Politologie

Politologie (složeno z řec. polis - obec, stát [polites - občan] a logos - slovo, výklad [věda]) je multiparadigmatická a multidisciplinární společenská věda o politice, politické teorii a mezinárodních vztazích, původně sociologie politiky. Zabývá se popisem a hodnocením politických jevů, jako je např. fungování státu a politického systému, mocenských organizací a autorit, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice a také mezinárodní vztahy.

Moderní politologie

Moderní politologie se rozvinula v 19. století společně s rozvojem moderních liberálních demokracií. +more Důraz se začal klást na studium politických systémů. Raymond Aron v této souvislosti mluvil o primátu politiky, tedy o skutečnosti, že vše, co odlišuje moderní společnosti, je politického charakteru. Politologie jako moderní společenská věda byla při svém vzniku ovlivněna pozitivismem, tedy odklonem od normativního k empiricko-analytickému přístupu.

Trojdimenzionální členění politiky

Český pojem politika zahrnuje obrovskou sumu významů, v angloamerických státech proto existují tři výrazy, které jsou v politologii užívány pro přesnější terminologii. * Polity (formální, institucionální dimenze politiky) - popisuje politické ideje a ideologie, z nichž je odvozen institucionální charakter politického systému. +more Vymezuje hranice prostoru, v němž dochází k uskutečňování vlastní politiky. Také lze termín definovat jako jednací rámec politiky či určení podmínek, za kterých se politika uskutečňuje, tedy skrze ní dochází k regulaci vztahů mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. * Politics (procesní, dynamická dimenze politiky, jedná se o oblast činnosti) - rozumí se jí politická vůle, kde se utkávají zájmy a jedni vítězí zatímco druzí odchází poraženi. Za aktéry politických střetů jsou považováni jednotlivci, státy, skupiny a jiné entity. * Policy (obsahová, věcná dimenze politiky, jedná se o program činnosti) - (tzv. policy research) - je nejnovější odbor politologie zaobírající se jednak souvislostí mezi institucionálními podmínkami a politickým procesem a jednak obsahem a následky státně-politických rozhodnutí.

Charakter politologie

Politologie je nejmladší společenskou vědou a proto docházelo ke sporům jak k ní přistupovat. Maurice Duverger navrhl tři přístupy, které byly vědeckou společností přijaty.

# Politologie jako průsečík věd - vychází z teze, že politika souvisí s každým aspektem společnosti a státu. # Politologie jako reziduální věda - vychází z teze, že by se politologové měli zabývat jen tím, čím se nezabývají ostatní společenští vědci. +more Tj. strukturou politických stran, volbami apod. # Politologie jako syntetická věda - vychází z teze, že je politologie nadstavbou ostatních společenských věd. Tedy, že jejím úkolem je shrnout a zobecnit poznatky ostatních věd.

Vnitřní členění politologie

Na následujícím členění oborů politologie se dohodli experti na konferenci UNESCO konané v Paříži roku 1948.

# Politická teorie (vč. jejich dějin) # Politické instituce (vůdci, ústava, forma vlády, regionální a lokální forma vlády, veřejná správa, ekonomické a sociální funkce vlády, komparace politických institucí) # Strany, skupiny a veřejné mínění (politické strany, skupiny a sdružení, účast občanů na vládě a správě, veřejné mínění) # Mezinárodní vztahy (mezinárodní politika, mezinárodní organizace, mezinárodní právo)

Politologické disciplíny

Obecná politologie a politická metodologie - dějiny politologie a politologických oborů * Politická teorie a politická filosofie - dějiny a současnost politických teorií * Srovnávací politologie (komparativní politologie) - porovnávání zemí a jejich politických systémů za účelem nalezení společných bodů a nových východisek k dalšímu zkoumání * Politická sociologie - sociologická hlediska politických jevů (sociologie politiky) * Politická psychologie - psychologická hlediska politických jevů * Veřejná a správní politika - hodnocení organizací politické správy * Politická ekonomie - zkoumá společná ekonomická a politická východiska, ekonomický pohled na politiku, vztah ekonomických a politických institucí * Politická geografie - zabývá se utvářením mocenských vztahů v prostoru * Geopolitika - vysvětluje vliv geografických faktorů na politiku a historii lidstva * Politická antropologie - zkoumá politické vztahy ve společnosti a člověka jako politickou bytost * Mezinárodní vztahy - zkoumá mezistátní a nadstátní úroveň vztahů * Státověda - zkoumá vznik, fungování a znaky státu a vztahy mezi institucemi

