Cesko.wiki Otakar Bílek
Author
Albert FloresOtakar Bílek (29. června 1932, Kaplice - 12. srpna 2016, České Budějovice) byl český rozhlasový režisér a pedagog.
Život
Otakar Bílek se narodil 29. +more června 1932 v jihočeské Kaplici, kde měl jeho otec malý kadeřnický a holičský závod, jako první ze tří dětí (sestry Eva a Libuše). Po německém záboru českého pohraničí v roce 1938 musela rodina Bílkova utéct do vnitrozemské Soběslavi, kde Otakar Bílek absolvoval základní školu; na gymnáziu v Táboře maturoval v roce 1951. Tenkrát při soběslavském spolku divadelních ochotníků „Chvalovský“ vznikl i kroužek mladých, kde mladý Ota mohl uplatnit svůj herecký talent. Na gymnáziu zorganizoval herecký soubor, na jehož činnosti se podílel hercky, organizačně a režijně. V roce 1951 se pokusil o přijetí na AMU, vzhledem k původu nebyl přijat.
Na podzim roku 1951 nastoupil do českobudějovického studia Československého rozhlasu jako asistent režiséra Miroslava Kalného. Ten ho postupně zasvěcoval do rozhlasové praxe a stal se jeho učitelem i vzorem. +more V roce 1953 natočil svoji první činohru pro pražskou Redakci dětí a mládeže (Modrý křižník). V Bílkově režii bylo v období let 1956 až 1970 natočeno přes 100 činoher, dále literární pořady, četby na pokračování aj.
V průběhu ruské srpnové okupace se Bílkovi s malou reportážní skupinou dlouho dařilo neustále vysílat pravdivé aktuální zprávy o tehdejší politické situaci. Důsledkem tohoto Bílkova reportážního vysílání bylo na začátku roku 1970 jeho okamžité propuštění z Československého rozhlasu a také zákaz jeho zaměstnání v Českých Budějovicích. +more Našel možnost uplatnění v Alšově jihočeské galerii na Hluboké jako odborný pracovník pro mimovýstavní činnost. Na Hluboké zajistil působení souboru českobudějovického Malého divadla, se kterým v roce 1971 v prostředí gotických sbírek galerie nastudoval nejstarší českou divadelní hru ze 14. století - veršovanou satirickou frašku Mastičkář, která se dočkala 70 repríz. Vznikly i další formy pořadů jako byly Rozhovory s mistry (1971), Návštěvy z galerie a následně Večery v galerii (1972, 1973), Návštěvy v ateliéru, Dostaveníčka v galerii a od roku 1971 i každoroční Mezinárodní hudební léto Hluboká. Tyto zkušenosti Otakar Bílek zformoval do Černých hodinek, na které zval tehdejší umělce mající blízký vztah k malířství a umění obecně.
Na konci roku 1989 se Bílek vrátil na své původní místo režiséra, kde ještě stihl natočit (kromě jiných pořadů) i devět činoher. S Josefem Henkem a dalšími stál u zrodu uměleckého občanského sdružení Svaz rozhlasových tvůrců, v jehož výboru aktivně působil několik let. +more V roce 1994 odešel do důchodu, avšak tento rok neznamenal konec jeho působení v rozhlase. Vedle pedagogické činnosti na českobudějovické konzervatoři (kde vyučoval hereckou výchovu a rétoriku) pracoval na dalších režijních a redakčních projektech. Samostatnou kapitolu, ve které naplno zúročil svou znalost dřívějších rozhlasových tvůrců, interpretů i jednotlivých slovesných realizací, byl program postupné digitalizace rozsáhlého rozhlasového analogového zvukového archivu českobudějovického rozhlasového studia. Jeho poslední rozhlasová režie pochází z roku 2011 - pořad Hany Soukupové: Fonoarchiv - zvuková paměť jižních Čech, ve kterém Otakar Bílek i hovořil. V té době už byl nemocný Alzheimerovou chorobou. Zemřel dne 12. srpna 2016.
