Vojenský řád Marie Terezie

Vojenský řád Marie Terezie (německy Militär-Maria-Theresien-Orden) byl nejvyšší rakouský vojenský řád, který byl založen v roce 1757 a udělen poprvé v roce 1758, nejprve v habsburské monarchii, po rozpadu Svaté říše římské národa německého v Rakouském císařství a následně v Rakousku-Uhersku. Po rozpadu Rakouska-Uherska byl ještě několikrát udělen v tichosti do roku 1931. V Maďarsku se objevily snahy o jeho obnovení, naposledy byl udělen v roce 1944.

Historie

Řád byl založen Marií Terezií na oslavu vítězství rakouských vojsk v bitvě u Kolína 18. +more června 1757. Řád byl udělován důstojníkům, kteří prokázali neobvyklou odvahu při boji nepříteli a za službu svému mocnářství, konkrétně byl udělován:.

Což znamená, že řád byl udělen „za vykonání takového činu osobní statečnosti, který by za běžných okolností nebyl vyžadován a přesto byl vykonán, případně spolu s tímto činem při vojenské akci provedení mimořádně důležitého a dovedného rozhodnutí. “ Interpretace této části stanov dala vzniknout velmi populární legendě, že byl řád udělován, za úspěšné neuposlechnutí rozkazu, což však nebyla pravda. +more Při udílení nehrálo roli náboženské vyznání, rasa, hodnost ani společenské postavení. Řád byl výlučně udělován za hrdinské činy, ve výjimečných případech z dynastických důvodů.

Zprvu měl řád dvě třídy, velký a rytířský kříž. Později byl řád +more'>Josefem II. doplněn ještě o střední komandérskou třídou a hvězdu pro velkokřižovníky 15. října 1765. Nositelé řádu, kteří získali rytířský kříž měli nárok na doživotní šlechtický titul rytíř a následně se mohli domáhat dědičného titulu svobodného pána. Řád byl také spjat s doživotní rentou od 1. 500 do 400 zlatých ročně a vdovy po příslušnících řádu měly nárok na polovic této renty.

Po roce 1918 císař Karel I. +more převedl svá práva k řádu na řádovou kapitulu a proběhlo ještě několik tichých řádových promocí. Poslední řádová promoce proběhla v roce 1931, kdy bylo také dohodnuto, že již nebude řád dále udělován. Do tohoto roku bylo uděleno 1039 malých křížů, 140 komandérských křížů a 61 velkokřížů. Později se o obnovení řádu snažil Miklós Horthy v Maďarsku z titulu regenta. Nakonec byl tímto "maďarským" řádem vyznamenaný pouze jeden člověk, generálmajor Ladislaus Oszlanyi v roce 1944. Posledním žijícím členem řádu byl Gottfried von Banfield, vyznamenaný v roce 1917, který zemřel v roce 1986.

Organizace a insignie

Velmistry řádu byli nástupci Marie Terezie - habsburští monarchové. Kromě toho ještě věci řádu spravovali další tři řádoví úředníci: kancléř, pokladník a grefiér.

Řádovým odznakem byl specifický, tzv. tereziánský, kříž, který měl tlapatá ramena, ukončená vlnovitě prohnutou linií. +more Ve středu byl medailon vyplněný Habsburky adoptovaným babenberským erbem s okružím, na kterém napsáno „FORTITUDINI“ (statečnost). Na reverzu řádu jsou iniciály „MTF“ (MT pro Marii Terezii a F pro Františka I. ) uzavřený do zlatého vavřínového věnce a zeleného mezikruží. Později přidaná řádová hvězda kopírovala tvar tereziánského kříže, byla však poněkud větší a měla mezi rameny vložený zelený věnec. Její ramena byla stříbrně dracounovaná nebo briliantovaná. Stuha byla bílá se širokými červenými okraji.

Třídy a způsoby nošení

Řád Marie Terezie se dělil do celkem 3 tříd, a to po úpravě v roce 1765. * +moreMariaTeresa-GC. png'>60px velkokříž (odznak na velkostuze, hvězda) * 60px komandér (odznak na krku, od roku 1765) * 60px rytíř (odznak na prsou).

Způsob nošení řádu Marie Terezie na vojenské uniformě od nejnižší k nejvyšší třídy (zleva).

Podle pravidel se musel řád nosit in natura pouze na vojenské uniformě. Z toho důvodu byly zavedeny miniatury na řetízku, které se připínaly na civilní oblečení (konkrétně na levou klopu saka).

Udělování řádu

Několik dní po bitvě u Kolína napsala Marie Terezie maršálu Daunovi blahopřejný a děkovný dopis, v němž mu zároveň udělovala velkokříž nově zřízeného řádu, jehož název ještě nebyl určen. První skutečná řádová promoce se konala až 7. +more března 1758, při níž před Daunem dostal přednost císařův bratr Karel Alexandr Lotrinský. Na základě pozdějších stanov rozhodovala o udělování řádová kapitula, v období napoleonských válek ale bylo uděleno několik velkokřížů z osobního rozhodnutí císaře Františka I. a bez oficiální řádové promoce (vévoda Wellington, kníže Blücher). Udělení řádu muselo být doloženo konkrétními činy, statečností nebo aktivitou na bojišti nad rámec služebních povinností. Od tohoto pravidla bývalo upuštěno v případě příslušníků císařské rodiny, u nichž byly jako zásluhy uvedeny obecným zdůvodněním za vojenské služby. Týkalo se to ostatně hned prvního dekorovaného nositele velkokříže prince Karla Alexandra Lotrinského, který se jako vojevůdce příliš nevyznamenal. Suverénem řádu byl vždy panovník, Marie Terezie přenesla tuto hodnost na manžela císaře Františka Štěpána. Řádovým kancléřem byl jako první ustanoven významný politik kníže Václav Antonín Kounic, ve funkci řádového kancléře jej pak následovali nástupci v úřadu státního kancléře, takže dlouholetým představitelem řádu byl například kníže Metternich. Po jeho úmrtí v roce 1859 zůstala funkce řadu let neobsazena, později byl řádovým kancléřem například Friedrich Ferdinand von Beust, poté ji zastávali zasloužilí důstojníci, na počátku 20. století byl řádovým kancléřem dlouholetý uherský ministr zeměbrany Géza Fejérváry. Od roku 1918 byl řádovým kancléřem polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf (1852-1925), který byl také posledním nositelem velkokříže mimo příslušníky panovnických rodin. Za první světové války bylo uděleno několik velkokřížů panovníkům spojeneckých států bez skutečných zásluh na bojišti (německý císař Vilém II. ). Řádová kapitula formálně ukončila činnost v roce 1931 (řádovým kancléřem byl v té době Engelbert Dolfuss).

Od začátku existence řádu bylo uděleno celkem 61 velkokřížů.

Nositelé velkokříže Řádu Marie Terezie