Matěj Milota Zdirad Polák

Matěj Milota Zdirad Polák (14. února 1788 Zásmuky - 31. března 1856 Vídeňské Nové Město) byl český básník, učitel a důstojník.

Život

Milota Zdirad Polák (vlastním jménem Matěj Polák, později uváděn jako Moric Polak) se narodil v Zásmukách v rodině ševce, později obchodníka s ovocem, Jakuba Poláka. Na doporučení zásmuckého učitele Josefa Celera přešel v roce 1798 do tzv. +more normální školy v Praze a v roce 1807 se stal výpomocným učitelem v pražském sirotčinci v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů). V roce 1808 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. 21. pěšímu (tzv. Chrudimskému) pluku, jehož „inhaberem“ byl podmaršálek princ Viktor Rohan, později hrabě Albert Gyulai z Maroš-Nemethu a Nadasky. Bojoval u Aspern-Esslingu (21. - 22. května 1809) a Wagramu (5. - 6. července 1809).

Po necelém roce své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Do počátku roku 1813 byl se svým plukem ve východních Čechách. +more Po povýšení na poručíka a přeložení k 15. pluku bojoval v roce 1813 u Drážďan (26. - 27. srpna 1813) a u Lipska (16. - 19. října 1813).

Zámek Obříství u Mělníka, kde v letech 1818-20 Polák působil ve službách hraběte von Kollera V roce 1814 se zúčastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paříže. +more Po krátkém pobytu v Haliči a v Uhrách se stal jako nadporučík pobočníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera. S ním se dostal v době tzv. vídeňského kongresu (který se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815) do hlavního města monarchie a poté do Itálie, kde byl podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. V letech 1818-1820 pobýval jako vychovatel Kollerových synů Augusta a Alexandra (pozdějšího generála, od roku 1868 českého místodržícího a od roku 1874 ministra války) střídavě v Praze a na Kollerově panství na zámku Obříství u Mělníka.

Tereziánská vojenská akademie, místo působení Poláka Po vypuknutí revoluce v Neapoli (v červenci 1820) odjel znovu s Kollerem do Itálie. +more Po Kollerově smrti přišel Polák v roce 1827 na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde v letech 1827-1830 vyučoval češtinu a literaturu. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a v letech 1831-1837 sloužil v tehdejších severních Uhrách (mj. na Trenčínsku a v Bratislavě).

V roce 1832 se oženil s Emmou, o čtyřiadvacet let mladší dcerou dělostřeleckého důstojníka barona Augustina. V roce 1837 se navrátil na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města jako profesor válečného dějepisu a dohlížitel (prefekt) nad vyučováním jazyků. +more Jeho vojenská kariéra stoupala. Ještě v roce 1837 získal hodnost majora, v roce 1843 podplukovníka, 1848 plukovníka, do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "ze Zdiradova". Zemřel po mrtvici v osmašedesáti letech ve Vídeňském Novém Městě a zde byl také pohřben.

Dílo

Pravděpodobně již jako student začal Polák psát německé verše. Do české literatury vstoupil ovšem až v prvé polovině desátých let 19. +more století. Při pobytu 21. chrudimského pěšího pluku ve východních Čechách se setkal s okruhem českých vlastenců sdružených kolem P. Josefa Liboslava Zieglera, faráře v Dobřanech u Dobrušky, mezi které patřil i dobrušský kupec František Vladislav Hek (známý jako literární postava F. L. Věk z Jiráskova stejnojmenného románu). Mezi Polákem a jen o šest let starším Zieglerem vzniklo přátelství. Byl to snad právě Ziegler, kdo rozpoznal v Polákovi literární nadání a podnítil ho k tvorbě. V roce 1813 vyšla na pokračování v Prvotinách pěkných umění (v beletristické příloze Hromádkových Císařsko-královských vídeňských novin) rozsáhlá lyrická báseň „Vznešenost přirozenosti“ s podtitulem „V slávozpěvích na Tvorce“. Podruhé ji Polák vydal, výrazně upravenou (s pomocí Zieglera a Jungmanna) a s pozměněným názvem „Vznešenost přírody“, v knižní podobě v roce 1819. Málokomu se dostalo od současníků tak příznivé kritiky jako Polákovi. Básník Šebestián Hněvkovský (1770-1847) ji označil jako geniální, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820) o ní napsal, že „ostane hrdostí Čechů“ a sám Josef Jungmann (1773-1847) nadšeně prohlásil, že Vznešenost „jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posavade plod českého básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajním básním na bok postavena býti“. Ani mladý František Palacký (1798-1876) nešetřil slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi „genius Čechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal“. Polák měl štěstí, svou skladbu napsal v době, kdy rodící se, ale již sebevědomá česká obrozenecká společnost očekávala prvé velké (monumentální) dílo, které by se postavilo po bok vyspělému evropskému básnictví. Ostatní, pozdější Polákova básnická tvorba je žánrově i obsahově již značně různorodá. Řada jeho nepublikovaných rukopisů shořela při požáru Vídeňského Nového Města v roce 1834. Mezi nimi i dílo „Vznešenost hudby“, které Polák považoval za svou stěžejní práci.

