Štěpán Dušan

Štěpán Uroš IV. Dušan (srbsky: Стефан Урош IV Душан, Stefan Uroš IV. Dušan, Štěpán Uroš IV. Dušan, někdy pouze Štěpán Dušan či pouze Dušan, přezdívaný Silný, 1308 ?- 20. prosince 1355), syn srbského krále Štěpána (Stefana) Uroše III. a jeho první choti Theodory, byl srbský panovník vládnoucí v letech 1331 až 1355, do roku 1345 s titulem krále, od roku 1345 panoval až do svého skonu (1355) jako car.

Dušan patřil mezi nejvýznamnější vládce srbského státu. Za jeho vlády Srbsko dosáhlo velkého územního, kulturního i společenského rozkvětu. +more Přitom způsob, jakým se dostal k moci, nebyl příliš čistý - v roce 1331 povstal proti svému otci králi Urošovi III. , a sesadil ho. Po nástupu na trůn zahájil Dušan expanzi, především na území Byzance, Uher a dnešní Albánie. V době druhé občanské války ve Východořímské (byzantské) říši (1342-1354) Štěpán IV. Dušan měnil strany v konfliktu ku prospěchu své země. Po dobytí města Serres se roku 1345 prohlásil carem a o Velikonocích roku 1346 byl ve Skopje korunován jako basileus kai autokrator Serbon kai Romaion - basileus (císař) a samovládce Srbů a Romájů (Řeků). O tři roky později (1349) byl na sněmu duchovenstva a šlechty ve Skopje schválen Zákoník cara Štěpána Dušana, významná památka slovanského středověkého zákonodárství. Roku 1354 byl Zákoník doplněn. Dušan zemřel příštího roku, 20. prosince 1355 , uprostřed příprav k boji proti Osmanům. Za vlády Dušanova syna a nástupce Štěpána Uroše V. (1355-1371) se Dušanova „veleříše“ rozpadla.

Původ

Narodil se pravděpodobně roku 1308 jako starší syn srbského prince Štěpána a jeho první choti Theodory, bulharské princezny. Z otcovy strany pocházel ze starobylého srbského rodu Nemanjićů - jeho dědem byl právě vládnoucí srbský král +more_Milutin'>Štěpán Uroš II. Milutin a praprapradědem slavný župan Štěpán Nemanja, jenž vybojoval Srbsku úplnou nezávislost na Byzanci. Matka prince Štěpána (Dušanova otce), Anna-Helena, pocházela z rodu bulharských carů; její otec Jiří I. Terteres, původem Kumán, vládl v Bulharsku v letech 1280-1292.

Z matčiny strany pocházel z rodu kranských bojarů; otec Dušanovy matky Smilec se stal roku 1292 po zásahu tatarského chána Nogaje bulharským carem (namísto Tertera).

Před nástupem

Dušan se svým otcem, Štěpánem Urošem III. +more Jako královský potomek musel Dušan snášet nejenom radosti, ale také strasti, které z jeho postavení plynuly. Roku 1314 povstal Dušanův otec Štěpán proti svému otci, králi Milutinovi s úmyslem zmocnit se trůnu. Král Milutin však Štěpána porazil, zřejmě i oslepil a poslal se ženou a dvěma dětmi - synem Dušanem a dcerou Dušicou - do vyhnanství do Konstantinopole, kde rodina strávila 7 let. Roku 1321 povolil starý král Milutin na přímluvu arcibiskupa Nikodima I. a jeho pozdějšího nástupce Danila II. synův návrat (pravděpodobně spolu s rodinou), a když na sklonku října téhož roku Milutin zemřel, ujal se Dušanův otec Štěpán i přes odpor svého mladšího polorodého bratra Konstantina a bratrance Vladislava pod jménem Štěpán Uroš III. vlády v otcově království. Nový král dal později - patrně roku 1322 - Dušanovi do správy Zetu a Travuňsko s titulem rex iunior - mladý (mladší) král. Po smrti Dušanovy matky, královny Theodory, se vdovec Uroš v roce 1326 podruhé oženil s Marií, vnučkou Andronika II. Již roku 1324 začal vznikat konflikt mezi Srbskem a Bulharskem, jelikož bulharský car Michal Šišman, aby si naklonil byzantskou říši, zapudil Dušanovu tetu Annu-Nedu a oženil se s vnučkou císaře Andronika II. Tento spor však hodlal král Uroš III. vojensky řešit, nehledě na mírové snahy pećského arcibiskupa Danila II.

