti včetně historiků SAV mu přisuzuje spoluodpovědnost za perzekuci slovenských židů, rozbití Československa a zavlečení Slovenska do války s Polskem, Sovětským svazem a formálně i západními spojenci.

Život

Studia

Rodný dům Josefa Tisa ve Veľké Bytči Narodil se +more_říjen'>13. října 1887 ve městě Veľká Bytča v rodině řezníka Jozefa Tisa a Terézie roz. Budíškové jako druhé ze sedmi dětí. Lidovou školu vystudoval ve Velké Bytči. Jednalo se o trojjazyčnou maďarsko-slovensko-německou katolickou školu. Nižší třídy gymnázia studoval na gymnáziu v Žilině. Potom pokračoval v nitranském semináři a tamním piaristickém gymnáziu, kde dokončil středoškolské studium. Posléze jej jako zvláště nadaného poslal biskup na univerzitu do Vídně (Collegium Pazmáneum založené biskupem Petrem Pazmáněm, určené pro obzvlášť talentované a perspektivní adepty kněžské dráhy). Zde absolvoval teologii v roce 1910 a téhož roku jej Augustín Fischer-Colbrie vysvětil na kněze. V roce 1911 získal doktorát z teologie.

Knězem, kariéra v církvi

Svou první mši (primice byly na slovenských vsích velkou slavností) sloužil ve svém rodišti. Později pracoval jako kněz na několika místech (Oščadnica, Rajec, Bánovce nad Bebravou), vyučoval slovenštinu, pracoval v oblasti kultury a pomáhal při vytváření a organizaci činnosti hospodářských spolků pro chudé obyvatelstvo. +more Před první světovou válkou se stal členem Katolické lidové strany, která se zasazovala o řešení národnostních otázek a zachování křesťanského charakteru společnosti.

Na začátku 1. světové války sloužil jako vojenský kaplan (polní kurát) Trenčínského pluku a nasazen na ruskou frontu v Haliči. +more Na podzim 1914 byl převelen do Mariboru, kde se dostal do kontaktu se slovinským národním hnutím a spřátelil se s jedním s jeho vedoucích představitelů, katolickým knězem Antonem Korošcem. V říjnu onemocněl těžkým zápalem ledvin a byl odeslán na léčení do Trenčanských Teplic. 15. ledna 1915 byl přechodně určen za duchovního v posádkové nemocnici v Komárně. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu však byla nařízena nová zdravotní prohlídka s cílem jeho propuštění. 16. února 1915 byl poslán na zdravotní dovolenou a následně propuštěn z vojenské služby.

V roce 1915 se stal ředitelem Teologického semináře v Nitře a učitelem na piaristickém gymnáziu tamtéž, později pak profesorem teologie. Během svého pobytu v Nitře hojně publikoval v místním maďarském tisku, především v Nyitramegyei Szemle (Obzor nitranské župy), kde v sérii článků popsal působení svého pluku na haličské frontě, popsal povinnosti polního kněze a publikoval úvahy o dopadech války na společnost a morálku. +more Dále zdůrazňoval důležitost vzdělání pro výchovu.

Od roku 1921 do roku 1924 - ve velmi mladém věku - byl biskupským tajemníkem Karola Kmeťka a učitelem v Bohosloveckém semináři v Nitře. Tiso měl v té době už názorově blízko k Hlinkovi, Kmeťko se v politických názorech blížil spíše Šrámkovi. +more Roku 1924 Tiso opustil vyšší církevní pozice v Nitře, stal se děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou a začal se ještě aktivněji věnovat politice. Dokonce i v době zastávání funkce prezidenta 1. Slovenské republiky pokračoval Tiso ve své práci jako farář v této obci a byl jím až do roku 1945.

Politická kariéra

Československo (1918-1938)

+more_Josef_Tiso. jpg|náhled'>Tiso na fotografii okolo roku 1927. Po převzetí správy Nitry Maďarskou národní radou v listopadu 1918 se v ní stal jedním ze čtyř slovenských zástupců. Po opuštění Nitry maďarskou posádkou byl jedním z členů delegace, která 9. prosince 1918 v blízkých Rišňovcích vyjednávala s českým (československým) vojskem o obsazení města. Na výzvu zastupitelství Nitry založil Slovenskou národní radu a stal se jejím tajemníkem. Nitranský župan jej záhy jmenoval členem správního výboru župy. V té době už Tiso byl řádným členem Hlinkou obnovené Slovenské ľudové strany (SĽS), později jedním z jejich vůdčích osobností. 19. prosince 1918 se zúčastnil zakládajícího shromáždění Slovenské ľudové strany a byl zvolen za člena výboru strany. V roce 1919 založil Tiso v Nitře místní pobočku SĽS, mládežnickou organizaci Orol a přispíval do stranického tisku. Patřil k hlavním stranickým ideologům a zastáncům slovenské autonomie. Jako publicista aktivně bojoval proti socialismu a v jeho článcích se objevovaly i první náznaky antisemitismu.

