Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

Tento článek popisuje rozdíly mezi dánštinou, norštinou (resp. jejími dvěma psanými standardy) a švédštinou, blízce příbuznými a do jisté míry vzájemně srozumitelnými germánskými jazyky, kterými se hovoří v oblasti Skandinávie.

Jazykový standard

Švédština a dánština mají institucionálně daný psaný (spisovný) standard, který se používá při výuce ve škole, na úřadech, v médiích a podobně. V Norsku je jazyková situace složitější. +more V důsledku historického vývoje existují od 19. století dva rozdílné standardy pro psanou norštinu, které se v současnosti nazývají bokmål (dosl. knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Obě spisovné formy jsou rovnocenné a každý se může svobodně rozhodnout, kterou bude používat. Bokmål upřednostňuje většina obyvatel Norska, ačkoliv je více vzdálený běžně mluvenému jazyku. Jeho základem je dánština, která byla do 1814 úředním jazykem v Norsku. Nynorsk je uměle vytvořený psaný standard, který vychází z norských nářečí. Je tedy bližší mluvené norštině, avšak používá ho maximálně 15 % mluvčích.

Co se týká výslovnosti, v Dánsku existuje jeden standard, který se používá například v médiích. Ve švédštině existují 3 uznávané standardy, které vycházejí z výslovnosti nářečí příslušných oblastí: středošvédský (Stockholm a okolí), jihošvédský a finský (finská švédština). +more V norštině nelze hovořit o „spisovné“ výslovnosti. Bokmål a nynorsk jsou především psané formy jazyka. Není pro ně stanovená „správná“ výslovnost. Pokud se těmito spisovnými jazyky hovoří (například v médiích, ve škole a podobně), je přijatelná jakákoliv výslovnost používaná v nářečí dané oblasti.

Vzájemná srozumitelnost

Mluvčí jednotlivých jazyků obvykle čtou texty psané ostatními skandinávskými jazyky bez větších problémů. Pokud jde o mluvené slovo, Norové a Švédové spolu mohou komunikovat každý svým jazykem bez větších potíží. +more Ovšem vzhledem k odlišné výslovnosti dánštiny je vzájemné porozumění mluvenému slovu mezi dánštinou na jedné straně a norštinou a švédštinou na straně druhé zpravidla obtížnější.

Pravopis

Dánština, norština i švédština se zapisují latinkou s dodatečnými znaky.

Dánská a norská abeceda mají tato dodatečná písmena, která se řadí v uvedeném pořadí na jejím konci: Æ æ, Ø ø, Å å.

Švédská abeceda má tato dodatečná písmena, rovněž řazená na konci: Å å, Ä ä, Ö ö.

Švédskému [ɛ/æ] a [ø/œ] odpovídá v dánštině a norštině a . Frekvence využití písmena je v norštině nižší než v dánštině (resp. +more ve švédštině frekvence ). V odpovídajících pozicích mívá norština často . Například: menn (nor. ) - mænd (dán. ) - män (š. ) = muži.

Hlavní rozdílné rysy pravopisu

Zásady pravopisu skandinávských jazyků jsou do značné míry společné. Kromě rozdílných dodatečných písmen (viz výše) jsou hlavní rozdíly následující:

* Zatímco v dánštině a norštině je používá zdvojené , ve švédštině je místo toho spřežka (vyslovovaná jako [kː]): lykke (dán., nor.) - lycka (šv.) = štěstí.

* Latinské přípony -tion, -cion, -sion, používané v dánštině a švédštině, se v norštině v souladu s výslovností [-ʃuːn] píší -sjon: lektion (dán. , šv. +more) - leksjon (nor. ) = lekce. Obdobně latinské , před předními samohláskami vyslovované [s], se v norštině podle výslovnosti píše.

: cigaret (dán.) - cigarett (šv.) - sigarett (nor.) = cigareta.

* Ve švédštině se používá v cizích i v domácích slovech písmeno . V dánštině a norštině se obvykle nahrazuje : växla (šv.) - veksle (dán., nor.) = vyměnit.