Bitva u Velbuždu a její následky

Zpočátku se situace nevyvíjela pro Srbsko dobře. Michail Šišman totiž roku 1329 uzavřel mírovou smlouvu s novým byzantským císařem +more'>Andronikem III. , jenž sesadil svého děda, císaře Andronika II. Veškeré nabídky míru ze strany Štěpána Uroše III. byly Michailem Šišmanem ignorovány. Celý konflikt vyvrcholil 28. července roku 1330, kdy se u Velbuždu střetla vojska bulharská se srbskými. V srbském vojsku bojovalo asi 14 000 Srbů a 1 000 Katalánců, ve vojsku Michaila Šišmana bylo asi 12 000 Bulharů a 3 000 cizinců. Navzdory jakési dohodě o neútočení mezi králem Urošem a carem Šišmanem Srbové zaútočili. Bulharům navíc přišla pozdě pomoc od byzantského císaře Andronika III. Bitvu rozhodl mladší král Dušan, který s částí srbského vojska vpadl do týla Bulharů. Srbsko drtivě zvítězilo a car Michail, v bitvě těžce poraněný, zahynul na útěku. Král Štěpán Uroš III. ale jednal s Bulhary mírně - bratr mrtvého Michaila Šišmana, Belaur, nabídl králi Štěpánu Urošovi kapitulaci. Novým bulharským panovníkem se po dohodě Štěpána Uroše s Bulhary stal syn cara Michaila a Anny-Nedy Ivan Štěpán (Stefan). Nová vláda však nebyla mezi Bulhary příliš oblíbená a bratr carevny, srbský král Štěpán Uroš III. nemohl pro napjatou situace doma (spory se šlechtici a s Dušanem) zakročit. Jejich pád přišel rychle - hned na jaře roku 1331 byl Ivan Štěpán sesazen a nahrazen synovcem Michaila Šišmana Ivanem Alexandrem (Aleksandǎrem, 1331-1371).

Nástup na trůn

Dušan, jeho choť Jelena a syn Uroš. +more Téhož roku propuklo v Zetě (Černé Hoře) povstání proti králi Štěpánovi, do jehož čela se postavil Dušan. Rex iunior měl však k revoltě i své důvody - kromě určité osobní zášti vůči otci to byly obavy o ztrátu nástupnictví, protože jeho macecha prosazovala za Urošova následníka svého syna Simeona Uroše (Sinišu) a nesouhlas s otcovou mírnou politikou proti Bulharsku a Byzanci. I přes pokusy krále Uroše Dušana fyzicky zlikvidovat se Dušanovi podařilo v létě roku 1331 s pomocí zetské šlechty (vlastelů) krále sesadit a zajmout v pevnosti Zvečan, kde v listopadu téhož roku zemřel, nejspíše byl zardoušen. Je otázkou, zda na příkaz Dušana, který se jako Štěpán Uroš IV. prohlásil srbským králem a 8. září téhož roku (1331) byl pećským arcibiskupem Danilem II. (Danielem) korunován.

Počáteční úspěchy

Nový panovník krátce po nástupu na trůn - roku 1332 - uzavřel spojenectví s čerstvě dosazeným bulharským carem Ivanem Alexandrem a také pojal za choť Ivanovu sestru Jelenu (Helenu). Tímto sňatkem byl zažehnán dřívější konflikt, gradující v bitvě u Velbuždu, a také byl zajištěn klid na bulharsko-srbské hranici. +more Poté Dušan začal s výboji na jihu - dobyl města Prilep, Ochrid, Strumici, Voden a Kostur. Oblehl i Soluň; ta se však ubránila. Na severu se ale chystal na Srbsko zaútočit uherský král Karel I. Robert (1308-1342); proto uzavřel Dušan prozatím s císařem Andronikem III. 26. srpna roku 1334 mír, ve kterém podstoupil skomírající Byzanci jižní část právě dobytého území. Na severní hranici byl Dušan také úspěšný - vpád uherského vojska roku 1335 odrazil a obsadil část Mačvy, čímž částečně napravil ztráty děda Milutina v posledních letech jeho vlády. Poté se opět obrátil k jihu, do Albánie. Roku 1340 byla v moci Srbska celá Albánie s výjimkou města Dyrrhachionu (Drače). Dále si Dušan podrobil téměř celý bývalý epirský despotát až po město Ioanninu (Janinu).

