Zahraniční vztahy Španělska

Státy, se kterými má Španělsko diplomatické vztahy. Zahraniční vztahy Španělska byly postaveny na zahraničních vztazích Španělského impéria. Po zániku personální unie Kastilie a Aragonie, která následovala po společné vládě katolických panovníků, následovala anexe Granadského emirátu a Navarrského království. Koruna také po příjezdu Kolumba do Nového světa v roce 1492 vybudovala velkou koloniální říši v Americe.

Španělští habsburští panovníci vlastnili po celé Evropě velké majetky. Habsburská dynastie bojovala proti protestantské reformaci na kontinentu a dosáhla dynastického sjednocení říší Pyrenejského poloostrova tím, že v roce 1580 dala vzniknout personální unii mezi Španělskem a Portugalskem. +more Americké kolonie dodávaly drahé kovy, ale ty byly utraceny ve válkách vedených proti Francii v Itálii a jinde, stejně jako v konfliktech proti Osmanské říši, Anglii nebo v povstání ve Španělském Nizozemsku, Portugalsku (ztraceno po roce 1640) a Katalánsku. Pevninské Španělsko bylo hlavním dějištěm války o španělské dědictví (1701-1714), po níž dynastie Bourbonů upevnila vládu a zároveň odevzdala majetky v Itálii a Nizozemsku. Následné bylo podpořeno úzké propojení s Francouzským královstvím v průběhu 18. století. Během napoleonských válek bylo pevninské Španělsko okupováno Francouzskou říší (která dosadila loutkového vládce) a po povstání v roce 1808 se stalo hlavním dějištěm poloostrovní války. Téměř všechny španělské kolonie získaly nezávislost na počátku 19. století. Ještě si udrželo Kubu, Portoriko a Filipíny, které byly ale ztraceny v roce 1898 po španělsko-americké válce a, v souladu s dalekosáhlým úsilím ostatních evropských mocností, si Španělsko začalo udržovat koloniální přítomnost na africkém kontinentu, nejvíce v Západní Sahaře a Rovníkové Guineji. Také zasáhlo ve Vietnamu po boku Francie a zapojilo se do záležitostí bývalé kolonie Santo Domingo, která se nakrátko vrátila pod španělskou kontrolu. Po vytvoření španělského protektorátu v severním Maroku došlo na počátku 20. století k vyčerpávajícímu konfliktu proti rífskému antikoloniálnímu odporu. Španělsko se během první světové války drželo statusu neutrality.

Španělská občanská válka v letech 1936-1939 se stala zástupnou válkou mezi mocnostmi osy Německem, Itálií a Sovětským svazem (který prohrál). Válka začala zavedením diktatury Francisca Franca, která trvala až do roku 1975. +more Po druhé světové válce byla uzavřena řada mnohostranných dohod a institucí konfigurujících to, co je dnes známé jako západní Evropa. Vojenské dohody se Spojenými státy z roku 1953 znamenaly přijetí bezprecedentních podmínek ve vztahu k (mírovému) vojenskému nasazení cizí mocnosti na španělské půdě. Španělsko vstoupilo do OSN v roce 1955 a do MMF v roce 1958. V posledních záchvěvech diktatury probíhala špatně řízená dekolonizace španělské Sahary s marockou invazí na toto území v roce 1975 a jeho údajným rozdělením mezi Maroko a Mauritánii, což vyvolalo vleklý, dodnes trvající konflikt, který postavil saharskou národně osvobozeneckou frontu Polisario proti Maroku a (krátce) Mauritánii. Španělsko vstoupilo do NATO (1982) a Evropských společenství (1986).

V širokém spektru otázek Španělsko často dává přednost koordinaci svého úsilí se svými partnery v EU prostřednictvím mechanismů evropské politické spolupráce.

Dějiny

V roce 218 př. n. +more l. napadli Římané Pyrenejský poloostrov, který se později stal římskou provincií Hispánie. Římané zavedli latinu, předchůdce současné španělštiny a italštiny. Pyrenejský poloostrov zůstal pod římskou nadvládou přes 600 let, až do pádu Západořímské říše.

V raném novověku, až do 18. století, byla jižní a ostrovní Itálie pod španělskou kontrolou, předtím byla doménou Aragonské koruny.

