Kněz

Český římskokatolický kněz Tomáš Halík sloužící mši svatou Brahman v DillíEgyptský velekněz Amonův

Kněz dnes znamená osobu, muže nebo ženu (kněžka), která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat náboženské obřady, zejména přinášet oběti, v některých křesťanských církvích sloužit svátostmi. Kněžský úřad nebo funkce se označuje jako kněžství.

Kněžství je v některých společenstvích celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a případně i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka, věštce nebo šamana.

V některých zemích dlouhodobě ubývá nových zájemců, tím dochází k nedostatku kněží a k jejich přetěžování (např. počet věřících připadajících v poměru na každého kněze se zvyšuje).

Původ slova a historický vývoj

Kněz, rytíř a sedlák České slovo kněz pochází z praslovanského *kъnędzь, jež se odvozuje od staroněmeckého kuning kníže (srov. +more současné der König, král). Podle V. Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze. O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinského castellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze (z latinského pater, otec); takto se však správně označují jen řádoví kněží (zkratka P. ), zatímco u diecézních kněží se používá označení reverendus dominus (zkratka R. D. ).

Podle francouzského filologa G. Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. +more Podobné rozdělení zavádí ještě Platón v Ústavě, kde místo kněží vystupují filosofové. Podle J. -P. Vernanta vykonávali „králové“ (sg. basileus) nejstarších řeckých společností trojí funkci kněze, vojevůdce a soudce; v pozdějším vývoji jim zůstala jen funkce kněžská (slavení a obětování).

Nejstarší civilizace

V Egyptě vznikla už velmi brzy oddělená, jednotně organizovaná a dědičná kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce, zejména soudní a správu majetku a daní. V některých obdobích vznikalo dokonce i jistě napětí mezi kněžstvem a panovníkem. +more Velmi výrazná a ostře oddělená kněžská vrstva bráhmanů vznikla v Indii. Udržovala rozsáhlé, později i písemné tradice, z bráhmanů bývali poradci panovníků a pro lid vykonávali za odměnu oběti. Nevytvořila však nikdy jednotnou hierarchii. Naproti tomu v Číně se až do moderní doby udrželo rodové náboženství, takže bohoslužby konali otcové rodů a oddělená kněžská vrstva tam nevznikla. Její kulturní a vzdělávací roli plnily jednak kláštery, jednak panovnická administrativa. V Řecku sice byly kněžské sbory kolem jednotlivých chrámů, nevytvořily však organizovanou vrstvu, jaká vznikla v Římě.

Židovský velekněz při chrámové službě

Judaismus

V nejstarší době vykonávali funkci obětníka v Izraeli otcové rodů jako například Abrahám ( a další místa). Podle Tóry pověřil později Bůh kněžskou funkcí Áróna a jeho syny a byla pak vyhrazena jejich potomkům. +more Áron pocházel z pokolení Lévi, které při dělení země nedostalo půdu a žilo z desátků odváděných jim ostatními Izraelity. Áronovi potomci, označovaní jako koheni, obdrželi ještě zvláštní dávky a práva na podíl z přinášených obětí. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém. Význam kněžské vrstvy vzrostl už když král Šalomoun vybudoval jeruzalémský chrám a pokusil se kolem něho soustředit celý Izrael. Od té doby mezi kněžími dominuje rod Sádokův . Další vzestup významu kněžské vrstvy nastal po reformách krále Jóšijáše a po obnovení chrámu po návratu z babylonského zajetí (Ezdráš, Nehemjáš), kdy se právě kněží zřejmě zasloužili o sestavení a redakci Bible. Poexilní židovství se tak blížilo teokratickému zřízení. Výkon kněžské funkce skončil zničením jeruzalémského chrámu roku 70. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu (rabín je učitel, nikoli kněz), příslušnost k pokolení kohenů se však mezi židy dodnes respektuje a potomci kněží dodržují přísnější pravidla rituální čistoty, povolených a zakázaných sňatků, mají výsadní postavení v některých částech židovské liturgie apod.

Křesťanství

Nový zákon užívá odborné označení kněze (řecké hiereus a latinské sacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské. List Židům mluví o Kristu jako o pravém veleknězi a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (. +more Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Už svatý Pavel z Tarsu ale zmiňuje, že by se představení křesťanské obce mohli domáhat toho, aby jim obec zajistila živobytí , přesto nabádá k tomu, aby se každý živil vlastní prací, a sám v tom sebe dává za příklad; Pavel nechtěl nikoho "vyjídat", aby nebyl na obtíž . Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia . Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos). Někdy kolem roku 200 se začínají objevovat i označení hiereus a sacerdos pro křesťanské kněze a již v 1. desetiletí 2. století v Katolické církvi dosud platné rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

Gruzínský pravoslavný kněz

Katolická církev

S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochrany. +more Velké utužení církevní disciplíny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici také přišli o sociální zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Reformy papeže sv. +more Řehoře VII. potvrdily oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli pouhých kněží, ale s poměrně výrazným sociologickým oddělením duchovenstva. Proti tomuto oddělení se postavil Martin Luther a reformace, kdežto Římskokatolická církev na Tridentském koncilu dále utužila disciplínu kléru, předepsala jeho povinné vzdělávání a přesně stanovila postup svěcení. Druhý vatikánský koncil naproti tomu zdůraznil novozákonní učení o Božím lidu a všeobecném kněžství a v návaznosti na tento koncil byla roku 1973 v součinnosti s liturgickou reformou zrušena starodávná tzv. nižší svěcení (která ovšem nadále existují a jsou udělována v tradičně-katolických společenstvích). Tři stupně kněžského svěcení jsou (vzestupně) jáhenství, kněžství a biskupství.