Do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé kandidoval v roce 1920, ale nebyl zvolen. V roce 1923 byl Tiso odsouzen k peněžité pokutě a ke dvěma měsícům vězení za pobuřování lidu, jehož se měl dopustit na manifestaci v Bánovcích nad Bebravou v roce 1921. +more Ve vězení si odseděl čtrnáct dní. Po vykonání trestu byl církví přeložen z Nitry právě do Bánovců nad Bebravou, kde se stal po čase děkanem.

Poslancem se stal až ve volbách v roce 1925 a zůstal jím i po další volební období až do roku 1939. Při jednáních Národního shromáždění požadoval autonomii Slovenska a upozorňoval na samostatnost slovenského národa, zároveň byl ale zastáncem existence Československa.

Dne 12. října 1926 jmenoval Masaryk vládu občanské (nesocialistické) koalice, kde kromě československých občanských stran byly poprvé zastoupeny i strany německé. +more Ľuďáci vznik vlády podpořili, ale se vstupem do ní váhali s tím, že konečné rozhodnutí musí učinit Andrej Hlinka, který tehdy pobýval v USA. Konečně 8. listopadu vedení strany rozhodlo o vyslání svých zástupců do vlády. Dne 15. ledna 1927 tak Masaryk jmenoval Jozefa Tisa ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy. Vstup do vlády zdůvodňoval Tiso tím, že vláda „panské koalice“ se silným zastoupením katolických stran bude autonomistické požadavky vnímat objektivněji než předchozí vlády s účastí socialistů. Předpokládal, že vstup do vlády vytváří možnost prosadit autonomii „cestou shora“ na rozdíl od dosud neúspěšné „cesty zdola“. Argumentoval, že požadavek autonomie není motivován snahou o odtržení Slovenska od republiky. Naopak autonomie měla ulehčit centrálním úřadům a zajistit lepší provádění předpisů. Tisovo působení ve vládě trvalo téměř tři roky, než se vládní koalice pod vlivem tzv. Tukovy aféry v říjnu 1929 rozpadla. V roce 1930 ho Hlinka jmenoval místopředsedou strany, jelikož hlavní Tisův stranický soupeř, Vojtech Tuka, byl tehdy ve vězení a dočasně ztratil ve straně vliv.

V projevu ve Sněmovně roku 1933 řekl, že kořeny hospodářské krize jsou také duchovního rázu a kromě státního rozpočtu odsoudil i ideologie liberalismu, socialismu a za jejich důsledek označil komunistický a fašistický teror, které též odsoudil. Naopak se přihlásil k papežské sociální encyklice Quadragesimo anno a ideji stavovského státu. +more V tomtéž roce 1933 se Tiso podílel také na protistátní provokaci při tzv. Pribinových slavnostech, kdy v Bánovcích nad Bebravou zorganizoval početnou skupinu radikálů, kteří církevní slavnost proměnili v protičeskoslovenskou provokaci.

Dne 14. prosince 1935 abdikoval prezident Masaryk a jako svého nástupce doporučil Edvarda Beneše. +more V jeho prospěch se výrazně angažoval i Vatikán a papežský nuncius Saverio Ritter. Proti stáli kromě agrárníků, národních demokratů, sudetoněmecké strany i ľuďáci. V rámci HSĽS vedl Tiso křídlo, které prosazovalo volbu Beneše. Nakonec docílil toho, že strana změnila názor a rozhodla se podpořit při prezidentské volbě Beneše. V důsledku toho změnili názor i agrárníci a při volbě 18. prosince tak pro Beneše hlasovalo 340 volitelů ze 440 platných hlasů. Beneš tak byl zvolen (i Tisovou zásluhou) takovým počtem hlasů, jaký Masaryk nikdy nezískal. Podle vzpomínek Karola Murína byl Tiso při podpoře Beneše veden snahou oslabit agrárníky.

Podle Konštantína Čulena Tiso později považoval podporu Beneše spolu s podporou ústavy v roce 1920 a vstupem ľudové strany do vlády v roce 1927 za jeden ze tří svých největších politických omylů.

Beneš po svém zvolení jmenoval novou vládu pod předsednictvím Milana Hodži. 21. +more ledna 1936 začal Hodža vyjednávat s Jozefem Tisem a Martinem Sokolem o vstupu HSĽS do vlády. Podmínkou HSĽS bylo uzákonění autonomie. Vládní koalice s tímto bodem nesouhlasila, proto HSĽS 27. března 1936 vyjednávání přerušila.

Od září do listopadu 1937 pobýval Tiso na návštěvě u amerických Slováků. Pravděpodobně zde se přiklonil k federativnímu způsobu řešení slovenské otázky. +more Také Pittsburskou dohodu začal interpretovat v těchto souvislostech. Ve svém parlamentním projevu po návratu z USA uvedl, že by poměr Slovenska k Československu měl být stejný jaký je ve Spojených státech poměr jednotlivých států k federaci. Tiso v červnu 1938 varoval, že neřešení slovenské autonomie oslabuje Československo.

Po Hlinkově smrti 16. srpna 1938 zůstalo místo předsedy HSĽS rok neobsazeno. O nástupnictví se rozpoutal zákulisní boj mezi Tisem a Sidorem.

