Cesko.wiki Počátky české pozitivistické historiografie
Author
Albert FloresJaroslav Goll
Česká pozitivistická historiografie se začala vyvíjet od poloviny 19. +more století, kdy do české historiografie začaly postupně pronikat myšlenky pozitivismu, který zdůrazňoval, že dějepisectví by se mělo zakládat na systematické práci s prameny a nikoli na romantické intuici. Tento ideál však narážel na dějinnou realitu politických bojů a historiografie tak mnohdy sloužila k dodávání argumentů soupeřících politických či nacionálních koncepcí.
Projevilo se to i u pokračovatelů Palackého: Václav Vladivoj Tomek a Antonín Gindely zastávali konzervativnější katolické pozice, zatímco Josef Kalousek byl liberálem, hájícím české státní právo. I přes tyto rozpory ovšem mohla vzniknout kvalitní díla, k nimž přistupovala bohatá ediční práce Josefa Emlera a díla týkající se regionální, zejména moravské historie (Beda Dudík, Vincenc Brandl)
Ještě silnější nacionální tón se pak objevoval u česko-německé historiografie, která se snažila dokázat, že české země přijaly křesťanství nikoli od Cyrila a Metoděje, nýbrž od bavorských kněží, a že vyspělá česká kultura je německého původu (Karl Adolf Konstantin Höfler, Ludwig Schlesinger).
Pravá vědecká historiografie se ovšem prosadila až po rozdělení pražské univerzity na českou a německou část roku 1882, a to zejména díky působení Jaroslava Golla, který kladl velký důraz na kvalitní vědeckou práci s prameny a zároveň se snažil propojit českou a evropskou historiografii. Odmítal podřídit svou práci politickým či nacionálním požadavkům, což jej a jeho žáky posléze přivedlo do sporu s Masarykem a jeho stoupenci. +more Dalším významným univerzitním historikem se stal Antonín Rezek, který se orientoval na obecné dějiny.
Rostoucí počet historiků umožnil další specializaci historického bádání na různé oblasti. V dějepisectví dále působili také středoškolští učitelé, z nichž je třeba zdůraznit Zikmunda Wintera. +more Německé dějepisectví (zejména Adolf Bachmann) dále pokračovalo ve zdůrazňování německé kulturní nadřazenosti.
Pozitivismus a politické rozštěpení historiografie
Kontext a počátky české pozitivistické historiografie
Na vývoj historiografie v českých zemích měly v 2. polovině +more_století'>19. století vliv především dva faktory: vzestup pozitivismu a politické spory mezi konzervativci a liberály. Pozitivismus kladl důraz na to, aby věda nevycházela ze spekulací, nýbrž z daných faktů. Historiografie se tak měla stát objektivní vědou, jež se neměla řídit jako dříve romantické dějepisectví intuicí, nýbrž měla stavět na systematické práci s prameny, která byla nyní možná díky rostoucímu počtu historiků. Tento způsob práce ovšem nezřídka vedl k chladnému odstupu historika, jehož stanovisko bylo nepodstatné; podstatné bylo skládání obrazu minulosti z analyzovaných faktů.
Druhý faktor představoval politický boj mezi konzervativci, stojící na straně církevní a státní autority, a liberály, snažící se prosadit větší svobody ve společnosti. Tento faktor byl nejvíce zřetelný ve sjednocujícím se Německu, kde historie sloužila jako dodavatelka argumentů k politickému boji. +more S tím souvisel také orientace historiografie od středověku k novějším dějinám. Podobně tomu tak bylo i v Rakouském císařství, resp. Rakousku-Uhersku a v českých zemích. Vznikaly vážené instituce, o něž se mohl historický výzkum opřít. V Německu to byl časopis Historische Zeitschrift, göttingenská univerzita a velký ediční soubor Monumenta Germaniae Historica. Ve Francii podobnou roli hrála instituce École des chartes a časopis Revue Historique. Ve Vídni pak roku 1854 vznikl Institut für Österreichische Geschichtsforschung.
V českých zemích východisko historického bádání představoval stále Palacký. Také zde se do historiografie promítaly spory mezi konzervativci a liberály, k tomu však přistupovaly sílící nacionální česko-německé spory. +more Institucionální oporou bádání bylo z dřívějšího období Museum Království českého a velké ediční řady, zakládaly se však také instituce nové: Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (1862), Historický spolek (1866) nebo Historický klub (1871).
Pokračovatelé Palackého
Václav Vladivoj Tomek (1818-1905) byl žákem Palackého, později se však od Palackého přiklonil ke konzervatismu a katolictví, což se projevilo také na jeho práci. Jako profesor rakouských dějin na pražské univerzitě jevil zájem o předbělohorské období. +more Odmítal ovšem tvrzení, že Bílá hora znamenala pro český národ neštěstí, ale podle něj se jednalo o „hořký lék na poblouznění národa způsobené Husem“. Po skončení období neoabsolutismu svá stanoviska zčásti přehodnotil a zaujal smířlivější postoj vůči husitství, Husa nově charakterizoval jako člověka, který se snažil napravit pokleslou církev, a začal kritizovat pobělohorský ústavní vývoj. Nakonec se snažil smířit husitství a katolictví tím, že boj mezi stavy a Habsburky interpretoval ne jako boj čistě náboženský, nýbrž jako boj politický pod pláštěm náboženství. Jako významný se ukázal také Tomkův Dějepis města Prahy.
