Ediakarská fauna

Zástupce ediakarské fauny Dickinsonia Spriggina Ediakarská fauna je označení pro tajemné přisedlé organismy, které na Zemi žily v období ediakara, jež probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa; zástupci fauny představují nejstarší známé složité mnohobuněčné organismy. Před 575 miliony lety, kdy se Země vymanila z globálního zalednění, možná ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Zřejmě poslední zástupci ediakarské fauny jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria starých 510 až 500 milionů let, avšak dřívější komunity zanikly na konci ediakary a zanechaly po sobě pouze otisky kdysi prosperujícího ekosystému.

Většina současných tělních plánů živočišných těl se poprvé objevila až u kambrijských živočichů a ne u ediakarské fauny. Zdá se, že kambrijské organismy plně nahradily organismy dominující během ediakary, stále však o tom probíhají debaty. +more Existuje několik hypotéz, proč ediakarská fauna z fosilních záznamů vymizela, včetně měnícího se prostředí, nástupů predátorů či konkurence jiných forem života. Jedna hypotéza tvrdí i to, že ediakarská fauna mohla dále prosperovat, pouze již okolní podmínky zabraňovaly její fosilizaci.

Zařazení ediakarské fauny do fylogenetického stromu se ukázalo býti náročné. Není dokonce ani prokázáno, že se jednalo o živočichy. +more Mohlo jít také o lišejníky, řasy, protisty známé jako Foraminifera, houby, mikrobiální kolonie či hypotetický mezistupeň mezi rostlinami a živočichy. Stavba těla a návyky některých druhů (například Funisia dorothea) vykazuje podobnost s houbovci (Porifera) nebo žahavci (Cnidaria), rod Kimberella se podobá měkkýšům (Mollusca). U některých ediakarských tvorů se mohla vyvinout bilaterální symetrie (dvoustranná souměrnost), i když to je sporné. Většina makroskopických ediakarských fosilií je stavbou těla odlišná od pozdějších živočišných forem: připomínají disky, trubky či baňky. Vzhledem k obtížnosti stanovení evolučních vztahů mezi těmito tvory a současnými organismy někteří paleontologové usoudili, že představují zvláštní vyhynulou linii, která není blízce příbuzná žádným jiným tvorům a navrhli je zařadit do samostatné říše Vendozoa (nyní přejmenované na Vendobionta). Pokud ediakarská fauna nazanechala žádné potomky, její vývoj by mohl být považován za „neúspěšný experiment“ v evoluci mnohobuněčného života.

Objev

Paleontolog Guy Narbonne zkoumá ediakarské fosilie, Newfoundland, 2011 Poprvé objevil nějakého zástupce ediakarské fauny, a sice druh Aspidella terranovica, roku 1868 skotský geolog Alexander Murray na Newfoundlandu. +more Protože se však nález nacházel pod vrstvou nazvanou „Primordial Strata“, která dle tehdejších názorů obsahovala první známky života, názor kanadského paleontologa Elkanaha Billingse z roku 1872, že se jedná o živočichy, byl odmítnut a útvar tehdejší vědci považovali za bubliny po úniku plynu či konkreci. Jinde na světě podobné útvary nebyly pozorovány, a proto se o tento nález již nikdo nezajímal. Až roku 1933 objevil Georg Gürich podobný otisk v Namibii, ale v souladu s všeobecným přesvědčením o vzniku mnohobuněčných organismů v kambriu jej datoval do tohoto období. Další nález učinil Reginald Sprigg, kterého v roce 1946 jihoaustralská vláda vyslala, aby prozkoumal ziskovost opuštěných dolů v oblasti Ediacara Hills ve Flindersově pohoří. Sprigg zde nalezl fosilie velmi starých organismů, které datoval do raného kambria až prekambria. Jeho práce ale nevzbudila velkou pozornost vědců a článek pro časopis Nature byl odmítnut. Sprigg představil své nálezy na Mezinárodním geologickému kongresu v Londýně v roce 1948, ale jeho přednášky se setkaly s nedůvěrou nebo nezájmem.

