Lída Engelová

Lída Engelová (* 14. května 1944 Praha) je česká divadelní a rozhlasová herečka, režisérka, scenáristka. Nejdéle působící žena-režisérka v českém divadelním prostředí.

Studium

1963-1967 Divadelní fakulta Akademie múzických umění, Praha, obor činoherní herectví

Angažmá

Pro tebe má lásko (Divadlo Viola, Praha, 2021); zleva Jaromír Meduna, Viktor Dvořák, Máša Málková (foto Viktor Kronbauer) * 1. +more 9. 1967 - 30. 11. 1967, Divadlo hudby, režisérka * 1. 1. 1968 - 31. 7. 1973, Národní divadlo Praha, asistentka režie * 1. 8. 1973 - 31. 7. 1987, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, režisérka * 1. 8. 1987 - 31. 7. 1990, Státní divadlo Ostrava, režisérka * 1. 8. 1987 - 30. 6. 1988, Ústřední loutkové divadlo Praha, režisérka * 1. 8. 1990 - 31. 7. 1993 Městská divadla pražská, režisérka * 1. 8. 1993 - současnost: režíruje v různých divadlech, televizi, rozhlase, vystupuje v publicistických pořadech, hraje v rozhlase, televizi i ve filmu, píše odborné články.

Mládí, studium

Po maturitě na gymnáziu váhala aktivní basketbalistka a zároveň členka dramatického gymnaziálního kroužku mezi studiem sportovní žurnalistiky a herectvím.  Ke studiu vysoké školy nedostala kvůli svému buržoaznímu původu doporučení uličního výboru KSČ (maminka byla za 1. +more republiky úřednicí na československém velvyslanectví v Bělehradě a tatínek celník), takže se rozhodla vylepšit si kádrový profil získáním výučního listu v oboru elektromontér v ČKD.

Na pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) byla přijata napodruhé, v roce 1963. U prvních zkoušek na herectví jí bylo doporučeno studium režie a rok na to u přijímacích zkoušek na režii byla přijata na herectví pro nesporný komediální talent, který komise shledala. +more Pedagogy Lídy Engelové byli například Vlasta Fabiánová a Ota Sklenčka na herectví, Ota Ornest na režii nebo Daniela Musilová na jevištní řeč. Během studií statovala v Národním divadle a hrála v Divadle Na zábradlí, kde byla také asistentkou režie legendárních inscenací Vyrozumění (1965) Václava Havla a Proces (1966), Grossmanově dramatizaci stejnojmenného románu Franze Kafky, obě v režii Jana Grossmana. Na sklonku studií, v roce 1967, režírovala v pražském Divadle hudby. K 1. 1. 1968 jí Vítězslav Vejražka, pedagog DAMU a v té době také šéf činohry Národního divadla, nabídl místo asistentky režie.

V angažmá

Divadlo hudby (1967)

Vůbec první angažmá získala LE díky Jaroslavu Šedovi, uměleckému řediteli Gramofonových závodů Supraphon a řediteli pražského Divadla hudby. Znal první práce začínající režisérky v Divadle Viola, kde byl zároveň členem umělecké rady. +more Během kratičkého angažmá připravila LE např. úspěšně reprízovaný pořad Muzikály z Broadwaye.

Národní divadlo Praha (1968-1973)

Do Národního divadla přišla v době, kdy zde působili režiséři Miroslav Macháček, Václav Hudeček, Alfréd Radok nebo Jaromír Pleskot. Během pěti sezón byla asistentkou režie patnácti inscenací a ztvárnila sedm rolí. +more I díky doporučení Národního divadla mohla získat stáž ve Velké Británii.

Stáž v zahraničí (1970)

V roce 1970 obdržela tříměsíční stipendium pražské Britské rady a mohla vycestovat na studijní pobyt do londýnské Royal Shakespeare Company (RSC) a do divadel v Exeteru, Boltonu a Stoke-on-Trentu. V RSC se setkala, kromě jiných, s Peterem Brookem, jenž si ji vybral jako zahraničního pozorovatele záhy začínajících zkoušek inscenace Snu noci svatojánské ve Stratfordu nad Avonou. +more Zážitky a zkušenosti LE zaznamenala ve zkouškovém deníku Peter Brook a jeho Sen noci svatojánské, který prvně vyšel jako součást doslovu českého vydání knihy Petra Brooka Prázdný prostor (1988), a dále v sérii článků Royal Shakespeare Company ve Stratfordu 1970, které byly otištěny ve Zprávách Divadelního ústavu (1970) a na pokračování v časopise Amatérská scéna. Také další Brookovu činnost, počínaje nově založeným Mezinárodním centrem divadelního výzkumu v Paříži až do zatím posledního setkání v roce 2017, reflektovala LE v řadě odborných článků.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni (1973-1987)

Dalším angažmá LE bylo plzeňské Divadlo J. K. +more Tyla, kam byla přijata šéfem činohry Otou Ševčíkem. Kromě Ševčíka zde režíroval ještě Ivan Šarše. Během 14letého působení zde nastudovala 42 inscenací kvalitního klasického i moderního, českého i světového repertoáru, který mohl být nasazen také zásluhou obratné dramaturgie Johany Kudláčkové, Máši Caltové a Evy Bezděkové.