Antonín Gindely (1829-1892) byl rovněž katolíkem, násilnou rekatolizaci ovšem odsuzoval, což jej přivedlo na liberálnější pozice. Zároveň se však jakožto rakouský vlastenec snažil posílit jednotu rakouského státu, čímž si ovšem znepřátelil Čechy i velkoněmecké Němce. +more Stejně jako Tomek se stal profesorem rakouských dějin na pražské univerzitě a jeho odborná práce se soustředila jednak na vydávání edice Monumenta historiae bohemica a jednak na téma spojené s českým stavovským povstáním (Dějiny českého povstání léta 1618), přičemž podobně jako Tomek zastával názor, že se jednalo především o mocensko-politický spor a že náboženská otázka hrála až druhotnou roli.
Josef Kalousek (1838-1915) se jakožto český liberál stavěl proti rakouskému centralismu a ve svém díle České státní právo popsal ústavní vývoj českého státu, zdůraznil českou suverenitu a volitelnost trůnu. Vedle toho bojoval za pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského (RKZ), ve svém vypjatém nacionalismu dokládal české národní myšlení u Karla IV. +more a v boji proti slavjanofilství vyvracel souvislost husitství s cyrilometodějstvím.
Ediční, regionální a specializovaná historiografie
Na vydávání pramenů se v tomto období zaměřil především Josef Emler (1836-1899), který do české ediční činnosti vnesl novodobé zásady pomocných věd historických. Výsledky jeho bohaté práce zahrnovaly edici zemských desk, Fontes rerum Bohemicarum, vydání klášterních nekrologií, urbářů či městských knih. +more František Dvorský pak vydával korespondenci významných osobností z 15. a 16. století, zejména však edici Sněmy české.
Okolo Moravského zemského archivu se začala v tomto období formovat skupina historiků, kteří se zaměřovali na dějiny Moravy. Beda Dudík (1819-1890) kromě zkoumání dějin svého rajhradského kláštera sepsal Mährens allgemeine Geschichte, kde se kromě politických dějin snažil vystihnout také dějiny hospodářství, společnosti i kultury. +more Němci přijali dílo chladně a Čechy popudilo, že Dudík zpochybnil, že by Velehrad byl Metodějovým sídlem. Oponentem tohoto názoru se stal především nacionálněji a političtěji založený Vincenc Brandl (1834-1901), avšak i on nakonec připustil, že Metodějovo sídlo nemuselo být přímo na Velehradě, ale někde v jeho okolí. Brandl také pokračoval ve vydávání edice Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, přičemž poukázal na falza, jež do tohoto projektu zařadil Antonín Boček.
Dějiny ještě menších regionů a měst začalo zpracovávat množství dějepisců, kteří byli často středoškolskými učiteli, kněžími či archiváři. Svůj zájem soustředili zejména na hmotnou kulturu. +more Někteří historici se zaměřili také na církevní dějiny, právní dějiny (Hermenegild Jireček), dějiny literatury (Alois Vojtěch Šembera považoval RKZ za falza, zatímco Josef Jireček obhajoval jejich pravost).
Rozchod českého a německého dějepisectví
Růst nacionalismu prohluboval rozpory mezi českou a německou společnost v českých zemích i v oblasti historiografie. Čeští Němci si roku 1862 založili vlastní historickou badatelskou instituci: Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen. +more Spory mezi českou a německou historiografií se vedly především o způsob christianizace českých zemí a o význam německé kolonizace. Němečtí historici tvrdili, že pokřesťanštění českých zemí proběhlo díky činnosti bavorských kněží, nikoli díky činnosti Cyrila a Metoděje, a že svobodní Němci ve 13. století přicházeli mezi nesvobodné Čechy a povznášeli jejich kulturu. Nejvýznamnějšími německými historiky byl Karl Adolf Konstantin Höfler, který se stavěl proti českému státnímu právu a snažil se dokázat nepůvodnost Husova učení. Husovu závislost na Johnu Wycliffovi popisoval také Johann Loserth. Kulturní prioritu německého živlu zase hlásal Ludwig Schlesinger.
Klementinum, sídlo české i německé filosofické fakulty pražské univerzity
Vznik moderní vědecké historiografie
Proměna pozitivismu a rozdělení univerzity
Po několika desetiletích usilovné analýzy pramenů se ukázaly meze dosavadní pozitivistické historiografie, jež nebyla schopna řaděním ověřených faktů v ucelené syntéze vylíčit ucelené dějiny. Industrializace, růst populace a sociálního napětí na konci +more_století'>19. století vedly k rozkolísání tradičních hodnot, které vyvrcholilo až Nietzscheho nihilismem. Tato skepse se však projevovala spíše jen teoreticky, a v českých zemích se navíc projevila poněkud méně než v západní Evropě. V praxi se dále uplatňovaly metodologické principy pozitivistické historické vědy, nicméně zároveň se historikové snažili, aby se historie nerozvíjela jen samu pro sebe, ale začalo se uvažovat o smyslu historie pro život. S tím souviselo také změna téměř výlučné orientace historiografie na politické dějiny také na dějiny kulturní a hospodářsko-sociální.