1945-1947

Zajetí a internace

Na přelomu března a dubna 1945 byl Tiso spolu se členy vládního kabinetu evakuován do Holíče na západním Slovensku. Poté překročili slovenské hranice a 3. +more dubna se uchýlili pod německou ochranu v Kremsmünsteru v Horním Rakousku. Odsud 27. dubna vysílal Tiso prostřednictvím německé rozhlasové stanice Alpensender obsáhlý projev, v kterém informoval že se spolu s vládou stáhli do ciziny, aby dále zastupovali a bránili přirozené právo slovenského národa na svébytný národní život.

8. května 1945 se slovenská vláda v Kremsmünsteru vzdala americké armádě. +more Mezi zajatci Jozef Tiso nebyl, protože už dříve vyhledal úkryt v klášteře v Altöttingu. Tady byl neopatrností svého tajemníka Karola Murína 8. června 1945 odhalen americkým agentem slovenského původu Johnem Spieglerem, zatčen a zajištěn v internačním táboře. Tiso spoléhal na pomoc amerických Slováků a Vatikánu a věřil, že nebude vydán do Československa.

Dne 18. června 1945 se československá vláda prostřednictvím svého velvyslance ve Washingtonu Vladimíra Hurbana obrátila na ministerstvo zahraničí USA s žádostí o vydání Jozefa Tisa a některých dalších politiků československým úřadům. +more Kolem jejich vydání se rozpoutal zákulisní diplomatický boj mezi Američany a Brity.

Svůj vliv mělo i stanovisko amerického velvyslance v Praze Laurence Steinhardta, který vyslovil názor, že s Jozefem Tisem i celou bývalou slovenskou vládou je potřeba zacházet jako s válečnými zločinci. O měsíc později (4. +more října) americké ministerstvo zahraničí britské námitky odmítlo. Dne 27. října 1945 byl Tiso vydán československým úřadům a 29. října byl letecky dopraven do Bratislavy.

Soudní proces

Původní představa o rychlém soudním procesu se ukázala jako nereálná, protože příprava soudu si vyžádala množství přípravných prací. Veřejné mínění na Slovensku bylo ve věci Tisa rozdělené. +more Zatímco pro jedny byl Tiso válečným zločincem a zrádcem, pro druhé byl zachráncem národa a takřka světcem. Složitost případu spočívala i v tom, že Tiso na rozdíl od Tuky a Macha patřil k umírněnému křídlu ľuďáků, zároveň ale jako vrcholný představitel státu nesl odpovědnost za vnitřní i zahraniční politiku.

V prosinci 1945 se papež Pius XII. prostřednictvím papežského delegáta ve Washingtonu Amleta Cicognaniho obrátil na československého velvyslance Vladimíra Hurbana s žádostí, aby Tiso byl místo ve vězení internován v klášteře. +more Žádost projednala vláda 4. ledna 1946 a zamítla ji. Dne 3. ledna adresovali slovenští biskupové předsednictvu Slovenské národní rady dopis, ve kterém upozorňovali na to, že Tisův osud bude mít velký vliv na poměr části slovenské společnosti k obnovenému Československu. Vyzvali také, aby se případ Jozefa Tisa řešil šetrně a ne bezohledně.

Do přípravy procesu však zasahovaly i politické vlivy. Komunistická strana Slovenska totiž chtěla Tisova procesu využít k oslabení Demokratické strany. +more Předpokládala, že v tzv. aprílové dohodě se představitelé Demokratické strany zavázali k tomu, že Tiso nebude přísně odsouzený. Sama proto chtěla usilovat o co nejpřísnější trest, který by podle jejího mínění vyvolal vnitřní rozkol v Demokratické straně.

Soud probíhal ve dnech 2. prosince 1946 - 15. +more dubna 1947 v Justičním paláci v Bratislavě. Senát Národního soudu tvořili předseda JUDr. Igor Daxner a 6 přísedících (3 za KSS a 3 za DS). Žalobci byli JUDr. Ľudovít Rigan a JUDr. Juraj Šujan, vojenskou část obžaloby zastupoval vojenský prokurátor plk. JUDr. Anton Rašla. Tisovými obhájci byli JUDr. Martin Grečo a JUDr. Ernest Žabkay. Obžalovaní Tiso, Mach i Ďurčanský byli obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku, nastolení totalitního režimu a aktivního vystoupení proti Slovenskému národnímu povstání. Tiso s Machem byli navíc obviněni i ze zavlečení Slovenska do války s Polskem, Sovětským svazem a také (formálně) i se západními spojenci. Součástí obžaloby byla i obvinění z aktivní účasti na deportacích židovského obyvatelstva. Tiso se hájil tím, že o důsledcích svých činů nevěděl, případně že jednal pod tlakem Němců. Snažil se dokázat, že v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ optimální. Většinou však jeho obhajoba nepůsobila příliš věrohodně, zvláště pak v případě jeho role při deportaci židů. Jako důkaz bylo mj. předloženo memorandum slovenských rabínů z 6. března 1942, kteří uváděli, že deportace znamenají pro židy jistou smrt. Spis obsahoval poznámku prezidentské kanceláře: „Pánu prezidentovi bolo predložené. Vydané bez poukazu. Vzaté na známosť, ad acta. “ Přitížil mu i antisemitský projev v Holíči ze srpna 1942, ve kterém v době probíhajících židovských deportací tyto schvaloval.

