Array ( [0] => 14662308 [id] => 14662308 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Pravoslaví [uri] => Pravoslaví [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Pravoslaví je jedním z hlavních křesťanských církevních proudů, který se rozvinul východním směrem z římskokatolické církve. Tato větev křesťanství je známá pro svou liturgii, ikonografii a specifickou teologii. Pravoslavná církev uznává římské papežství, avšak má od něj odlišné názory v mnoha otázkách, včetně autority a správy církve. Pravoslavná církev má své kořeny v raném křesťanství a je spojena s významnými osobnostmi, jako je svatý Basileios Veliký, svatý Jan Zlatoústý a svatý Kyril a Metoděj. Církev má bohatou tradici ikonografie, která hraje významnou roli v mnoha pravoslavných bohoslužbách a rituálech. Rozšíření pravoslavného křesťanství se vyvíjelo na východě od Byzantské říše a dosáhlo vrcholu ve 14. a 15. století. Nicméně, po rozpadu Byzantské říše a nástupu Osmanské říše byla pravoslavná církev v mnoha oblastech ovlivněna islámským vlivem. Dnes je pravoslaví rozšířeno hlavně v Rusku, Ukrajině a jiných slovanských zemích, ale také v Řecku, Rumunsku, Srbsku a dalších zemích Blízkého východu. Pravoslavná církev se také značně angažuje v sociálních, charitativních a vzdělávacích aktivitách. Pravoslavní věřící se pravidelně scházejí v chrámech k bohoslužbám a slaví mnoho svátků a světců. Mezi nejvýznamnější svátky patří velikonoce, Božího těla a Narození Panny Marie. Pravoslaví je také známé svými posty a půsty, které mají duchovní a zdravotní význam. [oai] => Pravoslaví je jedním z hlavních křesťanských církevních proudů, který se rozvinul východním směrem z římskokatolické církve. Tato větev křesťanství je známá pro svou liturgii, ikonografii a specifickou teologii. Pravoslavná církev uznává římské papežství, avšak má od něj odlišné názory v mnoha otázkách, včetně autority a správy církve. Pravoslavná církev má své kořeny v raném křesťanství a je spojena s významnými osobnostmi, jako je svatý Basileios Veliký, svatý Jan Zlatoústý a svatý Kyril a Metoděj. Církev má bohatou tradici ikonografie, která hraje významnou roli v mnoha pravoslavných bohoslužbách a rituálech. Rozšíření pravoslavného křesťanství se vyvíjelo na východě od Byzantské říše a dosáhlo vrcholu ve 14. a 15. století. Nicméně, po rozpadu Byzantské říše a nástupu Osmanské říše byla pravoslavná církev v mnoha oblastech ovlivněna islámským vlivem. Dnes je pravoslaví rozšířeno hlavně v Rusku, Ukrajině a jiných slovanských zemích, ale také v Řecku, Rumunsku, Srbsku a dalších zemích Blízkého východu. Pravoslavná církev se také značně angažuje v sociálních, charitativních a vzdělávacích aktivitách. Pravoslavní věřící se pravidelně scházejí v chrámech k bohoslužbám a slaví mnoho svátků a světců. Mezi nejvýznamnější svátky patří velikonoce, Božího těla a Narození Panny Marie. Pravoslaví je také známé svými posty a půsty, které mají duchovní a zdravotní význam. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => :''Tento článek je o náboženství, učení a tradici pravoslavné církve. Instituce a historie největší církve spojené s pravoslavím viz [[Pravoslavná církev]].'' [1] => :''Nezaměňovat se [[Starobylé východní církve|Starými pravoslavnými církvemi]].'' [2] => [3] => [[Soubor:Bender Fortress. Church 10.JPG|náhled|upright=0.9|Charakteristický [[Pravoslavný kříž|osmikonečný kříž]] spolu s [[ikona]]mi v [[interiér]]u pravoslavného kostela]] [4] => '''Pravoslaví''' neboli [[Ortodoxie (náboženství)|ortodoxie]], tj. '''pravoslavná církev''' či '''ortodoxní církev''' (z [[řečtina|řeckého]] {{Cizojazyčně|el|ὀρθός}} ''orthos'' správný, pravdivý + {{Cizojazyčně|el|δόξα}} ''doxa'' sláva, názor, učení) je [[Křesťanství|křesťanské náboženství]] a [[církev]] složená z více územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné [[společenství (křesťanství)|společenství]]. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v [[Jeruzalém]]u a dále pak ve východní části [[Starověký Řím|římské říše]], proto bývají někdy označovány též jako [[Východní křesťanství|východní církev]]. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich jako o celku, o společenství pravoslavných církví, často hovoří, jako by šlo o jedinou pravoslavnou církev. Přesto se v nuancích církevní praxe a obyčejů mezi jednotlivými místními církvemi objevují odlišnosti podle místní tradice, zvyklosti. [5] => [6] => == Charakteristika == [7] => {{Podrobně|Pravoslavná církev}} [8] => [[Soubor:World Eastern Orthodox population.png|náhled|upright=1.5|Rozšíření pravoslavného křesťanství ve světě]] [9] => K pravoslaví se hlásí především obyvatelé jihovýchodních a východních evropských států, hlavně z [[Řecko|Řecka]], [[Rumunsko|Rumunska]], [[Rusko|Ruska]], [[Srbská pravoslavná církev|Srbska]], [[Ukrajina|Ukrajiny]] a dalších tamních [[slované|slovanských]] zemí. Pravoslavní věřící (často původně [[emigrace|emigranti]] či [[Náboženská konverze|konvertité]]), však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v [[Spojené státy americké|USA]], [[Kanada|Kanadě]] nebo [[Austrálie|Austrálii]]. [10] => [11] => Pravoslavná církev zachovává [[apoštolská posloupnost|apoštolskou posloupnost]] a její učení bylo formulováno na církevních sněmech, [[koncil]]ech, mezi nimiž má význačné místo sedm [[ekumenický koncil|ekumenických koncilů]] v průběhu [[4. století|4.]] až [[8. století]]. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi [[Východní křesťanství|východní]] a [[západní církev|západní církví]], které vedlo až k [[velké schizma|velkému schizmatu]] ([[1054]]), které dodnes nebylo překonáno. Definitivní rozkol církví však nastal teprve po [[čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravě]]. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce [[katolicismus|římskokatolické]] a mezi oběma církvemi pokračuje [[dialog]]. Velký rozkol byl však fixován vývojem věrouky římskokatolické církve v průběhu druhého tisíciletí – všechna tato nová [[dogma]]ta přijatá na západě po roce [[1054]] jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s odlišnou římskokatolickou spiritualitou znemožňují obnovení jednoty římské církve (a [[Protestantismus|protestantských]] církví) s pravoslavnou církví. [12] => [13] => == Organizace pravoslavných církví == [14] => {{Podrobně|Organizace pravoslavných církví}} [15] => [[Soubor:Kostel Sv. Gorazda.jpg|náhled|upright=0.6|Pravoslavný chrám sv. Gorazda v Olomouci]] [16] => Pravoslavná církev je společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je ''autokefální'', tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem – prvním z místních [[biskup]]ů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech). Jednotlivé světové pravoslavné církve tedy sdílejí tutéž [[víra|víru]], základní správní – [[politika|politické]] principy a [[liturgie|liturgickou]] [[tradice|tradici]]. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často [[církevní slovanština|církevní slovanštiny]], což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchové]], [[metropolita|metropolité]] nebo [[arcibiskup]]ové. Ti předsedají biskupskému [[Koncil|synodu]], který představuje nejvyšší [[kanonické právo|kanonickou]], věroučnou a administrativní autoritu církve. [17] => [18] => Základní organizační jednotkou Církve Kristovy je církevní obec – čili farnosti (církevní obce, parochie) a případně [[monastýr]]y. Z duchovního hlediska je základní částicí Církve církevní sbor místních pravoslavných věřících, kteří se shromáždili spolu s řádně ustanoveným knězem kolem svatého prestolu a slouží společné svatou Tajinu [[Eucharistie]] v jednotě s celou pravoslavnou církví. Každé takové eucharistické společenství je plným projevením celé pravoslavné katolické církve v tom čase a na daném místě s veškerou plností jejích duchovních darů. Svaté Tajiny takto sloužené jsou identické se svatými Tajinami vykonávanými kdekoliv jinde a jindy v jednotě pravoslavné církve a jsou celou pravoslavnou církví uznávané jako pravé a spasitelné. [19] => [20] => === Společenství pravoslavných církví === [21] => [22] => Soubor:Greek cross.svg|[[Řecký kříž|řecký rovnoramenný]] [23] => Soubor:OrthodoxCrossblack.svg|[[Pravoslavný kříž|osmikonečný {{malé|{{nowrap|(ruský pravoslavný)}}}}]] [24] => Soubor:Orthodox cross.svg|řecký [25] => Soubor:Russian cross.png|[[Ruský kříž|ruský]] [26] => Soubor:Byzantine Cross icon.svg|byzantský [27] => Soubor:Bulgarian Orthodox Cross.svg|bulharský [28] => Soubor:Serbian Orthodoxy cross.svg|srbský [29] => Soubor:Serbian Cross1.svg|srbský {{nowrap|tetragrammický}} [30] => Soubor:COA West Syriac Cross.svg|etiopský [31] => Soubor:Coptic Cross outline.svg|koptský [32] => Soubor:Macedonian-ccross-alternate.svg|makedonský [33] => [34] => * [[Konstantinopolský patriarchát|Konstantinopolský ekumenický patriarchát]] [35] => ** [[Řecká pravoslavná církev]] [36] => ** [[Korejská pravoslavná církev]] [37] => * [[Pravoslavný patriarchát alexandrijský|Alexandrijský pravoslavný patriarchát]] [38] => ** [39] => * [[Pravoslavný patriarchát antiochijský|Antiochijský pravoslavný patriarchát]] [40] => ** [41] => * [[Pravoslavný patriarchát jeruzalémský|Jeruzalémský pravoslavný patriarchát]] [42] => * [[Makedonská pravoslavná církev]] [43] => * [[Černohorská pravoslavná církev]] [44] => * [[Ruská pravoslavná církev]] [45] => ** [[Čínská pravoslavná církev]] [46] => ** [[Japonská pravoslavná církev]] [47] => * [[Gruzínská pravoslavná církev]] [48] => * [[Srbská pravoslavná církev]] [49] => * [[Rumunská pravoslavná církev]] [50] => * [[Bulharská pravoslavná církev]] [51] => * [[Etiopská pravoslavná církev]] [52] => * [[Kyperská pravoslavná církev]] [53] => * [[Polská pravoslavná církev]] [54] => * [[Albánská pravoslavná církev]] [55] => * [[Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku]] [56] => * [[Pravoslavná církev Ukrajiny]] [57] => [58] => === Ukrajinská pravoslavná církev === [59] => Konstantinopolský patriarcha [[Bartoloměj I.]] zrušil koncem roku 2018 rozhodnutí Konstantinopolského patriarchátu z roku 1686, kterým se [[Ukrajinská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát)|Ukrajinská pravoslavná církev]] připojila k patriarchátu v Moskvě jako autonomní součást Ruské pravoslavné církve.{{Citace elektronického periodika [60] => | titul = Ruské pravoslaví ruší styky s konstantinopolským patriarchou [61] => | periodikum = Týden [62] => | datum_vydání = 15. října 2018 [63] => | url = https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ruske-pravoslavi-rusi-styky-s-konstantinopolskym-patriarchou_499729.html [64] => }} Z iniciativy ukrajinského prezidenta [[Petro Porošenko|Petra Porošenka]] vznikla s požehnáním ekumenického patriarchy Bartoloměje I. sloučením a zánikem dosavadních tří pravoslavných církví na Ukrajině, včetně Moskevského patriarchátu, sjednocená [[Pravoslavná církev Ukrajiny|místní autokefální pravoslavná církev Ukrajiny]].{{Citace elektronického periodika [65] => | titul = Opozici nevoní požadavek Porošenka na církevní samostatnost [66] => | periodikum = Týden [67] => | datum_vydání = 12. prosince 2018 [68] => | url = https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/opozici-nevoni-pozadavek-porosenka-na-cirkevni-samostatnost_506587.html [69] => }} V reakci na rozhodnutí patriarchy Bartoloměje přerušila Ruská pravoslavná církev s [[Konstantinopolský patriarchát|Konstantinopolským patriarchátem]] veškeré styky.{{Citace elektronického periodika [70] => | titul = ‚Slouží ruské agresi.‘ Ukrajinští policisté prohledávali budovy církve loajální k Moskvě [71] => | periodikum = Lidovky.cz [72] => | datum_vydání = 3. prosince 2018 [73] => | url = https://www.lidovky.cz/svet/slouzi-ruske-agresi-ukrajinsti-policiste-prohledavali-budovy-cirkve-loajalni-k-moskve.A181203_173743_ln_zahranici_ele [74] => }}{{Citace elektronického periodika [75] => | titul = Konec (iluze) ruského světa a hrozba rozkolu světového pravoslaví [76] => | periodikum = !Argument [77] => | datum_vydání = 20. září 2018 [78] => | url = http://casopisargument.cz/2018/09/20/konec-iluze-ruskeho-sveta-a-hrozba-rozkolu-svetoveho-pravoslavi/ [79] => | datum přístupu = 2018-12-28 [80] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20181228223421/http://casopisargument.cz/2018/09/20/konec-iluze-ruskeho-sveta-a-hrozba-rozkolu-svetoveho-pravoslavi/ [81] => | datum archivace = 2018-12-28 [82] => }} [83] => [84] => === Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku === [85] => [[Soubor:Svidnik pravoslavny kriz.jpg|náhled|upright=0.7|Osmikonečný kříž před vstupem do kostela ve [[Svidník]]u]] [86] => {{Viz též|Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku}} [87] => Místní pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku tvoří [[autokefální církev|autokefální]] (samostatnou a nezávislou) jednotku složenou z Pravoslavné církve v [[České země|českých zemích]] a Pravoslavné církve na [[Slovensko|Slovensku]]. V Česku se česká pravoslavná církev dělí na dvě [[eparchie]] (biskupství) – [[Praha|pražskou]] a [[olomouc]]ko-[[Brno|brněnskou]]; v Praze sídlí [[arcibiskup]]. Na Slovensku se slovenská pravoslavná církev dělí taktéž na dvě eparchie – [[prešov]]skou a [[Michalovce|michaloveckou]], arcibiskup sídlí v Prešově. Druhou místní pravoslavnou církvi oficiálně registrovanou Ministerstvem kultury České republiky je '''Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice'''.