V českém prostředí se začala projevovat také skepse vůči nekritickému nacionalismu, čímž se však mladší generace nutně dostávala do střetu nejen se starší generací, ale také s českými politiky, kteří práci historiků často považovali za oslabení národních zájmů. Velkým impulsem pro rozvoj české historiografie se stalo rozdělení pražské univerzity na českou a německou roku 1882. +more Historické katedry na filosofické fakultě se staly místem, kde se studenti učili vědecké práci a metodám, a později také místem vědeckého bádání. S tím se také začaly objevovat spory mezi univerzitou a staršími institucemi, zejména Muzeem Království českého, kde nezřídka pracovali historici, kteří neprošli vědeckým školením. Z tohoto sporu nakonec vyšla vítězně univerzita, která se stala centrem historické vědecké práce. Práce historiků vycházely zejména v Českém časopise historickém, založeném roku 1895. Kromě toho vycházel Časopis českého musea nebo Památky archeologické a místopisné.
Jaroslav Goll a jeho současníci
Jaroslav Goll (1846-1929) znamenal pro českou historiografii, podobně jako dříve Palacký, obrat. Na rozdíl od Palackého sice nevytvořil monumentální dílo, jeho učitelská činnost s důrazem na vědeckou kvalitu však ovlivnila celou generaci jeho žáků natolik, že se hovoří o „Gollově škole“. +more Goll se distancoval od ideovosti a velkých filosofických koncepcí. Přispěl k propojení české a evropské historiografie: stýkal se se zahraničními historiky, psal do zahraničních periodik a hlavně podnítil zájem českých historiků o obecné dějiny, kterým se v českém prostředí doposud příliš velká pozornost nevěnovala. To ovšem také znamenalo, že historikové začali docházet k závěru, že český národ a jeho dějiny nejsou v evropském kontextu až zas tak výjimečné, jak se dřívější nacionální historikové domnívali. Apolitičnost, konzervativnost a přísná vědeckost však Golla a jeho žáky přivedla do sporu s Masarykem. Po vzniku Československa se pak dostal do izolace.
Spolu s Gollem přešel na českou univerzitu také Josef Emler a značný vliv zde měl také Antonín Rezek (1853-1909), který se orientoval na obecné a rakouské dějiny. Spolu s Gollem založil Český časopis historický. +more V letech 1900-1903 však vykonával funkci ministra pro české záležitosti, což vytvořilo mezi ním a českými kolegy propast, takže se už k práci historika nevrátil. Další historikové se v rámci obecných dějin specializovali: Konstantin Jireček se zabýval dějinami Balkánu a Byzance, Justin Václav Prášek se zaměřil na Orient, Emanuel Peroutka na antické dějiny.
Mimo tento proud stál Čeněk Zíbrt, který ve svém zejména folkloristickém a etnografickém zájmu nashromáždil množství materiálu, nedokázal však vytvořit metodu pro jejich zpracování, a tak Zíbrtovy práce i díla jeho následovníků zůstávala jen neuspořádaným souhrnem materiálů z různých oblastí kultury. Do historického bádání se dále zapojovali středoškolští učitelé, z nichž nejvíce vynikl Zikmund Winter, který se pokusil uměleckou formou zpopularizovat historii, na rozdíl od Aloise Jiráska však jeho díla neměla zároveň sloužit k propagaci nacionálních nebo politických myšlenek. +more Další středoškolský učitel August Sedláček vytvořil příručku historického místopisu a encyklopedií hradů, zámků a tvrzí a Jindřich Vančura přispěl svým překladem bohemisty Ernesta Denise a zároveň rozpoutal polemiku o smyslu českých dějin.
Pomocné vědy historické a specializované dějepisectví
Pomocné vědy historické v této době stagnovaly, neboť se nenašel žádný následovník formátu Josefa Emlera. Edice historických pramenů pokračovaly, avšak podle starého způsobu práce. +more Velkého rozvoje však došly dějiny práva a regionální dějepisectví.
Německé dějepisectví v českých zemích
Německá historiografie se dále snažila dokázat důležitost německého národa v českých zemích. Někteří, jako například Emil Werunsky nebo Josef Neuwirth, kteří se zabývali dobou Karla IV. +more, tak činili umírněně, ale například Adolf Bachmann činil ostré výpady proti Palackému, popíral kulturní rovnoprávnost Čechů a Němců a husitství chápal jako ryze protiněmecké hnutí, přičemž zcela opomíjel náboženský a sociální rozměr husitské revoluce. August Fournier se zase snažil dokázat, že veškerý český průmysl se vyvinul jen díky činnosti Němců.