V červnu roku 1341 zemřel byzantský císař Andronikos III. +more Dušan mohl císařova úmrtí velmi dobře využít k upevnění pozic proti Byzanci, protože jeho syn a nástupce Ioannes (Jan), který formálně nastoupil jako Ioannes V. , byl nezletilý. Poručnické vlády se ujala císařovna - vdova Anna Savojská spolu s konstantinopolským patriarchou Ioannem XIV. Kalekou a s velitelem byzantského loďstva Alexiem Apokaukem. Proti regentům se však postavil Ioannes Kantakuzenos, vrchní velitel armády za Andronika III. Občanská válka, v období dvaceti let druhá, byla pro Byzanc velmi oslabující a naopak posílila pozice nepřátel říše - Srbů, ale také Osmanů. Dušan se v občanské válce nejdříve (roku 1342) postavil za Ioanna Kantakuzena, který se ještě roku 1341 prohlásil v Dimotice byzantským císařem (jako Ioannes VI. ). Kantakuzenos se dokonce roku 1342 uchýlil na Dušanův dvůr, protože byl tlačen Bulhary a císařovnou-vdovou Annou. Patrně roku 1343 se ale Dušan postavil za legitimního císaře Ioanna V. Ioannes Kantakuzenos však obsadil některá srbská města, a Dušan proto vytáhl poti uzurpátorovi. Kantakuzenos, který posílil svá vojska o oddíly Turků (nikoli však Osmanů), roku 1344 porazil Dušana u Stefaniny. Ale byl to pouze dočasný výpadek, vojska se vzpamatovala a Srbové opět vítězili.

Carství a Zákoník

Alfonse Muchy, součást cyklu Slovanská epopej. +more Až srbské kontingenty dobyly město Serres, prohlásil se o Vánocích roku 1345 král Štěpán Uroš IV. Dušan srbským carem. Počátkem roku 1346 byl za přítomnosti tarnovského patriarchy, ochridského arcibiskupa a představitele Svaté hory Athoské povýšen statut srbské církve - dosavadní arcibiskup Joanikije II. (Janćije; 1338-1354) se stal patriarchou a o Velikonocích téhož roku (1346), dne 16. dubna, byl v makedonském Skopje Štěpán Dušan korunován novým srbským patriarchou na cara a samovlárce Srbů a Řeků (resp. Římanů) - basileus kai autokrator Serbon kai Romaion. Svému synovi a předpokládanému nástupci Urošovi (který po Dušanově předčasné smrti skutečně nastoupil na trůn jako Štěpán Uroš V. ) udělil titul král všech srbských a přímořských zemí. Urošův titul byl však pouze nominální. Dušanovou korunovací se ještě zostřil spor s uzurpátorem byzantského trůnu Ioannem Kantakuzenem, který se v únoru roku 1347 zmocnil Konstantinopole a byl jako Ioannes VI. korunován za legitimního spolucísaře, fakticky však vládl jako autokrator (samovládce). Na Kantakuzenův příkaz uvalil roku 1352 konstantinopolský patriarcha Kallistos na Dušana, patriarchu Joanikija a všechny přítomné na korunovaci anathema (klatbu). Dušan ovšem klatbou nijak neutrpěl. Naopak do roku 1348 dobyl Makedonii (vyjma Soluně), Thessálii, Epirus, Albánii (vyjma Dyrrhachionu a Buthrota), Akarnánii a Aitolii. Srbsko za Dušanovy vlády téměř zdvojnásobilo svá území a načas se stalo nejmocnějším státem na Balkáně, když zastínilo Bulharsko a i Byzanc, dřívějšího suveréna, který se však nyní musel bránit srbskému a osmanskému tlaku.

