Veterinární lékařství

Veterinární lékařství je vědní obor, který se zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat. Úkolem veterinární medicíny je chránit a zlepšovat zdraví a pohodu zvířat a chránit lidi před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka.

Péči o zvířata zajišťují veterinární lékaři a veterinární technici, státním orgánem ČR, který zaštiťuje veterinární péči, je Státní veterinární správa České republiky. Veterinární lékaři zajišťují také kontrolu hygieny masa, mléka a dalších potravin živočišného původu a chrání státní hranice před zavlečením nákaz. +more Soukromí veterinární lékaři spoluvytvářejí Komoru veterinárních lékařů České republiky, která je tak její samosprávnou organizací zřizovanou dle zákona 381/1991 Sb. , O Komoře veterinárních lékařů.

Historie veterinárního lékařství

Zvířata provázejí člověka už od pradávna. Už lidé jako lovci a sběrači měli ponětí o anatomii zvířat, jak dokazují některé jeskynní malby (např. +more kresba mamuta v jeskyni Pindal, na které je vyobrazeno mamutí srdce). A s domestikací prvních zvířat se začínají objevovat i první skutečné veterinární poznatky.

Nejstarší starověké civilizace již znaly nemoci zvířat a měly lékaře, kteří se je pokoušeli léčit. Nejstarší známý zvěrolékař je Urlugaledinna, který žil v Mezopotámii tři tisíce let př. +more n. l.

Nejstarší zvěrolékařská písemná památka je [url=https://www. ucl. +moreac. uk/museums-static/digitalegypt/lahun/ucarchivelahun/uc32036small. gif]Kahunský rukopis[/url], staroegyptský, hieroglyfy psaný text z 19. stol. př. n. l. Pojednává o nemocích psů, býků, ryb a ptáků i o způsobech léčby těchto nemocí (vykuřování, tření léčivými bylinami, pouštění žilou apod. ) V té době byly známy také skutečné veterinární zákroky, jako je kastrace ke zvýšení užitkovosti (výkrm) a porodnické znalosti, jako je použití porodních provázků při porodu telete.

V Chammurapiho zákoníku nalezneme také pasáž týkající se odměn a trestů pro lékařů i zvěrolékařů. Zvěrolékař byl za výkon sice placen méně (1/6 šekelu, lékař dostával 10 šekelů) ale v případě neúspěchu léčby a smrti pacienta mu nehrozilo useknutí ruky, jako případě lidského lékaře, místo toho byl povinen zaplatit pokutu, která se rovnala 1/4 ceny zvířete.

Veterinární lékař ošetřuje pacienta

Antika

Rozvoj medicíny v antice přinesl spoustu nových poznatků, které se uplatňovaly i ve zvěrolékařství. Rozdíly mezi humánní a veterinární medicínou nebyly tak ostré jako dnes, a poznatky z léčení zvířat byly snadno přenášeny i na člověka, a naopak.

Hippokratés z Kósu se zabýval příčinami nemocí a také srovnávací anatomií, jejímž skutečným zakladatelem se stal Aristotelés. Ten dokázal poznatky z pitev zvířat přenést do anatomie člověka. +more Je také autorem prvního vědeckého zvěrolékařského díla „Historia animalium“, kde popisuje všechny tehdy známé nemoci zvířat (vzteklina, tetanus, koliky apod. ) a metody provádění kastrace.

Kartaginský agronom Mago sepsal ve 2. století př. +more n. l. 28 knih týkajících se zemědělství a tedy i chovu zvířat. Po vyvrácení Kartága byly jeho spisy přeloženy do řečtiny a staly se zdrojem pro pozdější díla římských autorů.

Římané přejímali zvěrolékařské poznatky od Řeků a Egypťanů. Prvním římským autorem, který se ve svých spisech dotkl i zvěrolékařství, je Marcus Terentius Varro, který sepsal tři knihy o rolnictví, Rerum rusticarum. +more V prvním století Aulus Cornelius Celsus, autor spisu O lékařství, popsal příznaky vztekliny.

Celsův současník, římský statkář Lucius Moderatus Columella, napsal dílo De Re Rustica, O zemědělství. V šesté a sedmé části se věnuje veterinární medicíně, a to nejen léčbě nemocí a chirurgickým zákrokům (nekrvavá kastrace) ale i správnému ustájení různých druhů zvířat a oddělení zdravých a nemocných zvířat. +more Zde se také objevuje poprvé termín veterinarius, z lat. veterinus, tažné zvíře nebo dobytče.

Největší užitek z práce veterinářů měly ovšem legie, které potřebovaly zvěrolékaře k péči o koně. Léčením koní se zabývá většina vrcholných zvěrolékařských děl ze 4. +more a 5. století, jako je Hippiatrika nebo Mulomedicina Cheironis.

Nejvýznamnějším zvěrolékařem starověku se stal Apsyrtos, který doprovázel vojska Konstantina velikého, na kterého navázal Hieroklés. +more Flavius Vegetius Renatus je pak autorem rozsáhlého díla Ars Veterinaria. V těchto dílech nacházíme systematický popis všech tehdy známých nemocí koní, návody k provádění operací (i náročných, například zákroky v břišní dutině) nebo návody na přípravu rostlinných léčiv. Renatus se věnoval i etickým problémům a poznamenal, že práce zvěrolékaře je obtížnější než práce lékaře, protože pracuje s němým pacientem.