Myšlenka života v prekambriu byla odmítána až do roku 1957, kdy byla v Charnwoodském lese objevena slavná Charnia. Díky pečlivému geologickému mapování od British Geological Survey bylo jisté, že se nález nacházel v prekambrijské vrstvě. +more Na spojitost mezi tímto a staršími nálezy přišel australský geolog a paleontolog Martin Glaessner roku 1959. V souvislosti se zlepšeným datováním a rozpoutáním zájmu okolo prekambrijských tvorů pak bylo nalezeno mnoho dalších zástupců fauny.

Všechny exempláře objevené před rokem 1967 pocházely z hrubozrnného pískovce, kvůli čemuž nebyly zachovány jemné detaily, což ztěžovalo výzkum. Shiva Balák Misra však tehdy objevil v popelu v Newfoundlandu dobře zachovalé fosilie s viditelnými detaily, což umožnilo podrobnější studium fosilií.

Špatná komunikace mezi paleontology způsobila, že odlišní vědci faunu nazývali různými termíny. Roku 1960 bylo ke dvěma hlavním názvům: sinianská a vendianská, přidáno i francouzské slovo ediacarien po Ediacaran Hills v jižní Austrálii, kde fosilie nalezl Sprigg. +more Toto jméno pochází z domorodého jazyka, znamená přítomnost vody a přeneseno bylo na faunu. Název byl následně použit pro označení geologického období. Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS) uznala období v roce 2004. Šlo o první nově definované geologické období po více než sto letech.

Zachování

Fosilizace

+more_Napravo_měřidlo. |náhled'>Fosilie rodu Charniodiscus, hůře odlišitelná od vrásčitého povrchu připomínající sloní kůži Fosilizace ediakarské fauny je jedním z velkých divů vědy. Jako měkké organismy by normálně fosilie tvořit neměly a na rozdíl od jiných měkkých tvorů, zachovaných například v Burgesských břidlicích, neměly na jejich fosilizaci vliv neobvyklé místní podmínky, jednalo se o globální jev. Procesy, které při jejich fosilizaci probíhaly, musely být systémové a celosvětové. Během ediakary musely zřejmě panovat odlišné podmínky, které dovolily fosilizaci těchto tvorů. Pravděpodobně byli zachováni kvůli rychlému pokrytí popelem nebo pískem, které organismy pohřbily v bahně či mikrobiálních povlacích, kde ediakarská fauna žila. Jejich zachování snad napomohla vyšší koncentrace křemíku v oceánech, možná před širokým rozšířením organismů, jako jsou mořské houby či rozsivky, které křemík pohlcují (a používají k výstavbě schránek). Fosilie s více zachovanými detaily jsou nacházeny ve vrstvách popelů, které mohou být snadno a přesně datovány do příslušného geologického období.

Mikrobiální povlaky

Moderní mikrobiální povlak při pobřeží Bílého moře Mikrobiální povlak je označení pro sedimenty stabilizované pomocí kolonií mikrobů, kteří pomocí vylučovaných lepkavých kapalin či jiných způsobů vážou částice sedimentů k sobě. +more Je-li uložena příliš hustá vrstva sedimentu, která těmto mikroorganismům brání v růstu či rozmnožování, uhynou a zanechávají fosilie s charakteristickým vrásčitým povrchem (přirovnávaným ke sloní kůži) a bradavičnatou strukturou.

Některé vrstvy z ediakary s touto charakteristickou texturou obsahují fosilie a fosilie ediakarské fauny jsou téměř vždy nacházeny v usazeninách společně s mikrobiálními povlaky. Přestože kdysi byly mikrobiální povlaky rozšířené, po rozšíření kambrijských organismů, kteří se těmito mikroorganismy živily, poklesl jejich počet. +more Nyní jsou mikrobiální povlaky rozšířeny v nehostinných refugiích, jako jsou stromatolity v rezervaci Hamelin Pool Marine Nature Reserve v Žraločí zátoce při pobřeží západní Austrálie, kde salinita vody může až dvakrát přesahovat obsah soli v okolním moři.

