Ranožírovci

Technology

12 hours ago

Author

Ranožírovci je skupina bezobratlých živočichů patřící do třídy členovců. Tato skupina zahrnuje přibližně 8800 druhů, které se liší svou velikostí, tvarem těla a životním stylem. Ranožírovci jsou rozšířeni po celém světě a obývají různé prostředí, včetně moří, sladkých vod, půdy i vzduchu. Ranožírovci jsou nejvíce známí svou schopností regenerace ztracených částí těla. Tato schopnost jim umožňuje přežít vážná zranění, jako například ztrátu končetin. Ranožírovci mají také schopnost obnovit své vnitřní orgány, jako jsou játra a nervová tkáň. Třída Ranožírovci zahrnuje několik podtříd, včetně pavoukovců, stonožek, rovnakých nohou, mnohoštětinatců a dalších. Každá podtřída má své specifické vlastnosti a životní cyklus. Pavoukovci jsou například vybaveni jedovými žlázami, které jim pomáhají v boji s predátory, zatímco rovnakonožci mají schopnost se svlékat a regenerovat ztracené končetiny. Ranožírovci hrají důležitou roli v ekosystémech, kde slouží jako potrava pro různé živočichy, včetně ptáků, ryb a savců. Někteří ranožírovci jsou také škůdci, kteří napadají rostliny a zemědělské plodiny. Na české Wikipedii najdeme podrobné informace o různých druzích ranožírovců, jejich biologii, chování a významu pro životní prostředí. Stránka také obsahuje odkazy na další zdroje a studie týkající se této skupiny živočichů.

Ranožírovci byli usedlým rodem v oblasti jihozápadní Moravy již ve 12. století. Zakladatelem rodu byl Ranožír, leník dolnorakouských hrabat z Perneku. Ve 13. století patřili na tomto území k největším držitelům majetku. Vedle Rancířova drželi Bílkov (s dvěma až pěti vsemi), v údolí Jihlávky jsou spojováni s počátky farních vsí Rančířova a Vílance a z dalších lokalit zřejmě i Rantířova, Cerekvičky, Rosic, Louček a snad i Falknova. Členové rodu se připomínají i jako první majitelé farních vsí Krasonic, Cizkrajova, Peče, Želetavy a Kostelního Vydří. Před rokem 1348 získali i Budeč a Starou Říši a dále i Stonařov a Horní Slatinu. Rod byl na jihozápadní Moravě velmi početný a po rozpadu rodového nedílu drželi členové jednotlivých rodových větví jen menší souvislá panství nepřesahující deset vsí.

Historie

Rod Ranožírovců je označován podle jména svého prvního známého člena rod, jehož členové měli v erbu jelení paroh. Ve svědečné řadě zakládací listiny premonstrátského kláštera v Dolních Kounicích je připomínán Ranožír z Ranožírova, přičemž Ranožírovem je pravděpodobně ves Rancířov u Jemnice. +more Tato listina je ale falzem z 3. čtvrtiny 13. století a nemá oporu v pravé listině. Šlechtice Ranožíra (Ranožír I. ) zmiňuje též druhá zakládací listina kláštera v Jeruši v Dolním Rakousku z roku 1242. Ranožír klášter obdaroval osmi lány v Jeruši, které zde držel jako léno.

Pravděpodobně stejnojmenný Ranožírův potomek (Ranožír II. ) se připomíná v opisu listiny +more'>Václava I. z roku 1233, kde Václav potvrzuje hranice Želivského kláštera. Oproti originálu totiž opis ze 14. století uvádí jako spornou stranu i syny Ranožírovi. Jméno Ranožír se pak objevuje ještě dvakrát v královské listině pro klášter Louka u Znojma z roku 1234, přičemž za předka rodu lze považovat šlechtice Ranožíra titulovaného jako magister venatorum, druhý Ranožír (z Plavče) měl totiž v erbu rohatou kozí hlavu. V roce 1234 se ve svědečné řadě listiny markraběte Přemysla pro klášter v Rajhradu zmiňuje Ranožírův syn Smil, společně pak otec Ranožír se synem Smilem vystupují ve dvou markraběcích listinách z roku 1238. Písemně jsou doloženi ještě Smilovi bratři: Jaroš (r. 1245), Ratibor (sporně r. 1252, nesporně r. 1253) a Markvart.