Ohlas Polákovy Vznešenosti krásně evokoval A. Jirásek ve svém F. +more L. Věkovi: „Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho. Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly. “.

Dodnes zůstává z Polákova básnického díla živá báseň „Sil jsem proso na souvrati“, část rozsáhlejší básně „Oklamaný miláček“. Jedná se ovšem o původní lidovou píseň, kterou Polák použil a doplnil v jednotlivých strofách svými verši (tak jako mnoho jiných jeho současníků). +more To platí i o části Polákovy básně „Pivo, víno, voda“, začínající verši „Kde je stárek, tu je mládek, nedaleko také pivovárek, kde se pivo vaří, tam se všechno daří…“.

Prvý pobyt v Itálii v letech 1815-1818, kdy zde působil jako pobočník podmaršálka Františka Arnošta, svobodného pána Kollera, intendanta rakouských vojsk v Itálii, zúročil Polák v cestopise „Cesta do Itálie“. Popisuje zde svoji cestu z Vídně Štýrskem a Korutanskem do Benátek, do Toskánska a Říma a pobyt v Neapoli, v cíli své cesty, kde prožil tři roky. +more Vystupuje zde jako citlivý pozorovatel nejen krajiny, architektury, památek, ale i obyvatel, jejich práce, zálib, zvyků. Byl poučeným pozorovatelem, znalcem italských dějin a kultury, dokázal se dobře orientovat i na soudobé politické scéně. Nebyl nekritickým obdivovatelem všeho, co viděl, stále u něj můžeme sledovat praktický a racionální pohled osvícence. Na straně druhé se v něm ovšem nezapře osobnost básníka, který na mnoha místech spojuje popis předmětu (či události) s vyjádřením vlastního vnitřního citového zaujetí. „Cesta do Itálie“ není jen první novodobý český cestopis, ale v podstatě i první velké původní prozaické dílo nové české prózy. Zveřejňovat ho začal od roku 1820 J. L. Ziegler ve svém časopise Dobroslav. Knižně vyšlo až v roce 1862, šest let po Polákově smrti, kdy Karel Sabina připravil k vydání jeho souborné dílo.

Polák se zúčastnil i vykopávek v Pompejích, kde získával předměty pro sbírku barona Kollera. V jeho cestopisu najdeme přepisy bezmála padesáti antických nápisů, které přejal dílem z literatury, dílem z vlastního pozorování. +more Polák tak patří k zakladatelům nového vědního oboru u nás - epigrafiky.

Do roku 1849 zastával Polák místo profesora válečného dějepisu a dozorce nad výukou jazyků na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V té době již češtinu běžně v mluveném slovu nepoužíval (byť se ani v této době české tvorby nevzdával), své děti vychoval německy a s českým kulturním prostředím pravděpodobně již neudržoval žádné styky. +more Podle svědectví žáka akademie Friedberga Mírohorského „zle se sápal na chovance Čechy, kteří navedeni Burianem nebo Fialkou hlásili se u něho česky, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební“. Jeho současníci udávali, že, ke konci svého působení na akademii, „byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný“. Do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel.

