Oratorium

Oratorium je rozsáhlá hudební skladba, zpravidla na duchovní (náboženské) téma, pro sóla, sbor a orchestr, která je prováděna koncertně (nescénicky).

Forma

Oratorium se vyvinulo ve starověké Itálii z dialogů na náboženská témata, které byly zpívány v chrámech. Dějovou linií oratoria provází vypravěč (orátor) formou recitativu s generálním basem a odděluje tak jednotlivá hudební čísla. +more Vypravěčem je od středověku zpravidla tenor. Text přednášený vypravěčem bývá zpravidla přesnou citací Bible či životopisů svatých. Texty svěřené sólistům a sboru jsou dílem autora libreta. Častá je čistě instrumentální předehra.

Historie

Nejstarší dochované oratorium je Rappresentatione di Anima et di Corpo (Představení duše a těla), které zkomponoval Emilio de' Cavalieri v Římě v roce 1600. Vznik oratoria je úzce svázán se vznikem opery. +more Vždyť nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu je Dafne skladatele Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii kolem roku 1597. Vývoj oratoria vždy reagoval na inovace v oblasti opery. V 17. století došlo k rozmachu oratoria zejména v Itálii a ve Francii. Nejslavnějším skladatelem oratorií v Itálii byl Giacomo Carissimi (1605-1674), který svými díly na dlouhou dobu kodifikoval formální pravidla. Jeho následovníky byli zejména Antonio Draghi (1634-1700) a Alessandro Stradella (1639-1682). Ve Francii pak Marc-Antoine Charpentier (1643-1704). 17. století se v Itálii paralelně rozvíjely dva typy oratoria: oratorio volgare (lidové oratorium) na italský text a oratorio latino (latinské oratorium) na biblický námět a latinský text.

Alessandro Scarlatti a s ním celá Neapolská operní škola přenesli z opery do oratoria recitativ secco i accompagnato a árii da capo. V Německu byly velmi oblíbené „historie“ Heinricha Schütze (Velikonoční historie, 1623; Vánoční historie, 1664). +more Vrcholem tohoto vývoje se stala v 18. století oratoria Georga Friedricha Händela, z nichž nejznámější jsou Mesiáš (1742) a Juda Makabejský (1746). Mimořádnou formu má Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha, které je spíše cyklem šesti jednotlivých kantát. Bach zde použil i některé části svých světských kantát podložených novým textem.

Období klasicismu je charakterizováno vrcholnými díly Josepha Haydna (Stvoření světa (Die Schöpfung 1798) a Roční období (Die Jahreszeiten, 1801)) a Ludwiga van Beethovena (Kristus na hoře Olivetské, 1800). Ani romantismus se tvorbě oratorií nevyhýbal. +more Vznikla díla jako Ráj a Peri Roberta Schumanna, Legenda o sv. Alžbětě Ference Liszta či Svatá Ludmila Antonína Dvořáka.

Hudební vývoj ve 20. +more století vedl k uvolnění formy a oratoria v této době vzniklá se vyznačují individuálním řešením skladatele. Mezi nejvýznamnější patří např. Král David Arthura Honeggera, Jakubův žebřík Arnolda Schoenberga či opera-oratorium Igora Stravinského Oedipux Rex.

Literatura

Ulrich Michels: Encyklopedický atlas hudby. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, * Jaroslav Smolka: Česká kantáta a oratorium. 1970, Supraphon, Praha

Související články

Opera * Kantáta * Moteto

Externí odkazy

[url=http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=68355&s_lang=2&detail=1&title=oratorium]Co jeco?[/url]

Kategorie:Hudební formy