Seznam knížat z vůle nizozemských panovníků

Burgundské vévodství

Burgundští vévodové z rodu Valois byli prvními zeměpány v Nizozemí, o kterých je známo, že udíleli šlechtické tituly vztažené k "burgundským zemím", tedy především k Nizozemí. Nejvyšším relativně běžně udíleným titulem byl titul hraběcí. +more Přinejmenším v jednom případě byl ale tento zvyk překročen a došlo k udělení titulu knížecího. Případy udílení zemských titulů vévody či markýze nejsou známy. Burgundští vévodové převzali z Francie tamní šlechtický systém, a proto všechny jimi udílené tituly, i knížecí, byly udíleny přísně podle práva prvorozenectví (primogeniturně) a vztahovaly se ke konkrétnímu lénu.

Habsburské Nizozemí

Prvním Habsburkem, který udělil v Nizozemí knížecí titul, byl Maxmilián I. +more v případě knížete ze Chimay. Učinil tak oficiálně z říšské pravomoci jako římský král, ovšem za života císaře Fridricha III. , což se příčilo dobovým zvyklostem. Navíc se říšský knížecí titul (dědičný všem potomkům v mužské linii) vztahoval na nově zřízené nizozemské zemské knížectví bez říšské bezprostřednosti. Navíc se tak stalo řadu let před mírovou smlouvou ze Senlis (23. května 1493), který ukončil burgundskou nástupnickou válku mezi Habsburky a rodem Valois a ztvrdil práva Habsburků na vládu ve většině země. Ze všech těchto důvodů je toto knížecí povýšení nanejvýš sporné.

Nesporné knížecí a vévodské tituly (spolu s řadou dalších včetně v zemi do té doby neznámého markýze), začal udělovat Karel I. +more ihned po svém nástupu na španělský trůn. Tyto tituly byly navíc již výslovně zemské, z titulu burgundského vévody, ačkoli Karel byl také římský císař a tedy mohl udílet i celoříšské tituly, což skutečně občas i v "Burgundsku" činil. Burgundsko mělo vlastní šlechtickou obec oddělenou jak od šlechty v říši, tak od šlechty španělské. Karel I. (V. ) dodržoval dosud platnou šlechtickou hierarchii a právo, zavedené v zemi po francouzském vzoru. Proto se vůbec nesnažil opětovně do Nizozemí zavádět šlechtické zvyklosti z říše a naopak posiloval místní autonomii ve všech oblastech života, což vyvrcholilo 4. listopadu 1549 vydáním tzv. pragmatické sankce, která zajišťovala nedělitelnost Nizozemí (17 provincií) a navíc jeho širokou autonomii v rámci Svaté říše. Ve šlechtických záležitostech se to projevovalo francouzským systémem titulů, vazbou titulu na zemské léno a primogeniturním děděním těchto titulů i lén. Již Karel I. zakázal svým burgundským poddaným přijmout titul od cizího panovníka bez svolení panovníka vlastního. Filip II. pak toto nařízení ještě zpřísnil tím, že v roce 1595 zakázal svým poddaným se o tyto cizí tituly i jakkoli ucházet a za "cizího" panovníka byl v Nizozemí napříště považován dokonce i císař.

Samostatné jižní Nizozemí arcivévody Albrechta

Filip II. +more byl kvůli nizozemské revoluci ochoten předat vládu v zemi arcivévodovi Albrechtovi Rakouskému a manželu své dcery, infantky Isabely, kteří by tak měli větší naději úspěšně potlačit revoltu stavů na severu, než král ve vzdáleném Španělsku. Samostatné habsburské (jižní) Nizozemí bylo ale jen krátkou epizodou (1599-1621), po které se země znovu vrátila do rukou španělských králů. Habsburský pár totiž, snad pro vysoký věk a příbuzenský poměr, již neměl potomky. Albrecht v zemi šlechtické poměry nijak zásadně nezměnil a pokračoval v dosavadní politice. V roce 1601 se zasadil u bratra Rudolfa o povýšení hraběte Lamorala z Ligne na říšského knížete a sám pak tomuto rodu udělil zemské tituly vázané na rodové državy, které byly pro tento účel povýšeny na knížectví.

Španělské Nizozemí

Po obnovení vlády nad Nizozemím ponechaly španělští Habsburkové šlechtický systém francouzského vzoru, který byl v zemi již pevně zakotven. Ustálilo se definitivně pravidlo o nadřazenosti knížecího titulu nad vévodským. +more S výjimkou dvou případů (Rubempré a Longueval) se knížecí titul vždy vázal na držbu některého statku v zemi, povýšeného výslovně na knížectví. Nových knížat a tedy i knížectví výrazně přibylo, nedošlo ale v žádném případě k takové titulární inflaci knížat a vévodů, jaká byla obvyklá v 18. a 19. století v bourbonském Neapolsku a Sicílii. Navíc situaci právně vyjasnil edikt krále Filipa IV. z 8. května 1664, podle kterého muselo zemské panství přinášet roční výnos přinejmenším 24 000 guldenů, aby mohlo být povýšeno na knížectví. Je zajímavé, že ačkoli byl titul vévody oficiálně nižší než titul knížecí, až do roku 1700 zřídili španělští Habsburkové v zemi jen dvě vévodství a udělili k nim jen dva vévodské tituly (Aarschot a Havré), z nichž první byl udělen ještě Karlem I.