Míra zachování

Rychlost usazení sedimentů společně s rychlostí rozkladu měkkých organismů určuje, jestli se zachová jejich horní nebo spodní část. Většina kruhovitých organismů se začala rozkládat ještě před usazením sedimentů a následně byly zasypány popelem či pískem. +more Tak byla zachována spodní strana daného tvora. Fosilie matracovitých organismů mají tendenci se rozložit i po usazení a stmelení nadložního sedimentu, díky čemuž jsou zachovány otisky jejich svrchních částí. Odolnost jejich těl se odráží v tom, že ve vzácných případech jsou jejich fosilie nacházeny v sedimentech uložených během splachu materiálu během silných bouří, kdy může docházet k rapidní sedimentaci. To, že byly schopné tuto rapidní sedimentaci přežít, napovídá, že musely být odolné. V některých případech srážení minerálů působením bakterií vytvořilo „posmrtnou masku“ vedoucí ke vzniku pozitivního fosilního otisku tehdejšího organismu.

Popis

Ediakarská fauna vykazovala širokou škálu morfologických charakteristik. Velikost těchto organismů sahala od milimetrů do metrů, jejich těla měla tvar od jednoduchých kapkovitých těl až po těla složité stavby a mohla být jak tvrdá a odolná, tak měkká. +more Vyvinuly se téměř všechny formy symetrie. Rozlišeno bylo několik typů morfologií:.

Diskovitá fosilie+morejpg|alt=Horizontálně_položená_hornina_s_fosilie_rodu_Charnia_připomínající_prošívanou_matraci|náhled'>Charnia, prvně považována za příbuzný rod pérovníkům Spriggina byla interpretována jako členovec či kroužkovec; i přes podobu je kvůli nedostatku dalších informací tato systematika odmítána Fosilie stop byly obyčejně zachovány v pískovcových vrstvách Fosilie stop tvora Epibaion waggoneris a otisk těla druhu Yorgia waggoneri Embrya: Ve zprávách o objevech předkambrijského mnohobuněčného života dominovaly informace o fosiliích podobných embryím, nalezené převážně v čínském souvrství Tou-šan-tchuo (v jihozápadní Číně, v provincii Kuej-čou). Některé objevy vyvolávají velký mediální rozruch, ačkoli o jejich původu existují různé názory a dle některých se může jednat i o anorganické struktury vytvořené vysrážením minerálů. Jiná „embrya“ byla interpretována jako pozůstatky obrovských síru redukujících bakterií (jako je Thiomargarita namibiensis), tento názor měl od roku 2007 velké množství podporovatelů, po dalším výzkumu, který srovnával vzhled daných fosilií s bakterií Thiomargarita, však tato teorie začala upadat.

: Mikrofosilie, které pocházejí z období před 632,5 miliony lety - pouhé tři miliony let po konci velkého zalednění, mohou představovat „klidové stadium“ ve vývoji nejstarších známých živočichů. Podle alternativního návrhu pak může jít i o dospělé mnohobuněčné organismy.

Disky : Diskovité fosilie, jako jsou Ediacaria, Cyclomedusa a Rugoconites, byly zpočátku identifikovány jako zástupci žahavců (Cnidaria), mezi které patří medúzy a koráli. Další výzkumy těchto fosilií navrhly jiné interpretace. +more Žádná z těchto fosilií již není považována za medúzu; může se jednat například i o zástupce protistů (Protista). Mnoho jednotlivých fosilií bylo určeno jako mikrobiální kolonie, jiné mohou být škrábanci vzniklými otáčením organismů kolem jejich „stonku“, který je poutal k mořskému dnu. Některé znaky, pomocí kterých by šlo druh lépe identifikovat, často chybí, protože se obyčejně zachovala pouze spodní část organismu.

Taškovité fosilie: Fosilie, jako je Pterinidium, zachované ve vrstvách sedimentů, připomínají „bahnem naplněné tašky“. Na interpretaci těchto organismů není shoda.

Toroidní fosilie: Fosilie živočicha popsaného jako Vendoglossa tuberculata, pocházející z Namibie, byla identifikována jako dorzoventrálně stlačený torus. Fosilie má tvar jazyka a zužuje se k tupě špičatému konci.

Matracovité organismy : Ediakarské organismy řazené do Seilacherovy revidované skupiny Vendobionta mají vzhled podobný nafukovací matraci. Někdy se těla těchto tvorů ještě před fosilizací roztrhala či popraskala, pomocí těchto poškozených vzorků lze však organismy snadněji rekonstruovat. +more Například uspořádání „listů“ tvora Swartpuntia germsi (tři a více listů dokola podél stonku) mohlo být rozpoznáno pouze z podobných poškozených fosilií, neboť fosilie jsou obvykle bahnem a pískem stlačeny do roviny.