Rozsudek

Proces byl ukončen 15. +more dubna 1947 vynesením rozsudku smrti nad Jozefem Tisem a nepřítomným Ferdinandem Ďurčanským. Již dříve byl z procesu vyloučen Alexander Mach, který byl o měsíc později odsouzen ke 30 letům vězení, přestože jeho angažovanost v činech, které se kladly za vinu Tisovi, byla větší. Podle výpovědi Gustáva Husáka z roku 1963 byl mírnější rozsudek nad Machem soukromým rozhodnutím soudce Daxnera. Vliv mohlo mít i to, že Mach za války chránil komunistu Laca Novomeského, který u soudu vypovídal v jeho prospěch. Sám Mach si mírnější rozsudek neuměl vysvětlit.

Tiso spolu se svými obhájci podal po vynesení rozsudku žádost o milost adresovanou prezidentu Benešovi. Předsednictvo Slovenské národní rady se k žádosti o milost nevyjádřilo a postoupilo ji československé vládě v Praze. +more Podle pozdějšího svědectví Jozefa Lettricha se tak stalo protože Lettrich věděl, že člen předsednictva za Demokratickou stranu Milan Polák tajně spolupracoval s komunisty a dostal od komunistů návod hlasovat proti udělení milosti. Hlasování by tak vyznělo v neprospěch udělení milosti a navíc by byla veřejně odhalena nejednotnost Demokratické strany. Postoupením žádosti do Prahy se tak Demokratická strana (i celá Slovenská národní rada) zbavila odpovědnosti. To si uvědomoval i ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který požadoval, aby byla žádost o milost vrácena na Slovensko a po SNR žádáno jasné stanovisko. Jeho žádost však československá vláda pod tlakem komunistů odmítla (hlasovaní dopadlo 10:13 v neprospěch Drtinovy žádosti). V následném hlasování vlády z 23 přítomných ministrů hlasovalo 17 ministrů pro nedoporučení milosti (ministři za Komunistickou stranu Československa, Československou stranu národně socialistickou a Československou sociální demokracii) a 6 ministrů pro doporučení milosti (byli to 3 ministři za Československou stranu lidovou a 3 ministři za Demokratickou stranu). Pro milost se vyslovil i státní tajemník na ministerstvu národní obrany Ján Lichner. Vláda poté prezidentu republiky udělení milosti nedoporučila.

Poslední slovo měl v udělení milosti prezident, který podle ústavy mohl rozhodnout i proti doporučení vlády. Beneš ale ještě před jednáním vlády (15. +more dubna 1947) zaslal Klementu Gottwaldovi dopis ve kterém uvedl, že je připraven z lidských důvodů milost udělit, pokud s tím ale bude vláda souhlasit. Nechtěl totiž kvůli Tisovi vyvolat vládní krizi. Je však možné, že se Beneš pouze pokusil tímto dopisem zbavit přímé odpovědnosti za popravu Tisa (podobně jako předsednictvo SNR), protože musel vědět, že komunisté na exekuci budou trvat. Pro Beneše byl důležitý i postoj Vatikánu. Vatikánský chargé d'affaires Raphael Forni už dříve apeloval na Beneše, aby rozhodl lidsky, zároveň však výslovně prohlásil, že Vatikán nebude politicky intervenovat za osobu, která diskreditovala církev. Prezident milost neudělil.

Poprava a její ohlas

+more2017. jpg|náhled'>Původní hrob Jozefa Tisa na Martinském hřbitově v Bratislavě v sektoru XIX. Vynesení rozsudku nevyvolalo na Slovensku žádné větší projevy veřejného nesouhlasu, přestože většina Slováků s provedením popravy nesouhlasila. Poprava byla vykonána oběšením ráno 18. dubna 1947 na nádvoří bratislavské věznice. Tisova mrtvola byla pohřbena v noci z 18. na 19. dubna na Martinském hřbitově v Bratislavě. Už večer 18. dubna se na hřbitově shromáždilo asi 800 osob, které očekávaly Tisův pohřeb. Jejich shromáždění bylo rozehnáno jízdní policií a 17 účastníků bylo zadrženo.

Problematičnost a složitost tehdejší situace vystihuje i údajný výrok slovenského evangelického biskupa Vladimíra Čobrda z roku 1945: „Ak bude Tiso vydaný, nemôže byť nesúdený, ak bude súdený, nemôže byť neodsúdený a ak bude odsúdený, bude zle. “ Podle Jana Rychlíka, tak největší chybou československých úřadů bylo, že vůbec požádaly o Tisovo vydání a bylo by lépe, kdyby Tiso zůstal v zahraničí. +more Proces s Jozefem Tisem tak politicky nejvíce posloužil komunistům, kteří jej chápali jako „úder slovenské reakci“ a zároveň z jejich pohledu šlo i o jakousi zkoušku před konečným útokem na Demokratickou stranu.

