Neuchâtel (kanton)

Geografie

Neuchâtelské jezero leží v jihovýchodní části kantonu. Kanton leží v centru Jurského pohoří. +more Zatímco jižní část kantonu náleží k úmoří Severního moře (Neuchâtelské jezero / Aara / Rýn), severní náleží k úmoří Středozemního moře (Doubs / Saôna / Rhôna).

Tento kanton se rozděluje na tři regiony. * Region Vignoble leží u jezera. +more Jeho jméno je odvozeno od mnoha vinic, které se tu nacházely. * Region Les Vallées leží více na severu. V tomto regionu leží dvě největší údolí tohoto kantonu: údolí Ruz a Val de Travers. Obě údolí leží ve výšce 700 m. * Nejvyšší region tohoto kantonu je pohoří Neuchatelois ve výšce 900 až 1065 m. Tento region je tvořen dlouhým údolím, kde leží města La Chaux-de-Fonds, Le Locle a La Brévine.

Politika

Všeobecné volební právo mají všichni občané starší 18 let a také cizinci s trvalým pobytem v kantonu delším než pět let. Ženy mají volební právo od roku 1959. +more Kromě místních a kantonálních voleb volí obyvatelé, také do federálního parlamentu a to pět zástupců do Národní rady (dolní komory) a 2 do Stavovské rady (horní komory).

Jednokomorový zákonodárný sbor kantonu se nazývá Velká rada (francouzsky Grand Conseil du canton de Neuchâtel). Jejích 115 zastupitelů je volených na čtyřleté období poměrným systémem v šesti volebních obvodech: Neuchâtel (35), Boudry (25), Val-de-Travers (8), Val-de-Ruz (10), Le Locle (10), La Chaux-de-Fonds (27).

Vládou kantonu je Státní rada, kterou tvoří pět radních (spravedlnosti, zdravotnictví a bezpečnosti, financí a sociálních záležitostí, veřejného hospodářství, regionální správy, vzdělání a kultury), kteří se každý rok střídají na postu předsedy. Sídlem vlády a parlamentu je Neuchâtelský zámek.

Města

Administrativně se kanton dělí přímo na jednotlivé obce a města (27 v roce 2021). Do roku 2018 bylo území kantonu navíc rozděleno do šesti správních obvodů (Neuchâtel, Boudry, Val-de-Travers, Val-de-Ruz, Le Locle a La Chaux-de-Fonds).

Historie

Panství a hrabství nechatelské

V 7. století se oblast Neuchâtelu společně s západní částí dnešního Švýcarska dostala pod nadvládu Franské říše. +more V rámci franské říše pak byla součástí Burgundského království. Když v roce 843 došlo verdunskou smlouvou k rozdělení říše, většina Burgundska se stala součástí středofranské říše a o dekádu později bylo dále rozděleno prümskou smlouvou v roce 855 mezi Karla (Dolní Burgundsko) a Lothara II. (Horní Burgundsko vč. oblasti Neuchâtelu). V roce 933 hornoburgundský král Rudolf II. Burgundský spojil obě Burgundska a vzniklo tak druhé Burgundské království zvané též království Arelatské podle hlavního města Arles.