Mezi nejúspěšnější inscenace tohoto období patří Naši furianti (1974) Ladislava Stroupežnického, Dívka se džbánem (1978) Lope de Vegy, Medea (1978) Jeana Anouilhe, Tři sestry (1980) A. P. +more Čechova, Srpnová neděle (1986) Františka Hrubína či Zahraj to znovu, Same (1986) Woodyho Allena.

Vyzkoušela si také režírování v netradičním prostoru, a to v Klubu mládeže Dominik (Dominik Centrum).  Nastudovala zde hru Roberta Patricka (1978) Kennedyho děti a československou premiéru hry Oldřicha Daňka Bitva na Moravském poli (1979).

Během plzeňského angažmá založily se Zdenkou Kratochvílovou Kapesní divadlo a LE ještě pohostinsky režírovala ve Východočeském divadle v Pardubicích, ve Státním divadle v Brně a Státním divadle v Olomouci, Realistickém divadle Zdenka Nejedlého v Praze, Divadle dětí Alfa Plzeň, Východočeském loutkovém divadle Drak Hradec Králové a pro Pražské kulturní středisko.

V olomouckém působení obzvláště zaujala inscenace Roberta Patricka Kennedyho děti (1978, v novém nastudování krátce po plzeňské premiéře) ve Studiu Fórum, což bylo sdružení herců Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, které se zde věnovalo studiové tvorbě pod vedením významných režisérských osobností, kromě LE to byli např. Arnošt Goldflam, Ivo Krobot či Ivan Balaďa. +more O pět let později zde ještě uvedla Pěnkavu s loutnou (1983) Antonína Přidala.  .

Státní divadlo Ostrava (1987-1990)

Od počátku sezóny 1987/88 se stala kmenovou režisérkou činohry Státního divadla v Ostravě, kde krátce předtím ukončil své desetileté úspěšné působení Jan Kačer. Jako šéfové činohry se na konci 80. +more let vystřídali Karel Brynda a Stanislav Šárský. Dalšími stálými režiséry byli Bedřich Jansa a Karel Brynda. Během tří sezón LE uvedla 6 inscenací. K nejúspěšnějším režiím patřila Antigona (1988) Jeana Anouilhe, Příběh Jana Jakubce (1988) Heleny Albertové, Dáma není k pálení (1989) Christophera Frye nebo Wajdova dramatizace románu Zločin a trest (1990) F. M. Dostojevského.

V Ostravě prožila sametovou revoluci 1989, stala se mluvčí stávkového výboru a Občanského fóra divadla.

Ústřední loutkové divadlo (ÚLD) (1987-1988)

V ÚLD pracovala na čtvrt úvazku jednu sezónu, navázala na své předchozí zkušenosti s loutkami z Východočeského loutkového divadla Drak a z Divadla dětí Alfa. V ÚLD režírovala Cmíralovu a Klímovu dramatizaci Pošťácké pohádky (1988) Karla Čapka a Ďáblův most (1990) Mileny Markové.

Městská divadla pražská (1990-1993)

Do Městských divadel pražských vedených Janem Vedralem přišla v euforickém porevolučním období, jejími kolegy režiséry byli Lucie Bělohradská, Miloš Horanský, Petr Palouš, Ladislav Vymětal, dramaturgy tu byli Ludmila Janská, Alena Kožíková a Martin Urban, později Jolana Součková, spolupracovala také s Evou Bezděkovou. Během tří sezón tu LE nastudovala 7 inscenací.

V československé premiéře uvedla komedii Petera Shaffera Andělika a laskavec (1990) a Summit (1991) Roberta D. MacDonalda, dále např. +more Wildeovu hru Jak je důležité míti Filipa (1991) a Ten, kdo utře nos (1991) Georgese Feydeaua.

Bez stálého angažmá (od 1993)

Od roku 1993 byla tzv. na volné noze a režírovala pro +more_X. _Šaldy'>Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Východočeské divadlo Pardubice, opět pro Moravské divadlo Olomouc a Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo Viola a Divadlo Ungelt v Praze, pražské agentury Victoria Public Affairs a Agenturu AP-Prosper, pro Středočeské divadlo Kladno, Divadlo Kolowrat pražského Národního divadla a Divadlo Na Jezerce, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, pražské Divadlo DISK a Dejvické divadlo, opět Městská divadla pražská, Divadlo Příbram, pražské Divadlo na Vinohradech, Agenturu Harlekýn a Divadlo Kalich.