Určité kontroverze vyvolalo vedení procesu předsedou soudu Igorem Daxnerem. Daxner byl bývalý legionář, komunista a za slovenského státu byl vězněný pro svou odbojovou činnost. +more Z toho důvodu panovaly pochybnosti o jeho nezaujatosti, které potvrdil i svým nevhodným chováním během soudu, kdy nepřipustil některé svědky obhajoby. Velkou nevoli vyvolalo také jeho svévolné oddělení případu Alexandera Macha. Karel Kaplan označil proces za „politický“, podle Jana Rychlíka jej však nelze srovnávat s politickými procesy 50. let, ve kterých byli obvinění nátlakem nuceni se přiznávat k činům, které nespáchali, ani jej označit za „justiční vraždu“. Proces byl veden podle platného práva, které za zločiny, za které byl Tiso obžalován (zrada na povstání, podíl na deportacích židovského obyvatelstva), prakticky ani neumožňovalo uložit jiný trest než trest smrti. O to více, že Tiso svých činů nikdy nelitoval (na rozdíl od Alexandra Macha) a navíc prohlásil, že kdyby svůj život mohl prožít ještě jednou, postupoval by stejně. Podle dnešního stavu poznání Tiso sám s rozsudkem smrti počítal a vědomě se připravoval na roli „mučedníka slovenské státnosti“. Podle britského historika Tonyho Judta proces s Jozefem Tisem v ničem nevybočoval z tehdejšího chápání spravedlivého procesu v poválečné Evropě (lze-li v tehdejší atmosféře o spravedlivých procesech mluvit) a dostalo se mu srovnatelného zacházení jako např. Pierru Lavalovi ve Francii.

Ideologie

Slovenská mince z roku 1944 Tisova ideologie vycházela z katolické morální teologie a byla silně ovlivněna teorií stavovského státu Othmara Spanna. +more Současně převzal myšlenky středověké scholastické filozofie, novoscholastiky a osvícenského naturalismu. Někdy se také přiznával k liberálním hodnotám, ideálům francouzské revoluce a individuální svobodě jednotlivce, výrazněji u něj však převládaly nacionalistické představy a myšlenkový svět romantického nacionalismu. Pro posílení Slováků a k ospravedlnění slovenského nacionalismu vystavěl národní ideologii, která Slovákům přisuzovala ústřední jazykovou a geografickou pozici mezi Slovany.

K tomu se v prosinci 1938 například vyjádřil:

Krátký čas státní samostatnosti Velkomoravské říše pod Svatoplukem a +more'>Mojmírem v 9. století hodnotil Tiso jako dosavadní vrchol dějin Slováků. Brojil za středověko-hierarchické uspořádání společnosti se silným vlivem přísně autoritativní římsko-katolické církve. Slováky viděl jako národ, kterému bylo ve stvořitelově plánu určeno stát se nositelem a předvojem obnovení čistého slovanství v politické, morální, náboženské a kulturní oblasti. Než bude moci slovenský národ přijmout tento úkol, musí ale nejdříve být uznán jako národ a podřídit svou vnitřní orientaci křesťansko-katolické tradici. 2. února 1939 Tiso prohlásil před svoradovskými studenty v Bratislavě, že slovenský nacionalismus se nesmí obrátit proti katolicismu, neboť odklon od katolicismu by způsobil odtržení stromu od kořene a odklon národa od jeho dějin.

Tiso se vyslovoval pro slovenskou autonomii uvnitř Československa. Chtěl ji však dosáhnout v souladu se zákony a ústavou. +more V zahraniční politice byl pro vytvoření katolického západoslovanského bloku, který by spojoval Poláky, Slováky, Chorvaty a v určitých případech i neslovanské Maďary. Jenom takový blok mohl podle Tisa zabránit pronikání „sovětsko-českého komunismu“, fašismu a nacionálního socialismu mezi tyto národy.

V slovenském státě byl Tiso osobou sjednocující slovenské vlastence konzervativně-umírněného křídla HSĽS, které bylo v konkurenčním konfliktu se slovenskými nacisty. Reprezentoval nejen katolické duchovenstvo které ovládalo důležité státní pozice, ale i mladé lidi z laického prostředí, kam patřil například ministr hospodářství Gejza Medrický nebo šéf prezidentské kanceláře Karol Murín.

V souvislosti s otázkami týkajícími se státního zřízení vystupoval za autoritářsky a stavovský režim podle vzoru austrofašistického Rakouska a Salazarova Portugalska.

Ve svých úvahách pro Organizačné zvesti HSĽS napsal:

Postoje k Tisovi

Dobové postoje Vatikánu

Svatý stolec sice požádal Československo o udělení milosti Tisovi, nicméně dal zároveň najevo, že mu jde spíše o budoucnost vztahů mezi Čechy a Slováky a že neudělení milosti nebude mít žádný vliv na diplomatické vztahy mezi oběma státy. Oprávněnost rozsudku nikdy nezpochybnil a existuje řada dokumentů, které jasně dokládají, že nikdy nezpochybňoval Tisovu vinu a trest smrti nepovažoval za nepřiměřený.

Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa Tardiniho k depeši instruující vatikánského chargé d’affaires na Slovensku Burzia k dalším intervencím proti deportacím Židů do rukou Třetí říše, v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.

