Cesko.wiki Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství
Author
Albert Floresmístodržící, od roku 1911 kníže Rakouského císařství Knížata Rakouského císařství se dělila na knížata povýšená za doby existence tohoto císařství (viz následující seznam) a knížata „zděděná“ z předcházejícího období, většinou knížata z vůle císařů Svaté říše římské. Vedle nich žily na území císařství také knížecí rody, jejichž knížecí stav v Rakousku nebyl nikdy přiznán (např. pruští Blücherové z Wahlstattu vlastnící velkostatek Raduň nebo neapolský a italský knížecí rod Dentice di Frasso, jemuž náležel velkostatek Kravsko), ty však nebyly pro rakouskou knížecí společnost podstatné. Knížata povyšovaná v Rakousku v letech 1806-1918 jen minimálním dílem patřila ke „klasické“ zemské šlechtě a hraběcí aristokracii. Knížecí titul ve většině případů získaly mj. osoby hodné „zvláštního politického zřetele“, tedy morganatičtí potomci Habsburků nebo jiných suverénních dynastií, případně morganatičtí manželští partneři a partnerky těchto dynastií. Druhou velkou skupinu nových knížecích nobilitací pak tvořila potvrzení (tzv. konfirmace) dříve udělených knížecích titulů, většinou těch říšských a polských. Malé množství nových knížat z řad nejurozenějších a nejbohatších hrabat bylo zřejmě jistou reakcí na předchozí období, kdy, zejména v 18. století, došlo k velkému množství knížecích nobilitací. Lze tedy snad mluvit o jisté „nasycenosti“ šlechtické společnosti knížaty. Zbývalo tak jen málo rodů a osob, jejichž zásluhy, původ a majetek se panovníkovi zdály být dostatečné pro udělení knížecí důstojnosti. Rakouské knížecí nobilitace se svou nečetností podobaly nobilitacím v ostatních německých zemích s výjimkou Pruska, kde vyšší množství nových knížat, mnohdy protestantského vyznání, bylo reakcí na předchozí udílení (říšské) knížecí hodnosti Habsburky povětšinou jen svým stoupencům a katolíkům.
){kind=link}
Úvod
Snahy o jednotnou Rakouskou šlechtu
Rakouské císařství během své existence v letech 1804-1867, resp. 1918 se snažilo o vytvoření vlastní a jednotné „státní“ šlechty. +more Z předchozího období zdědilo Rakousko šlechtu Svaté říše římské, šlechtu česko-rakouských dědičných zemí (od roku 1749 byly diplomy pro tuto šlechtu vydávány ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře), šlechtu Uherského království i šlechtické společnosti řady dalších zemí a celků. Nově povyšovaní šlechtici (jak nová šlechta, tak stávající šlechtici povýšení do vyššího titulu) začali získávat jednotné rakouské šlechtické tituly po zániku Svaté říše římské v roce 1806, nikoli bezprostředně po vyhlášení Rakouského císařství v roce 1804. Nové tituly ale zpočátku nezískávala veškerá nová rakouská šlechta. Problémy s uznáním titulu se přirozeně netýkaly šlechty, která byla na území habsburské monarchie usazená již z dřívějška a patřila ke šlechtické obci rakouské, české nebo uherské. Šlechta Haličského království i šlechta česká (s výslovně českými tituly či s diplomy vydanými před rokem 1749) byla víceméně respektována v celém Rakousku, i když obdržela diplom z „národní“ dvorské kanceláře, bývalá říšská šlechta pak byla v Rakousku uznávána prakticky automaticky. Vzájemné uznávání šlechtických diplomů v rakouské a uherské polovině říše zajistily podmínky vyrovnání roku 1867. Plnému začlenění šlechty v Lombardsku-Benátsku do rakouské šlechty bránily samy rakouské úřady, vědomé si jisté nekompatibility obou urozených společenství.