Členění politologie

Zkoumání v politologii se orientuje třemi podstatnými směry: * Normativní politologie - filosofickými metodami dochází od obecných východisek ke konkrétním závěrům, hodnotí a zvažuje, co by mělo být přítomno ve společnosti a v politice * Deskriptivní (pozitivní) politologie (sociologie politiky) - popisuje politické jevy, politickou praxi, politické instituce a mocenské autority * Predikativní (prognostická) politologie - snaží se o předpovídaní budoucích politických skutečností a procesů, zabývá se možnostmi ovlivňování budoucího vývoje

Kořeny politologie

Základy politologie pochází ze společenských věd, konkrétně ze starších # Sociologie politiky - pozitivní [popisné sociologické] studium státní správy, intenzívněji zejména od druhé poloviny 19. století. +more Z osobností lze zmínit Maxe Webera. # Politická filosofie - normativní kritika dobových politických uspořádání. Dnes se jedná o normativně-ontologický podobor politologie. # Právní věda - zejména státověda a ústavní právo. Mezi významné právníky, kteří ovlivnili politologii patří Jean Bodin, z českého prostředí například profesor Vladimír Klokočka. # Další vlivy - politická ekonomie, mezinárodní ekonomie, historie, geografie, etnografie, kulturní a sociální antropologie a psychologie.

Politická filosofie

První pokusy o racionálně založený pohled na politické jevy ve společnosti je možné pozorovat v antickém Řecku v učení sofistů. Sókratés jako první řecký filosof prosazoval nutnost vědění pro politické vůdce, kteří nadto měli být filosofy. +more Na tento názor navázal Platón v dialogu Ústava naukou o ideálním státě.

Platónovy názory byly odmítnuty dalším významným představitelem antické filosofie Aristotelem, který zdůraznil roli ústavnosti a zákonnosti státní moci. Ve spisu Politika uskutečňuje první systematické zkoumání politiky.

Na pomezí středověku se politikou významně zabýval sv. Augustinus, který ve spise O Boží obci zmiňuje dva druhy státu: dokonalý a věčný stát Boží na jedné straně a hříšný stát světský na straně druhé. +more Další středověký myslitel sv. Tomáš Akvinský naproti tomu usiluje o racionální pohled, navazuje přitom na Aristotela.

Rozboru politické moci se ujal italský renesanční filosof Niccolò Machiavelli. Ve svém díle Vladař vyzdvihuje absolutní neomezenou vládu jednotlivce a zabývá se vztahem politického rozhodování ke křesťanským morálním hodnotám. +more Francouz Jean Bodin v díle Šest knih o státu poprvé rozvíjí teorii neomezené a nedělitelné státní suverenity. Roku 1576 zmiňuje pojem science politique.

Pod vlivem racionalismu a osvícenství vytvořil Holanďan Hugo Grotius základy mezinárodního práva. Prosazoval uplatnění přirozeného práva, poprvé uvádí teorii společenské smlouvy, která prezentuje stát jako výsledek dobrovolné smlouvy mezi racionálně myslícími lidmi. +more Smluvní teorii státu rozvíjeli Angličané Thomas Hobbes a John Locke. V Hobbesově Leviathanu je stát výsledkem uzavřené smlouvy, ale je řízen vládcem s absolutní mocí. John Locke ve svých Dvou pojednáních o vládě uvádí přirozené právo člověka na život, svobodu a majetek. Lidé mají mít též možnost odvolat svého panovníka, pokud by nedodržoval své povinnosti. Prosazováním modelu konstituční monarchie Locke pokládá základy moderní demokracie.

Teorii přímé demokracie uvádí v díle O společenské smlouvě Jean Jacques Rousseau, který se též zabývá sociální nerovností v práci O příčinách a původu nerovností mezi lidmi. Další Francouz Charles Montesquieu v Duchu zákonů prosazuje teorii tří oddělených složek státní moci (exekutiva, legislativa, judikativa). +more Ovlivněni předcházejícími mysliteli byli otcové americké ústavy Alexander Hamilton a James Madison, a to právě při přípravě základního amerického právního dokumentu.

Němec Immanuel Kant zdůrazňoval roli mravního zákona v politice a mírové uspořádání mezinárodních vztahů. Proti státní autoritě vystoupil William Godwin, předchůdce anarchistického politického myšlení.

Výrazným propagátorem materialistického pojetí dějin a vizí beztřídní komunistické společnosti byl Karl Marx. Proti němu a marxismu vystoupil Max Weber, jež viděl počátek kapitalismu v protestantském přístupu k životu.

Pro další zkoumání rozvíjející se demokracie a liberalismu byl významný John Stuart Mill a jeho práce O svobodě a Úvahy o vládě ústavní, ve kterých navázal na dřívější názory Jeremyho Benthama.