{{Citace elektronického periodika [88] => | titul = IS CNS [89] => | periodikum = www3.mkcr.cz [90] => | url = http://www3.mkcr.cz/cns_internet/ [91] => | datum přístupu = 2019-01-17 [92] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20181122220911/http://www3.mkcr.cz/cns_internet/ [93] => | datum archivace = 2018-11-22 [94] => | nedostupné = ano [95] => }} Vrcholným představitelem české místní církve je [[metropolita]], kterým je podle církevní ústav volen jeden z arcibiskupů (pražský nebo prešovský)V současnosti (2023) je podle místní církevní ústavy metropolitou buď arcibiskup pražský nebo prešovský. (metropolitu volí nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků). [96] => [97] => == Dějiny Pravoslavné církve == [98] => {{viz též|Dějiny křesťanství}} [99] => [100] => == Nauka církve == [101] => [102] => === Trojjediný Bůh === [103] => {{viz též|Nejsvětější Trojice|Nicejsko-konstantinopolské vyznání|Filioque}} [104] => [[Soubor:Andrej Rublëv 001.jpg|náhled|upright=0.7|vlevo|Starozákonní Trojice, Andrej Rublev (vytvořeno mezi lety [[1408]]–[[1425]])]] [105] => [[Soubor:Троица Новозаветная2.jpeg|náhled|upright=0.7|Novozákonní Trojice v podobě [[Ikona|ikony]]]] [106] => Pravoslavní křesťané sdílejí s ostatními křesťany víru v jednoho [[Bůh|Boha]], který je [[Nejsvětější Trojice|trojjediný]] – [[Bůh Otec|Všemohoucího a bez počátku Boha Otce]], [[Ježíš Kristus|Všemohoucího a bez počátku Boha Syna]] a [[Duch svatý|Všemohoucího a bez počátku Boha Ducha Svatého]]. V pravoslavné [[teologie|teologii]] vztahu Boha a [[svět]]a hraje významnou úlohu pojem ''energie'', které jsou odlišné od boží [[podstata|podstaty]], avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Tohoto pojmu se užívá pro vysvětlení současné boží [[transcendence]] a přítomnosti ve světě a způsobu, jak je [[člověk]] schopen Boha vnímat a zakoušet. Zdrojem Božství je v Božské Trojici Bůh Otec; z Otce pochází Bůh Syn, a to způsobem věčného rození; z Otce pochází i Duch Svatý, a to způsobem věčného vycházení. Pravoslavnou nauku shrnuje [[nicejsko-konstantinopolské vyznání]]. [107] => [108] => === Spása === [109] => {{viz též|Spása}} [110] => Podle pravoslavné víry byl člověk původně [[Stvoření světa|stvořen]] dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro [[zlo]] a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke [[smrt]]i; všichni lidé od [[Adam]]a až po [[Jan Křtitel|Jana Křtitele]] (nazývaného ve východní [[tradice|tradici]] Předchůdce) přišli po smrti do místa odloučení od Boha (''[[hádés]]'' – podsvětí, předpeklí). [[Ježíš Kristus]], jehož Bůh Otec poslal do světa, aby [[spása|spasil]] (zachránil) člověka, byl však dokonalý člověk a dokonalý Bůh a tím, že na sebe přijal lidskou [[přirozenost]], byla přirozenost člověka proměněna a člověk tak skrze Ježíše může být účastněn božské přirozenosti. Tento proces proměny lidské přirozenosti se zpětně týká i těch, kteří zemřeli před Kristem, protože Kristus po své smrti a pohřbení duší sestoupil do předpeklí a osvobozoval odtud ty, kteří zde byli smrtí zajati. Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha. [111] => [112] => Zemřelé poroučí Pravoslaví Bohu a církev se za ně modlí; pravoslavní věří, že nejlepší způsob života je ve společenství pravoslavné církve, neboť ke spáse je nutné přijímat svátostí (svaté Tajiny). Účasti na nebeském životě nemůže dosáhnout člověk sám – je to dar od Boha, který chce navrátit původní vztah s lidstvem. Tento dar ovšem věřící musí sám přijmout, protože nebe nemůže být nikomu vnuceno. Posledním cílem člověka je ve východní teologii θεώσις (''theósis'' zbožštění, v západní teologii pojmu odpovídá [[latina|lat.]] ''divinisatio''), sjednocení s Bohem. [113] => [114] => === Tradice a Písmo svaté === [115] => {{viz též|Tradice|Tradice v křesťanství|Biblický kánon}} [116] => [[Soubor:Christ Pantocrator (Church of St. Alexander Nevsky, Belgrade).jpg|náhled|upright=0.9|[[Ježíš Kristus|Kristus]] [[Pantokrator]] v [[bělehrad]]ském [[Chrám svatého Alexandra Něvského (Bělehrad)|chrámu sv. Alexandra Něvského]] v [[Srbsko]]]] [117] => Na rozdíl od [[Protestantismus|protestantství]] a podobně jako katolíci považují pravoslavní [[Bible|Bibli]] za ústřední součást „tradice“ (pravoslavní však nepovažují tzv. „deuterokanonické“ knihy za stejně posvátné jako kanonické knihy Bible; považujeme za posvátné, užitečné a poučné, ale nikoliv za inspirované Bohem v plném smyslu toho slova). Tradice dále zahrnuje [[Krédo|vyznání víry]], dogmata a pravidla (kánony) – ustanovení sedmi všeobecných koncilů a ostatních všeobecně uznávaných místních sněmů, díla – spisy [[Církevní otcové|církevních Otců]], ostatní pravoslavné [[kánon (kanonické právo)|kánony]], [[liturgie|liturgické]] knihy, životy svatých, [[ikona|ikony]] atd. Podle pravoslaví Duch Svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy [[pravda|pravdy]], která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů (Evangelium je plnost pravdy, k níž nelze už nic nového přidat, jen stále hlouběji a nových úkazech ji poznávat). Církev obhajuje svoji tradici výrokem [[Pavel z Tarsu|apoštola Pavla]]: [118] => :''Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem'' ([[2. list Soluňským|2 Sol]] 2,15). V Písmu svatém Nového zákona je řada dalších dokladů, že vedle psané tradice měl Boží lid i ústně předávanou nepsanou tradici. V době novozákonní vidíme, že bylo období, kdy Církev neměla ani Evangelium zapsáno a celá křesťanská víra a zvěst byla v této době ústní tradicí. [119] => [120] => === Bohorodička, Bohorodice === [121] => {{viz též|Theotokos}} [122] => [[Soubor:Theotokos_Iverskaya.jpg|náhled|upright=0.7|vlevo|Ruská [[ikona]] s Bohorodičkou z [[11. století]]]] [123] => Mnoho tradic v pravoslaví má vztah k [[Maria (matka Ježíšova)|Panně Marii]], která je uctívána jako ''[[Theotokos]]'', Bohorodička (zejména v [[liturgický text|liturgických]] a teologických textech je nazývána ''Přesvatou Bohorodicí''). Podle pravoslaví zůstala i po Kristově porodu [[panna|pannou]]. Pravoslavní věří, že Marie jako jediný člověk nikdy nezhřešila, zároveň však odmítají katolické [[dogma]] o [[Neposkvrněné početí