* Při psaní vlastních jmen složených z několika obecných jmen se v dánštině píše velké písmeno u všech slov názvu, zatímco v norštině a švédštině je velké písmeno pouze u prvního slova: Det Hvide Hus (dán. ) - Det hvite hus (nor. +more bkm. ) - Det kvite huset (nnor. ) - Vita huset (šv. ) = Bílý dům. (Příklad zároveň ilustruje rozdíly při používání určitého členu. ).

Další pravopisné rozdíly jsou zmíněny v části věnované fonetice a fonologii.

Fonetika a fonologie

Výslovnost norštiny a švédštiny je podobná. Jejich fonetické a fonologické systémy se velkou měrou shodují. +more Výslovnost dánštiny prošla odlišným vývojem. Fonetika a fonologie proto vykazuje mnoho rozdílů od norštiny a švédštiny, což ztěžuje vzájemné porozumění v ústním styku.

Intonace

Charakteristickým rysem výslovnosti norštiny a švédštiny je melodický přízvuk. Slova se vyslovují s dvojí intonací. +more První intonace se vyznačuje klesavým tónem a je charakteristická pro jednoslabičná a některá dvouslabičná slova. Druhá intonace se používá u většiny dvouslabičných a víceslabičných slov. U těchto slov tón na první slabice obvykle klesá, ale následující slabika se vysloví tónem vyšším. Pravidla pro použití první nebo druhé intonace se regionálně (v norštině i švédštině) liší. Intonace v nečetných případech rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.

Melodický přízvuk neexistuje v dánštině a také ve finské švédštině.

Ráz

Zvláštním rysem výslovnosti dánštiny je ráz (stød). V češtině a v řadě dalších jazyků je známý jako tvrdý hlasový začátek, který se používá před samohláskami (na začátku slov nebo ve složeninách). +more V dánštině se však vyskytuje uvnitř slov po souhláskách i samohláskách. V písmu se nijak neoznačuje. Jeho přítomnost nebo nepřítomnost může rozlišovat významy slov, například: * hun [hun] = ona × hund [hunˀ] = pes.

V norštině a švédštině se ráz tímto způsobem nepoužívá.

Samohlásky

Inventář samohlásek v norštině a švédštině je prakticky totožný. Oba jazyky mají 9 samohlásek dlouhých a 8, resp. +more 9 samohlásek krátkých (u většiny mluvčích není rozdíl ve výslovnosti krátkého /e/ a /ɛ/). V minulosti v nich proběhly změny, které nepostihly pravopis. Psané se často vyslovuje jako [ʊ/uː], jindy však [ɔ/oː]. Tato změna neproběhla důsledně, a proto nelze jednoznačně stanovit pravidla čtení této samohlásky. Pro oba jazyky je charakteristická a zcela specifická výslovnosti psaného.

, u nějž se zadní výslovnost posunula více dopředu. Vyslovované [ɵ/ʉː] je zvláštní zavřená zaokrouhlená samohláska, položená mezi zadním [ʊ/uː] a předním [ʏ/yː]. +more Ve švédštině se takto vyslovuje psané.

důsledně, v norštině ve většině případů.

V dánštině takové změny neproběhly: * stor: [sd̥oːˀɐ̯] (dán.) - [stuːr] (nor. šv.) = velký * du: [d̥u] (dán.) - [dʉː] (nor. šv.) = ty

Dánština má více stupňů otevřenosti/zavřenosti samohlásek. Vztah mezi písmem a výslovností je méně přímočarý než v norštině a švédštině. +more Je silná tendence krátké samohlásky vyslovovat otevřeněji než dlouhé. Tato tendence je i v norštině a švédštině, ale rozdíly jsou mnohem méně zřetelné. Například otevřená výslovnost krátkého.

jako [e]: visse [vesə] (dán.) - visse [vɪsːə] (nor.) - vissa [vɪsːa] (šv.) = určití.