Odkaz

Zásmukách Když Polák v roce 1856 zemřel, stál již dávno mimo kulturní dění v Čechách, nebyl ale zapomenut. +more Krátce po jeho smrti přinesl rozsáhlý nekrolog Lumír. V roce 1862 připravil Karel Sabina souborné vydání jeho spisů. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století můžeme nalézt v českých časopisech a novinách řadu článků věnovaných Polákovi. Přetrvávající zájem o Poláka ilustruje i vzpomínka Mikuláše Alše na setkání s Vítězslavem Hálkem v Umělecké Besedě, kde Hálek dával k dobrému vzpomínku na to, „jak ve svém životě uviděl jednou básníka a generála Milotu Zdirada Poláka, tvůrce básně Vznešenost přírody, že to bylo v Klementinské koleji, kde si Polák zřizoval hodinky dle znamení na věži…“ Pravděpodobně již v roce 1882 vzniká v Zásmukách spolek na postavení pomníku M. Z. Polákovi. 13. 7. 1884 došlo k odhalení pamětní desky na domě, který stál v místech původního rodného Polákova domku. Jednalo se tehdy o velkou národní slavnost. Když v devadesátých letech 19. století a na počátku století dvacátého vydával Alois Jirásek svůj rozsáhlý román F. L. Věk, stal se Milota Zdirad Polák i jednou z literárních postav. K dalšímu vydání Polákových spisů došlo díky prof. Josefu Bradáčovi na počátku 20. století, v roce 1907. Nedlouho poté se podařilo objevit v rodině Polákova vnuka setníka Emericha Poláka ze Zdiradova i několik jeho rukopisů (do té dobyly byly považovány všechny za ztracené). Nález učinil profesor brněnského gymnázia F. J. Rypáček a věnoval je Muzeu království Českého (Národnímu muzeu), dnes se nacházejí jako samostatný fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Je z nich zřejmé, že Polák tvořil české básně v podstatě až do konce svého života. V 70. letech se dílem M. Z. Poláka zabýval literární historik Alexandr Stich. Podařilo se mu připravit k vydání kritickou edici „Cesta do Itálie“ (Praha 1979), obsahující i úvodní studii Italský osud České literatury a Milota Zdirad Polák. Jelikož tehdy již Stich nesměl publikovat pod svým jménem, vyšla kniha pod jménem jeho kolegyně Felicitas Wünschové. Hrob Miloty Zdirada Poláka ve Vídeňském Novém Městě byl v roce 2002 restaurován a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo sympózium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce a vzpomněli této významné osobnosti.

Spisy

Poezie

Vznešenost přírody, původní název je Vznešenost přirozenosti - rozsáhlá óda na krásy přírody, psaná zčásti časoměrným, částečně sylabotónickým veršem * Vznešenost hudby - považoval za své stěžejní dílo, roku 1834 shořelo, úryvek se dochoval v Jungmannově Slovesnosti pod názvem Kantáta o vznešenosti hudby. Jde o ódickou oslavu krásy a síly hudby, psanou časoměrným veršem. +more * Oklamaný miláček - ohlasová poezie * Sil jsem proso na souvrati - zlidovělá píseň.

Cestopis

Cesta do Itálie - zde sepsal své zážitky z tažení do neapolského království v letech 1815-18.

Odkazy

Reference

Literatura

[url=://archive. org/stream/literaturaeskd02hanuuoft#page/n19/mode/2up * Polák Matěj. +more In: Ottův slovník naučný. Sv. 20, s. 61. Dostupné také z:[/url]url=://leporelo. info/polak-matej-milota-zdirad * O putování Matěje aneb Miloty či též Morice. Toulky českou minulostí - 17. dubna. 825. schůzka. In: Český rozhlas [online]url=://www. rozhlas. cz/dvojka/radiozpravy/_zprava/879826. print=1 * [[Jaroslav Vlček (literární historik)|VLČEK, Jaroslav][Jaroslav Vlček (literární historik)|VLČEK, Jaroslav]]. Milota Zdirad Polák. In: HANUŠ, Josef et al. Literatura česká devatenáctého století. Díl druhý. Od Poláka k Langrovi. 2. vyd. , oprav. a dopl. Praha: Laichter, 1917, s. 1-22. Dostupné také z:[/url]. 17. dubna 2011 [cit. 19. 12. 2017]. Dostupné z:[/url]]. Milota Zdirad Polák. In: HANUŠ, Josef et al. Literatura česká devatenáctého století. Díl 2. Od Poláka k Langrovi. 2. vyd. , oprav. a dopl. Praha: Laichter, 1917, s. 1-22. Dostupné také z: https://archive. org/stream/literaturaeskd02hanuuoft#page/n19/mode/2up.

Související články

Česká literatura v letech 1815-1918 * Napoleonské války * Národní obrození * Seznam českých spisovatelů

Externí odkazy

[url=http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4016]Slovník M. Z. Poláka[/url]

Kategorie:Čeští básníci Kategorie:Čeští pedagogové Kategorie:Čeští válečníci Kategorie:Narození 1788 Kategorie:Narození 17. +more února Kategorie:Narození v Zásmukách Kategorie:Úmrtí 1856 Kategorie:Úmrtí 31. března Kategorie:Úmrtí ve Vídeňském Novém Městě Kategorie:Muži.