| Cesta k jednotné rakouské šlechtě | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| před rokem 1749/53 | říšská šlechta (říšské jen tituly, jinak byl vždy nezbytný inkolát v některé zemi) | česká šlechta (do roku 1753, knížata do roku 1808) | rakouská šlechta (do roku 1753) | uherská šlechta | šlechta italských provincií a Rakouského Nizozemí (každá zem = vlastní stavovská obec, do roku 1805) | |
| 1749/53-1772 | česko-rakouská šlechta (poslední tituly, dokonce výslovně české, vydávány ještě krátce po roce 1811) | |||||
| 1772-1806 | haličská šlechta | |||||
| 1806-1815 | rakouská šlechta (knížecí tituly od roku 1806, ostatní až od roku 1812) | |||||
| 1815-1849 | lombardsko-benátská šlechta (do roku 1866) | |||||
| 1849-1867 | rakouská šlechta | |||||
| 1867-1918 | rakouská šlechta | uherská šlechta |
Právní postavení knížat
Oproti například Prusku, neexistoval v Rakousku prakticky doživotní knížecí titul (ad personam), což se týkalo i nižších šlechtických hodností. Doživotní tituly v Rakousku měla pouze duchovní knížata, která byla "knížaty z povolání", de facto ženy (jejich děti přebíraly manželův stav) a někdy byl ad personam udělen vévodský titul. +more Knížecí titul (Fürst) byl v Rakousku nejvyšším řádným stupněm z pěti stupňů šlechtické titulatury, což potvrdil šlechtický řád z 23. ledna 1873. V Rakousku existoval také titul vévody (Herzog), chápaný jako vyšší než knížecí, který ale nebyl samostatným stupněm šlechtické hierarchie, ale představoval jen jakési polepšení a převýšení knížecího titulu, náležející naprostou většinou jen hlavě knížecího rodu a často vázaný na držbu autonomního vévodství (např. lichtenštejnského Opavska). Jinak byli vévodové v Rakousku považováni za část knížecího stavu, což se projevovalo především tím, že vévodský titul neměnil jejich pořadí v rámci knížecích rodů. Knížata v Rakousku, tak jako v dalších zemích Evropy, si totiž nebyla vzájemně rovná. Podle císařského výnosu z 9. února 1649, který se týkal císařské Tajné rady, bylo pořadí říšských knížat dáno jen stářím jejich knížecího titulu, což pro celý dvůr potvrdil i dvorský řád z roku 1655. Vévodové slezských knížectví se ovšem řadili až za říšská knížata, pokud jimi sami nebyli. Preciznější pořadí knížat, přihlížející k jejich odlišnému politickému významu a případnému majetku v říši, bylo poprvé určeno výnosem Karla VI. z 25. března 1728. Podle něj měla knížata, která dosáhla virilního hlasu na říšském sněmu získat svou hodnost podle stáří tohoto virilního hlasu, zatímco ostatní knížata měla být řazena podle stáří knížecího titulu, přičemž i hlava knížecí rodiny s mladším titulem měla nárok jen na méně čestnou pozici než mladší a vedlejší člen jiného rodu s titulem staršího data. V Rakousku byl společenský význam knížat a jejich posloupnost u dvora určeny dekretem Ferdinanda I. z 6. září 1836 (Rangliste der vormaligen Reichs- und der erbländischen Fürstehäuser), kteréžto nařízení platilo beze změny až do zániku monarchie. Knížata byla rozdělena do tří skupin V první se řadily ty rody bývalých říšských knížat, které získaly místo a virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu (např. Schwarzenbergové, Lobkovicové či Auerspergové) a jejich pořadí bylo dáno ziskem onoho místa, nikoli vydáním knížecího diplomu. V druhé skupině se nacházela říšská knížata, která dosáhla jen kuriálního hlasu v některém z hraběcích kolegií (např. Colloredo-Mannsfeldové nebo Trauttmansdorffové). Jejich pořadí se naopak neurčovalo datem získání kuriálního hlasu, namnoze dosaženého ještě v době, kdy onen rod byl „pouze“ hraběcí, ale datem povýšení do knížecího stavu. Poslední skupinu tvořila jednak říšská knížata, která nedosáhla říšského stavovství, eventuálně o něj přišla před 6. srpnem 1806, a jednak nová knížata Rakouského císařství. I v této třetí skupině se knížecí rody řadily za sebou dle stáří knížecího titulu (např. Ligne, Kinští, Pálffyové nebo Rohanové). Dekret ovšem nezahrnoval knížata dosud panující (Lichtenštejnové, Schaumburg-Lippe), která v Rakousku měla přednost před všemi ostatními knížecími rody.