Výslovnost psaného

je zpravidla posunutá dopředu [æ/æː], zatímco v norštině a švédštině je hlavně u dlouhé samohlásky tendence k zadní výslovnosti [ɑː], např. gade [ɡ̊æːðə] (dán. +more) - gate [gɑːtə] (nor. ) - gata [gɑːta] (šv. ) = ulice.

Délka samohlásek

Všechny skandinávské jazyky rozlišují krátké a dlouhé samohlásky. Jejich délka má platnost při rozlišování významu slov. +more Dlouhé samohlásky se však vyskytují pouze v přízvučných slabikách.

V norštině a švédštině existují také dlouhé souhlásky, které se uplatňují v tzv. slabičné rovnováze. +more Znamená to, že přízvučná slabika v těchto jazycích je vždy dlouhá, přičemž jsou možné pouze kombinace dlouhé samohlásky s následující krátkou souhláskou (nebo žádnou souhláskou) a krátké samohlásky s následující dlouhou samohláskou.

Příklad (švédština): sil [siːl] (síto) × sill [sɪlː] (sleď)

V dánštině takové pravidlo není, avšak zdvojená souhláska nebo skupina souhlásek v písmu stejně jako v norštině a ve švédštině indikují, že předcházející samohláska je krátká.

Dvojhlásky

Jednotlivé skandinávské jazyky se mezi sebou rozlišují vyžitím dvojhlásek. Ty se rozdělují na primární, tj. +more pocházející ze staré severštiny, a sekundární, vzniklé pozdějším vývojem.

V norštině se zachovaly primární dvojhlásky, přičemž v nynorsku jsou častější než v bokmålu.

V dánštině zanikly primární dvojhlásky, ale vyvinuly se četné sekundární s druhým, neslabičným členem [ɪ̯] nebo [ʊ̯]. V písmu jsou těžko rozpoznatelné.

Švédština (standardní) se popisuje jako jazyk bez dvojhlásek. Primární v ní zanikly a sekundární se nevyvinuly. +more (To neplatí pro některá nářečí švédštiny. Mohou v nich existovat jak primární, tak i sekundární dvojhlásky. ) Dvojhlásky se vyskytují pouze v některých slovech cizího původu (např. Europa, paus).

Příklady:

Samohlásky a flexe

Dánština, norština i švédština při flexi (skloňování, časování) připojují, i když v omezené míře, koncovky. Tyto koncovky jsou vždy nepřízvučné a obsahují jen krátké samohlásky. +more Použití samohlásek v těchto koncovkách závisí na míře redukce, která je nejvyšší v dánštině. Ta připouští v koncovkách pouze redukované , vyslovované jako [ə]. Bokmål má v koncovkách nejčastěji redukované , méně často též . Nynorsk častěji využívá , méně často také jiné samohlásky. Švédština má nejnižší míru redukce. Připouští nejvíce samohlásek v koncovkách, přičemž základní samohláskou při flexi je .

Příklady:

Souhlásky

Výčet souhlásek je v dánštině, norštině a švédštině prakticky shodný. Liší se však výslovnost jednotlivých hlásek a v jednotlivých jazycích proběhly různé změny, které ovlivnily současný způsob čtení psaného textu.

Výslovnost

Výslovnost se ve skandinávských jazycích variabilní podle regionu. V dánštině je typická zadní výslovnost jako uvulární frikativa [ʁ] („ráčkované“, nekmitavé). +more V koncových pozicích je výslovnost oslabená na neslabičné [ɐ̯], viz např. stor [sd̥oːˀɐ̯] = velký.

Zadní je charakteristické i pro oblasti na jihu Norska a Švédska. Pro většinu norského a švédského jazykového území je však typické alveolární kmitavé [r] nebo jednokmitové [ɾ]. +more Ve skupinách splývá s následující souhláskou, která se pak vyslovuje jako retroflexní (se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru): [ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ]. Toto splývání a retroflexní výslovnost se nevyskytuje v dánštině a v oblastech se zadním , např. størst [sd̥ɶɐ̯sd̥] (dán. ) - størst [stœʂːt] (nor. ) - störst [stœʂːt] (šv. ) = největší.