Dějiny politologie

S inspirací v antické filosofii (Platón, Aristotelés) a v pozdější politické filosofii vznikla na přelomu 19. a 20. +more století politologie jako moderní společenská věda. Její význam byl zprvu zřetelný spíše jen v USA, kde navázala na tehdejší závěry empirické sociologie, rozvinula tak zkoumání v praktických politických jevech za použití metod sociologických průzkumů, statistiky a sociometrie.

První katedra politické vědy (resp. Government Politics) byla založena na Kolumbijské univerzitě roku 1857 (resp. +more 1880 - samostatná katedra a současně první politologická revue). V roce 1901 vznikla katedra politické vědy na Wisconsinské univerzitě, roku 1909 na Harvardově univerzitě. Roku 1903 byla založena Americká asociace politických věd (American Political Science Association) a o tři roky později začal být vydáván časopis American Political Science Review. Anglosaská politologie dominovala po celou první polovinu 20. století.

V Evropě vznikala politologie spíše pod vlivem teoretické sociologie, práva a rozvoje státoprávních teorií. V roce 1871 vznikla ve Francii Škola svobodných politických věd. +more Následně se politologie začala významně rozvíjet též ve Velké Británii (1895 - London School of Economics and Political Science a v Německu a Rakousku (především zaměřeni na státovědu).

Vymezení politologie od ostatních věd bylo dokončeno až po druhé světové válce. V roce 1949 byla založena Mezinárodní asociace pro politickou vědu (International Political Science Association). +more Roku 1970 ve Florencii vzniklo Evropské konsorcium pro politický výzkum (EPCR).

Politologie v Česku

V Česku byla politologie ovlivněna německými vlivy, tedy se především zabývala státovědou a ústavním právem. Z období První republiky lze zmínit osobnosti jako byli František Weyr nebo Edvard Beneš. +more Druhým směrem, který se v českém prostředí vyvinul, byla tzv. morální filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk nebo Emanuel Rádl).

Po únoru 1948 s nástupem komunistického režimu bylo studium politologie zakázáno. Jedinou výjimkou bylo období tzv. +more pražského jara roku 1968, kdy byl na pouhý jeden rok otevřen studijní obor politologie. V následném období normalizace byl obor opět zakázán.

Po Sametové revoluci z roku 1989 bylo studium politologie obnoveno. Hlavními tématy politologických studií byly transitologie (přechody z nedemokratických režimů k demokraciím), stranické systémy, teorie demokracie, komparace a mezinárodní vztahy. +more Dnes je v Česku politologie již plně konsolidovanou vědou.

V Česku se politologická pracoviště formují na půdě univerzit. Z významných českých politologů lze jmenovat profesory Jana Filipa, Petra Fialu, Maxmiliána Strmiska, Miroslava Nováka, Blanku Říchovou a docenty Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka, Ladislava Cabadu či Přemysla Rosůlka a další.

Politologické školy

S neexistující dokonalou exaktností a relativizací závěrů zkoumání v politologii souvisí také parcializace do několika politologických škol, soustředěných na půdách akademií a univerzit po celém světě. Významné jsou především školy: * normativní (konzervativní) - křesťanské či obecně humanistické hodnoty jsou považovány ve vztahu k politickým jevům za normu chování, politického myšlení a praxe * empiricko-analytická (neutrální) - normativní hodnoty v politických jevech nejsou akceptovány, naopak je uznávána empirie * kriticko-dialektická (levicově sociální) - odmítnutí závěrů obou předchozích škol, uznání historického procesu sociální reality

Odkazy

Reference

Literatura

Bruce H. Lipton, Steve Bhaerman: Spontánní evoluce, nakladatelství ANAG, 2012, ISBN 978-80-7263-754-6

* Berg-Schlosser, D. , Stammen, T. +more: „Úvod do politické vědy. “ ISE, Praha 2000. * Cabada, L. , Kubát, M. a kol. : „Úvod do studia politické vědy. “ Eurolex Bohemia, Praha 2004. * David, R. : Politologie. Základy společenských věd. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003. * * Srb, V. : Stručný průvodce politickou vědou aneb klíč k politické teorii. Nezávislé centrum pro studium politiky, Kolín 2006. * Tóth, R. , Krno, S. , Kulašik, P. : Stručný politologický slovník. UNIAPRESS, 1991.

Související články

Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity

Externí odkazy

[url=http://www. globalpolitics. +morecz/]Časopis Global Politics[/url] * [url=http://www. psr. keele. ac. uk]Politologický rozcestník[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20181112111250/http://ipsa. ca/]Mezinárodní asociace pro politickou vědu[/url] * [url=http://www. apsanet. org]Americká asociace politických věd[/url].