: Tyto organismy byly rozděleny do dvou kladů: Rangeomorpha a Erniettomorpha. Zahrnují taxony jako Charnia a Swartpuntia, které jsou nejznámější z celé ediakarské fauny, zároveň je však lze těžko umístit do současného fylogenetického stromu. +more Neexistuje žádný důkaz ohledně jejich vnitřní anatomie. Nejčastější, avšak někdy zamítanou teorií, je, že tito tvorové získávali živiny z okolní mořské vody pomocí osmotrofie nebo osmózy.

Další fauna: U některých organismů z ediakary se zachovaly složitější detaily, což je umožnilo identifikovat jako možné předky některého žijícího kmenu, čímž však zároveň neodpovídají některým definicím ediakarské fauny.

: Jednou z prvních z těchto fosilií je Vernanimalcula o možné bilaterální symetrii. Později nalezené fosilie jsou téměř všeobecně považovány za dvojstranně souměrné. +more Jedná se například o rod Kimberella podobající se měkkýšům, Spriggina a štítovité organismy Parvancorina. O příbuznosti těchto tvorů probíhají diskuse. Mezi další organismy té doby patří fosilie pojmenované anglickým termínem Small shelly fossils (nejslavnějším zástupcem této skupiny je Cloudina). Tyto organismy, chráněné tvrdou schránkou, naznačují, že přestože nebyla predace v ediakaře běžná, byla minimálně přítomná. Během ediakary žili i někteří zástupci moderních taxonů, jako houbovci, červené a zelené řasy, protisté a bakterie. Byli popsáni také možní členovci.

Fosilie stop:Z období ediakara pocházejí pouze nálezy horizontálních cest či chodeb na nebo těsně pod povrchem mořského dna, pouze velmi málo jich je vertikálních. Podobné nálezy mohly zanechat pohyblivé organismy, pravděpodobně o bilaterální symetrii, je však také možné, že je vytvořily jednodušší organismy, které se pomalu válením přesunovaly po mořském dně, přičemž sbíraly potravu.

: Některé fosilie, převážně diskovité, byly zkresleně interpretovány jako fosilie stop, ale tato hypotéza nedosáhla širokého přijetí. Stejně jako nalezené cesty, i jiné fosilie stop byly přímo spojeny s ediakarskou faunou. +more Fosilie rodů Yorgia a Dickinsonia jsou často nalézány na koncích dlouhých cest, které odpovídají tvaru těchto živočichů; předpokládá se, že tyto organismy sbíraly potravu pomocí řasinek a tak tyto stopy vytvořily, avšak přesný způsob vytvoření fosilií zůstává z velké části záhadou. V roce 2019 přišli čínští vědci s objevem nového červovitého druhu dvojstranné souměrnosti, který byl pojmenován Yilingia spiciformis a žil na konci období ediakary. Pozůstatky tohoto druhu byly objeveny na konci fosilizovaných stop, které vytvořil. Potenciálnímu měkkýši rodu Kimberella jsou zase přisuzovány škrábance, které mohly být vytvořeny pomocí raduly, orgánu měkkýšů sloužícímu ke konzumaci potravy.

Klasifikace

Pérovník podobný charnii Systematika ediakarské fauny je obtížná, a proto existují nejrůznější teorie o způsobech, jak je zařadit do fylogenetického stromu.

V roce 1998 americký paleontolog a profesor geologie Mark McMenamin navrhl předpoklad, že se u ediakarské fauny nevyvinulo embryonální stádium, nešlo tedy o živočichy, ale zároveň šlo o organismy s nervovým systémem a mozkem, což znamená, že „cesta k inteligentnímu životu na této planetě byla zahájena více než jednou“.

Žahavci

Vzhledem k tomu, že nejprimitivnější zástupci podříše Eumetazoa jsou žahavci (Cnidaria), byli zprvu zástupci ediakarské fauny řazeni mezi medúzy či pérovníky. Příbuznost mezi některými zástupci ediakarské fauny a pérovníky byla nicméně zpochybněna několika důkazy. +more Další objevy prokázaly, že mnoho kruhovitých pozůstatků, považovaných za pozůstatek medúz, jsou pískem plněné vaky, které přidržovaly některé čeledi ediakarské fauny u mořského dna. Pozoruhodným příkladem této formy je tvor s názvem Charniodiscus, kruhová fosilie, ke které byl později nalezen dlouhý „stonek“.