Okluzivy

Ve dvojicích okluzivních souhlásek /p - b/, /t - d/ a /k - g/ v germánských jazycích platí, že neznělé /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují a postaspirací (přídechem): [pʰ, tʰ, kʰ], zatímco /b, d, g/ jsou bez aspirace. Přítomnost nebo nepřítomnost aspirace zvyšuje vnímatelný rozdíl v uvedených dvojicích zvuků.

V norštině a švédštině se /b, d, g/ vyslovují zněle: [b, d, g]. V dánštině tyto souhlásky znělost ztrácejí [b̥, d̥, ɡ̊]. +more Od /p, t, k/ se liší pouze nepřítomností aspirace. Původní /p, t, k/ se zde také často změnily na /b, d, g/, např. købe [kʰøːb̥ə] (dán. ) - kjøpe [çøːpə] (nor. ) - köpa [ɕøːpa] (šv. ) = koupit. Dánské /d/ se navíc po samohláskách vyslovuje [ð]: gade [ɡ̊æːðə].

Měkčení

V norštině a švédštině se /g, k, sk/ před předními samohláskami v přízvučných slabikách změnily na /j, ɕ/ç, ɧ/ʃ/. Toto „měkčení“ se však nepromítlo v pravopisu. +more V písmu se zachovávají původní souhlásky. V dánštině tato změna nenastala. Příklad: gift: [ɡ̊ifd̥] (dán. ) - [jɪfːt] (nor. , šv. ) = ženatý vdaná.

(V norštině se v písmu před vkládá . Proto se v ní častěji než ve švédštině vyskytují psané skupiny , např. kjenne [çɛnːə] - känna [ɕɛnːa] = znát.)

Ve švédštině se dále měkčí v koncových -rg, -lg, např. borg [bɔrːj] = hrad, älg [ɛlːj] = los (zvíře).

Sj-zvuky a tj-zvuky

Spřežkou se ve skandinávských jazycích označují souhlásky blízké českému . V dánštině se hláska vyslovuje [ɕ] (asi jako měkké polské ) a je relativně málo frekventovaná. +more V norštině zní obvykle [ʃ] (jako české ) nebo retroflexní [ʂ] (jako polské tvrdé ). Ve švédštině je výslovnost velmi variabilní podle oblasti. Zatímco na severu Švédska a ve Finsku je obvyklá výslovnost jako [ʃ] nebo [ʂ], na jihu je výslovnost blízká českému , tedy [x]. Popisuje se jako hláska vyslovovaná jako [ʃ] a [x] současně. V mezinárodní fonetické abecedě se používá znak [ɧ].

V norštině a švédštině sj-zvuk vzniká též měkčením historického /sk/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše , ve švédštině též - viz např. +more psaní dusj (nor. ) - dusch (šv. ) = sprcha (v dánštině brusebad, případně douche/dusch).

Jako se zapisují souhlásky někdy zjednodušeně v českých učebnicích přepisované jako . V dánštině se vyslovuje [tɕ], tedy asi jako měkké polské . +more V tomto jazyce je hláska rovněž relativně málo častá. V norštině a švédštině se obvykle nejedná o afrikátu, ale spíše frikativu. Běžná norská výslovnost připomíná německý ich-laut [ç]. Ve švédštině se obvykle vyslovuje podobně jako [ɕ]. Ve finské švédštině je obvyklá výslovnost [tʃ], tedy jako české .

V norštině a švédštině tj-zvuk nejčastěji vzniká měkčením historického /k/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše .

Gramatika

Mluvnické systémy dánštiny, norštiny i švédštiny jsou si velmi podobné a liší se v jednotlivostech. Všechny vykazují převažující znaky analytických jazyků s omezenými prvky flexe.