Jakákoli šlechtická nobilitace, tedy i knížecí, sestávala v 19. století ze dvou fází. +more Jednak z vlastního panovnického povýšení (Nobilitierung, Standeserhebung), které se v případě knížat dělo prakticky výhradně panovnickým nejvyšším rozhodnutím (Allerhöchste Entschließung) či nejvyšším reskriptem (Allerhöchste Handschreiben) a jednak z vydání příslušného diplomu (Fürstendiplom). Knížecí diplom byl v případě knížat někdy vydán i řadu let po panovnickém povýšení a jeho vystavení bylo závislé na uhrazení poplatku za nobilitaci. Knížata, tak jako ostatní šlechta v Rakousku, byla v případě povýšení do knížecího stavu povinná uhradit jednak kancelářský poplatek za vystavení nobilitačního (knížecího) diplomu a jednak tzv. povyšovací taxu, která v případě knížat činila 12 600 zl. v roce 1840, resp. 25 200 rakouských korun v roce 1914. Kancelářský poplatek za diplom pro knížete stál 1260 zl. v roce 1840 a 2520 rakouských korun v roce 1914. Zajímavé je, že nejen povyšovací taxa, ale i kancelářský poplatek byl odstupňován podle výše titulu, tudíž knížecí diplom byl až nepřiměřeně drahý. Kancelářskou taxu také nebylo v žádném případě možné obejít, zatímco úředně stanovená povyšovací taxa se mnohdy odpouštěla, což sice u knížat bylo méně obvyklé, přesto např. všechny tři knížecí nobilitace z roku 1911 byly zproštěny povinnosti platit tuto taxu. Tyto poplatky ale neměly nic společného s vžitou představou o „kupování“ šlechtických titulů. Žádný šlechtický titul v Rakousku nebylo možné získat bez panovníkova souhlasu a rozhodnutí. Úřední poplatky také hrály při nobilitacích roli až druhotnou, kdy šlo především o formu doložení odpovídající majetnosti nobilitované osoby a tedy i schopnosti nový vyšší titul náležitě reprezentovat.
| Hodnosti rakouské šlechty po vyrovnání a vydání šlechtického řádu v roce 1873 (titul uveden vždy v češtině, v předlitavsku též německy, v zalitavsku maďarsky a latinsky) | |
|---|---|
| 20px Předlitavsko | +moresvg'>20px Zalitavsko |
| vyšší šlechta | vyšší šlechta |
| 20px 20px vévoda: Herzog (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti) | 20px 20px vévoda: herceg / dux (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti) |
| 20px kníže: Fürst | 20px kníže: herceg / princeps |
| 20px hrabě: Graf | 20px hrabě: gróf / comes |
| 20px 20px svobodný pán: Freiherr (od roku 1879) | 20px 20px baron: báró / baró (od roku 1879) |
| nižší šlechta | nižší šlechta |
| 20px 20px svobodný pán: Freiherr (do roku 1879) | 20px 20px baron: báró / baró (do roku 1879) |
| 20px rytíř: Ritter (v Haliči hodnostně na úrovni prostého šlechtictví) | 20px šlechtic: žádný titul, neoficiálně apród / nobilis vir |
| 20px šlechtic: N. von . , resp. Edler (v Haliči neexistoval) | 20px šlechtic: žádný titul, neoficiálně apród / nobilis vir |
Titulární privilegia
Knížecí rody v 19. století ve střední Evropě užívaly již prakticky všeobecně čestné predikáty „Vysoce urozený“ (Hochgeboren) a „knížecí Milost“ (fürstliche Gnaden). +more Vyšší čestné predikáty a tituly mohly být uděleny panovníkem. Šlo v první řadě o predikát „Jasnost“ (Durchlaucht), který zpočátku náležel jen panujícím knížecím a vévodským rodinám a také, díky rozhodnutí sněmu Německého spolku z 16. srpna 1825, hlavám mediatizovaných knížecích rodin. Postupně byl v Rakousku tento predikát udělen i princům mediatizovaných knížecích rodin (většinou r. 1869) a také knížatům titulárním, včetně těch povýšených až v dobách Rakouského císařství. Roku 1905 pak František Josef I. udělil knížecím rodům usazeným v mocnářství právo na čestné oslovení „Jasnost“ téměř paušálně. Predikát „Výsost“ (Hoheit) byl mimořádně exklusivní a náležel obvykle vzdálenějším členům některých královských rodin a princům v některých velkovévodských domech. Od r. 1844 šlo rovněž o predikát německých panujících vévodů. Zemská šlechta a titulární vévodové jej dosáhli jen za zcela mimořádných, politicky podmíněných okolností ve velmi vzácných případech. V Rakousku šlo jen o hlavu rodu Hohenbergů, morganatických potomků následníka trůnu, Františka Ferdinanda a o katolickou větev Sasko-Kobursko-Gothajského rodu, usazenou v Rakousku.
Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství
Vysvětlivky
Primogenitura - titul dědičný vždy pro prvorozeného syna
* Pro veškeré potomky - tj. dcery mužských členů rodu dědí otcův stav a jména, jejich děti však již patří do rodu otce, nikoli matky, během 19. +more století přijali členové takových knížecích rodů titul prince, zatímco titul knížecí zůstával hlavě rodu.
* ad personam - osobní šlechtický titul, platný jen doživotně
* Ž - žijící rod
* MK - rod zasedal mezi mediatizovanými knížaty
* OK - rod zasedal mezi ostatními knížaty Pokud není uvedeno jinak, pak datum nobilitace, uvedené v seznamu, je datem vystavení knížecího diplomu, nikoli datem vydání nejvyššího rozhodnutí.
