Rusifikace

Rusifikace či porušťování, je proces jazykové, kulturní a politické integrace a asimilace neruského obyvatelstva Ruské říše, resp. Sovětského svazu, nebo jejich kombinace v různém měřítku.

Historie

S fenoménem rusifikace se lze setkat již v dobách několik století nazpátek, masivní rusifikace se však stala oficiální i neoficilání součástí ruské vnitřní politiky především ve druhé polovině 19. století, a to hlavně v době vlády carů +more_Nikolajevič'>Alexandra II. (1855-1881), Alexandra III. (1881-1894) a Mikuláše II. (1894-1917). Nástup rusifikace byl přímo i nepřímo spojen s vzestupem ruského nacionalismu a se stále větším tlakem na konkurenceschopnost Ruska ve velmocenském boji v Evropě.

Rusifikace se projevovala v kulturní asimilaci neruských národů ve formě jazyka, kulturní asimilaci nebo konverzím k pravoslavnému náboženství, ale týkala se také prosazování a zavádění ruských institucí a ruských hodnot v neruském prostředí.

Rusifikační politika carského Ruska postrádala jednotnou povahu a lišila se ve své intenzitě a formě podle doby ale i místa. Nejintenzivnější rusifikace se dotýkala hlavně ukrajinských a běloruských částí Ruského impéria (historicky označovaných jako Malé Rusko a Bílé Rusko), které byly z jazykového hlediska Rusku nejblíže. +more Snahy o rusifikaci však probíhaly i v Pobaltí a Polsku, později i ve Finsku a neevropských částech Ruska. V dubnu 1905 sice Petrohradská akademie věd prakticky uznala ukrajinštinu jako samostatný jazyk, ruští nacionalisté však nadále popírali existenci ukrajinštiny a ukrajinského národa.

Rusifikace pokračovala v podobě národnostní politiky a ideje sovětského národa v rámci Sovětského svazu; oficiálně si sice byly všechny jazyky rovny, ruština však byla společným úředním jazykem znalost ruštiny však byla prakticky nezbytná.

O rusifikaci se hovoří i v současnosti, neboť ruský vliv v především v zemích bývalého SSSR je stále silný. Pokračující rusifikaci lze pozorovat především v současném Bělorusku, zatímco například Lotyšsko, kde tvoří Rusové třetinu obyvatel, se jí poměrně intenzivně brání.

Rusifikace na Ukrajině a v Bělorusku

Ruské gubernie osídlené ukrajinsky a bělorusky mluvícím obyvatelstvem (přibližně dnešní Ukrajina a Bělorusko) byly podrobeny rusifikačním snahám již na konci 18. století a to především v oblasti administrativy. +more Se sílícím vlivem ruského nacionalismu ve druhé polovině 19. století byl ale zesílen rusifikační tlak týkající se jazyka a škol. Podle velkoruské ideologie nebyli ani Ukrajinci ani Bělorusové považováni za nezávislé národy, ale pouze za členy ruského národa mluvící odlišnými dialekty ruštiny. Například v ruských guberniích dnešní Ukrajiny byla zakázána ukrajinština (označovaná za cizí dialekt ruštiny) v rámci vyučovacího procesu a také v rámci publicistiky carským nařízením (1876). Obdobná situace byla i v běloruských guberniích. Z jazykovědného hlediska jsou přitom ukrajinština a běloruština od ruštiny vzdálenější než bulharština, oba tyto jazyky mají blíže k polštině než k ruštině (pro představu: čeština je k polštině ještě blíže, než tyto jazyky).

Dalším projevem rusifikace byla snaha o vytlačení řeckokatolické církve kolem které se formoval ukrajinský národ ve Volyni a Haliči. Rusko tlačilo ke konverzi k pravoslaví na západní Ukrajině, především v Zakarpatí. +more Od poloviny 19. století se velkým problémem stala národnostní situace rakouských Rusínů, samostatného národa žijícího především v rakouské Haliči, který paradoxně současní Ukrajinci neuznávají a považují je za pouhou větev ukrajinského národa, stejně tak jako Ukrajince zase považují za polonizované Rusy některé ruské nacionalistické kruhy. Zatímco ruští Ukrajinci byli podrobováni zmíněným rusifikačním snahám, rakouští Ukrajinci a Rusíni mohli relativně svobodně rozvíjet svojí národní kulturu a jazyk, jak to zaručovala předlitavská ústava z roku 1867. Přeshraniční kontakty a komunikace potom podporovaly národní hnutí ruských Ukrajinců.