Jmenný rod

Ve staré severštině existoval třírodý systém, tj. rod mužský, ženský a střední. +more Podobně jako například v češtině v tomto systému příslušnost k mluvnickému rodu nemusí vždy odpovídat přirozené povaze pojmenovávané skutečnosti. Nynorsk tento systém zachovává. V dánštině a švédštině však mužský a ženský rod splynuly. Tyto jazyky tedy mají pouze rod společný a střední. V bokmålu je situace komplikovanější. Po vzoru dánštiny má také společný rod (původně tvary mužského rodu). Zároveň je však možné používat i tvary ženského rodu, např. moren min (spol. rod) nebo mora mi (ženský rod) = moje matka (nynorsk: pouze mora mi). Konzervativní uživatelé bokmålu ženské tvary považují za vulgární.

V dánštině, švédštině a bokmålu se u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby jednotného čísla ve společném rodě rozlišuje kategorie osoby a neosoby. +more Zájmena han (on) a hun (dán. , nor. bkm. ) / hon (šv. ; ona) se používají při označení osob, resp. živých bytostí. Na věci a jiné neživé skutečnosti, které náleží ke společnému rodu, odkazuje zájmeno den. V nynorsku se den jako osobní zájmeno nepoužívá. Zájmena han a ho (ona) odkazují na osoby i neosoby podle příslušnosti k mužskému a ženskému rodu.

Určitý člen

Skandinávské jazyky mají postpozitivní určitý člen, který se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu, např. huset = (ten) dům. +more Rozdíl existuje, pokud je podstatné jméno rozvito přídavným jménem. V norštině a švédštině nastává dvojí determinace (určení), kdy před přídavným jménem navíc stojí volný určitý člen, který se shoduje s ukazovacím zájmenem. Například: * det store huset (nor. ) - det stora huset (šv. ) = (ten) velký dům.

V dánštině v takovém případě připojený člen odpadá: det store hus.

Podstatná jména

Skloňování je všech skandinávských jazycích podobné. Liší se především některé koncovky (viz též Samohlásky a flexe). +more Hlavní rozdíly jsou ukázány v tabulce, která uvádí skloňování základních typů podstatných jmen.

V každém poli tabulky jsou na prvním řádku uvedeny tvary jednotného čísla se členem neurčitým a připojeným členem určitým. Na druhém řádku jsou tvary množného čísla bez členu a s připojeným členem určitým. +more Tabulka neuvádí tvary genitivu, které se shodně tvoří připojením koncovky -s. Tvary neurčitého členu en značí v dánštině a švédštině společný rod. Neurčitý člen en/ein značí v norštině mužský rod. Neurčitý člen ei označuje v norštině ženský rod. Neurčitý člen et/eit/ett označuje střední rod.

Přídavná jména

Skloňování přídavných jmen se v zásadě shoduje. Většina z nich tvoří dva tvary v jednotném čísle: pro společný rod (v norštině mužský a ženský) a pro střední rod. +more V množném čísle mají oba rody jeden tvar, který je zároveň určitým tvarem, jenž se váže s podstatnými jmény s určitým členem.

V tvarech středního rodu švédština důsledně připojuje koncovku -t (-tt) - s výjimkou nesklonných adjektiv typu bra (dobrý). V dánštině a ještě častěji v norštině (zejména nynorsku) se k určitým typům adjektiv -t nepřipojuje: * svensk (dán. +more, nor. ) - svenskt (šv. ) = švédské * billigt (dán. , šv. ) - billig (nor. bkm. ) - billeg (nnor. ) = levné.

Švédština v pravopisu zjednodušuje skupinu -dt (ve tvarech středního rodu) na -tt: god/godt (dán., nor.) - god/gott (šv.) = dobrý/dobré.

Určité a plurálové tvary mají v dánštině a norštině koncovku -e, zatímco ve švédštině -a: * svenske søer (dán. ) - svenske sjøer (nor. +more bkm. ) - svenske sjøar (nnor. ) - svenska sjöar (šv. ) = švédská jezera * det gamle hus (dán. ) - det gamle huset (nor. ) - det gamla huset = (ten) starý dům.