Panny Marie|neposkvrněném početí Panny Marie]]. Ačkoli pravoslavní věří, že Marie zemřela a pak byla i s tělem vzata do nebe, neztotožňují se s podobnou římskokatolickou naukou o [[nanebevzetí Panny Marie]], ale slaví namísto toho svátek Zesnutí Panny Marie (známé i ze západní liturgické tradice pod názvem ''dormitio''). [124] => [125] => === Vzkříšení === [126] => {{viz též|Vzkříšení#Křesťanství}} [127] => [[Vzkříšení]] Krista, jeho ''[[Velikonoce|pascha]]'', je základní oslavou pravoslavného [[liturgický rok|liturgického roku]] a je považováno, stejně jako u katolíků, za historickou událost. Svým vzkříšením Ježíš vysvobodil lidstvo z moci smrti a umožnil každému, aby měl účast na jeho [[nesmrtelnost]]i. Každý pravoslavný svátek má vztah ke vzkříšení, stejně tak každá [[neděle]] je jeho připomínkou (proto je v řečtině neděle Κυριακή = den Páně, a v ruštině Воскресение = Vzkříšení). Obsah svátku stručně a slavnostně postihuje paschální tropar, který se zpívá v pravoslavné církvi od Paschy po celé 39 dní trvající paschální období: ''Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.'' [128] => [129] => === Svatí a zemřelí === [130] => {{viz též|Tituly svatých v Pravoslaví}} [131] => Za svaté označují pravoslavní takové lidi, kteří jsou podle přesvědčení církve v nebi a mohou se u Boha přimlouvat za žijící zde na zemi. Přízvisko [[svatý]] se dává v pravoslaví např. i [[Adam a Eva|Adamovi a Evě]], [[Mojžíš]]ovi, různým [[prorok]]ům, [[mučedník]]ům a [[Anděl v křesťanství|andělům]]. Nedávno začal [[konstantinopol]]ský [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarcha]] podle staré praxe vydávat zvláštní okružní list, v němž církev uznává lidovou úctu ke svatým. Za svatého je křesťan prohlášen při bohoslužbě zvané ''proslavení'' (kanonizace) – jí se ovšem křesťan svatým nestává, církev ho pouze za svatého oficiálně uznává a tím věřícím doporučuje jeho uctívání. Samotní věřící (duchovní i laikové) mohou vydat silný podnět ke kanonizaci [[Translace (náboženství)|translací ostatků]], neboli jejich přenesením (do chrámové krypty/hrobky). [132] => [133] => [[Soubor:The True Cross. Saint Cyril and Methodius.jpg|náhled|upright=0.8|vlevo|Svatí [[Cyril a Metoděj]], [[Chanty-Mansijsk]] v [[Rusko|Rusku]]]] [134] => Pro kanonizaci je důležité, aby se v církvi rozšířilo a trvalo uctívání zesnulé osoby jakožto svatého a aby byl znám zázrak vykonaný Bohem na přímluvu tohoto světce. Svědectvím o svatosti dotyčného jsou dále např. nerozkládající se ostatky, či myrotočivé ostatky, myrotočivá ikona (ke kanonizaci však ostatky nejsou nutné). Na druhé straně samotné netlející ostatky nejsou ještě důkazem svatosti a není-li dotyčný známý svou pravoslavnou vírou, pak se na tento jev nebere zřetel (jsou totiž případy, kdy se ostatky nemusí rozkládat z důvodu prokletí apod.) [135] => [136] => Ke světcům se pravoslavní obracejí s úctou a prosbou o přímluvu – modlitbou; podle pravoslavné víry svatí v nebi prosbám naslouchají a mohou pomoci. Každý [[oltář]] (v pravoslaví se oltářnímu stolu říká „prestol“ – tj. trůn) v pravoslavném [[chrám]]u obsahuje [[Relikvie|ostatek]] světce, obvykle mučedníka, interiér chrámů zdobí [[ikona|ikony]] světců. Mnoho pravoslavných křesťanů se vydá i na dlouhou pouť, aby uctili svaté ostatky světce, jehož jméno nosí. [137] => [138] => Samostatnou kapitolou tzv. světců, jsou [[jurodiví]], kteří jsou nedílnou součástí pravoslavné církve a to především v Rusku. [139] => [140] => === Svaté tajiny === [141] => {{viz též|Svaté tajiny}} [142] => {{viz též|Svátost}} [143] => [[Soubor:Iconostasis in Moscow.jpg|náhled|upright|[[Ikonostas]] v [[katedrála|katedrále]] Zvěstování v [[Moskva|Moskvě]]]] [144] => V některých ohledech je pravoslavný pohled na svaté Tajiny podobný římskokatolickému pojímání svátostí. Na první pohled by se mohlo zdát, že Pravoslaví uznává stejně jako římskokatolická církev sedm svátostí, ve skutečnosti ale tento počet není pevně určen. Pravoslavná Církev téměř nikdy nemluví o svátostech, ale označuje je raději jako ''svaté tajiny''. Pojem „Tajina“ vychází z řečtiny (mysterium) a jedná se o akt, kterému nelze porozumět skrze analytické myšlení, přesahuje obecné lidské chápání – jediný možný způsob porozumění je skrze osobní účast a zkušenost. Ke Svatým Tajinám nemají přístup ti, kdo nejsou pravoslavnými křesťany (dříve nesměli lidé mimo církev konání svatých Tajin ani spatřit). Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. [[voda|vodu]], [[víno]], [[chléb]], [[olej]], [[kadidlo]], [[Svíčka|svíce]], oltář, ikony atd. Tajina je hlubší způsob Božího působení, kdy Bůh proměňuje nějakou materii, posvěcuje, ustanovuje k církevní službě a proměňuje (očišťuje) nitro člověka a sjednocuje ho se Sebou. Za nejhlubší Tajinu považují pravoslavní [[eucharistie|eucharistii]], skrz kterou dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem a k průniku Božího Království s naším světem. [145] => [146] => === Křest === [147] => {{viz též|Křest}} [148] => [[Křest|Křtem]] se člověku odpouštějí hříchy (prarodičovský hřích i jeho osobní hříchy) a je začleněn do mystického těla Kristova, stává se členem církve. Křest se v pravoslaví provádí ponořením třikrát ve jménu tří Osob Nejsvětější Trojice; třikrát na památku třídenního Kristova pohřbení a Jeho následného vzkříšení. Křest je považován za smrt starého člověka účastí na [[ukřižování]] a [[pohřeb|pohřbu]] Kristově a znovuzrozením do nového života v Kristu účastí na jeho vzkříšení. Pravoslavná církev křtí obvykle děti krátce po narození. Konvertité k pravoslaví z jiných křesťanských církví jsou přijímáni na základě toho, odkud přicházejí, buď křtem nebo myropomazáním (sjednocení pouhým vyznáním pravoslavné víry se konalo na některých místech v části 20. století a dnes se už prakticky nevyskytuje; řada světových pravoslavných církví přijímá konvertity pouze skrze pravoslavný křest: Řecko, Athos, Jeruzalém a nově se šíří i v Rusku; je to výrazem teologického ekleziologického zhodnocení vzdálenosti mezi pravoslavím a římským katolicismem). [149] => [150] => === Myropomazání === [151] => {{viz též|Biřmování}} [152] => Myropomazání (jemuž v [[západní církev|západní církvi]] odpovídá [[biřmování]]) je tajina, při níž je pokřtěnému darován '''dar Ducha Svatého''' pomazáním svatým [[Myrón|myrem]] (pravoslavný termín pro [[křižmo]]). V pravoslavné církvi koná Tajinu myropomazání každý kněz – na rozdíl od římskokatolické církve, kde biřmování může vykonat jenom biskup; pravoslavný kněz však svaté myro nikdy sám