Smil z Bílkova je připomínán jako poručník syna Ekharda z Miroslavi (erbu tří lupenů či leknínových listů), což naznačuje, že mezi oběma rody mohl někdy v 50. nebo 60. +more letech 13. století vzniknout příbuzenský vztah. Zrovna tak převod statku Budeč od pánů z Trnavy (dolnorakouský hrad v Unterthürnau) k Ranožírovcům (od r. 1346) lze spojit s nějakým sňatkem členky Vikartovy větve. O sňatkovém spojení lze uvažovat také u Smila z Hrádku nebo jednoho z jeho bratrů s Evou, příslušnicí rodu pánů z Říše a Hrádku, dále pak kolem první poloviny 14. století s Jakubovskými Pernštejny, kdy Jimram a Filip byli příbuzní s Ranožírovcem Oldřichem ze Želetavy.

Ranožírovci z Bílkova

Hlavní linie Ranožírovců sídlila nedaleko Dačic v Bílkově, kde si před rokem 1253 založila hrad a kostel sv. Jana Křtitele. +more Bílkov držel nejstarší syn Ranožíra II. Smil z Bílkova za služby králi Václavovi I. a jeho synovi Přemyslu Otakarovi II. Za Přemysla Otakara II. zastával Smil úřad purkrabího na Bítově, v letech 1253-1254 krále doprovázel na křížovou výpravu do pohanských Prus a v roce 1277 vedl jménem krále spolu s biskupem Brunem a notářem Oldřichem mírová jednání s Rudolfem Habsburským. Naposledy se připomíná v roce 1279 a v roce 1301 se o něm mluví už jako o mrtvém.

Po Smilovi se po Bílkově psal jeho syn Ješek a po něm Ješkova dcera Klára. Někdy v 1. +more polovině 14. století hlavní větev rodu Ješkem z Bílkova vymřela. Klára svým sňatkem kolem roku 1330 přinesla bílkovské zboží Oldřichovi z Hradce věnem. Bílkovské panství zahrnovalo nejprve jen osady na levém břehu Dyje: Bílkov, Dobrohošť, Manešovice, Chlumec a Hříšice. Před rokem 1348 získal rod také Dačice a zboží rozšířil o vsi na pravém břehu Dyje: Toužín, Hostkovice, Lipolec a Dolní Němčice.

Již během 80. let 13. +more století se potomci Smila z Bílkova a jeho bratrů začali psát podle různých jiných lokalit. Doložen Crh z Krasonic (r. 1286), Smil z Hrádku a Hartleb z Cizkrajova (r. 1301), Smil z Krumvaldu (r. 1302, snad totožný se Smilem z Hrádku), Markvart z Rancířova s bratry Jarošem z Vydří a Smilem z Peče (r. 1305), Volfram ze Slatiny (1318-1338 bratr Smila z Hrádku), Albrecht ze Stonařova (r. 1347), Ranožírovci přijali též predikáty po Budči, Želetavě a po Říši (Nová Říše).

Rodová větev z Rančířova

Z další rodové větve pocházeli bratři Markvart z Rančířova, Jaroš z Vydří a Smil z Peče, kteří v roce 1305 odevzdali patronátní právo kostela v Rančířově u Jihlavy klášteru v Jeruši. Jaroš se připomíná ještě v roce 1310 a Markvart v roce 1335 (držba šesti lánů a dvou pozemků ve Vílanci). +more Markvartovou chotí byla Markéta, s kterou měl syny Viléma a Markvarta.

Vilém prodal svému bratru v roce 1358 za 14 kop půl lesa a pole a dva lány, v roce 1360 se spolčil s Filipem z Loučky a v roce 1365 odevzdal Markvartovi v Rančířově majetky v hodnotě 40 hřiven (popluží, tři lány, dva podsedky, půl lesa a půl menšího lesa, půl tvrze a patronátní právo k tamnímu kostelu).

Bratr Markvart se spolčil v roce 1360 se svou matkou Markétou na majetku v Cerekvičce a Rosicích u Jihlavy, v roce 1365 v Rosičce prodal čtyři lány Hilbrandu z Vilímče. Vzhledem k tomu, že držel Rosičku jako markraběcí léno, byla tato intabulace na zákrok Franka z Kunovic v roce 1368 zrušena.

Potomkem Smila z Peče byl snad Štěpán z Peče, jehož chotí byla v roce 1371 Markéta z Rudolce. Ten přijal v roce 1373 na spolek na zboží v Peči svou ovdovělou tchyni Herku, která mu zboží předtím zapsala. +more V roce 1390 prodal tři lány v Rudolci, v roce 1391 přivěsil svou pečeť na listinu Ješka Rúse z Lipnice a v roce 1392 prodal slavonickému rychtáři Svinkovi další tři lány, což mu dosvědčil Ctibor z Peče. Štěpán se tehdy psal po Rotenpachu, kde v roce 1386 obdržel od markraběte Jošta pět lánů a podsedka, svědčil též při prodeji vsi Heřmaneč Konrádem Krajířem z Krajku Jindřichovi staršímu z Hradce. Za jeho syna je považován Václav z Peče, který v roce 1416 prodal v Peči Janu mladšímu z Hradce dvůr s rybníkem.