Ve švédštině jsou v jednotném čísle možné i starší určité tvary původního mužského rodu s koncovkou -e (jen u osob mužského pohlaví): den gamle/gamla mannen = (ten) starý muž.

Přivlastňovací zájmena

V dánštině a švédštině přivlastňovací zájmena obvykle stojí před podstatným jménem, v norštině nejčastěji (v nynorsku vždy) naopak až za ním. Pokud stojí přivlastňovací zájmeno na druhém místě, podstatné jméno přibírá určitý člen: min far - faren min = můj otec.

Číslovky

V dánštině se označení desítek liší od ostatních germánských jazyků. Vychází z dvacítkové soustavy. +more Například číslovka 60 (nor. seksti, šv. sextio) je v dánštině tres, původně tresindstyve, tedy 3 × 20.

Jazyky se rovněž liší pořadím desítek a jednotek v číslovkách 21-99. Ve švédštině jsou na prvním místě desítky, následované jednotkami, např. +more femtiofem (padesát pět). V dánštině jsou na prvním místě jednotky, následované desítkami a připojené spojkou og (a): femoghalvtreds (pětapadesát). V Norsku byl v 50. letech 20. století zaveden „nový“ způsob počítání s desítkami na prvním místě (femtifem = padesát pět), běžně se však stále používá i starší způsob s jednotkami na prvním místě (femogfemti = pětapadesát).

Řadové číslovky se od základních odvozují příponami obdobně ve všech třech jazycích (např. tre = tři, tredje = třetí dán. +more, nor. i šv. ). Liší se však zápis číslicí. V dánštině a norštině se řadová číslovka rozliší tečkou za číslicí, obdobně jako v češtině: 12. juni = 12. června. Ve švédštině se k číslici obvykle připojí koncovka s pomocí dvojtečky: 3:e = tredje, třetí. Při uvádění data se koncovka nepřipojuje (ani se nepoužije tečka): 12 juni.

Slovesa

Časování sloves je v zásadě shodné. Rozdíly jsou především fonologické, tj. +more liší se hlavně samohlásky v koncovkách (viz výše) - nejčastěji nebo . Hlavní rozdíly jsou dále ilustrovány na příkladech čtyř základních typů sloves (slovesných tříd). První tři příklady jsou slabá slovesa, čtvrtý příklad je silné sloveso.

V nynorsku existuje tzv. rozštěpený infinitiv. +more To znamená, že mluvčí může vybírat mezi zakončením -e nebo -a. Volba obvykle závisí na rodném dialektu. Silná slovesa v tomto jazyce navíc nepřibírají typické -r v přítomném čase.

V norštině a švédštině se při tvoření perfektních časů (perfektum, plusquamperfektum) používá výhradně pomocné sloveso ha (mít). Dánština většinou tvoří tyto časy pomocí slovesa have (mít), ale u některých sloves, která neváží předmět, zejména těch, která vyjadřují pohyb nebo změnu, se používá sloveso være (být), např. +more han er død (dán. ) - han har dødd (nor. bkm. ) - han har døydd/døytt (nnor. ) - han har dött (šv. ) = zemřel.

Zatímco dánština a norština tvoří perfektní časy s použitím příčestí minulého ve tvaru středního rodu, ve švédštině existuje zvláštní tvar nazývaný supinum, který se u silných sloves od příčestí liší zakončením -it.

Příčestí minulé se ve švédštině důsledně skloňuje jako #Přídavná jména|přídavné jméno. Příčestí většiny sloves má zřetelně rozlišené tři tvary (dva v jednotném čísle pro společný a střední rod; jeden pro oba rody v množném čísle, který je zároveň určitým tvarem). +more Příčestí se musí shodovat s podstatným jménem v rodě a čísle, a to jak v podstavení před jménem (přívlastek), tak i po slovese (jmenný přísudek, opisné tvary trpného rodu): * Biljetterna blev köpta och betalade. = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.