Na počátku 11. +more století byl Neuchâtel se svým okolím rozdělen do dvou panství. Jedna část zahrnoující kromě samotného pozdějšího Neuchâtel také Saint-Blaise a Auvernier byla doménou burgunského krále Rudolfa, zatímco druhá část: Bevaix, Brot, Corcelles, Chézard a Coffrane byly ovládány vyýznamným rodem Sigiboldidů. Ti byli spřízněni s Rudolfovou manželkou Irmengardou a ovládali značnou část dnešní Romandie. V roce 1011 nechal burgundský vládce Rudolf III. (vnuk Rudolfa II. ) pro svoji ženu Irmengarde postavit nový hrad na břehu jezera dnes známého jako Neuchâtelské jezero. Ten také již v roce 1034 oblast okolo hradu až po Bielské jezero udělil hasenberskému baronu Ulrichovi z Fenisu. Následující tři století pod vládou rodu pánů z Neuchâtelu byla pro město dobou rozkvětu a prosperity. Roku 1214 byl Neuchâtel uznán za město. Za vlády hraběte Ludvíka roku 1373 již hrabství zahrnovalo přibližně dnešní území kantonu. Protože byl Ludvík poslední mužským příslušníkem vládnoucího rodu, připadlo hrabství po jeho smrti téhož roku jeho dceři Isabele. Jelikož bylo její manželství s Rudolfem z Neuchâtelu-Nidau bezdětné, tak po její smrti připadlo hrabství jejímu synovci Konrádu IV. z Freiburku (syn Verony Neuchâtelské a Egona III. z Freiburku).

Za jeho vlády byla v roce 1405 uzavřena dohoda o přátelství s kantony Bern a Solothurn, členy Starého švýcarského spříseženství (v roce 1495 následovala smlouva s Friburgem a v roce 1501 s Lucernem). Po jeho smrti převzal vládu jeho syn Jan, který zemřel roku 1457 bez přímých dědiců. +more A tak došlo ke sporu o vládu nad území mezi Rudolfem Bádensko-Hachberským (vnuk Anny Freiburské, sestry Konráda IV. ), který měl vládu převzít a Janovým švagrem oranžským knížetem Ludvíkem z Chalon-Arlay, který si také hrabství nárokoval. Místní se nakonec postavili na stranu potomka předchozích vladařů, Rudolfa. Po Rudolfovi se stal hrabětem jeho syn Filip a poté roku 1503 připadlo hrabství Filipově jediné dceři Johaně z Hachberku. Ta se v roce 1504 provdala za Ludvíka I. Orleánského, vévodu z Longueville, který se stal jejím spoluvládcem. V roce 1512 byl Neuchâtel okupován Starou švýcarskou konfederací. Stalo se tak v důsledku profrancouzské politiky jejího manžela, což bylo považována za bezpečnostní hrozbu ze strany Švýcarska. Johana se aktivně zapojila do jednání se švýcarskými kantony o ukončení okupace a znovuzískání přístupu do svého hrabství. Její vyjednávací pozice se zlepšila poté co roku 1516 ovdověla. Okupace byla ukončena v roce 1529, došlo k obnovení přátelských dohod se švýcarskými kantony a vláda byla Janě vrácena. Panovník byl od té doby většinou zastupován správcem, jelikož sám většinou v hrabství trvale nežil. Správce jako panovníkův zástupce mj. předsedal Státní radě a Stavovskému sněmu.

Knížectví

V roce 1530 byly měšťany uznány ideály reformace a město se stalo nedělitelné se svým okolím. Město bylo známo jako velice liberální a po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se stalo útočištěm francouzských protestantů. +more Pozdější vládci města se snažili rozhodnutí o akceptování reformace zrušit. Janiným nástupce se stal její vnuk František Orleánský, vévoda z Longueville. Po jeho smrti v roce 1551 došlo ke sporu o následnictví mezi jeho bratranci: Leonorem Orleánským, vévodou z Longueville a Jakubem Savojským z Nemours (syn Šarloty z Longueville, dcery Jany z Hachberku). Spor byl místním Sněmem tří stavů (šlechta, měštaňstvo, úřednictvo a kasteláni) rozhodnut ve prospěch 7 let trvající spoluvlády. Poté vládl od roku 1557 sám Leonor jako svrchovaný kníže. Za jeho vlády došlo k posílení vztahů se Švýcarskou konfederací. Po jeho smrti vládl nejdříve jeho syn Jindřich I. a poté vnuk Jindřich II. Za jeho vlády knížectví získalo vestfálským mírem svrchovanost na Svaté říši římské (společně se Švýcarskou konfederací).