Protisté

Zástupce třídy Xeniohyophorea Německý paleontolog Adolf Seilacher navrhl, že ediakarská fauna představovala obří protisty. +more Například moderní zástupci třídy Xenophyophorea jsou obřími prvoky, kteří žijí v oceánech celého světa, především u abyssálních plošin. Genetická studie naznačila, že se řadí do kmenu dírkonošců (Foraminifera). Existuje přibližně 42 uznaných druhů ve 13 rodech a 2 řádech. Jeden z nich, Syringammina fragilissima, patří se svou velikostí až 20 cm mezi největší známé prvoky.

Nový vyšší taxon

Seilacher také navrhl, že by ediakarská fauna mohla představovat jedinečné a vyhynulé seskupení příbuzných forem vycházejících z jednoho společného předka, pro které vytvořil novou říši Vendozoa, pojmenovanou podle nyní zastaralého názvu fauny vendianská. Později z této systematiky vyřadil organismy identifikované jako živočichy a pro zbylé vytvořil kmen Vendobionta.

Tvory v něm popsal jako žahavce prošívaných tvarů, kteří však nemají knidocyty. Jejich nepřítomnost jim bránila současnému způsobu získávání potravy, proto Seilacher usoudil, že zástupci ediakarské fauny uzavírali symbiotické vztahy mezi fotosyntetizujícími a chemotrofními organismy. +more Americký paleontolog Mark McMenamin považoval tento způsob získávání potravy za typický pro celou ediakarskou faunu a tyto mořské organismy označil za „ediakarskou zahradu“.

Lišejníky

+more|náhled'>Moderní lišejník Hypogymnia Australský paleontolog a geolog Greg Retallack navrhl zástupce ediakarské fauny zařadit mezi lišejníky. Tato hypotéza však nezískala širší podporu. Podle argumentů Retallacka nejsou fosilie ediakarské fauny tak rozmačkané jako fosilie známých medúz a spíše připomínají stlačené dřeviny. Retallack poukazuje na to, že pokud by byly některé lišejníkové kolonie chráněny chitinem, poskytlo by jim to větší odolnost proti stlačení. Také tvrdí, že velká velikost organismů (až 1,5 m) odporuje zařazení mezi živočichy, stejně tak poukazuje na velkou rozmanitost ediakarských fosilií, jež je srovnatelná s rozmanitostí forem hub, řas a lišejníků. Odpůrci naopak většinu důkazů hodnotí jako chybné, nejednoznačné nebo nedostatečné. Retallack rovněž představil hypotézu, podle níž někteří zástupci ediakarské bioty nežili v moři, ale byly to přisedlé suchozemské organismy chladných a suchých půd, což má opět potvrzovat, že fosilie byly vzhledem i ochranou podobné spíše lišejníkům.

Jiné interpretace

Ediakarská fauna byla řazena i do jiných skupin, od řas, prvoků, hub, bakteriálních či mikrobiálních kolonií až k hypotetickému mezistupni mezi rostlinami a živočichy.

Roku 2014 byl objeven nový žijící rod Dendrogramma. Tým objevitelů ukázal na podobnost s některými medúzoidními zástupci známými z fosilního záznamu ediakarské fauny, jako jsou Albumares brunsae, Anfesta stankovskii nebo Rugoconites enigmaticus, a jednou z fylogenetických hypotéz proto bylo, že se jedná o přežívající zástupce některé z bazálních větví živočichů. +more Pozdější molekulárně genetická analýza ukázala, že se nejedná o neznámou vývojovou linii, ale prokázala příslušnost k řádu trubýšů, tedy žahavců třídy polypovci, a byla diskutována možnost, že i někteří zástupci ediakarské fauny patřili mezi podobné živočichy. V dendrogrammách však byly nakonec rozpoznány pouhé odlomené zploštělé konce obranných chapadel trubýšů, tedy nikoli dospělí jedinci ani jejich larvální stadia. Jako indicie pro zařazení některých ediakarských rodů do žahavců jsou proto dendrogrammy nepoužitelné.