Rusifikace Pobaltí

Od zhruba 80. let 19. +more století se ruská carská vláda začala více orientovat na oblast Pobaltí osídleného malými národy Estonců, Litevců a Lotyšů, a po staletí kontrolovaného německými elitami. Prosazení národního uvědomění mezi těmito národními skupinami a další snahy o větší administrativní i kulturní integraci Ruska vyvolaly vlnu rusifikační politiky zaměřené především na školy, vzdělávací politiku obecně a národní život v Pobaltí.

Rusifikace v Polsku

Rusifikace Polska měla ve srovnání s Ukrajinou, Běloruskem nebo Pobaltím odlišný charakter. Po napoleonských válkách dostal ruský zábor Polska relativně autonomní status Polského království s vlastní ústavou a některými institucemi. +more Po povstání v roce 1830 a zejména v roce 1863, kdy byla z ruského Polska vytvořena pouhá provincie Ruska (Poviselský kraj), je možné sledovat snahy o potlačování polského nacionalismu a další kulturní a jazykovou integraci. Zvláště v případě Polska rusifikační politika přilévala olej do ohně a často zostřovala už tak napjaté polsko-ruské vztahy v 19. století. Další rozdíl spočíval v tom, že na rozdíl od ukrajinských, běloruských nebo pobaltských národů měl polský národ v 19. století zformovanou politickou reprezentaci, která byla částečně také součástí ruských, imperiálních elit, což vytvářelo odlišné podmínky pro rusifikační snahy vůbec.

Rusifikace ve Finsku

Finsko se stalo součástí Ruské říše v roce 1809 a získalo autonomní status Finského velkoknížectví. Po relativně dlouhou dobu leželo mimo zvláštní zájem ruských vládních kruhů, bylo spravováno autonomně a ve srovnání s jinými ruskými provinciemi také velmi moderně. +more V první polovině 19. století Rusové dokonce podporovali růst finského národního uvědomění, a to ve snaze umenšit politický a ekonomický vliv místních švédských elit (a tedy Švédska vůbec). Ostře rusifikační snahy lze sledovat až během 90. let 19. století a znovu v době před 1. světovou válkou. V 90. letech 19. století se hlavní exponentem rusifikace Finska stal generální guvernér Finska Nikolaj Ivanovič Bobrikov (guvernérem v letech 1898-1904). Jeho snahou bylo v podstatě zlikvidovat finskou autonomii v oblasti administrativy, ekonomiky, vzdělávání i jazyka. Rusifikační snahy byly také spojeny se snahami o likvidaci politických práv a privilegií Finska.

Rusifikace neevropských národů Ruska

Zájem ruského centra se v 19. století neomezoval jenom na oblast západních provincií Ruska, ale i východním směrem. +more Zde se rusifikace mísila s ruským orientalismem a kolonialismem. Civilizační misie a konverze k pravoslaví se stávaly hlavními nástroji rusifikačních snah mezi například kazaňskými Tatary a dalšími národy turkického původu.

Odkazy

Reference

Literatura

THADEN Edward. C and HALTZEL Michael (eds. +more). Russification in Baltic Provinces and Finland, 1855-1914. Princeton 1981. . * MILLER Alexei, The Ukrainan Question: The Russian Empire and Nationalism in the Nineteenth Century. CEU Press Budapest 2003. . * RODKIEWICZ Witold. Russian Nationality Politics in the Western Province of the Empire (1863-1905). Lublin 1998. . * POLVINEN Tuomo. Imperial Borderland. Bobrikov and the Attempted Russification of Finland 1898-1904. C. Hurst & Co. Publishers 1995. . * GERACI Robert P. Windows on the East. National and Imperial Identities in Late Tsarist Russia. Ithaca - London 2001.

Související články

Derusifikace * Korenizace * Rusofilství * Únosy dětí během ruské invaze na Ukrajinu * Rusismus * Úřední jazyky Ruska

Externí odkazy

Kategorie:Dějiny Ruska Kategorie:Dějiny Sovětského svazu Kategorie:Dějiny Běloruska Kategorie:Dějiny Estonska Kategorie:Dějiny Finska Kategorie:Dějiny Litvy Kategorie:Dějiny Lotyšska Kategorie:Dějiny Moldavska Kategorie:Dějiny Polska Kategorie:Dějiny Ukrajiny Kategorie:Ukrajinská kultura Kategorie:Ruská kultura Kategorie:Sociologie etnicity Kategorie:Jazyková politika Kategorie:Politické dějiny Kategorie:Porušování lidských práv Kategorie:Kulturní genocida Kategorie:Kulturní asimilace