Po smrti Jindřicha II. roku 1663 došlo ke sporu o regentství mezi jeho dcerou z prvního manželství Marií z Nemours a její nevlastní matkou Annaou Geneviève Bourbonskou (regentkou za syny z druhého manželství, starší z nich byl uznán nezpůsobilým vlády). +more Třístavový sněm rozhodl ve prospěch Anne-Geneviève, jenž byla regentkou do své smrti roku 1679. Poté regentství přešlo na Marii z Nemours. Poté co v roce 1694 zemřel Jean-Louis Charles, došlo ke sporu o nástupnictví mezi jeho sestrou Marií z Nemours a bratrancem z matčiny strany František Ludvík Bourbon-Conti. Dle starší závěti, kterou Jean-Louis Charles sepsal se jeho dědicem měli stát potomci jeho bratra Charlese-Parise a poté jeho bratranec z matčiny strany František Ludvík Bourbon-Conti. Dle novější závěti, ale měla dědicem být nevlastní sestra Marie. Stavovský sněm se rozhodl pro Marii z Nemours, na jejíž stranu se postavila i Švýcarská konfederace. Ta poté svým dědicem určila svého bratrance z matčiny strany Louise-Henriho de Bourbon-Soissons (nemanželského syna Ludvíka z Bourbon-Soissons, vnuka sestry neuchâtelského knížete Leonora).

Výběr nového knížete

V červnu 1707 zatímco v Evropě probíhala Válka o španělské dědictví, zemřela bez jasného dědice kněžna Marie z Nemours (Louis-Henri de Bourbon-Soissons zemřel o 4 roky dříve) a její smrtí vymřel 200 let vládnoucí rod Orleáns-Longueville. O knížecí trůn poté projevilo zájem několik uchazečů:

* Potomci Johany z Hachberku (povětšinou katolíci): ** Paule-Françoise-Marguerite de Gondi, vévodkyně z Retz (dědička dle primogenitury) ** Emanuel Filibert Savojský, kníže carignanský ** Jacques de Goyon-Matignon, hrabě z Torigny * Potomci původních hrabat z Neuchâtelu: ** Béat-Albert-Ignace, baron de Montjoie ** Vévoda Leopold Eberhard Württembersko-Montbéliardský (vzdálený potomek Guillemetty z Montbéliardu, dcery hraběte Amadea Neuchâtelského) ** Hrabě Trébonius-Ferdinand z Fürstenbergu * Kandidáti odvozující nárok dle různého spříznění s oranžskými knížaty: ** Král Fridrich I. +more Pruský ** Kníže Vilém Hyacint Nasavsko-siegenský ** Jeanne de Mouchy, markýza de Mailly et de Nesle ** Markýz Yves d'Alègre (příbuzný markýzy de Mailly) ** Julianne Catherine d'Amont, dáma de Sergis (potomek Viléma Oranžského) * Tzv. testamentáři ** František Ludvík Bourbon-Conti (rival Marie z Nemours, potomek původních hrabat z Neuchâtelu) ** Angelique-Cunégonde de Montmorency-Luxembourg (vdova po Louisovi-Henrimu de Bourbon-Soissons) * švýcarský kanton Uri * Markrabě Fridrich VII. Bádensko-Durlašský (na základě vzdáleného agnatického příbuzenství s Filipem z Hachberku).

Sněmu tří stavů tak připadl úkol vybrat nového panovníka. Zástupci knížectví chtěli především, aby nový panovník: * Uznával jejich protestantskou víru a náboženskou svobodu (ideálně aby byl také kalvinista jako oni), * aby měl takové postavení, které by mohlo odradit případné nepřátele knížectví a bylo tak zárukou nezávislosti, * a také aby podobně jako dosavadní knížata nechával místní rozhodovat si o svých záležitostech a nenarušil dosavadní vazby ke Švýcarsku.

