Srbská pravoslavná církev

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Srbská pravoslavná církev (v srbské cyrilici: Српска православна црква) je jednou z autokefalních pravoslavných církví. Je nejstarší a jedním z nejvýznamnějších národních útvarů pravoslavného křesťanství. Její historie sahá až do raného středověku, kdy byla vytvořena jako jedna z provincií Východního římského (byzantského) impéria. Srbská pravoslavná církev hraje klíčovou roli ve srbském národním a kulturním životě a je pevně spojena s dějinami Srbska. Církev se řídí kanonickými pravidly a věří v nezávislost a svobodu národních církví. Jejím hlavním sídlem je klášter svatého Sávy v srbské metropoli Bělehradě. Srbská pravoslavná církev se rozděluje na několik eparchií (diecézí) po celém světě a má velký počet věřících jak v Srbsku, tak v diaspoře. Její vliv a postavení v srbské společnosti je značné, ačkoli se v posledních letech potýká s některými spory a kontroverzemi.

Administrativní rozdělení Srbské pravoslavné církve. Obraz zakladatele, svatého Sávy, z 13. století Srbská pravoslavná církev je autokefální pravoslavná církev působící zejména v Srbsku, Černé Hoře, Republice srbské v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku, dalšími ohnisky jsou komunity srbských emigrantů. Celkem má 8,55 -11 milionů věřících a v jejím čele stál v letech 2010-2020 patriarcha Irenej Nišský, od roku 2021 je v jejím čele patriarcha Porfirije. Před druhou světovou válkou k Srbské pravoslavné církvi patřila i většina českých pravoslavných věřících v čele s biskupem Gorazdem, do roku 1951, kdy získala autokefalitu.

Historie

Za datum jejího vzniku se považuje rok 1219 a klíčovou osobnost Rastko Nemanjić (svatý Sáva). Je tak druhou nejstarší slovanskou pravoslavnou církví po bulharské. +more Kromě srbštiny používá za liturgický jazyk také církevní slovanštinu. Jejími hlavními sídly jsou Peć (Pećský klášter) a Bělehrad, největším chrámem je bělehradský chrám svatého Sávy.

V roce 1766 nechala Osmanská říše zrušit klášter v Peći, oficiálně z důvodu politické angažovanosti v poslední rakousko-turecké válce. Spolu s ním bylo zrušeno i celé vedení srbské pravoslavné církve. +more O nedlouho později nechali Turci také zrušit patriarchát v Ochridu a církevní záležitosti pravoslavného obyvatelstva na Balkáně byly spravovány přímo z Cařihradu.

Srbská pravoslavná církev byla institucí, která na začátku 20. +more století působila v několika různých zemích; v Rakousko-Uhersku (v Uhersku, Bosně a Hercegovině a Předlitavsku), v Srbsku, v Černé Hoře a v Osmanské říši. Ve všech zemích mimo Srbska docházelo k různým střetům mezi politickými elitami a církevními představiteli. Zatímco v Srbsku samotném měla církev značná privilegia a v Černé Hoře zajišťoval financování značného počtu církevních představitelů a pracovníků stát, v některých jiných zemích (především v Rakousko-Uhersku) byla situace jiná. Církevní představitele v Rakouskem okupované Bosně a Hercegovině vybíral sám rakouský císař; v Uhersku řídila srbskou církev národní rada, na kterou dohlížel metropolita ve Sremských Karlovcích.

Po jistou dobu v 19. století probíhal mocenský spor o to, zdali srbský stát ovládne církev, či nikoliv. +more Přestože od roku 1881 měl v podstatě pravoslavnou církev pod kontrolou, měla církev značná privilegia a možnosti i nadále. Byla považována za státní náboženství; ve školách se vzdělávala věrouka a církev zajišťovala oslavy všech národních svátků. Učitelé a církevní představitelé získávali plat od srbského státu.

Vznik jednotného jugoslávského státu v roce 1918 přivítala proto Srbská pravoslavná církev s ohromnou úlevou. Její sjednocení však znamenalo i značný nárůst politického vlivu. +more Pravoslavná církev měla svého zástupce v královské radě a několik vlastních poslanců v jugoslávské skupštině, kteří do ní kandidovali na listinách různých politických stran. V roce 1926 byla uzavřena mezi církevními představiteli a vládou smlouva (obdoba konkordátu), která vymezila mantinely v konání obou institucí.