Středověk

Ilustrace z Ruiniho anatomie koně

Ve středověké Evropě došlo ke značnému úpadku zvěrolékařství i medicíny obecně. Praktické znalosti zvěrolékařství zůstaly v rukou pastýřů, kovářů nebo podkoních. +more Antické znalosti zůstaly zachovány hlavně ve spisech arabských autorů, kteří se také věnovali hlavně koním.

Ve 12. století napsal Ibn al Awwam knihu o zemědělství s kapitolami o zvěrolékařství - zabývá se hlavně hygienou chovu a tvrdí, že chovatelská péče je základ zdraví.

Abu Bekr ibn Bedr napsal knihu o léčení koní, kde si všímá podobnosti mezi lidskými a koňskými pacienty.

V Evropě v té době vzniklo jen jediné významné zoologické dílo, De arte venandi cum avibus, tedy O umění lovit s ptáky. Autorem byl císař +more_Štaufský'>Fridrich II. . Na konci středověku se zvěrolékařské poznatky začínají rozvíjet ve španělských a italských jezdeckých školách. Ve 13. století vydal italský šlechtic Jordanus Ruffus knihu O koňském lékařství (De medicina equorum), ve stejné době byla vydána také kniha „Koňská lékařství“, napsána kovářem Mistrem Albrechtem. Je to nejslavnější středověká zvěrolékařská kniha, její součástí je i návod pro negramotné.

Za zmínku také stojí díla „Koňské lékařství“ Juana Alvarese Salamiellase, s barevnými ilustracemi zvěrolékařských zákroků, nebo „Anatomie koně“ (Anatomia del cavallo, infirmità e suoi remedii) od Carla Ruiniho. Jedná se o ilustrovanou anatomii s dokonalými obrazy kostry, svalů, tělesných dutin i cév a nervů. +more Jen o rok později, tj. v roce 1599, po vydání Ruiniho "Anatomie koně" vyšla v Paříži Hippostologie, to jest rozprava o koňských kostech (Hippostéologia ou discours des os du Cheval), kterou sepsal a nakreslit první historicky doložený francouzský veterinární lékař Jean Héroard. V roce 1573 vyšla v Norimberku Srovnávací anatomie, z Německa pochází také první anatomie prasete.

Novověk

V novověku začíná nová éra veterinární medicíny. Klíčovým impulzem byla zřejmě epidemie moru skotu, která se na počátku 18. +more století prohnala Evropou. Během epidemie uhynulo přes 3 milióny skotu. Nutnost chránit stáda a potřeba lepší péče pro skot i pro koně vedla k založení prvních veterinárních škol.

Zakladatelem prvních škol byl francouzský právník a hippolog Claude Bourgelat, který na příkaz krále Ludvíka XV. +more založil v roce 1761 první veterinární školu v Lyonu, kde vyučoval podkovářství, anatomii a chirurgii. O několik let později, v roce 1766, založil druhou veterinární školu, v Alfortu. Učitelský sbor tvořili absolventi z Lyonu a tentokrát nebyli posluchači jenom kováři, ale také lékaři, a mezi vyučované předměty přibyly i teoretické medicínské a zemědělské disciplíny.

Po založení francouzských veterinárních škol byly další zakládány po celé Evropě. V roce 1769 byla založena veterinární škola v Turíně, v roce 1773 v Kodani, v roce 1775 ve Vídni, v roce 1776 v Drážďanech, následovaly školy v Hanoveru (1776), Berlíně (1790), Mnichově (1790), Budapešti (1787) a Madridu (1793).

Česká veterinární univerzita

Od roku 1784 se v českých zemích veterinární medicína vyučovala na lékařských fakultách pražské a olomoucké univerzity. Postupem času ale sílily snahy o samostatnou českou zvěrolékařskou školu.

V roce 1849 navrhl poslanec zemského sněmu Antoním Štaffa Brno jako místo k založení nové školy. Tento návrh byl ale odmítnut, protože Brno je velmi blízko Vídně. +more V roce 1891 je tedy navržena Praha, stejný návrh padl i v roce 1895, ale bez úspěchu. Vlastní veterinární školy se České země dočkaly až po první světové válce, kdy byla v Brně založena Vysoká škola zvěrolékařská, jako první nová vysoká škola československého státu. Zakladatelem a prvním rektorem školy byl prof. MUDr. Edward Babák.

Dnes je Veterinární univerzita Brno jedinou vysokou školou v Česku, jejíchž absolventi mohou získat titul doktora veterinární medicíny (MVDr. ) a vykonávat práci veterinárního lékaře. +more Kromě vysoké školy také existují střední veterinární školy, které pro budoucí povolání připravují veterinární techniky.

Dnešní veterinární lékařství

V minulosti býval nejčastější a nejdůležitější pacient veterinárního lékaře kůň nebo skot, dnes se zájem přesouvá k malým zvířatům chovaným ze záliby, hlavně k psům a kočkám. Možnosti diagnózy a léčby jsou srovnatelné s humánní medicínou, v některých oborech je veterinární medicína dokonce napřed (např. +more v použití kmenových buněk v terapii). Největším omezením často nejsou nedostatečné možnosti veterinární medicíny, ale spíš finanční možnosti majitele zvířete.

Externí odkazy

[url=http://www.vfu.cz/]Veterinární a farmaceutická univerzita Brno[/url] * Komora veterinárních lékařů ČR

Reference

Kategorie:Lékařské obory Kategorie:Chovatelství Kategorie:Živočišná výroba