Souhláska

Souhlásky (konsonanty) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem (na rozdíl od samohlásek) je šum, který vzniká specifickým postavením či pohybem mluvidel. Jazyky se různí také počtem souhlásek: zaniklý kavkazský ubychijský jazyk jich měl 84 a novogvinejský rotokas pouhých 6 (jeho abeceda má celkem 12 písmen).

Artikulace

Rozdělení podle způsobu artikulace

Souhlásky jsou poměrně heterogenní skupinou zvuků, existuje mnoho způsobů jejich tvoření. Společná vlastnost, která odlišuje souhlásky od samohlásek, je jejich relativní zavřenost. +more To znamená, že při jejich artikulaci jsou ústa otevřena méně než u samohlásek, čímž vznikají překážky a turbulence při proudění vzduchu - příčina vzniku šumu. (a, e, i, o, u).

Pulmonické souhlásky

Pulmonické hlásky vznikají prouděním vzduchu, který je uváděn do pohybu pomocí plic. Skupiny pulmonických souhlásek jsou následující:

Nepulmonické souhlásky

Nepulmonické souhlásky jsou tvořeny proudem vzduchu, který je dáván do pohybu jiným způsobem než plícemi. Tato skupina souhlásek, které se v češtině nevyskytují, zahrnuje mlaskavky, ejektivy a implozivy.

Rozdělení podle místa artikulace

Schéma artikulačního ústrojí s vyznačením jeho částí:

A - ústní dutina (cavum oris), B - nosní dutina (cavum nasi), C - hltan (pharynx)

1 - jazyk (lingua), 2 v rty (labia), 3 - zuby (dentes), 4 - dásňový oblouk se sklípky (alveoli), v nichž jsou usazeny zuby, 5 - tvrdé patro (palatum durum), 6 - měkké patro (palatum velum), 7 - čípek (uvula), 8 - hrtanová záklopka (epiglottis), 9 - hlasivková štěrbina (glottis) Následující rozdělení souhlásek používá názvosloví, které není zcela systematické, protože částečně pojmenovává oba artikulátory, částečně jen jeden z artikulátorů zapojených do tvoření hlásek. Nicméně toto rozdělení je vžité a všeobecně užívané.

Místo artikulace	Zúčastněné artikulátory
bilabiální	oba rty
labiodentální	dolní ret a horní zuby
lingvolabiální	horní ret a jazyk
interdentální	horní i dolní zuby a jazyk
dentální	horní zuby a jazyk
(pre)alveolární	přední část horních dásňových výstupků a jazyk
postalveolární	zadní část horních dásňových výstupků a jazyk
retroflexní	zadní část horních dásňových výstupků nebo tvrdé patro a špička jazyka ohnutá vzhůru
palatální	tvrdé patro a jazyk
velární	měkké patro a jazyk
uvulární	zadní konec měkkého patra a jazyk
faryngální	kořen jazyka a stěna hltanu
epiglotální	hrtanová záklopka
glotální	hlasivky

Sekundární modifikace výslovnosti

Kromě výše uvedených míst artikulace se do procesu tvoření souhlásek mohou zapojovat další orgány, které znění souhlásky modifikují. Sekundární artikulace se v přepisu výslovnosti označuje pomocí horních indexů a diakritiky, přidávaných k základnímu symbolu.

Příklad	Sekundární artikulace	Popis
center	labializace	zaokrouhlení rtů
center	palatalizace	zdvižení jazyka v oblasti tvrdého patra
center	velarizace	zdvižení jazyka v oblasti měkkého patra
center	faryngalizace	striktura (zúžení) v oblasti hltanu
center	nazalizace	spuštění měkkého patra (vzduch proudí současně ústní i nosní dutinou)
center	aspirace	šum hlasivkového původu

Ve spisovné české výslovnosti se takovéto modifikace nevyskytují.

Hlasnost

Hlasností se rozumí účast aktivní hlasivek (fonace) na tvorbě hlásek, která se akusticky projevuje znělostí. Souhlásky se obvykle dělí na hlasné (znělé) a nehlasné (neznělé), často tvoří páry lišící se pouze hlasností. +more V některých jazycích kromě normální (modální) fonace odlišuje také fonace dyšná a třepená.

Typ činnosti hlasivek	Popis
neznělá hláska - bez fonace	hlasivky jsou oddáleny a nevibrují
dyšná fonace	hlasivky vibrují s menší mírou kontaktu, průtok vzduchu štěrbinou je větší
normální (modální) fonace	hlasivky vibrují s mírou kontaktu obvyklou pro znělé hlásky
třepená (chraplavá) fonace	hlasivky vibrují s vyšší mírou kontaktu, průtok štěrbinou je menší, vyšší napětí hrtanového svalstva způsobuje nepravidelnosti ve fonaci

Iniciační mechanismus

Většina souhlásek (v češtině všechny) patří mezi tzv. pulmonické egresivní. +more To znamená, že iniciační mechanismus, dodávající energii pro jejich tvoření, spočívá ve vytlačování vzduchu z plic.

Souhlásky můžeme dělit na egresivní a ingresivní. Při jejich tvoření egresivních hlásek vzniká v dutinách mluvidel přetlak, vytlačující vzduch ven. +more Naopak u ingresivních hlásek vzniká podtlak, který nasává vzduch dovnitř.

Podle orgánu, který vytváří přetlak nebo podtlak, dělíme souhlásky na pulmonické (plíce a bránice), glotalické (hlasivky) a velarické (měkké patro).