nepřipravuje ani nesvětí, ale dostává je od biskupa již posvěcené (myro může světit jenom hlavní představitel místní pravoslavné církve; v praxi je světí jenom patriarchové a rozdávají je ostatním biskupům a představitelům menších pravoslavných církví). Myropomazání se provádí zpravidla hned po křtu, a to i u malých dětí. Pokřtěný a myrem pomazaný pravoslavný křesťan se stal plným členem církve a smí se účastnit nehledě na svůj věk eucharistie. [153] => [154] => === Božská liturgie === [155] => {{viz též|Božská liturgie|Eucharistie}} [156] => [[Soubor:Analogion.JPG|náhled|upright|Analoj ([[analogion]]), podstavec pro knihy při čtení či zpěv žalmů]] [157] => [[Soubor:Crucession Davidovo Guslitci Moscow reg 8526.jpg|náhled|upright=0.9|vlevo|Procesí [[Ruská pravoslavná církev|ruských pravoslavných]]]] [158] => Eucharistie je středem pravoslavné liturgie. Pravoslavní stejně jako katolíci věří, že chléb a víno posvěcené při [[božská liturgie|božské liturgii]] jsou proměněny v tělo a krev Ježíše Krista; na rozdíl od katolíků se ovšem nesnaží popsat, jak k tomu dochází, a považují to za lidskému rozumu nepřístupné tajemství; věří však, že Eucharistie je pravým tělem a skutečnou krví Kristovou. Učení o [[transsubstanciace|transsubstanciaci]] bylo vytvořeno až po [[schizma]]tu mezi východní a západní církví a pravoslaví je nikdy formálně nepřijalo ani neodmítlo. Účast na eucharistii smějí mít pouze pokřtění a myrem pomazaní pravoslavní křesťané, kteří se připravili [[půst|postem]], [[modlitba|modlitbou]] a [[Svátost smíření|zpovědí]]. Přijímání sestává z přijetí těla Kristova a krve Kristovy (přijímání je tedy zásadně pod obojí způsobou) – podává je [[kněz]] na lžičce přímo do úst přijímajícího. Chléb k eucharistii se namáčí do vína a používá se na rozdíl od [[západní církev|západní církve]] jedině kvašený (''artos''). Pokřtěné děti pravidelně přijímají už od nejútlejšího věku. [159] => [160] => === Zpověď – tajina Pokání === [161] => {{viz též|Svátost smíření}} [162] => Hřích odděluje člověka od Boha i od Církve. Proto bývá pokání nazýváno druhým křtem slzami (sv. Efrém Syrský), kterým se člověk vrací zpět k Bohu a k Církvi. V modlitbě, kterou kněz čte nad kajícníkem a uděluje mu tím rozhřešení, se k Bohu obrací mj. s těmito slovy: „…daruj mu pravé pokání, odpuštění a prominutí hříchů…, smiř ho a sjednoť se svatou Církví svou…“ [163] => Pravoslavní křesťané, kteří spáchali hříchy (a každý se dopouští hříchů – úmyslných i neúmyslných), a kají se z nich, mají pevné odhodlání se napravit a touží znovu se sjednotit s Církví s Bohem a obnovit svůj život, vyznávají při obřadu svaté Tajiny pokání své hříchy Bohu před ikonou Ježíše Krista a v přítomnosti [[kněz]]e, který se pak modlí za Boží [[milosrdenství]] a potvrzuje je [[Žehnání|požehnáním]] a udělením rozhřešení všech hříchů úmyslných i neúmyslných. Tato [[svátost smíření|zpověď]] je často také využívána k žádosti o duchovní radu, proto bývá součástí tajiny pokání i duchovní rozhovor mezi kajícníkem a zpovědníkem. Pravoslaví nehledí na hřích jako na právní prohřešek, za nějž musí následovat [[trest]], ale spíše jako na [[nemoc]], jíž je potřeba vyléčit. Nějaká forma udělení [[pokání]] (''epitimie'') se proto má udělovat vždy, zváží-li kněz, že je toho zapotřebí (bývá to čtení modlitebních kánonů, konání poklon, mimořádný [[půst]] a ve vážnějších případech dočasné oddělení od eucharistie doprovázené intenzivní modlitbou a postem). [164] => [165] => === Manželství === [166] => {{viz též|Manželství}} [167] => [[Soubor:Svatba (2).jpg|náhled|upright|Pravoslavná svatba]] [168] => Podle pravoslavných je [[manželství]] Božím aktem, kdy Bůh dva spojuje v jediného člověka. [[Rozmnožování|Plození dětí]] není jediným smyslem manželství, ale spojení muže a ženy je chápáno jako odraz sjednocení s Bohem. [[Pravoslavná svatba]] má obvykle dvě části – výměnu [[prsten]]ů a [[korunovace|korunovaci]]. Oproti západnímu pojetí svatby netvoří součást pravoslavného uzavírání manželství výměna manželského [[slib]]u. [169] => [170] => === Tajina svěcení kněžstva === [171] => {{viz též|Svěcení}} [172] => [[Soubor:Vadersergistandhart.jpg|náhled|upright|Pravoslavný [[kněz]] oblečený do [[liturgický oděv|liturgického oděvu]] [[byzantský ritus|byzantského ritu]] (má na sobě [[podřízník]], [[epitrachil]] a [[felon]]]] [173] => Pravoslaví stejně jako další církve liturgické tradice uznává tři úrovně kněžského svěcení (čili [[chirotonie]]); jsou tři kněžské stupně církevních představených – [[biskup]]ové (čili episkopové), [[kněz|kněží]] (presbyteři) a [[jáhen|diákoni]] (jáhnové). Krom těchto svěcení existují další nižší stupně duchovenstva, do nichž je uváděno nikoliv svěcením ale postřižením (chirotesií) (zpěváci, žalmisté, hypodiakoni a další). Pravoslavní kněží a diákoni se mohou před [[svěcení]]m oženit; po vysvěcení se duchovní již oženit nemůže; na biskupa však může být vysvěcen pouze [[mnich]]. [174] => [175] => === Pomazání svatým olejem === [176] => {{viz též|Svátost nemocných}} [177] => Pomazání nemocných se v pravoslaví uděluje těm, kdo potřebují duchovní nebo tělesné uzdravení. Krom toho se uděluje na Čistou středu (v tzv. „čistém týdnu“ – tj. prvním týdnu Velikého půstu) nebo Velkou středu (ve strastném, čili pašjiovém týdnu před [[Velikonoce|Paschou]]) všem věřícím, často se uděluje o velkých svátcích i o jiných příležitostech. Správně má tuto tajinu udělovat sedm kněží. [178] => [179] => == Východní zbožnost == [180] => Jejími hlavními znaky jsou [[konzervatismus]] a [[tradice]], [[individualismus]], a přímý, subjektivní vztah k trojičnímu božstvu, o který věřící usilují v různých [[Mystérium|záhadách]] a především prostřednictvím [[kontemplace]] – tj. rozjímáním, jehož prostřednictvím se snaží pravoslavný věřící o navázání kontaktu s [[Bůh|Bohem ve svém nitru]].{{Doplňte zdroj}} Východní teologie je [[Emoce|emotivní]] a [[Spekulace|spekulativní]], zatímco [[Západní církev|západní]] má mnohem více [[Rozum|racionální]] charakter.