Rodová větev z Louček

Jako první člen této rodové větve je znám Filip z Menhartic (též s predikátem z Louček a z Plavče). V roce 1349 zapsal své manželce Zbyňce na Menharticích 100 hřiven věna a v Loučce na čtyřech lánech, podsedku a popluží, svého bratra Vznatu vzal na spolek a v roce 1351 směnil osm lánů v Loučce se Zdeňkem z Plavče za majetek v Plavči. +more Další část Plavče koupil od faráře Aleše z Mostišť a další v roce 1353, když vyplatil věno Anny, vdovy po Vavřinci z Plavče. V roce 1351 koupil od Archleba z Lechovic lány s lesem v Psářích a v roce 1356 majetky v Psářích odprodal Filipovi z Kostník. Ve stejném roce prodal Dolní Plaveč (s hradem, kostelním lánem, dvěma poplužími, dvorem, poli, mlýnem a vodními právy) Alešovi z Police. Naposledy se připomíná v roce 1359 jako svědek při prodeji zboží v Nové Říši bratrům z Brtnice.

Bohuš z Lubnice

Erb parohu užíval také Bohuš z Lubnice, který se psal též po Bělčovicích a Bačkovicích. Při deskovém zápisu v roce 1376 použil predikátu „z Lubnice“. +more Tehdy společně se Seidlinem z Lubnice rozšířil lubnické zboží o ves Bělčovice, které získali od Hojka z Ústrašína. Proti koupi podali odpor Markvart z Biskupic (psal se i z Police) a Anežka (vdova Dětřicha). Chotí Bohuše byla Dorota, dcera Elišky z Pálovic, které její matka zapsala v roce 1378 100 hřiven grošů věna na Pálovicích a Bohuš ji zapsal na tvrzi a dvoru v Bělčovicích úrok jedné kopy ročně (užil predikátu „z Bělčovic“).

V roce 1385 koupil Bohuš („z Lubnice“) od Smila z Police tři díly Bačkovic a začal se psát podle této lokality. V roce 1389 použil predikátu „z Bačkovic“, když ručil Peškovi z Pálovic za dluh 30 hřiven u Ješka z Kunštátu. +more V roce 1390 se mu podařilo získal od Filipa z Lubnice další čtvrtinu Bačkovic a tím i držet celé bačkovické zboží. V roce 1415 již Bohuš nežil a jeho vdova Dorota přijala na své věno v Bělčovicích Mikšíka z Bělčovic a jeho manželku Bohuslavu. Ručiteli dluhů po Bohušovi byli Přech z Kojetic a z Hrádku (u Lukova), Leopold z Kojetic, Mikšík z Bělčovic, Jošt z Pálovic a Orlík z Gehenraytu, kteří v roce 1415 prodali ves Bačkovice s dvorem a dvěma poplužími (Bohušův majetek) Adamovi z Lovčovic.

Pražmové z Bílkova

Václav z Peče, který v roce 1415 prodal ves Peč Janovi mladšímu z Hradce, stvrdil list pečetí, na níž jsou dva parohy. Později držel Tulešice (r. +more 1448) a nakonec předkové z bílkovského rodu přesídlili do Olomouckého kraje, kde drželi Chudobín. Pražmové se rozvětvili, nakoupili statky na severní Moravě (např. Bílovec, Chropyně, Jistebník). Karla z Bílkova po Bílé hoře odsoudili, později dostal milost.

Roku 1625 povýšil společně s Benešem Janem a Vilémem do panského stavu. Zanedlouho jejich potomci vymřeli, avšak další příslušníci rodu a majitelé Velké Lhoty a Budišovic, Jan Vilém a Bernard, opět povýšili do panského stavu. +more Páni z Bílkova pravděpodobně žil na Moravě a ve Slezsku i nadále. Zemský sudí ve slezské Opoli a Ratiboři, Jan Bernard, byl povýšen roku 1655 do hraběcího stavu a tento titul směli používat i jeho synové.

Ve znaku měli symetrické paroží vyrůstající z lebeční kosti. Při povýšení do panského stavu přijali do erbu modrou barvu. +more Barva paroží měla být přirozená, leč často bývalo zobrazováno zlatě.

Příbuzensky se spojili s Geraltovci, Oppersdorfy, Žerotíny, pány z Kynšperka, z Choltic a dalšími hlavně moravskými a slezskými rody.