Akustické vlastnosti

Z akustického hlediska jsou souhlásky dosti heterogenní skupinou zvuků. Společnou vlastností je přítomnost šumu, tj. +more nepravidelných kmitů. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. To je hlavní rozdíl od samohlásek.

Obstruenty a sonory, znělost

Jako obstruenty se označují nevokální souhlásky s vysokou mírou šumu (podle překážky (obstrukce), která se staví do proudu vzduchu). V češtině i mnoha jiných jazycích vytvářejí korelační páry, jejichž členy se od sebe liší znělostí. +more Do této skupiny se řadí explozivy (okluzivy), afrikáty (semiokluzivy) a frikativy (konstriktivy). Znělé pravé souhlásky se vyznačují přítomností tónu, který je však jiné kvality než u samohlásek a sonor. V české terminologii se označují jako pravé souhlásky.

Podskupinou frikativ jsou sibilanty (sykavky), které se vyznačují vyšší amplitudou a frekvencí, a jsou tedy hlasitější než non-sibilanty. Jedná se o frikativy ze skupiny alveolárních a postalveolárních. +more Obdobně to platí i o asibilantách (polosykavkách), což jsou afrikáty tvořené na témže místě.

Jako sonory (sonoranty) se označují souhlásky, které jsou vždy znělé (netvoří znělostní páry) a vyznačují se vokálností - přítomností vyšších frekvencí, tzv. formantů (F1, F2 atd. +more), ve svém spektru. V české terminologii se nazývají jedinečné souhlásky.

K jedinečným souhláskám patří i klouzavé hlásky (tzv. glide, např. +more [w, j, ʊ̯]), které jsou svým charakterem polovokály (blízké samohláskám). Nemají příznak konsonantnosti ani vokálnosti. Rovněž jsou vždy znělé.

Znělost je dána aktivní činností hlasivek (fonací), které vytvářejí základní frekvenci F0. Znělé souhlásky se vyznačují přítomností tónu.

Vlastnost	Samohláska	Souhláska
klouzavá	jedinečná	pravá znělá	pravá neznělá
znělost (F0)	center |+	center |+	center |+	center |+	center |−
vokálnost (F1, F2 ...)	center |+	center |−	center |+	center |−	center |−
konsonantnost (šum)	center |−	center |−	center |+	center |+	center |+
Zástupci v češtině	a, ɛ, ɪ, o, ʊ aː, ɛː, iː, oː, uː	j, ʊ̯	m, n, ɲ, r, l ɱ, ŋ	b, d, g, v, z ʒ, ɦ, r̝, dz, dʒ	p, t, k, f, s ʃ, x, r̝°, ts, tʃ ʔ

:Pro srovnání uvádí tabulka i samohlásky.

Kompaktnost - nekompaktnost

Kompaktní jsou hlásky, které mají zvukovou energii soustředěnou uprostřed spektra, nekompaktní mají toto maximum posunuto k hornímu nebo dolnímu okraji spektra. Kompaktní souhlásky se vyslovují v zadní části ústní dutiny (od postalveolár až po glotály), ostatní jsou nekompaktní.

Drsnost - matnost

Drsné souhlásky se vyznačují výraznými nepravidelnostmi složek zvuku, velkým třecím šumem způsobeným turbulencemi vzduchu. Drsné jsou frikativy a afrikáty. +more Ostatní souhlásky jsou matné. Vyznačují se sourodým zvukovým spektrem.

Kontinuálnost - nekontinuálnost

Tato vlastnost se týká časového trvání artikulace a výsledného zvuku. Kontinuální (nepřerušené) souhlásky lze vyslovovat relativně dlouhou dobu. +more Nekontinuální mají během své artikulace úplný závěr (okluzi) s následnou explozí, jedná se tedy o explozivy (okluzivy) orální i nazální a afrikáty (semiokluzivy).

Gravisovost - akutovost

Gravisové (tupé) souhlásky zahrnují nízké frekvence ve svém spektru. Jedná se přední (bilabiály, labiodentály a dentály) a zadní (veláry - glotály) souhlásky.

Akutové (ostré) souhlásky jsou všechny ostatní. Mají ve svém spektru převážně vysoké frekvence.

Délka

Délkou souhlásek se rozumí jejich trvání. Fonologické rozlišování délky souhlásek není tak časté jako u samohlásek, což souvisí i s tím, že souhlásky nejsou artikulačně jednotnou třídou segmentů a jejich trvání se může projevovat různým způsobem. +more Např. u exploziv a afrikát se může prodloužit doba okluze (závěru), exploze je ze své podstaty jen krátkodobým jevem. Omezená možnost trvání je např. u verberant.

Příkladem jazyků, kde délka souhlásek má fonologickou rozlišovací hodnotu je arabština nebo finština. Např. +more finské tuli (oheň) a tulli (clo). V estonštině jsou dokonce popisovány 3 stupně délky hlásek. Dlouhé souhlásky se také vyskytují ve slovenštině.

Délka souhlásek je též často dávána do souvislosti s geminací, zdvojováním souhlásek.

Souhlásky v češtině

V češtině existují slova složená jen ze souhlásek. Skládají se z nich jazykolamy, například:

* Strč prst skrz krk. * Mlž pln skvrn zvlh z mlh. * Chrt pln skvrn vtrh skrz trs chrp v čtvrť Krč. * Krt prd skrz drn, prv zhlt hrst zrn.

Odkazy

Literatura

Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. . * Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. .

Externí odkazy

Kategorie:Fonetika