U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia Svatému otci o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku 1944: „Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny. +more“.

Postoje k Tisovi na Slovensku v současnosti

+more_jako_Jozef_Tiso_v_Divadlo_Aréna'>Divadle Aréna (2017) Slovenská společnost je ve vztahu k Tisovi silně polarizovaná. Odpůrci autoritativního ľudáckeho režimu mu vyčítají deportace židů a podporu potlačení slovenského národního povstání. V katolicko-konzervativních a nacionalistických kruzích je oceňován jako hrdina, který Slovensko ochránil před pohlcením Třetí říší resp. rozdělením mezi Maďarsko a Polsko. Přívrženci Tisa zdůrazňují především hospodářský a kulturní rozmach, který země během jeho prezidentství zažívala.

Jak uvádí Milan Zemko, negativní hodnocení J. Tisa mezi slovenskou veřejností převažovalo mezi roky 1991-1999. +more V roce 1991 hodnotilo Tisa negativně 47% dotázaných. V roce 1999 ho negativně hodnotilo 32,4%. Pozitivně Tisa naopak hodnotilo v roce 1991 celkem 28,1% a v roce 1999 20,7%. Současně s tím rostl počet nerozhodnutých respondentů.

Bývalý generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm na půdě Federálního shromáždění prohlásil, že Tiso nebyl válečný zločinec. Po získání nezávislosti Slovenska v roce 1993 se pod vedením Vladimíra Mečiara ani jeden politik od Tisa nedistancoval. +more Mečiar se během výročí SNP vyhnul jakýmkoliv negativním vyjádřením o Tisovi. V roce 1993 navíc požadoval slovenský diecézní biskup Alojz Tkáč v souvislosti s 55. výročím Hlinkova úmrtí, aby se Češi kolektivně omluvili za Tisovu popravu. Tehdejší český prezident Václav Havel se k tomu vyjádřil, že Jozef Tiso byl odsouzen československým soudem a ne českým národem nebo prezidentem. Na Slovensku však obdržel biskup díky svému pokusu rehabilitovat Tisa velkou podporu, protože Tiso byl v širokých vrstvách společnosti vnímán jako mučedník a symbol slovenské nezávislosti.

V roce 1997 byla v obci Čakajovce (Okres Nitra) odhalena Tisova socha. Byla vícekrát poškozena, přesto ale byla ponechána na místě. +more 14. března 2000 dal starosta Žiliny a předseda slovenské národní strany Ján Slota umístit v Žilině pamětní desku Tisovi, což vzbudilo vlnu domácích i zahraničních protestů. Deska byla odstraněna po protestech vojáků, členů akademie věd, protifašistických bojovníků a předních osobností veřejného života. Zůstala však pamětní deska na domě, z kterého Tiso v roce 1938 vyhlásil slovenskou autonomii. Další desky na památku Tisa se objevily v Rajci a na prezidentově rodném domě v Bytči.

V roce 2008 celebroval trnavský arcibiskup Ján Sokol mši za Tisa v den výročí Tisovy popravy a chválil dobu slovenského státu jako dobu relativního blahobytu Slováků. Přesto se Sokol v interview vyslovil proti existujícím snahám o blahořečení Tisa.

Dlouholetý předseda KDH Ján Čarnogurský opakovaně tvrdil, že Tiso nenese hlavní politickou odpovědnost za deportace židů. Připouští však, že byl odpovědný částečně. +more O Tisovi se v minulosti pozitivně vyjádřila řada osobností s prostředí slovenské římsko-katolické církve, kromě arcibiskupa Sokola také kardinál Ján Chryzostom Korec, biskup Rudolf Baláž nebo papežský prelát Viktor Trstenský. Ján Chryzostom Korec v období komunistického režimu v říjnu 1987 jako biskup podepsal Vyhlášení k deportacím Židů na Slovensku, ve kterém on i další představitelé slovenského národa prosili židovský národ o odpuštění. Dne 8. července 1990 však odhalil Tisovi pamětní desku v Bánovcích nad Bebravou, což vyvolalo protesty a pobouřené reakce části slovenské veřejnosti. Po protestech byla deska zahalena a pak demontována. Papežský prelát a nositel vysokého slovenského státního vyznamenání Pribinův kříž I. třídy Viktor Trstenský označil Tisa za umučeného komunistickými soudy za věrnost Bohu, církvi a národu. Místopředseda strany SMER Dušan Čaplovič vyjádřil přesvědčení, že musí být posuzován v kontextu tehdejší doby:.

a místopředseda SNS Jaroslav Paška se vyjádřil:

Slovenský premiér a předseda SMERu Robert Fico naproti tomu řekl v lednu 2007, že má ke slovenskému státu negativní postoj a považuje Tisův stát za fašistický.