V dánštině a bokmålu je skloňování příčestí zjednodušené. Od většiny sloves se tvoří pouze určitý a neurčitý tvar, bez rozlišení rodu. +more U silných sloves mají některá dánská slovesa zachovaný tvar při společný rod s koncovkou -en (jako ve švédštině). Pokud je příčestí v přísudku, neuplatňuje se v obou jazycích mluvnická shoda: * Billeterne blev købt og betalt. (dán. ) - Billettene ble kjøpt og betalt. (nor. bkm. ) = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.

V nynorsku se podobně jako ve švédštině většina příčestí skloňuje, některá však jsou nesklonná (například tvary na -a: elska - viz tabulku). Mluvnická shoda v přísudku je povinná pouze u silných sloves, u slabých sloves se uplatňuje volitelně a u některých se neuplatňuje vůbec.

Příčestí přítomná jsou ve všech skandinávských jazycích nesklonná.

S-tvary sloves, tj. tvary zakončené -s (v nynorsku -st), mají ve všech skandinávských jazycích trojí použití: * deponentní slovesa - slovesa v pasivním tvaru s aktivním významem; * reciproční slovesa - slovesa vyjadřující vzájemnost; * trpný rod, tzv. +more s-pasivum.

Deponentní a reciproční slovesa jsou všem jazykům společná. Rozdílné je však využití s-pasiva. +more Ve švédštině se tímto způsobem trpný rod vyjadřuje běžně (ačkoliv je s-pasivum formálnější než opisné pasivum). Koncovku -s lze s výjimkou příčestí připojit ke kterémukoliv slovesnému tvaru (včetně supina). V dánštině a norštině je s-pasivum použitelné omezeně. V dánštině a bokmålu se běžněji takto tvoří pouze trpné tvary infinitivu a přítomného času. V nynorsku lze připojit koncovku -st pouze k infinitivu, který následuje modální sloveso, např. : Ingenting kunne gjørast. = Nedalo se nic dělat. Jinak se musí trpný rod vyjadřovat opisem, případně se mu zcela vyhnout.

Slovní zásoba

Velká část slovní zásoby vychází z germánského základu a je všem třem jazykům společná. Odlišná současná podoba slov je dána rozdílným fonologickým vývojem, jak je popsáno výše. +more U mnohých slov se navíc posunul význam. Například švédské slovo äta (jíst) vychází ze stejného základu jako anglické eat nebo německé essen. Avšak současný význam dánského æde a norského ete je žrát (tento význam má i ve švédštině). Ve významu jíst se v obou jazycích používá sloveso spise, příbuzné s německým speisen (téhož významu).

Skandinávské jazyky přijaly v minulosti řadu slov z jiných jazyků. Spolu s dalšími evropskými jazyky sdílejí mezinárodní výrazy latinského a řeckého původu. +more Silný byl vliv dolní němčiny, a to především v oblasti obchodu. V současnosti je silná tendence přejímat slova z angličtiny. V období národního obrození v 19. století se projevil jazykový purismus, zvláště v norštině (především nynorsk), kde byla silná tendence zbavit se dánských prvků a nahradit je prvky norskými (z dialektů).

Odkazy

Reference

Literatura

On-line slovníky

;české * [url=http://slovniky. lingea. +morecz/Dansko-cesky]Lingea[/url] - dánsko-český slovník * [url=http://slovniky. lingea. cz/Norsko-cesky]Lingea[/url] - norsko-český slovník * [url=http://slovniky. lingea. cz/Svedsko-cesky]Lingea[/url] - švédsko-český slovník cizojazyčné * [url=http://ordnet. dk/ddo]Den Danske Ordbog[/url] - dánský slovník (s výkladem) * [url=http://lexin. udir. no/]LEXIN - ordbøker på nett[/url] - norské slovníky (s výkladem) * [url=http://folkets-lexikon. csc. kth. se/folkets]Folkets lexikon[/url] - švédsko-anglický slovník (s výkladem).

Kategorie:Dánština Kategorie:Norština Kategorie:Švédština