Patriarchát v Peći. +more Během období existence meziválečné Jugoslávie protežoval stát pravoslavnou církev a zajišťoval ji značné finanční dotace. Díky tomu dokázala Srbská pravoslavná církev uzákonit vlastní metropoli v Záhřebu, vybudovat tři pravoslavné kostely v převážně katolickém Slovinsku a zapojit se do jednání o vzniku nové církevní vysoké školy v chorvatské metropoli Záhřebu (která nakonec nicméně nebyla realizována).

Ve třicátých letech byl uzavřen konkordát mezi Římskokatolickou církví a jugoslávskou vládou, který srbská pravoslavná církev otevřena zkritizovala. Nechala jej zveřejnit (což vláda v Bělehradě neudělala) a publikovala komentář, který byl velmi nevyhýbavý. +more Pravoslavní představitelé se totiž obávali, že by katolická církev mohla získat lepší postavení a ohrozit jejich postavení. Následně vedení církve až do roku 1937 vystupovalo ostře proti vládě premiéra Stojadinoviće, který i přes odpor pravoslavné církve konkordát chtěl schválit, nakonec však kvůli úmrtí patriarchy a vyostření sporu vláda upustila od tohoto úmyslu, a konkordát tak nikdy schválen nebyl.

Během druhé světové války byla církev tvrdě potlačována chorvatským fašistickým režimem, což jí způsobilo velké ztráty. Bylo srovnáno se zemí značné množství kostelů a klášterů; páleny knihy a vyháněni kněží. +more Pro srbskou pravoslavnou církev, jejíž věřící žili v území od řecké hranice až téměř po Rijeku představoval Nezávislý stát Chorvatsko velké nebezpečí; zničena byla až čtvrtina všech kostelů na území bývalé Jugoslávie, které pod Srbskou pravoslavnou církev spadaly.

Po druhé světové válce byla církev potlačována komunistickým režimem. Nejtěžší období pro srbské pravoslavné probíhalo v letech 1945 - 1953, kdy byl jugoslávský režim po jistou dobu prosovětský a za cíl považoval vybudování ateistické společnosti. +more První krok, který komunisté učinili, bylo znárodnění církevních pozemků, poté následovaly tvrdé tresty pro kněží, kteří nechtěli souhlasit s řadou vládních politik. Zabaveno bylo celkem 70 000 ha pozemků a do roku 1957 i 1180 budov.

Po brionském plénu a odstavení Aleksandra Rankoviće došlo k změnám v jugoslávském politickém vedení a liberalizaci poměrů. Nedlouho poté proto makedonští církevní představitelé požádali bělehradské vedení pravoslavné církve o zahájení jednání o autokefalitě. +more Patriarchát v srbské metropoli však veškerá jednání odmítl, a byla tak vyhlášena nezávislá Makedonská pravoslavná církev. Vzhledem k tomu, že Srbská pravoslavná církev její autokefalitu nikdy neuznala, jedná se o církev nekanonickou. Komunistická vláda opakovaně vyzývala v průběhu 60. , 70. a 80. let bělehradský patriarchát, aby své spory s Ochridem urovnal, nicméně neúspěšně.

Problematickým tématem pro církev se během 70. a 80. +more let stalo získávání nových stavebních povolení pro budování dalších kostelů. Roku 1984 získala Srbská pravoslavná církev povolení vybudovat na Vračaru Chrám svatého Sávy. Za velmi skromných podmínek se dařilo pravoslavné církvi od 50. do 70. let postupně expandovat. Nechala postavit 180 nových kostelů po celé zemi, z toho 2 v záhřebské eparchii.

K obrodě církve došlo v polovině 80. let a za nástupu Slobodana Miloševiće. +more Milošević opustil praxi předchozích komunistů, pravidelně se objevoval s církevními představiteli na veřejnosti, a vyzdvihl úlohu pravoslavné víry pro srbskou národní identitu. Deník Politika začal psát o církvi pozitivně; v červnu 1990 navíc byla ze škol na území Republiky Srbsko odstraněna výuka marxismu. Během Miloševićova projevu na Gazimestanu na Vidovdan 1989 byly poprvé vedle sebe vlajky Jugoslávie, Srbska a pravoslavné církve.

Věřící

Státy s významným množstvím věřících Srbské pravoslavné církve podle počtu věřících: a dále: Srbská pravoslavná diaspora v ostatní Evropě a státech mimo Evropu/ 2-3 miliony??