Živel

Živel (od „živý“, v jiných jazycích často „element“, prvek, základní složka) znamená nezkrotnou, neovladatelnou a často ničivou přírodní sílu. Starověká filosofie i věda a později alchymie a esoterika chápala čtyři živly (oheň, vzduch, voda, země) jako základní složky světa a snažila se jimi vyložit nejen přírodní jevy, ale také vnitřní složení člověka (Hippokratés, Galénos). Platón myšlenku čtyř živlů rozvinul tvrzením, že organismy (především živočichové) jsou tvořeny čtyřmi živly a přidal živel pátý.

V myšlení Dálného východu ke čtyřem živlům přistupuje pátý, v buddhismu „duch“ nebo v Japonsku „prázdno“, v čínské tradici Wu Xing (pěti fází) „kov“ a místo vzduchu je zde „dřevo“.

V moderní češtině je slovo živel používáno spíše pro ničivý přírodní jev či pro skupinu lidské společnosti a pro další příbuzné významy. Slovo „živel“ se také používá v přeneseném významu (metaforicky, metonymicky). +more Nejčastěji na lidi jako velmi aktivní, nezkrotné a nekontrolovatelné. Např. velmi akční člověk nebo nezkrotné dítě. Čtyři živly v moderní symbolizaci.

Přírodní filosofie

Klasické čtyři živly Slovo živel vytvořil Jungmann jako ekvivalent latinského elementum a řeckého stoicheion, která označovala základní složku světa, prvek nebo také písmeno.

Úvahy o čtyřech živlech (řec. stoicheia) jako o věčných základech či prvcích, z nichž se jako z písmen skládá prazáklad světa, se vyskytují už u předsókratovských filosofů a tvoří pak základ starověké fyziky. +more Podle pozdějších zpráv pokládal Thalés z Milétu za pralátku světa vodu, Anaximenés vzduch a Hérakleitos snad oheň. Nauku o čtyřech živlech zformuloval Empedoklés, který také uvažoval o tom, jak jeden přechází ve druhý. Představa živlu tak ztrácí svoji neměnnost a podobá se spíš jakési fázi. Počet čtyři přitom není nahodilý, ale odpovídá čtyřem světovým stranám a ročním obdobím a navozuje tak představu všeobecnosti, a zároveň i jisté základní stálosti - tak jako čtyřboký dům nebo čtvernohé zvíře. Na čtyři živly navazuje také Hippokratova nauka o čtyřech tělesných šťávách (humores), jejichž směsi tvoří „temperament“ či povahu člověka.

Pětice živlů

Platón dodal ke čtveřici živlů ještě nebeský živel éter (aithér) a každému z nich přisoudil jeden z pěti pravidelných mnohostěnů. Podle Aristotela představují čtyři pozemské živly kombinace vlastností teplý / studený a suchý / vlhký a jejich společným původem je „pátá esence“ či kvintesence - nebeský éter. +more Nauka o živlech měla velký význam i pro stoiky, kteří pátý živel ztotožnili s duchem (pneuma).

O pěti živlech se hovoří také v buddhismu, kde se pátý živel nazývá Akaša (duch) nebo v japonské verzi „prázdný prostor“.

V čínském taoismu a dalších tradicích se jako pět prvků uvádí strom (dřevo), oheň, země, kov (zlato) a voda. Také zde se k nim vážou různé výklady, včetně astrologických nebo léčitelských.

Od alchymie k chemii

Úvahy o čtyřech živlech sice i pozdější křesťanští myslitelé občas zmiňují, velký význam jim ale nepřikládali. Jen středověké lékařství se stále inspirovalo Hippokratem. +more Helénistické myšlenky o pralátkách a jejich míšení převzali v Alexandrii a v Sýrii Arabové, kteří pro ně vytvořili slovo al-chymia (z řec. chemeia) a touto cestou se v pozdním středověku dostaly zase do Evropy. Renesanční myslitelé a zejména alchymisté a astrologové věnovali úvahám o látkách a jejich proměnách velkou pozornost i úsilí, až Robert Boyle (1627-1692) začal uvažovat o „elementech“ empiricky. Začal totiž zkoumat, které látky se chemicky nedají rozložit na jednodušší a otevřel tak cestu k prvkům v moderním smyslu. Místo alchymie začal také užívat slovo chemie.

Odkazy

Reference

Literatura

Ottův slovník naučný, heslo Živel. Sv. 27, str. 851 * Ottův slovník naučný, heslo Prvek. Sv. 20, str. 882

Související články

Látka

Externí odkazy

[url=https://web.archive.org/web/20110226075118/http://www.friesian.com/elements.htm]Klasické elementy[/url]

Kategorie:Alchymie