{{Doplňte zdroj}} [181] => [182] => Pravoslaví nezná učení o [[Očistec|očistci]]. Některými pravoslavnými je přijímáno [[učení o vzdušných celnicích]]. [183] => [184] => == Liturgická praxe == [185] => {{Podrobně|Liturgie|Liturgický rok}} [186] => [[Soubor:Inside Orthodox Church.jpg|vpravo|náhled|upright|[[Interiér]] pravoslavného kostela]] [187] => Pravoslavná církev slouží bohoslužby na rozdíl od většiny katolické církve podle východních [[ritus|ritů]] (obřadů). Slovanské a řecké pravoslavné církve používají [[byzantský ritus]]. V otázce obřadů je pravoslaví značně konzervativní a nejčastěji užívaná [[Liturgie svatého Jana Zlatoústého|liturgie sv. Jana Zlatoústého]] prošla od [[5. století]] jen malými změnami. Ve srovnání s katolickou církví bývají pravoslavné bohoslužby delší, nepoužívají se při nich hudební nástroje a kněz většinu bohoslužby hledí stejným směrem jako lid (je tedy k němu obrácen zády). Katolická církev umožňuje užívání východních ritů při svých bohoslužbách, tuto otázku tedy ve svém vztahu k pravoslaví nevnímá jako překážku. Naopak pravoslavná církev současný západní ritus odmítá. [188] => [189] => Většinu dní v roce se může konat Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého. Desetkrát do roka se koná ''Božská liturgie sv. Basila Velikého'', která je starobylejší a delší než předchozí druh liturgie. Tato liturgie se buď slouží ve dvou variantách: jako večerní bohoslužba nebo jako bohoslužba jitřní (někde se však večerní liturgie v praxi stejně slouží dopoledne). [190] => [191] => '''Dny, kdy je předepsáno konat liturgii sv. Basila:''' [192] => # předvečer svátku Narození Páně se koná /večerní/ liturgie sv. Basila (nepřipadne-li však den před svátkem Narození na sobotu nebo na neděli; v takových případech se koná liturgie sv. Basila /ráno/ v den samotného svátku) [193] => # 1./14. ledna /ráno/ (svátek sv. Basila Velikého a svátek Obřezání Páně) [194] => # předvečer svátku Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije, Křest Páně) se koná /večerní/ liturgie sv. Basila (nepřipadne-li však den před svátkem Zjevení Páně na sobotu nebo na neděli; v takových případech se koná liturgie sv. Basila /ráno/ v den samotného svátku) [195] => # První neděle Velkého půstu /ráno/ (tzv. neděle oslavy Pravoslaví) [196] => # Druhá neděle Velkého půstu /ráno/ (sv. [[Gregorios Palamas|Řehoře Palamy]]) [197] => # Třetí neděle Velkého půstu /ráno/ (uctívání sv. Kříže) [198] => # Čtvrtá neděle Velkého půstu /ráno/ (ct. Jana Klimaka – Sinajského) [199] => # Pátá neděle Velkého půstu /ráno/ (ct. Marie Egyptské) [200] => # Velký čtvrtek /večerní/ (čtvrtek před Paschou) [201] => # Veliká sobota /večerní/ (sobota před paschální nedělí) [202] => [203] => '''Ve všední dny Velkého půstu''' se nekoná žádná z těchto dvou typů liturgie, protože se podle tradice v tyto dny nekoná proměňování chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy. Svaté dary jsou proměňovány v předcházející neděli a následující velkopostní všední dny se koná zvláštní večerní bohoslužba: ''liturgie předem posvěcených Darů'', při které je k přijímání podávána eucharistie proměněná v neděli. Tato bohoslužba má kající charakter a kněz ji vykonává v tmavém bohoslužebném rouchu. [204] =>
Na '''svátek sv. Jakuba''' se na některých místech konává nejstarobylejší ''liturgie sv. Jakuba, bratra Páně''. [205] =>
Je '''několik dnů v roce, kdy se liturgie nekoná'''; za všechny lze uvést Velký pátek. V tento den se však slouží jiné druhy bohoslužeb. [206] => [207] => Důležitou roli v liturgii východních ritů hraje církevní [[kalendář]]. [[Liturgický rok]] se řídí dvěma druhy kalendáře (toto rozdělení nijak nesouvisí s jiným dělením na kalendář juliánský a gregoriánský). Pohyblivý kalendář je každý rok posunutý jinak a jeho základ tvoří [[Velikonoce]]; určuje dobu [[Velký půst|Velkého postu]], data některých velkých svátků a rozložení evangelijních čtení na neděle po celý následující rok. Nepohyblivý kalendář je každý rok stejný a určuje zvláště datum svátku každého světce, ale i některé velké svátky (např. [[Vánoce]] jsou nepohyblivý svátek). [208] => [209] => V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze [[juliánský kalendář|juliánským kalendářem]] (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat [[gregoriánský kalendář]] (tzv. „občanský“ nebo „nový“). Až na výjimky však všichni pravoslavní od juliánského kalendáře stále odvozují datum Velikonoc ''([[Velikonoce|paschy]])'' a tedy i celý pohyblivý kalendář. [210] => [211] => Výpočtu data Velikonoc se týkají některé posvátné kánony svatých otců a další ustanovení církevní tradice. '''Pravoslavné Velikonoce nesmí podle posvátné tradice být nikdy spolu s židovským svátkem [[Pesach]] nebo před ním''', a to kvůli tomu, že Kristus vstal z hrobu až po svátku Pesach (nejedná se tedy o žádný antisemitismus). Velikonoce v římsko-katolické církvi v některých letech nesplňují toto svatootcovské ustanovení a připadají na Pesach nebo dokonce před něj (naposled byly Velikonoce v římsko-katolické církvi před svátkem Pesach v roce 2005). [212] => [213] => == Východní mnišství == [214] => [[Soubor:megaloschema.svg|náhled|upright|Schéma (''schima''), které nosí pravoslavní mniši]] [215] => [[Poustevník|Poustevnické]] a [[Mnišství|mnišské hnutí]] má své kořeny na východě. S jeho prvními projevy se setkáváme ve [[3. století]] v [[Egypt]]ě, kde také vznikly nejstarší [[klášter]]y. Odsud se šířilo [[Sinajský poloostrov]], do [[Palestina|Palestiny]], na [[Kypr]] a také do Sýrie, kde však dávali přednost poustevnickým formám [[askeze|asketického]] života. V [[Malá Asie|Malé Asii]] vznikla ve druhé polovině [[4. století]] jediná východní [[řehole]], jejímž tvůrcem byl [[Basileios Veliký]]. Do [[Konstantinopol]]e proniklo mnišské hnutí v 1. polovině [[5. století]] zásluhou císaře [[Theodosius II.|Theodosia II.]] a velmi rychle se tu rozšířilo. V polovině [[6. století]] existovalo v hlavním městě [[Byzantská říše|byzantské říše]] více než 65 mužských klášterů. [216] => [217] => Kláštery východního [[ritus|ritu]] měly mnohem více individualistické rysy než na [[Latinové|latinském]] Západě. Mnišstvo se neřídilo s výjimkou basiliánské žádnými řeholemi. Zaměření kláštera určovaly buď jeho vedoucí osobnosti, které zde také udržovaly pořádek, nebo zakladatelé. Pravoslavný klášter tak představoval zcela nezávislou jednotku s vlastními pravidly. [218] => [219] => Podle způsobu života [[mnich]]ů a [[mniška|mnišek]] se rozlišuje několik typů pravoslavných klášterů. [[Cenobitství|Koinobion]] představuje komunitu, v níž mniši žili společně a byli podřízeni představenému – [[Igumen|hegumenovi]]. V [[Lávra|laurách]] měli oddělené [[cela|cely]] a scházeli se pouze jednou týdně, v neděli, nebo o svátcích ke společným [[liturgie|bohoslužbám]], [[modlitba|modlitbám]] a jídlu. Mniši v idiorytmických klášterech se neshromažďovali vůbec, mohli mít vlastní majetek a vydělávat si na živobytí. Eremité – [[Poustevník|poustevníci]] žili na osamělých, nehostinných místech nebo dávali přednost nápadným