Karel V.

Karel V. (1500-1558) zdědil rozsáhlé země v západní Evropě a Americe a rozšířil je častými válkami. +more Mimo jiné byl od roku 1516 španělským králem a od roku 1519 císařem Svaté říše římské a rakouským arcivévodou. Během první poloviny 16. století byl hlavou rodu Habsburků a jeho panství v Evropě sahalo od Německa po severní Itálii s přímou vládou nad rakouskými dědičnými zeměmi a burgundskou nížinou a sjednoceným Španělskem s jihoitalskými královstvími Neapole, Sicílie a Sardinie. Jeho velkým nepřítelem na souši byla Francie, ve Středozemním moři to byla Osmanská říše, která se občas stala spojencem Francie. Součástí koalice proti němu občas byly Anglie a papežství. Velká část jeho pozornosti se soustředila na války v Itálii. Na sněmu v Augsburgu (1547) zajistil uznání, že Nizozemí je pod habsburskou nadvládu. Nicméně Karel byl silný katolík a severní Nizozemsko bylo protestantské. On a jeho španělští dědici bojovali celé století proti nizozemské nezávislosti; navzdory obrovským nákladům neuspěli.

Filip II., 1556-1598

Filip III., 1598-1621

anglo-španělskou válku (1585-1604). +more Filip III. má špatnou pověst, co se týče domácí i zahraniční politiky. Po otci zdědil dva velké konflikty. První z nich, dlouhotrvající nizozemské povstání, představovalo vážnou výzvu pro španělskou moc ze strany protestantských Spojených provincií v klíčové části Španělského impéria. Druhý, anglo-španělská válka, byl novější a méně kritický konflikt s protestantskou Anglií.

Filipovu vlastní zahraniční politiku lze rozdělit do tří fází. Prvních devět let své vlády uplatňoval vysoce agresivní politiku, jejímž cílem bylo dosáhnout „velkého vítězství“. +more Pokyny jeho nejdůležitějšímu poradci vévodovi z Lermy, aby vedl válku „krve a železa“ proti jeho vzpurným poddaným v Nizozemsku, to odráží. Po roce 1609 bylo evidentní, že je Španělsko finančně vyčerpané a Filip se s Nizozemci snažil vyjednat příměří. Následovalo období stažení; v pozadí však napětí nadále rostlo a už v roce 1618 byly politiky Filipových „prokonzulů“ stále více v rozporu s de Lermovou politikou.

Válka o španělské dědictví a následující období, 1701-1759

+morepng|náhled|300x300pixelů'>Evropa v roce 1701 na začátku války o španělské dědictví Ve válce o španělské dědictví (1701-1714) bojovaly tři evropské mocnosti o to, který král bude vládnout Španělsku. Zpočátku se většina bitev odehrávala mimo Španělsko. V roce 1704 však Španělsko napadli Němci (oficiálně Svatá říše římská včetně habsburského Rakouska a Pruska a také další menší německé státy), Velká Británie, Nizozemská republika, Savojské vévodství a Portugalsko. Útočníci chtěli udělat krále z kandidáta Habsburků namísto úřadujícího Filipa V. , který byl vnukem mocného francouzského krále Ludvíka XIV. a kandidátem rodu Bourbonů. Španělsko nemělo žádnou skutečnou armádu, ale jeho obrana byla pro Ludvíka XIV. vysokou prioritou. Vyslal francouzskou armádu a po ničivé občanské válce nakonec útočníky ze Španělska vyhnal.

Po letech válčení a měnících se koalic konečným výsledkem bylo, že Filip V. zůstal králem. +more V praxi vládla Španělsku od roku 1714 do roku 1746 jeho manželka Alžběta Parmská, která se více zajímala o Itálii než o Španělsko. Španělsko nebylo ani pozváno k uzavření mírových smluv (Utrechtský mír), které znemožňovaly jakoukoli budoucí možnost sjednocení francouzské a španělské koruny. Hlavním vítězem byla Británie. Británie získala od Španělska Minorcu a Gibraltar a také právo prodávat otroky španělským koloniím. Británie také od Francie získala Newfoundland a Nové Skotsko. Španělsko si ponechalo své americké kolonie, ale ztratilo své evropské državy v Itálii a Španělském Nizozemí (moderní Belgii), většinou ve prospěch Rakouska. Španělsko nakrátko získalo zpět některé italské državy, dokud Britové v roce 1718 nepotopili jeho flotilu. Alžbětě Parmské se podařilo dobýt zpět Neapol a Sicílii. Na trůn tam dosadila svého syna. V roce 1759 abdikoval, aby se mohl vrátit do Madridu jako král Karel III. Španělský.