V hodnocení Tisa a Slovenského státu jsou rozděleni i slovenští historici. Jednu stranu tvoří podle Jana Boudníka historikové, kteří vycházejí z kritické analýzy Slovenského státu kam patří například historikové Ivan Kamenec, Dušan Kováč, Ladislav Lipscher a Katarína Hradská. +more Historik Kamenec se vyjádřil, že „Tiso bol na čele štátu a je zodpovedný za všetko, čo sa tu udialo, i za zločiny proti ľudskosti. Za nastolenie totalitného režimu, za utrpenie a smrť desaťtisícov občanov. “ Druhou stranu nazývá Boudník „nacionalistickým táborem. “ Tito, i když přiznávají určité přehmaty, vysvětlují je především jako nezbytnost nutnou pro přežití samostatného Slovenska. Z tohoto tábora jsou nejčastěji citováni Milan Stanislav Ďurica, Anna Magdolenová či František Vnuk. Podle Eduarda Nižňanského například Ďurica staví Tisa do pozice bojovníků proti nacistickému Německu. Mezi těmito proudy se podle Boudníka vyskytuje řada historiků, která se nedá zcela zařadit ani do jednoho proudu. Sem patří například Martin Lacko.

Podle Nižňanského a podle Zory Hlavičkové se po roce 1989 vrátila na Slovensko z exilu skupina historiků národně-ľudácké orientace. Podle Hlavičkové je ľudácká historiografie v menšině a v izolaci mezi komunitou historiků ale její nacionalistická interpretace má širokou rezonanci v slovenské společnosti a našla si odezvu hlavně mezi starými lidmi, kteří si slovenský válečný režim ještě pamatují.

Snahy o beatifikaci

Některé osobnosti, zejména z řad slovenského katolického antikomunistického exilu, usilovaly či usilují o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného. Ve prospěch blahořečení se vyjádřil například profesor teologie a historie Milan Stanislav Ďurica či profesor teologie na Villanova University Jozef Papin (†1982). +more Tyto snahy jsou pochopitelně odmítány ze strany Tisových odpůrců, ale nepodporují je ani mnozí lidé, kteří mají na Tisa pozitivní či spíše pozitivní pohled. Arcibiskup Ján Sokol k tomuto tématu prohlásil, že „Nie je správne, aby boli politici vyhlasovaní za blahoslavených. Politik musí robiť aj kompromisy a blahoslavený musí byť ochotný za svoje presvedčenie aj zomrieť“ Proti svatořečení se stavěl i novinář a politik HZDS Ján Smolec.

Mezinárodní a český pohled

Mimo Slovenska přisuzuje Tisovi většina historiků spoluodpovědnost a nebo dokonce hlavní vinu za pronásledování židovských občanů na Slovensku. Například pro Tatjanu Tönsmeyer je kritériem k hodnocení ne otázka zda slovenští aktéři věděli, co se děje s deportovanými židy. +more Rozhodující je pro ni, že pro slovenské politiky bylo důležité, aby se vystěhovaní židé nemohli vrátit. I přes tuto kritiku zohledňuje Tisův údajný odpor německým beraterům, kteří chtěli pokračovat v deportacích po roku 1942 a také připomíná, že odvlečení židů do Polska bylo zdůvodňováno nedostatkem tamějších pracovních sil. Tönsmeyer vnímá Tisa jako chytrého taktika, který lavíroval mezi mocenskými bloky. Jeho zahraniční politiku vidí jako politiku přizpůsobování se a domácí politiku jako autoritativní, nedemokratickou, postavenou na vládě jedné strany a principech stavovského státu. Použitím německých pramenů dochází k opačným závěrům jako slovenští exiloví historici jako Ďurica a Vnuk, kteří Tisa chtěli očistit od antisemitismu tvrdíce že Tiso o vraždění židů nevěděl. Tisovi je také připisována odpovědnost za rozpad Česko-Slovenska v březnu 1939.

Německý kardinál a církevní historik Walter Brandmüller se domnívá, že Tiso pronásledování židů schvaloval, ale z hospodářských a nikoliv rasových důvodů. Zdůrazňuje, že po vatikánských protestech deportace zastavil a zohledňuje také náznaky toho, že Tiso údajně uvažoval o rezignaci, což mu ale jeho přívrženci a údajně i zástupci židů rozmlouvali, protože by jinak jeho místo převzal Tuka. +more V souvislosti s Tisovým antisemitským projevem v Holíči v srpnu 1938, ve kterém deportace označil za křesťanské, zaujal Brandmüller (podobně jako Ďurica) kritickou pozici k autenticitě textu, protože údajně není k dispozici žádný původní dokument.

V souvislosti s Tisovou židovskou politikou jsou zdrojem diskuzí také tzv. prezidentské výjimky. +more James M. Ward z Queen's University v Belfastu ve své studii o Tisových výjimkách dochází k závěru, že u Tisových výjimek je těžké mluvit o ochraně, protože židé potřebovali ochranu především před Tisovým vlastním antisemitským režimem a také připomíná, že určité typy výjimek uděloval i Hitler. Tiso je mnohými, hlavně neslovenskými autory označován za fašistu, případně vzhledem k jeho kněžství za klerofašistu. Historik a odborník na východní Evropu Jörg Konrad Hoensch však zastává názor, že o klerofašistické ideologii je možné mluvit jenom v případě spojení Tisových a Tukových ideologických představ.