asketickým projevům. Například [[Simeon Stylita starší]] žil téměř čtyřicet let na sloupu (zemřel jako sedmdesátiletý) a byl mnohými napodobován ([[stylita|stylité]]). Jiní přebývali například ve starých, vykotlaných stromech.''Encyklopedie Byzance'', Praha 2011, s. 210, 251–252, 254, 282 V byzantské říši existovalo mnoho potulných mnichů, přestože [[Koncil|synody]] tento způsob mnišského života odmítaly a potíraly. [220] => [221] => Navzdory původním požadavkům asketického života byzantské kláštery rychle bohatly a mniši měli velký vliv na společnost. To mohlo být jedním z důvodů, které vedly císaře [[syrská dynastie|isaurijské dynastie]] k nastolení ikonoklasmu ([[obrazoborectví]]). Na druhé straně nedosáhl žádný byzantský klášter takového významu jako západní [[opatství]], například v [[Cluny]] nebo [[Chartres]]. Byzantské kláštery také nevyvíjely rozsáhlé kulturní aktivity, srovnatelné se Západem, a vzdělanost nebyla v Byzanci výsadou duchovních, natož mnichů. Výjimku tvořil například konstantinopolský klášter [[Studios]], kde existovalo [[skriptorium]] i knihovna. Východní mnišské hnutí bylo více spekulativní a vykazovalo větší odvrat od světských záležitostí. Mniši se nejméně půl dne věnovali modlitbám, jimiž se snažili dosáhnout stavu odpoutání od vnějšího světa, a v důsledku toho ''[[theóse]]'' – zbožštění.Dostálová, R., ''Byzantská vzdělanost'', Praha 1990, s. 49–51 [222] => [223] => == Vztah k ostatním církvím == [224] => Mezi pravoslavím a ostatními křesťanskými církvemi leží mnoho podstatných věroučných rozdílů, odlišnosti v církevní praxi, některé neslučitelné církevní obyčeje a hlavně rozdílnost ve spiritualitě. [[Dialog]] s katolickou církví navíc komplikují překážky politického charakteru, zatímco v dialogu s církvemi vzešlými z protestantské reformace nacházíme ještě výraznější rozdíly jak ve věrouce (např. v chápání svátostí), tak i v pojetí církevní praxe. [225] => [226] => === Vztah ke katolické církvi === [227] => S katolickou církví spojuje pravoslaví mnoho – koncept [[apoštolská posloupnost|apoštolské posloupnosti]], svátosti, hierarchické pojetí církve, pohled na tradici a spojitost s církví apoštolů. Kulturní a teologické rozdíly mezi východní a západní církví existovaly prakticky od samého počátku křesťanství a došlo zde k výraznému historickému vývoji. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem [[středověk]]u (zvláště na [[filioque]] a [[papežský primát]]) jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi. Rozpor mezi církvemi je vidět i u katolických dogmat přijatých v [[19. století|19.]] a 1. polovině [[20. století]]; [[Druhý vatikánský koncil]] vedl k výraznému zlepšení mezi oběma církvemi (mj. byly jejich vzájemné exkomunikace prohlášeny za neplatné). Obě církve se snaží o vzájemný dialog, který má za cíl obnovení církevního společenství mezi nimi. Po mnoha letech nebylo však dosaženo žádného průlomu v zásadních věroučných rozdílech. [228] => [229] => V římskokatolické církvi došlo po velkém rozkolu (1054) k vývoji ve věrouce, který se projevil formulováním nových dogmat (definitivní zařazení vsuvky „filioque“ do vyznání víry, primát římského papeže, který není chápán jen jako čestné postavení, ale jako jeho pravomoc nad celou církví; učení o [[Odpustek|odpustcích]], [[Očistec|očistci]]; později i dogma o neomylnosti papežské; dogma o neposkvrněném početí Panny Marie atd.); dále byly na západě postupně přijaty nové zvyky a změněna církevní praxe. Když se hovoří o „obřadových odlišnostech“ obou církví, pak pak jde hlavně o chápání liturgie a jejích jednotlivých částí (viz např. rozdílné názory na proměnění svatých Darů při konání Eucharistie, epiklesi apod.), protože v katolické církvi se používají i východní rity a naopak i v [[Západní ritus pravoslaví|pravoslaví se lze setkat se západním ritem]]. [230] => [231] => Nepodstatný není ani vstup papeže do nejvyšší světské politiky (zabývat se světskou politikou bylo už dříve kánony svatých Otců pro duchovní osoby zakázáno). Všechna tato nová dogmata a změny v církevní praxi jsou pro pravoslavné křesťany nepřijatelné, a proto vytvářejí překážku pro sjednocení římských katolíků s pravoslavnou církví. Tímto vývojem na západě se rozkol mezi západními křesťany a pravoslavnou církví zafixoval. Podle pravoslavné teologie jsou tato nová římská dogmata a zavedené odchylky od tradiční praxe odchýlením od původní křesťanské víry a autentické církevní praxe. [232] => [233] => Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, jehož bezprostřední příčinou byl spor o primát římského [[papež]]e. Papežští legáti uvalili klatbu na konstantinopolského patriarchu a na všechny, když jsou s ním v jednotě (což v praxi znamenalo celý Východ), na to odpověděla konstantinopolská církev slovy: ''Nespravedlivě uvalená klatba ať dopadne na ty, kdož ji uvalili.'' Rozkol byl však v praxi zpečetěn až o dvě století později, když křižácká vojska západních křesťanů přepadla Konstantinopol, zabíjela východní křesťany, znesvěcovala chrámy a svátosti a drancovala. Od těch dob už nechtěli lidé na Východě o jednotě s papežem ani slyšet a podle některých zmínek dávali přednost muslimům před římskými katolíky (známý výrok v Konstantinopoli: Raději uvidíme na našich ulicích muslimské turbany než kardinálské čepice). [234] => [235] => Církve se pokoušely několikrát o obnovení jednoty různými jednáními o unii, jejichž příčiny byly často politické (tlak Osmanských Turků na Byzanc). Např. roku [[1439]] ve [[Florencie|Florencii]], kdy se však ukázalo, že mezi oběma církvemi jsou už neslučitelné věroučné rozdíly. Jednalo se tedy pouze o velmi časově omezené pokusy, navíc se zápornými dopady na dlouhodobý vztah obou církví. Pravoslavní delegáti vypovídali, že byli pod tlakem, a ti, kteří unii podepsali, byli pak doma lidem vnímáni jako zrádci pravoslaví. [236] => [237] => Vztah věřících obou církví je tedy kromě rozdílů ve víře a církevní praxi zatížen i dalšími historickými skutečnostmi, zvláště vypleněním Konstantinopole [[čtvrtá křížová výprava|čtvrtou křížovou výpravou]] roku [[1204]] a selháním západní pomoci při obléhání Konstantinopole [[sultán]]em [[Mehmed II.