Režisérské dílo (výběr)
Rozhlasové hry a dramatizované četby
1953 - Henri Barbusse: Parní válec civilizace. * 1956 - Gustav Pfleger Moravský: Telegram (veselohra); Alfred de Musset: Se srdcem divno hrát. +more * 1957 - Václav Kliment Klicpera: Zlý jelen (veselohra); Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera. * 1959 - Richard Brinsley Sheridan: Soupeři (veselohra). * 1960 - Václav Kliment Klicpera: Ptáčník (veselohra); György Sós: Tři přání; Boris Polevoj: Příběh opravdového člověka. * 1961 - Karel Nešvera: První kroky (na motivy próz Hanse Christiana Brannera); Karel Klostermann: Vypovězen (dramatizovaná četba románu na pokračování). * 1962 - Zofia Posmysz: Pasažérka z kabiny 45 (rozhlasová hra); Lev Ovalov: Měděný knoflík (ěpionážní rozhlasová hra); O. Henry: Nápoj lásky. * 1963 - Jaroslav Pour: Šotek (rozhlasová komedie). * 1964 - Niels Locher: Vzorek (rozhlasová hra); Peter Göbbels: Pozdní odpoledne; Vilém Hejl: Zlatý drak (rozhlasová detektivka); Tone Brulin: Psi (detektivka). * 1965 - Wolfgang Ecke: Pán v šedých kalhotách (detektivní hra. ); Slavomír Ravik: Potopené poklady; Pavel Hejcman: Příběh všedního dne. * 1967 - G. K. Saunders: Pohlazení slunce; Jaroslav Klíma: O furiantech z Cerhonic a okolí. * 1970 - Alain Franck: Úplná pravda. * 1971 - Miloslav Stingl: Ollanta (kečuánské drama z doby Inků. ) * 1972 - Jökull Jakobson: Zlatá svatba. * 1990 - Jaroslav Hojdar: Otto a Ilsa; Ondřej Kolář: Šamonická rebelie; František Mareš: Jakýsi kacíř z Čech (dokumentární koláž o mistru Janu Husovi); Jaroslav Klíma: Návrat domů; Frederick Forsyth: Pastýř. * 1991 - Thomas Mann: Vyměněné hlavy; Josef Bouček: Případ Auffenberg; Zdena Kolářová: Zlomená pečeť; Otakar Bílek, Jaroslav Klíma: Jeden den pěšákem. * 1992 - Zdeňka Psůtková: Precedens; Norbert Frýd: Krabice živých. * 1993 - František Pavlíček: Ještě nejednou se vrátíme (zamyšlení s verši Antonína Sovy, Josefa Hory, s prózou Františka Halase a s hudbou Josefa Suka); Jan Schneider: Pastýřův přítel; Josef Kopta: Modrá lilie; Agatha Christie: Záhada španělského šálu, Svědkyně obžaloby. * 1994 - Karel Jaromír Erben: Štědrý den, melodram Zdeňka Fibicha. * 1995 - Zděněk Hedvábný: Kaladý Alfréda Radoka; Vladimír Hulpach: Když ještě strakonické dudy pískaly všudy. * 2005 - Miguel de Cervantes y Saavedra: Jeskyně v Salamance.
Poezie v rozhlase
1959 - Francesco Petrarca: Láskou se dávám vést. * 1962 - Sto tváří lásky (z poezie středověkých minnesengrů). +more * 1965 - Stanislav Kostka Neumann: Píseň ke chvále ryb. * 1967 - Jaroslav Seifert: Prsten Třeboňské Madoně. * 1972 - Jaroslav Seifert: Řetěz. * 1991 - Jan Scheider: Cestou na Šumavskou půlnoční. * 1993 - František Halas: Nad obrazy s básníkem.
Hodnocení v tisku
Českobudějovickým rozhlasovým premiérám věnovaly pozornost celostátní deníky i odborné časopisy. K Mussetovu Se srdcem divno hrát (1957) uvedlo Svobodné slovo, že „mladý budějovický režisér O. +more Bílek znovu prokázal svůj nesporný talent. Velmi citlivě vedl herce, kteří vesměs vytěžili ze svých textů všechnu básnickou krásu i myšlenkový obsah a zřetelně vyjádřili i kritický dosah Mussetovy tragedie mladé lásky proti scholastické výchově. “ S ohlasem se setkala maďarská hra Tři přání G. Sóse (1960), v níž režisér pochopil, že „poetičnost hry není v lyrizaci intimních scén, náladových obrázcích nebo sentimentalitě citových projevů, ale v základním motivu hry“. U polské hry Pasažérka z kabiny 45 Zofie Posmysz (1962) je vyzvednuta „zajímavá rozhlasová forma, která zvýrazňuje rytmizovanou, v dynamickém tempu vedenou relaci“. K Pohlazení slunce G. K. Saunderse (1967) napsal recenzent M. Zbavitel: „Zásluhu o vyrovnanou inscenaci této rozhlasové hry má režisér O. Bílek - znamenitě, typicky rozhlasovým způsobem zvládl výjev přepadení: téměř beze slov, výrazným, přesně voleným zvukem se mu podařilo vyvolat před divákovým vnitřním zrakem vidění základní a nejdramatičtější scény hry. “.