Podle českého historika Jana Rychlíka nese Tiso politickou odpovědnost za vyvezení 58 000 židů ze Slovenska. Dále tvrdí, že není pravda, že by Tiso cokoliv pro židy udělal. +more V souvislosti s Tisovými výjimkami připomíná, že všechny satelity včetně Německa samotného měly uzákoněny určité typy výjimek. Tvrzení o tom, že Tiso pomáhal Židům, považuje Rychlík za mýtus slovenské katolické církve, protože je jí nepříjemné přiznat, že by slovenský kněz mohl spáchat něco špatného. Snahy o autonomii považuje Rychlík za obecný jev uvnitř slovenské společnosti, negativně však hodnotí odmítání demokracie a totalitarismus HSĽS.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

KRAWCZYK, Andrzej. Kněz prezidentem: Slovensko Jozefa Tisa. Praha: Academia, 2019. .

Související články

Klerofašismus * Židé na Slovensku * Slovenská republika (1939) * První vláda Jozefa Tisa * Druhá vláda Jozefa Tisa * Třetí vláda Jozefa Tisa * Čtvrtá vláda Jozefa Tisa

Externí odkazy

[url=https://familysearch. org/pal:/MM9. +more3. 1/TH-1951-22629-33327-86. cc=1554443&wc=MPXJ-GP8:107654301,114742501,129805801,129915501]Záznam o narození v matrice obce Vel´ká Bytča[/url] na stránkách Family Search, pro prohlížení je nutná registrace na FamilySearch * [url=http://www. libri. cz/databaze/kdo20/search. php. zp=4&name=TISO+JOZEF]Jozef Tiso v KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století[/url] * Martin Hanus, [url=http://www. prave-spektrum. sk/article. php. 518]Jozef Tiso a čas na rozsudok[/url], 5. ledna 2007, Pravé Spektrum * [url=http://www. ceskatelevize. cz/porady/10150778447-historie-cs/208452801400014/]Hlinka a Tiso - slovenští nacionalisté. [/url], dokument ČT v rámci cyklu Historie. cs * e-dokument o soudním procese : 1. díl : [url=http://digitalna. kniznica. info/s/oJZu3kR41t]Pred súdom národa : Dr. Jozef Tiso, Dr. Ferdinand Ďurčanský a Alexander Mach, 1. Začiatok konca. [/url] [Bratislava]: Povereníctvo informácií, 1947. 182 stran, ilustrace, portréty. - dostupné online v Digitální knihovně UKB * e-dokument o soudním procese : 2. díl : [url=http://digitalna. kniznica. info/s/lJxOBl1p9B]Pred súdom národa : Dr. Jozef Tiso, Dr. Ferdinand Ďurčanský a Alexander Mach, 2. : Čo dokázali svedkovia a písomné dokumenty. [/url] [Bratislava]: Povereníctvo informácií, 1947. 306 stran, ilustrace, portréty. - dostupné online v Digitální knihovně UKB * e-dokument o soudním procese : 3. díl : [url=http://digitalna. kniznica. info/s/Xy7mVKjFrA]Pred súdom národa : Dr. Jozef Tiso, Dr. Ferdinand Ďurčanský a Alexander Mach, : 3 : Čo dokazovala obžaloba. [/url] [Bratislava]: Povereníctvo informácií, 1947. 268 stran, ilustrace, portréty. - dostupné online v Digitální knihovně UKB * e-dokument o soudním procese : 4. díl : [url=http://digitalna. kniznica. info/s/bhtz0TddI9]Pred súdom národa : Dr. Jozef Tiso, Dr. Ferdinand Ďurčanský a Alexander Mach, : 4 : Čo vyvracala obhajoba, Čo povedali obžalovaní. [/url] [Bratislava]: Povereníctvo informácií, 1947. 268 stran, ilustrace, portréty. - dostupné online v Digitální knihovně UKB * e-dokument o soudním procese : 5. díl : [url=http://digitalna. kniznica. info/s/tGwTfz8pGQ]Pred súdom národa : Dr. Jozef Tiso, Dr. Ferdinand Ďurčanský a Alexander Mach, : 5 : Rozsudky[/url]. [Bratislava]: Povereníctvo informácií, 1947. 133 s. - dostupné online v Digitální knihovně UKB.

Kategorie:Prezidenti Slovenska Kategorie:Premiéři Slovenska Kategorie:Ministři vnitra Slovenska Kategorie:Ministři zdravotnictví Slovenska Kategorie:Ministři práce, sociálních věcí a rodiny Slovenska Kategorie:Českoslovenští ministři zdravotnictví Kategorie:Poslanci Snemu Slovenskej krajiny Kategorie:Členové Hlinkovy slovenské ľudové strany Kategorie:Slovenští váleční zločinci Kategorie:Slovenští kolaboranti za druhé světové války Kategorie:Nositelé Záslužného řádu německého orla Kategorie:Slováci odsouzení k trestu smrti Kategorie:Popravení politici Kategorie:Popravení duchovní Kategorie:Pohřbení v Bratislavě Kategorie:Narození v Bytči Kategorie:Úmrtí v Bratislavě Kategorie:Narození 1887 Kategorie:Narození 13. +more října Kategorie:Úmrtí 1947 Kategorie:Úmrtí 18. dubna Kategorie:Muži Kategorie:Osobnosti na slovenských poštovních známkách.