Kapesní divadlo (1973-1989)

Spolu s tanečnicí, klaunkou a mimkou Zdenkou Kratochvílovou založila LE pantomimickou skupinu Kapesní divadlo. Znaly se z Divadla Na zábradlí, u jehož zrodu Kratochvílová stála a v Pantomimě Ladislava Fialky 17 let působila.

Autorské Kapesní divadlo získalo nebývalou popularitu jednak svými inscenacemi pro děti, ale také díky pantomimické inscenaci pro dospělé.

V dětských představeních vystupovala postava klauna Animuka, kterou vymyslela Zdenka Kratochvílová s bývalým kolegou z Divadla Na zábradlí Richardem Weberem. K postavičce Animuka časem přibyl ještě klaun Anikrok, který na rozdíl od Animuka mluvil, ale zato nechodil. +more V této roli se vystřídala řada herců, někteří, jako Václav Vydra, Ivan Pokorný či Bob Klepl jen na pár představení, zato Miroslav Nohýnek a především Ladislav Mrkvička byli Animukovými dlouhodobými partnery. Poprvé se Animuk objevil v roce 1974 v Pohádkách o makovém mužíčkovi (jednalo se o propagační akci k vydání stejnojmenné knihy Františka Nepila) na scéně Domu dětské knihy Albatros v Praze na Perštýně, v roce 1976 následoval Klaun Animuk na stopě, Klaun Animuk už letí a o rok později Toulavý saxofón klauna Animuka. Pohádky sklidily velký úspěch u dětí v tehdejším Československu, ale i během hostování v řadě nejen evropských zemí (například v Mexiku a na Kubě). V roce 1981 měla v pražském Branickém divadle premiéru inscenace pro dospělé Šatna na pláži, one-woman show Zdenky Kratochvílové (představení je zachycené na záznamu Československé televize z roku 1983. ) Během své činnosti divadlo hostovalo v 15 zemích světa a odehrálo asi 1300 představení. O Kapesním divadle natočil režisér Viktor Polesný v roce 1984 dokumentární film Jak se dělá klaun. Divadlo ukončilo svou činnost v roce 1989.

Divadlo Viola

Do Divadla Viola, založeného v roce 1963, LE přivedla během studií na DAMU pedagožka Daniela Musilová. Od roku 1966 zde dosud (do roku 2021) LE režírovala 58 literárně-divadelních pořadů, které se vyznačovaly vytříbenou interpretací české a světové poezie a originální dramaturgií. +more Na mnohých se podílela také jako autorka a herečka. Jednu z prvních inscenací, text-fórum Moje blues (1966), tvořily verše Josefa Kainara v podání Josefa Abrháma a LE. Velkého ohlasu se dočkala inscenace The Gin Game (2001) Donalda L. Coburna. Blanka Bohdanová a Josef Somr, kteří ztvárnili hlavní postavy, získali za svůj výkon Cenu Thálie 2001. Dlouhou řadu let jsou ve stejném obsazení uváděny dramatizace povídek A. P. Čechova spolu s jednou aktovkou pod názvy: Tisíc a jedna vášeň (2003),  Nějak se to zvrtlo  (2007) a Když teče do bot (2016). Velice úspěšná je také původně rozhlasová hra Adresát neznámý (2004) od Kressmann Taylor, z poslední doby pak titul Koupila jsem husu, tak nevím podle předlohy Pavla Eisnera Chrám i tvrz a Skopové na porážku, dramatizace povídek Roalda Dahla. Verše Jacquese Préverta zní ve Viole již téměř padesát let, ponejprv v roce 1973 v pořadu Jako zázrakem, ve kterém LE účinkovala, přes několik dalších režií podle vlastního scénáře až k inscenaci Pro tebe, má lásko z roku 2021.

Rozhlasová, televizní a filmová tvorba; gramodesky a CD

Režírovat, ale i hrát, v rozhlase začala LE již v 70. letech, během svého plzeňského období. +more Má na svém kontě přes 60 her a režií četby. V televizi režírovala více než deset pořadů, v dalších třiceti pěti hrála či vystupovala jako host. Jednou z posledních výrazných rolí byla Nina v seriálu České televize Čtvrtá hvězda. Hrála např. vychovatelku ve filmu Marian (rež. Petr Václav, 1996) či lékařku v Paralelních světech (rež. Petr Václav, 2001). Vedle toho účinkovala v několika rolích zachycených na LP deskách. Např. Jak dělat podobiznu ptáka (Supraphon, Diskotéka Mladého světa, 1973), podle scénáře a v režii Josefa Henkeho recitovala s Rudolfem Hrušínským verše Jacquese Préverta. V Modré růži, vzpomínkách Marie de Saint-Exupéryové a synových dopisech, které připravila LE původně pro Divadlo Viola, na LP desce účinkovala s Vlastou Fabiánovou (Supraphon, 1986). Dále připravila 20 audiokazet a CD pohádek pro děti.