Vývoj

První zástupci ediakarské fauny se objevili před 655 miliony lety, asi 4 miliardy let po vzniku Země. Přestože údajné pozůstatky života jsou hlášeny do doby před 3 460 miliony lety, nepochybné důkazy pocházejí až z dob před 2 700 miliony lety, přičemž eukaryota existovala před 1 200 miliony lety. +more Existuje několik hypotéz, proč vývoj složitějších organismů, jako ediakarské fauny, trval tak dlouho.

Žádné zvláštní vysvětlení nemusí být zapotřebí. Pomalý proces evoluce jednoduše potřeboval 4 miliardy let k vývoji nezbytných adaptací. +more Zdá se, že se úroveň složitosti organismů pomalu zvyšovala a v průběhu času se vyvíjelo stále více složitějších forem života, jak ukazují stopy dřívějšího složitějšího života, jako Nimbia nalezená v 610 milionů let starém souvrství Twityy (a možná i ve starším souvrství z dob před 770 miliony lety), které pravděpodobně představovaly nejsložitější organismy doby. Globální zalednění mohla vývoj mnohobuněčných organismů brzdit nebo dočasně zastavit.

Další možností je, že zvětšování těl nebylo do vzniku ediakarské fauny výhodné, protože prostředí upřednostňovalo malé tvory před velkými. V současné době lze mezi podobné organismy zařadit plankton, jehož malá velikost mu umožňuje rychle se rozmnožovat a využívat na živiny bohatý vodní květ. +more Ovšem pokud by tehdejší doba vůbec nepodporovala velké organismy, muselo by být tehdejší prostředí velmi odlišné.

Primárním limitujícím faktorem bylo množství atmosférického kyslíku. Bez komplexního oběhového systému nebyly schopny organismy jeho malé množství čerpat dostatečně rychle, aby pokryl jejich metabolickou potřebu.

Na rané Zemi existovaly reaktivní prvky, jako železo a uran, které reagovaly s atmosférickým kyslíkem produkovaným fotosyntetizujícími organismy. Kyslík se nebyl schopen udržet v atmosféře, dokud železo a všechny ostatní reaktivní prvky neoxidovaly. +more Geolog Donald Canfield zaznamenal, že v atmosféře poprvé výrazně narostlo množství kyslíku těsně předtím, než se objevila ediakarská fauna − přítomnost atmosférického kyslíku byla možným spouštěčem evoluční radiace ediakarských organismů. Zvyšování podílu kyslíku v atmosféře přišlo ve dvou etapách. Při první se vyvinuly první, přisedlé, organismy, pri druhé větší a pohyblivější tvorové. Předpoklady vlivu atmosférického kyslíku však sklízejí určitou kritiku opírající se o to, že jeho snížené množství během kambria či křídy nemělo vliv na tehdejší život.

Jako další překážka ve vývoji mnohobuněčných organismů byla navržena období glaciálů. Nejstarší známá „embrya“ z Číny se objevují pouze milion let poté, co se Země vymanila z možného celkového zalednění, což by naznačovalo, že ledová pokrývka a studené oceány mohly zabránit vzniku mnohobuněčného života. +more Teoreticky se mohl komplexní život vyvinout ještě před tímto zaledněním a později být zničen. Teorie však sklidila i kritiku; například studené podmínky dnešní Antarktidy nikterak neovlivňují rychlost vývoje tamějších organismů.

Na začátku roku 2008 zkoumala skupina vědců fosilie ediakarských organismů ze tří různých vrstev. Zkoumány byly fosilie z Avalonského poloostrova (Kanada) staré 575 až 565 milionů let, dále z Bílého moře na území Ruska z doby před 560 až 550 miliony lety a z Nama v Namibii (fosilie staré 550 až 542 milionů let), z období bezprostředně před začátkem kambria. +more Mezi těmito třemi skupinami nebyl objeven žádný významný rozdíl, z čehož vyplývá, že musely projít evoluční „explozí“, analogické slavné kambrické explozi.

Zachování fauny

Kimberella se mohla živit dravým způsobem života nebo se živit rostlinnou potravou Nedostatek fosilií ediakarské fauny po kambriu může být jednoduše způsoben změněnými podmínkami, které již neumožňovaly fosilizaci těchto organismů. +more Ty mohly nadále prosperovat, pouze se nedochovaly jejich fosilie. Pokud by však v této době byly běžné, lze přesto nějaké exempláře očekávat, například ve výjimečně dobře zachovalých vrstvách, jako jsou Burgesské břidlice v Kanadě či naleziště z čínského Čcheng-ťiangu v maotchienšanských břidlicích. Obecně se neuznává, že by ediakarská fauna přežívala ještě v kambrijském období, i když existuje několik sporných zpráv, například nepublikované pozorování „vendobionty“ z doby před 535 miliony lety v Číně.