Následujícího roku (1349) byl na sněmu ve Skopje vyhlášen Zákoník cara Štěpána Dušana, který vymezoval vztahy mezi šlechtou a panovníkem a mezi vrchností a poddanými. Zákoník se také zabýval postavením začleněním nesrbských etnických skupin do mnohonárodnostního státu.

Zákoník byl později (1354) v Seru doplněn o dodatky.

Poslední léta, skon a dědictví

+more25'> Rozlehlý srbský stát byl však značně labilní. V polovině 14. století Dušana ohrožovali hlavně Osmané, kteří pod vedením sultána Orhana postupovali do Evropy; osmanská armáda porazila srbská vojska u Dimotiky. Ovšem Dušan měl potíže taky na severu, kde roku 1354 zaútočil uherský král Ludvík I. V Dušanův prospěch zasáhl papež Inocenc VI. , který na oplátku za to, že car uznal papežskou autoritu, domluvil mladému uherskému panovníkovi, aby na Dušana neútočil. Papež předpokládal, že se Dušan stane vůdcem křižácké výpravy proti Turkům. K té však nedošlo. Ještě roku 1354 se trůnu v Konstantinopoli zmocnil legitimní císař Ioannes V. Palaiologos a Ioannes VI. byl nucen abdikovat a vstoupil pod jménem Iosefos (Josef) do kláštera. Uherský Ludvík z Anjou měl také problémy, takže se Dušan zřekl papežova plánu a výpravu odložil.

Spolu s poselstvím Innocence VI. přišel Dušanovi list od římského a českého krále +more'>Karla, který spěchal do Říma, kde v dubnu 1355 přijal císařskou korunu. V listu vyjadřoval radost nad tím, že oba římští císařové, západní i východní, užívají „vznešeného jazyka slovanského“.

Dušan, který byl tehdy na vrcholu moci, se však z vlády dlouho netěšil, protože 20. +more prosince 1355 ani ne padesátiletý zemřel. Pro jeho rozlehlou říši bylo pohromou, že Dušanův syn a předurčený nástupce Uroš, který nastoupil na trůn jako Štěpán Uroš V. (1355-1371), byl velice slabým panovníkem a nedokázal udržet jednotu státu. Za deset let po Dušanově smrti se jeho veliká říše rozpadla a státnické dílo, budované již od konce 12. století, bylo v troskách.

Shrnutí vlády

Štěpán Dušan po svržení otce pokračoval ve výbojné politice svých předků a neobyčejně se mu dařilo; Srbsko se za jeho vlády stalo nejmocnějším státem na Balkáně. Štěpán Dušan, ač Slovan, používal mnohé řecké způsoby. +more Grecizace, které se Srbsko dříve bránilo, dosáhla za Dušanovy éry vrcholu. Na územích, dobytých na úkor Byzance, byla Dušanem ponechána byzantská správa pod dozorem srbských šlechticů. Velikost státního aparátu a byrokracie výrazně přispěla k posílení centralizace. Panovník byl absolutním vládcem, měl pod dohledem soudy, vnitřní i zahraniční politiku. Zdrojem carových příjmů byla výsadní práva vladaře na vybírání cla, vlastnictví dolů a ražba mincí.

Dušanova vláda se stala u srbského lidu legendární. Tento fakt však v pozdějších letech znamenal ambice Srbů zmocnit se území Dušanova carství, zejména Makedonie a Kosova.

Vývod z předků

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA, CHROBÁK TOMÁŠ , PELIKÁN JAN, RYCHLÍK JAN, TEJCHMAN MIROSLAV, VOJTĚCHOVSKÝ ONDŘEJ. Dějiny Srbska. +more Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. . * * * * HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. .

Související články

Středověké dějiny Srbska * Srbská říše * Srbský despotát

Externí odkazy

Kategorie:Srbští králové Kategorie:Nemanjićové Kategorie:Pravoslavní panovníci Kategorie:Středověké dějiny Srbska Kategorie:Zakladatelé klášterů Kategorie:Oběti moru 14. +more století Kategorie:Narození 1308 Kategorie:Úmrtí 20. prosince Kategorie:Úmrtí 1355 Kategorie:Pohřbení v kostele sv. Marka v Bělehradě Kategorie:Úmrtí v kraji Korçë Kategorie:Muži.