Inscenace v zahraničí

V roce 1984, v souvislosti s plněním dvoustranné kulturní dohody se Sovětským Svazem, dostala LE nabídku k režírování hry českého autora v některém ze sovětských divadel. Na sklonku roku 1985 se uskutečnila premiéra hry Jana Jílka Silvestr v Akademickém divadle Maxima Gorkého v Rostově na Donu, ve výpravě Jaroslava Maliny a s hudbou Zdeňka Šikoly. +more Inscenace byla úspěšná, spokojené bylo i ruské ministerstvo kultury, takže se LE do země mohla vrátit, a to v roce 1988 na pozvání leningradského divadla Experiment. Vybrala Grossmanovu dramatizaci Kafkova Procesu, hru, u jejíhož prvního uvedení asistovala v Divadle Na zábradlí v roce 1966. Inscenační tým pro leningradskou inscenaci tvořili opět scénograf Jaroslav Malina a skladatel Zdeněk Šikola, choreografkou byla Zdenka Kratochvílová, fotografoval Bohdan Holomíček. Premiéra prvního uvedení díla Franze Kafky na oficiální sovětské činoherní scéně se uskutečnila 4. dubna 1989. Jednou z hereček byla Lilian Malkina, kterou pro Čechy tak objevila právě LE. Zkušenosti jsou zachyceny v článku Kafka v Leningradě uveřejněném ve sborníku Dramatické umění '90. Stejný inscenační tým nastudoval tento text ještě v londýnském divadle Young Vic (1993), kde bylo s úspěchem uvedeno 40 repríz. V roce 2008 režírovala v Surgutském divadle v Surgutu (Severní Sibiř, Rusko) hru Sylvie dramatika A. R. Gurneye, ve výpravě Ivo Žídka a s hudbou Zdeněk Zdeňka.

V současnosti má LE na svém kontě přes 210 inscenací, na kterých se podílela jako autorka, režisérka či asistentka režie, herečka. Spolupracovala s více než dvaceti divadly a divadelními agenturami. +more Mezi její nejstálejší inscenační partnery patří skladatelé Zdeněk Šikola, Petr Mandel, Zdeněk Zdeněk, z výtvarníků to jsou Ivo Žídek, Ivana Brádková, Irena Greifová, Ludmila Pavlousková, Marta Roszkopfová, Jaroslav Malina.

Ocenění

1980: Cena Zdeňka Hofbauera (ocenění za mimořádné tvůrčí činy v oblasti západočeského divadelnictví) * 1979: Prémie Českého literárního fondu * 1982: Medaile J. K. +more Tyla udělovaná Ministerstvem kultury ČR (za inscenaci Anna Kareninová v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, premiéra 1. 10. 1982) * 1994: Pamětní list u příležitosti 75. sezóny a navrácení původního názvu Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě (za vynikající výkony v činohře v období let 1987-1989)   * 2003: DILIA udělila Čestné uznání za celoživotní mimořádnou uměleckou práci.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

[url=http://archiv. narodni-divadlo. +morecz/]Archiv Národního divadla v Praze[/url] * [url=https://www. djkt. eu/index. php. option=com_almanach&view=items&Itemid=173&lang=cs]Almanach Divadla J. K. Tyla v Plzni 1965 - 2015 (rejstřík)[/url] * [url=http://www. ceskatelevize. cz/hledani/. q=l%C3%ADda+engelov%C3%A1&cx=000499866030418304096%3Aukbowjvrr7u]Česká televize[/url] * [url=https://hledani. rozhlas. cz/. query=l%C3%ADda+engelov%C3%A1]Český rozhlas[/url] * [url=https://www. ndm. cz/cz/osoba/1857-engelova-lida. html]Národní divadlo moravskoslezské Ostrava[/url] (Státní divadlo Ostrava) * [url=https://vis. idu. cz/Persons. aspx. nameId=8540&tab=search]Virtuální studovna Divadelního ústavu Praha[/url].

Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští televizní herci Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Absolventi DAMU Kategorie:Narození 14. +more května Kategorie:Narození 1944 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Ženy Kategorie:Žijící lidé.