Uhličitan draselný

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Uhličitan draselný K2CO3, starším názvem potaš, salajka či draslo (od toho slovo draslík), je bílá, silně hygroskopická sůl kyseliny uhličité. Vodné roztoky jsou silně alkalické. Používá se převážně při výrobě skla, v textilním a papírenském průmyslu, při výrobě mazlavých mýdel, je součástí pracích prášků, při výrobě pigmentů, v barvířství a běličství a při praní vlny, při výrobě léků, v analytické chemii a mnohde jinde. V potravinářství se přidává pod označením E501 z důvodu emulgace a kypření, stabilizace sušeného ovoce, nebo snížení kyselosti kakaového prášku. Používá se také pro přípravu kyanidu draselného a také se používá ve vodních hasicích přístrojích.

Výroba

Nejprve se provede elektrolýza roztoku chloridu draselného za vzniku hydroxidu draselného, vodíku a chloru. Vzniklý hydroxid draselný se pak sytí oxidem uhličitým. +more Při reakci hydroxidu draselného a oxidu uhličitého vzniká uhličitan draselný.

: 2 KOH + CO2 → K2CO3 + H2O

Ten je pak výchozí látkou pro další sloučeniny draslíku.

Postupy získávání potaše

Historické postupy získávání potaše

Struktura krystalu uhličitanu draselného (K2CO3) Primitivně (od středověku) se potaš získávala spalováním celých stromů „na stojato“. +more Tzv. popeláři do kmene javorů nebo jiných dřevin vyhloubili otvor, ve kterém udržovali oheň. Strom pomalu vyhořel, aniž by došlo k ohrožení okolního lesa. Popelaření se provádělo pouze za stálého počasí, protože potaš nesměla zmoknout.

Označení potaš pochází ze způsobu jeho získávání: , tedy popel v hrnci. Surové draslo je totiž rozpustné ve vodě, podobně jako soda nebo sůl, které jsou příbuzné.

Tradiční technologie výroby spočívala v loužení dřevěného popela vodou a odpaření přefiltrované louženiny na tzv. surovou potaš neboli flus. +more Ten již bylo možné užít jako surovinu v některých průmyslových odvětvích. Vyžíháním - kalcinací flusu bylo získáváno čistší kalcinované draslo. Surovinou pro výrobu potaše byl tedy původně dřevěný popel, zprvu speciálně pálený z tvrdého dřeva (javor klen, bříza, buk) v lesích, později (po vydání Lesního řádu v roce 1754) získávaný z dřevního odpadu nebo z popela zbylého po topení v domácnostech. Náhražkově se také využívalo jiného organického materiálu (sláma…).

Užívaná technologie se od 16. do 19. století téměř neměnila a byla v této formě rozšířená prakticky po celém světě.

Suchá těžba

Potaš sice lze přímo těžit, jako minerál, protože je však lehčí než ostatní horniny nad ložiskem, tedy se tlačí vzhůru (Paradox Formation), a pro své adsorpční vlastnosti, zachytává v sobě jiné látky a vytváří kapsy: ropy a zemního plynu. Například na velkém nalezišti v Utažské poušti v USA v roce 1963 došlo proražením kapsy plynu k tragické explozi.

Současné postupy získávání potaše

Dnes se potaš získává loužením země vodou, kdy se do podzemních ložisek pumpuje voda, která pak druhým vrtem zas tryská ven: již obohacená o rozpuštěné látky z podzemí. Ze solanky se na slunci měsíce nechává odpařovat voda, výsledná směs solí se sbírá k dalšímu zpracování.