Několik kandidátů proto bylo vyřazeno již na začátku (Fridrich VII. Bádensko-Durlašský, Vilém Hyacint Nasavský, Trébonius-Ferdinand z Fürstenbergu, Julianne Catherine d'Amont, Béat-Albert-Ignace). +more Proti zbytku kandidátů většinou stály podmínky víry nebo mocenského zázemí. Např. potomci Johany z Hachbergu byli většinou římskokatolického vyznání, neměli vlastní území a byli podporováni Francií Ludvíka XIV. , která nedávno připojila sousední Burgundské hrabství a přímo tak sousedila s knížectvím. To byl i případ Františka Ludvíka Bourbon-Conti, dřívějšího rivala Marie de Nemours. Koncem roku 1707 tak stavové nakonec vybrali novým knížetem pruského krále Fridricha I. (kalvinista, s vlastním velkým ale také geograficky vzdáleným územím, nebyl ani vzdáleným dědicem předchozích panovníků) a Neuchâtel se tak na dalších 150 let stal součástí personální unie s Pruskem.

Toto uspořádání narušily až napoleonské války, když v roce 1806 Napoléon Bonaparte obsadil nejen Neuchâtel, ale i samotnou Švýcarskou konfederaci a sesadil pruského krále Fridricha Viléma III. +more Na pozici neuchâtelského knížete byl dosazen Napoleonův náčelník štábu Louis Alexandre Berthier.

Součást Švýcarska

V roce 1814 bylo knížectví obnoveno Fridrichem Vilémem III. +more Ten povolil obyvatelům knížectví připojení do Švýcarské konfederace. Na zasedání federálního sněmu v Curychu bylo knížectví Neuchâtel 12. září 1814 přijato do Švýcarské konfederace společně s kantony Valais a Ženeva. Od 19. května 1815 tak byl Neuchâtel jediným členským státem Švýcarska, který byl monarchií. Fridrich Vilém téhož roku ustanovil Audiences générales jako legislativní orgán knížectví namísto původního Sněmu tří stavů. Členové byli jmenovaní panovníkem.

12. září 1831 byl zorganizován pokus o svržení monarchistického režimu vedený Alphonsem Bourquinem a následujícího dne byl obsazen zámek Neuchâtel. +more Pokus o povstání se opakoval v prosinci téhož roku, ale skončil neúspěchem a někteří vůdci byli uvězněni nebo odešli do exilu. V důsledku povstání byl Audiences générales zrušen a namísto něj ustanoveno Corps législatif (jehož členi byli voleni), které bylo po vyhlášení republiky nahrazeno Velkou radou, jenž jako zákonodárný sbor funguje dodnes.

Během místní pokojné revoluce v březnu 1848 se stal Neuchâtel republikou, což král-kníže Fridrich Vilém IV. +more respektoval jako volbu obyvatel a nevyslal proti nim vojsko. To se změnilo v září 1856, kdy se skupina 500 monarchistů a příznivců pruského krále pokusila převzít vládu, obsadila zámek a zajala čtveřici radních. Povstalci byli poraženi a pruský král hrozil vojenským zásahem. To vedlo ke švýcarským federálním přípravám na obranu proti možnému útoku. Situace byla nakonec v květnu následujícího roku vyřešena dohodou, v rámci které byli povstalci omilostněni a Fridrich Vilém se nároků na Neuchâtel formálně zcela vzdal.

Odkazy

Reference

Literatura

David Guillaume Huguenin, Les chateaux neuchâtelois: anciens et modernes (1843) * Jean-Pierre Jelmini, « Le procès de 1707 », dans Histoire du Pays de Neuchâtel, t. 2 : De la réforme à 1815, Gilles Attinger, 1991, s. +more 58-66.

Související články

Seznam neuchâtelských hrabat a knížat * Knížectví Neuchâtel

Externí odkazy

[url=http://www.ne.ch/]Oficiální web kantonu Neuchâtel[/url]

Neuchâtel