Americká válka za nezávislost, 1775-1783

Francie dychtivá se pomstít Britům za porážku během sedmileté války, nabídla podporu rebelujícím americkým kolonistům usilujícím o nezávislost na Británii během americké války za nezávislost a v roce 1778 vstoupila do války na jejich straně. Poté naléhala na Španělsko, aby udělalo totéž, v naději, že společně budou natolik silní, aby překonaly britské královské námořnictvo a byli schopni napadnout Anglii. +more V roce 1779 se Španělsko zapojilo do války v naději, že využije podstatné oslabení Británie. Španělsko nedůvěřovalo republikám a oficiálně nové Spojené státy americké neuznalo.

Dobře organizovaná jednotka pod vedením Bernarda de Gálveze operující ze španělské Louisiany opakovaně zaútočila na britské kolonie v Karibiku a Mexickém zálivu. Proti slabým britským posádkám snadno zvítězili a plánovali výpravu na Jamajku, ale v roce 1783 byl vyhlášen mír.

Nejvyšší prioritou Španělska bylo získat od Británie zpět Gibraltar. Navzdory dlouhému obléhání se tamní britská posádka dokázala udržet a Gibraltar zůstal v britských rukou i po uzavření Pařížské smlouvě. +more Na rozdíl od svých francouzských spojenců (pro které byla válka z velké části finanční i vojenskou katastrofou), Španělé dosáhli řady územních zisků a znovu získali Floridu a Menorku.

20. století

Španělsko, neutrální země během první světové války, nebylo pozváno k účasti na pařížské mírové konferenci v roce 1919 kvůli relativně nízkému zapojování země do mezinárodních záležitostí. Bylo však pozváno, aby se jako nestálý člen připojilo ke Společnosti národů. +more Formálně tak učinilo 14. srpna 1919.

Regionální vztahy

Latinská Amerika

Iberoamerická vize

Španělsko si se španělsky mluvícími zeměmi zachovalo speciální identitu. Jeho politika klade důraz na koncept iberoamerické komunity, v podstatě na obnovu historicky liberálního konceptu „hispano-amerikanismu“, který se snaží propojit Pyrenejský poloostrov se španělsky mluvícími zeměmi ve Střední a Jižní Americe prostřednictvím jazyka, obchodu, historie a kultury. +more Španělsko se stalo dobrým příkladem přechodu od diktatury k demokracii, jak ukazují četné cesty, které do regionu podnikli španělský král a premiéři.

Trendy v diplomatických vztazích

Španělsko udržuje programy hospodářské a technické spolupráce a kulturní výměny se zeměmi Latinské Ameriky, a to jak bilaterálně, tak v rámci EU. Během vlády José Maríi Aznara se španělské vztahy se zeměmi jako Mexiko, Venezuela a Kuba zhoršily. +more Naopak vztahy s ostatními zeměmi jako Kolumbie, Dominikánská republika a několika středoamerickými zeměmi byly na historicky nejlepší úrovni. Vítězství José Luise Rodrígueze Zapatera ve všeobecných volbách v roce 2004 toto nastavení změnilo. Navzdory dlouhodobým úzkým jazykovým, ekonomickým a kulturním vztahům s většinou Latinské Ameriky nebyly některé aspekty španělské zahraniční politiky během této doby, jako například její podpora války v Iráku, podporovány.

Subsaharská Afrika

Španělsko postupně začalo rozšiřovat své kontakty se subsaharskou Afrikou. Má zvláštní zájem o svou bývalou kolonii Rovníkovou Guineu. +more V poslední době usiluje o užší vztahy se Senegalem, Mauritánií, Mali a dalšími, aby vyřešilo problém nelegálního přistěhovalectví na Kanárské ostrovy.

Bilaterální vztahy

Afrika

Amerika