Rakouské Nizozemí

V Rakouském Nizozemí nebyl již knížecí titul tak pevně svázán s držbou nějakého zemského knížectví. Dosavadní hierarchie titulů v nejvyšších stupních byla obrácena a vévoda byl napříště nadřazen titulu knížete. +more Nadále se ale dělaly rozdíly mezi knížaty nizozemskými a říšskými. Říšský kníže, obzvláště pak panující, byl nizozemskému vévodovy nadřazen nadále. V rámci habsburské monarchie tvořila šlechtická společnost Rakouského Nizozemí uzavřenou skupinu, jejíž tituly a pocty ani hodnosti nebyly automaticky přijímány v habsburských dědičných zemích. Totéž ovšem platilo také naopak.

Spojené království Nizozemské

V Republice spojených provincií šlechta oficiálně neexistovala a šlechtické rody tvořily pouze jakési soukromoprávní spolky v jednotlivých provinciích. Nové šlechtické tituly tam ovšem poměrně často udělovali římští císaři, a to i poté, co se země vestfálským mírem od říše odtrhla. +more Z dob Holandského království pocházelo jen málo nových hraběcích a baronských, případně jen šlechtických rodů, knížata a vévodové žádní. Francouzské císařství, ovládající jižní část země nejmenovalo žádná knížata nebo vévody z řad jižních Nizozemců, resp. Belgičanů. Nizozemské knížectví (1813-1815) a království (od r. 1815) tak jednak zdědilo poněkud nesourodou šlechtickou společnost "severu" a "jihu", jednak muselo po právní stránce vlastní šlechtu teprve "vytvořit". V prvních létech nového království tak docházelo především k panovnickým konfirmacím (potvrzením) knížecích a vévodských titulů nárokovaných z dřívějších dob na různém základě. Všechny knížecí rody měly svou majetkovou základnu, tak jako v předchozích obdobích, na dříve habsburském jihu státu. V Nizozemí byl opět obrácen poměr titulů knížete a vévody, kdy kníže se stal opět nejvyšší šlechtickou hodností v zemi. Šlechtické tituly, které byly z části primogeniturně dědičné a zčásti je dědily všichni potomci, byly konfirmovány bez úprav, takže tento titulární dualismus přetrval v zemích Beneluxu až do současnosti. Pořadí titulů bylo a je od nejvyššího k nejnižšímu: kníže (Prins), vévoda (Hertog), markýz (Markies), hrabě (Graaf), purkrabí (Burggraaf, ve francouzštině vikomt: vicomté), baron (Baron), rytíř (Ridder) a šlechtic bez titulu (van a čestný predikát Jonkheer). Královské rozhodnutí (Koninklijk Besluit) z 13. února 1815 stanovovalo čestná oslovení a predikáty pro jednotlivé šlechtické stupně. Knížata a vévodové měli být napříště zváni Vysoce urozenými (Hoog geboren), ovšem s tou výhradou, že mají-li některé knížecí či vévodské rody nárok na vyšší čestný predikát (týkalo se v první řadě mediatizovaných, tedy dříve panujících říšských knížecích rodů a jejich práva být oslovováni Jasnost), má jim být takový predikát automaticky uznán i bez výslovného potvrzení a s povolením překládat jej do státních jazyků: nizozemštiny a francouzštiny.

Nizozemské království

Belgické království

V Belgii byly v principu všechny šlechtické tituly udělené či potvrzené v Nizozemí před vyhlášením belgické nezávislosti platné bez dalšího výslovného potvrzení. Výjimečně byl nějaký takový titul výslovně zamítnut královským výnosem. +more Totéž se týkalo i čestných oslovení, kde byl v zásadě přijat výnos z 13. února 1815. V Belgii oficiálně neexistuje vévodská hodnost mimo královskou rodinu (korunní princ bývá vévodou brabantským). Vévodský titul, nikoli hodnost, tu byla až roku 1993 přiznána hlavě rodu Arenbergů, ovšem jen jako historická připomínka. Belgická ústava navíc neumožňuje udělit knížecí titul (ale ani např. titul markýze) nikomu, kdo jej nezískal v některé monarchie ještě před vznikem nezávislé Belgie roku 1830. Tituly tak zde nejsou nikdy nově udělovány, ale jen potvrzovány (s výjimkou případu morganatické královské princezny-manželky v roce 1941, což byl však zcela specifický případ). Mimořádným privilegiem pro současné belgické knížecí rody je členství v panovnické tajné radě, tzv. Modrém salonu (Salon Bleu). Členství v této prestižní radě v současnosti (2017) náleží hlavám pouhých osmi knížecích rodů, resp. hlavám jejich v Belgii usedlých rodových větví: Arenberg, Croÿ, Looz-Corswarem, Lobkowicz, Ligne, Ursel, Merode a Riquet de Caraman.