Predace a pastva

Časné kambrijské organismy, stojící v potravinovém řetězci výše, mohly likvidovat mikrobiální povlaky. Když se tito tvorové s pasoucím se stylem života prvně objevili, počty ediakarských organismů začal klesat, což by mohlo naznačovat, že došlo k destabilizaci mikrobiálního substrátu. +more Mohlo dojít až k narušení ekosystému a vymírání.

Alternativně by mohli obrnění tvorové lovit přímo ediakarské organismy, které nebyly před útoky predátorů dostatečně chráněné. Nicméně, pokud je interpretace rodu Kimberella jako pasoucího se tvora správná, byly ediakarské organismy již v předkambrijském období vystaveny predaci, byť omezené.

Kompetice

Kambrijští tvorové, jako tato Waptia, možná byli v kompetici s ediakarskými organismy nebo je lovili Je možné, že zvýšená konkurence v důsledku vývoje nových inovací u ostatních živočišných skupin (možná jako reakce na predaci) vedla až k vytlačení ediakarské fauny.

Změna přirozeného prostředí

Je těžké odvodit vliv měnících měnících se planetárních podmínek na organismy, komunity a ekosystémy, avšak na konci prekambria a na začátku kambria došlo k velkým paleogeografickým změnám. Rozpad superkontinentu Rodinie, stoupající hladiny oceánů (vytváření mělkých moří), nedostatek živin, kolísání složení vzduchu včetně kyslíku a oxidu uhličitého či změny chemického složení oceánů mohly hrát roli při vymizení ediakarské fauny.

Nálezy

ImageSize = width:410 height:450 PlotArea = left:40 right:10 bottom:40 top:10 AlignBars = justify

Period = from:-580 till:-540 TimeAxis = orientation:vertical ScaleMajor = unit:year increment:10 start:-580 ScaleMinor = unit:year increment:1 start:-580

Colors = id:Avalon value:rgb(0. 2,0. +more2,0. 4) legend:Avalon id:Ediacara value:rgb(0. 4,0. 2,0. 2) legend:Ediacara id:Nama value:rgb(0. 5,0. 4,0. 1) legend:Nama id:SSF value:rgb(0. 4,0. 4,0. 4) legend:SSF id:Miao-che value:rgb(0. 2,0. 4,0. 0) legend:Miao-che id:date value:red id:comm value:white.

Legend = left:210 top:135

BarData = bar:Avalon bar:Ediacara bar:Nama bar:SSF bar:Miao-che

PlotData= width:0.3 align:left textcolor:white mark:(line)

bar:Avalon color:Avalon width:70 from:-575 till:-544 at:-575 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Drook at:-565 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Mistaken Pt. at:-559. +more3 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Beacon Hill at:-543. 9 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Chatyspyt textcolor:black.

bar:Ediacara color:Ediacara width:70 from:-560 till:-550 at:-558 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Verchovka at:-555.3 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Zimnegory at:-560 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Mogilev at:-557 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Černokamen

bar:Nama color:Nama width:70 from:-558 till:-542 at:-548 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Zaris at:-543. 3 mark:(line,date) shift:(-32,1) text: at:-545. +more1 mark:(line,date) shift:(-32,4) text:Urusis at:-558 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Verchovka.

bar:SSF color:SSF width:70 from:-553 till:-542 at:-548 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Zaris at:-543. 3 mark:(line,date) shift:(4,-10) text:Urusis at:-543. +more8 mark:(line,date) shift:(-32,-10) text:Sibiřa at:-543 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:skupina Ara.

bar:Miao-che color:Miao-che width:70 from:-560 till:-544 at:-543. 9 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Chatyspyt textcolor:black at:-557 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Černokamen at:-558 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Verchovka at:-555. +more2 mark:(line,date) shift:(-32,1) text:Tou-šan-tchuo.