|Mehmedem II.]] roku [[1453]]. Roku [[1964]] však papež [[Pavel VI.]] a patriarcha [[Athenagoras]] sňali devět set let starou vzájemnou exkomunikaci a roku [[1967]] došlo v [[Jeruzalém]]ě k historicky prvnímu setkání papeže a konstantinopolského patriarchy po vypuknutí schizmatu, který ovšem stále trvá. [238] => [239] => Dne [[4. květen|4. května]] [[2001]] se papež [[Jan Pavel II.]] omluvil za veškerá příkoří, která katolíci pravoslavným způsobili, a při 800. výročí vyplenění Konstantinopole, roku [[2004]], tuto prosbu o odpuštění zopakoval. Patriarcha [[Bartoloměj I.]] byl naopak roku [[2005]] jako vůbec první konstantinopolský patriarcha přítomen pohřbu papeže. Z pohledu pravoslavných jsou však papežova omluvná slova a vstřícné nabídky k dialogu v protikladu s praktickým působením Vatikánu vůči pravoslavným církvím – zvláště máme na mysli papežovu podporu výsledků dřívějších unií, které pravoslavní vnímají jako neblahé a protipravoslavné akty. [240] => [241] => Významným problémovým bodem dialogu je tudíž otázka [[Řeckokatolická církev|řeckokatolických církví]], totiž východních církví, které vznikly před půl tisíciletím na původně pravoslavném území pod polskou či habsburskou nadvládou poté, co zdejší původně pravoslavní věřící a kněží museli přijmout papežský primát a byli pod tlakem světské moci podrobeni jurisdikci římské církve – s tím, že si mohou ponechat východní obřad. Stejný politický tlak v opačném gardu pak vyvíjelo na svém území carské samoděržaví, ruští bolševici, komunisté v Československu či v Rumunsku. Existuje zde dodnes mnoho vzájemných majetkových sporů i vědomí křivd dané komplikovaným soužitím věřících z obou církví na jednom území. [242] => [243] => V zemích, které se ocitly pod nadvládou ateistického komunismu, docházelo k násilné likvidaci řeckokatolických církví, jejichž kněžstvo i věřící byli nuceni k přestupu k pravoslaví (lvovský synod v r. 1946, [[Prešovský lžisobor|prešovský synod]] v r. [[1950]], zrušení unie v Rumunsku v r. 1948). Restituci uniatů umožnil až postupný rozklad komunismu od 60. let 20. století. Podle pravoslavných patří dodnes uniatské církve k největším nepřátelům pravoslaví, v moderní době má tento náhled oporu v dění na východním Slovensku a Ukrajině v 90. letech 20. století, kdy řeckokatolíci po pádu komunismu žádali navrácení chrámů a majetku, který jim komunisté v předchozích letech násilně zabrali a následně věnovali pravoslavným. Pravoslavní drtivou většinu tohoto majetku vrátit odmítali, úspěšní v tomto postoji však byli jen někde. To byl důvod proč koncem 90. let zmrazily pravoslavné církve dialog s římskokatolickou církví a jediným tématem, o němž byly ochotny jednat, byli řeckokatolíci{{Zdroj}}. [244] => [245] => === Vztah k anglikánskému společenství a starokatolické církvi === [246] => K výraznějšímu přiblížení došlo ve vztahu k [[anglikánství|anglikánskému společenství]] a [[starokatolická církev|starokatolické církvi]]; problémem zde je ovšem nově zavedené svěcení žen v anglikánské církvi a další protestantizující tendence. Například akceptování nebo tolerování homosexuality u některých protestantských církví je pro Pravoslavnou církev zcela nepřijatelná doktrína.{{Doplňte zdroj}} [247] => [248] => === Ekumenická rada církví === [249] => Pravoslavné církve jsou až na několik výjimek členy Ekumenické rady církví, kde se nabízí možnost dialogu s protestantskými a reformovanými církvemi. Pravoslavných církví ovšem v radě k poměru k ostatním církvím není mnoho, a tak jsou často při rozhodování v menšině. [[Gruzie|Gruzínská]] pravoslavná církev ovšem na protest proti [[misie|misii]] protestantských církví v Gruzii radu zcela opustila. Odchod pravoslavné církve ze Světové rady církví je uvnitř pravoslavné církve intenzivně diskutovaná otázka. Část biskupů na protest proti účasti pravoslavných představitelů v ekumenickém hnutí odešla do ohrazení a nemají nyní s tzv. oficiálními pravoslavnými církvemi společenství, uznávají však tajiny (svátosti) udělované ve většině z nich (jedná se starokalendářní synody v Řecku, rumunský starokalendářní synod nebo část ruské zahraniční církve). [250] => [251] => == Odkazy == [252] => === Poznámky === [253] => [254] => [255] => === Reference === [256] => [257] => [258] => === Související články === [259] => * [[Jean-Claude Larchet]] [260] => * [[Jerej]] [261] => * [[Jurodiví]] [262] => * [[Hésychasmus]] [263] => * [[Katolictví]] [264] => * [[Pravoslavný fundamentalismus]] [265] => * [[Pražská pravoslavná eparchie]] [266] => * [[Protestantismus|Protestantství]] [267] => * [[Protodiákon]] [268] => * [[Protojerej]] [269] => * [[Seznam současných nejvyšších představitelů pravoslavných církví]] [270] => * [[Seznam titulů svatých v Pravoslaví]] [271] => * [[Athos|Svatá Hora Athos]] [272] => * [[Východní křesťanství]] [273] => [274] => === Externí odkazy === [275] => * {{Commonscat}} [276] => * [https://orthodox.sk/ orthodox.sk/] – oficiální stránka Pravoslavné církve na Slovensku [277] => * [http://pp-eparchie.cz/ pp-eparchie.cz/] – oficiální stránka [[Eparchie pražská|Pražské pravoslavné eparchie]] Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku [278] => * [http://www.ob-eparchie.cz/ www.ob-eparchie.cz/] – oficiální stránka [[Olomoucko-brněnská eparchie|Olomoucko-brněnské eparchie]] Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku [279] => * [http://www.pravoslavi.cz/ www.pravoslavi.cz] – Český pravoslavný rozcestník [280] => * [http://www.orthodoxia.cz/ www.orthodoxia.cz] – Křesťanská orthodoxie [281] => * [http://orthodoxiachristiana.cz/ orthodoxiachristiana.cz] – Řecká pravoslavná starostylní církev; dogmatická theologie, eschatologie a příběhy z duchovního života [282] => [283] => * [http://pravoslavi.org/ pravoslavi.org] – Pravoslavné fórum [284] => * [https://web.archive.org/web/20081216021811/http://www.pravoslavne-krestanstvo.com/ www.pravoslavne-krestanstvo.com/] – ruský rozcestník pravoslavného internetu [285] => * [http://www.hlas.pravoslavi.cz/ www.hlas.pravoslavi.cz/] – archiv jediné publikace v českém jazyce „Hlas pravoslaví“, který vydává Pravoslavná církev v českých zemích [286] => [287] => {{Autoritní data}} [288] => {{Portály|Křesťanství|Náboženství}} [289] => [290] => [[Kategorie:Pravoslaví| ]] [291] => [[Kategorie:Křesťanské konfese]] [] => )
good wiki

Pravoslaví

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Velikonoce','Protestantismus','Východní křesťanství','kněz','západní církev','liturgie','tradice','modlitba','metropolita','dogma','5. století','Bartoloměj I.'

Dogma

Kněz

Liturgie

Metropolita

Modlitba

Modlitba je důležitou součástí náboženského života a výrazem víry a důvěry v Boha.

Protestantismus

The Wikipedia page "Protestantismus v Česku" (Protestantism in Czech) provides an overview of the history and development of Protestantism in the Czech Republic.

Tradice

Velikonoce