Protestantské církve

Reformační církve odmítly nebo oslabily chápání křesťanské liturgie jako oběti a s tím i označení „kněz“. Ostatně slovo pro „kněze“ v západních jazycích (francouzské prêtre, anglické priest, německé Priester atd. +more) je odvozeno od řeckého a latinského presbyter („starší“), nikoli od obětního kněžství. Přesto však i ve většině protestantských církví tvoří pastoři a kazatelé sociologicky více méně odlišenou vrstvu se zvláštním vzděláním a pověřením (ordinací). Luterští (luteránští) duchovní bývají označováni v češtině jako kněží nebo pastoři. V jiných církvích se setkáváme s pojmem farář či kazatel. Někdy jsou tyto různé pojmy zaměnitelné.

Mormonismus

Mormoni mají v oblasti kněžství vlastní specifickou teologii, která čerpá především z Bible, Knihy Mormonovy a Nauky a Smluv.

Evropská teologie kněžství

Katoličtí kněží a ministranti při modlitbě +moresvg|náhled'>Znak římskokatolického kněze Specifické dobové termíny pro kněžství (hiereus, sacerdos) používá Nový zákon jen pro židovské a pohanské kněze. Jediným knězem (ἱερεύς) v křesťanství, tj. prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je Ježíš Kristus . Na tomto Kristově kněžství pak mají účast všichni věřící jako celek a „Boží lid“ . Tomuto kněžství věřících se říká též kněžství královské.

Specifickým označením kněze podle chápání katolických, anglikánských a pravoslavných církví je presbyter (πρεσβύτερος presbyteros), doslova starší. Tito kněží pak zpřítomňují jedinou oběť, kterou přinesl kněz Ježíš Kristus, když slaví eucharistii. +more Již ve 2. století však nalezneme svědectví o tom, že řecky mluvící křesťané označují novozákonní „starší“ slovem ἰερεύς. Stejně tak latinsky mluvící část církve označuje již na přelomu 2. a 3. století (Tertullianus) své služebníky (biskupy a „kněze“) pojmem sacerdos (obětník).

Ve zmíněných církvích se toto kněžství nazývá též služebné kněžství či svátostné. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. +more hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly, viz Apoštolská posloupnost). Svátost kněžství je potom nezrušitelná - dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.

Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova a slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba, v katolických a pravoslavných církvích a v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů výhradně muž.

Příprava a svěcení

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání - zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. +more Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.

V Římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu. Čerstvě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec neboli neomysta a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice.

Politická perzekuce

Kněží různých denominací bývají pronásledováni totalitními režimy, tedy nacismem i komunismem, ať již jde o věznění (Maxmilián Kolbe v koncentračním táboře, Anastáz Opasek nebo František Lízna ve vězení) nebo přímo o fyzickou likvidaci (například kontroverzní případ Přemysla Coufala). Kněží, kteří chtěli v komunistickém Československu působit jako kněží i bez obdržení tzv. +more Státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, museli působit v ilegální tzv. podzemní církvi. Podobná situace je dosud v Číně.

Příbuzná slova

Duchovní je širší pojem, který v Katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i tzv. nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. +more Analogicky jej lze použít i pro židovské rabíny („učitele“). * Farář (přes staroněm. pfarrer < střlat. parochus < lat. parochia a řec. παροικιά farnost) je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář). * Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce lidově označovanou jako kaplan (asistent faráře, z lat. capella, kaple, správně kooperátor) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či (na Moravě) děkanát. * Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), často, ale ne jen při biskupském kostele. * Prelát je kněz odměněný v římskokatolické církvi titulem za zásluhy a přísluší mu titul Monsignore. * Probošt je představený některých kapitul. * Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi. * Kazatel je označení duchovního v některých protestantských církvích. * Pastor (latinsky pastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze. Dále se toto označení užívá pro duchovní evangelikálních a letničních církví.

Oslovení a tituly

Otec (latinsky pater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží, dříve užívané jen pro řeholní kněze. +more * Důstojný pán (latinsky reverendus dominus, zkratka R. D. , u benediktýnů někdy reverendus pater dominus, zkratka R. P. D. ), také velebný pán nebo důstojnost, se v současné češtině užívá méně, oslovení reverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père). * Bratr (latinsky frater) je v Katolické církvi označení řeholníka, který není knězem.

Odkazy

Reference

Literatura

G. Gilbert, Bratr vyvržených: kněz na pařížské periferii. +more Praha: Portál, 1993. 126 s. . * K. Rahner - H. Vorgrimmler, Teologický slovník. Praha: Zvon 1996. Heslo kněz. * J. -P. Vernant, Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikoymenh, 1995. 87 s. . * H. Waldenfels (vyd. ), Lexikon der Religionen. Freiburg 1992. Heslo Priester.

Související články

Celebret * Duchovní * Kněžka * Kněžské svěcení * Liturgie * Náboženství * Pop (kněz) * Svátost

Externí odkazy

[url=http://www. knez. +morecz/co-d283laacute-kn283z. html]Co dělá kněz. [/url] * [url=http://www. tvm. cz/titul. php. id=159]Záznam kněžského svěcení v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích, 23. 6. 2007[/url] * [url=http://www. tvm. cz/titul. php. id=85]Primice římskokatolického kněze, P. Marka Dundy, záznam z r. 1994[/url] * [url=http://en. wikisource. org/wiki/Catholic_Encyclopedia_(1913)/Priest]Catholic encyclopedia 1913, heslo Priest[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20090629055941/http://encyclopedia. jrank. org/PRE_PYR/PRIEST_Ger_Priester_Fr_pretre_. html]Britannica, heslo Priest[/url].

Kategorie:Liturgie Kategorie:Svátosti Kategorie:Církevní tituly Kategorie:Duchovní