TextData = fontsize:9.5 pos:(8,21) text:"Datování pěti nejvýznamnějších skupin ediakarské fauny"

Ediakarské fosilie byly nalezeny v 25 oblastech po celém světě v různých usazeninách a jsou uskupené do tří hlavních skupin pojmenovaných podle typických lokalit. Každá z těchto skupin po počáteční radiaci jenom málo změnila svou disparitu (rozmanitost forem).

Skupina avalonského typu

Skupina avalonského typu je definována podle nálezů v Mistaken Point na území Kanady, kde se nachází velké množství pozůstatků této fauny. Datování zdejších organismů je jednoduché, protože tamější horniny obsahují mnoho jemných popílků s množstvím zirkonů, které lze využít při radioaktivní dataci. +more Tyto jemné zrnité horniny zároveň také fosilie výborně zachovávají, kdy jsou patrné i jejich detaily. Zdá se, že zástupci této skupiny ediakarské fauny přežili až do začátku kambria.

Biota zahrnuje zástupce kladu Rangeomorpha (jako charnie), vykazující fraktální růst. Zástupci byli pravděpodobně zachováni in situ, i když to není všeobecně přijato. +more Zástupci této skupiny byli méně rozmanití než organismy z Ediacara Hills či Namibie. Je možné, že se živili pomocí filtrace vody; většina těchto tvorů zřejmě žila ve vodách příliš hlubokých, než aby v nich mohla probíhat fotosyntéza. S hloubkou vody, jež mohla zpomalit vývoj, možná souvisí i nízká rozmanitost avalonských tvorů. Druhá hypotéza hovoří o tom, že tyto druhy existovaly příliš krátce, než aby se mohla rozvinout bohatá biota. Uznávány jsou oba protichůdné názory.

Skupina ediakarského typu

Skupina ediakarského typu je pojmenována po australském pohoří Ediacara Hills a tvoří ji zkameněliny zachované ve faciích pobřežních lagun a řek. Typicky se nacházejí v červených sádrovcových a vápencových fosilních půdách, které se vytvořily na spraších a náplavových usazeninách během suchého, chladného a mírného paleoklimatu. +more Většina fosilií se zachovala jako otisky v mikrobiálních půdách, některé i v písečných celcích.

Skupina typu Nama

Skupina typu Nama je nejvíce zastoupena v Namibii. Zdejší ediakarské organismy se nejčastěji zachovaly trojrozměrně v písečných vrstvách. +more Geolog Dima Grazhdankin se domnívá, že tyto fosilie představují organismy žijící v norách, jiný vědec, Guy Narbonne, je toho názoru, že žily na povrchu mořského dna. Tyto vrstvy se nacházejí mezi jednotkami tvořenými pískovci, břidlicemi a prachovci a fosilie jsou asociovány s mikrobiálními povlaky.

Význam

V Bílém moři na území Ruska byli nalezeni zástupci všech těchto tří typů ediakarské fauny, navíc s významným časovým překryvem. Jednotlivé skupiny tak pravděpodobně nepředstavovaly různé evoluční fáze či časově odlišená společenstva. +more Fosilie ediakarských organismů byly nalezeny na všech kontinentech mimo Antarktidy; geografické hranice při rozšíření jednotlivých druhů přičemž zřejmě nehrály významnou roli.

Je pravděpodobné, že tyto tři skupiny zahrnují ve skutečnosti tvory adaptované na život v různých prostředích a že zdánlivá vysoká rozmanitost tvarů a stáří je ve skutečnosti dána tím, že se fosilií našlo málo. Analýza jedné pánve v Bílém moři - v níž se opakovaně střídají vrstvy, které byly částí kontinentálního šelfu a estuárů - zjistila, že s každým prostředím byla spojená jiná skupina ediakarských organismů.

Vzhledem k tomu, že ediakarská fauna představuje počáteční fázi vývoje mnohobuněčného života, není překvapující, že neobsadila všechny dostupné ekoprostory. Na konci ediakary se objevuje maximálně 12 životních strategií z celkem 92 odhadnutých. +more V avalonské formaci byly zaznamenány jen čtyři. Nejvýznamnějším faktorem omezujícím rozmanitost těchto tvorů byla možná absence tlaku ze strany predátorů.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Život v prekambriu Kategorie:Vyhynulí živočichové Kategorie:Vyhynulé druhy podle geologického období Kategorie:Proterozoikum