čestné predikáty náležely, není-li uvedeno jinak, vždy všem osobám rodu knížecího stavu (tj. u primogeniturního dědění jen hlavě rodu), uvedené predikáty také nikdy nenáležely osobám stavu nižšího (např. +more hraběcího). Není-li uvedeno jinak, pak se datum udělení predikátu shoduje s datem udělení knížecího titulu.
Knížecí nobilitace Rakouského císařství
Seznam nobilitací rakouských světských knížat
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul (v němčině) | Jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady (v závorce zastupovaná korunní země) | Poznámky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 30px | 1807 (8. +more června) | Fürst Bessaraba von Brancovan | kníže Emanuel Bessaraba de Brancovean | pro veškeré potomky | 1833 | ne | Potvrzení říšského knížecího titulu z 30. ledna 1695 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1807 (20. srpna) | Fürst von Hohenzollern-Hechingen | princ Bedřich František Xaver z Hohenzollern-Hechingenu a jeho strýc, princ Friedrich Anton | pro veškeré potomky | 1847 | ne | Dva generálové v rakouských službách * Až do vstupu knížectví do Rýnského spolku byli oba jako vedlejší členové rodu jen hrabaty, poté v roce 1806 přijali z rukou panujícího knížete Heřmana titul princů (Prinz), eventuálně knížat. * Titulu princ užívali s ohledem na panující hlavu rodu i v Rakousku, ačkoli zde měli nárok na knížecí titul. * Od 12. července 1806 měli v Německu nárok na predikát Durchlaucht. V Rakousku jim byl přiznáván, není ale známo, zda jim byl výslovně potvrzen. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1808 (15. září) (diplom 21. července 1810) | Fürst Saluzzo | Don Jaccopo de Saluzzo, vévoda de Corigliano, kníže de Santo Mauro | primogenturně | 1924 | ne | Se současným povýšením neknížecích členů rodu na rakouská hrabata | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 38x38pixelů | 1813 (21. ledna) | Fürst von Auersperg | princ Vincenz Karl Joseph von Auersperg | pro veškeré potomky | 1942 | MK (14. června 1907) (Čechy) | Přenesení druhého knížecího titulu Auerspergů, uděleného mladší žlebské linii rodu r. 1746 pro říši i České země. Princ Vincenc Karel pocházel ze starší, vlašimské větve rodu, jejíž říšský knížecí titul ze 17. září 1653 byl 21. prosince 1791 rozšířen na veškeré potomky. Nový kníže Vincenc takto zajistil pokračování žlebské linie. * Nejednalo se o povýšení hraběte, ale o osamostatnění osoby knížecího stavu s titulem princ (Prinz), která se takto stala knížetem (Fürst). * S predikátem Durchlaucht od 27. dubna 1869. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1813 (20. října) | Fürst von Metternich-Winnenburg | dědičný hrabě Clemens Lothar Wenzel von Metternich-Ochsenhausen, hrabě von Königswart | pro veškeré potomky | 1992 | MK (18. dubna 1861) (Čechy) | Rozšíření doposud primogeniturně drženého říšského knížecího stavu z 30. června 1803. K rozšíření došlo ještě za života prvního knížete Františka Jiřího * S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září) a s totožným predikátem pro celý rod od 27. dubna 1869. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1815 (2. srpna) | Duca di Casa-Lanza (italsky, viz poznámky) | svobodný pán Vinzenz Ferrerius von Bianchi | primogeniturně | Ž | ne | Nešlo o "skutečnou" rakouskou vévodskou nobilitaci, ale o povolení užívat v Rakousku vévodský titul, udělený téhož roku neapolským králem Ferdinandem IV. Přes svůj vévodský titul se Bianchi v Rakousku nadále řadil k svobodným pánům a jeho vévodská hodnost byla titulem zahraničním, jež směl být užíván výlučně v italštině jako jazyku udělení. * Vinzenz von Bianchi byl rakouským polním podmaršálkem, který v neapolské válce porazil Murata v bitvě u Tolentina. Neapolský vévodský titul se nevztahoval na léno, ale na mír v Casa-Lanze, který válku ukončil. * Neapolský diplom k udělenému titulu byl vydán ještě později než rakouský: 8. září 1815. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 25px | 1815 (15. listopadu) | Fürst Koháry | hrabě Ferenc Jószef Koháry de Szábrág et Szitnya | pro veškeré potomky | 1826 | ne | Sňatkem dcery prvního knížete s princem Ferdinandem Sasko-Cobursko-Gothajským roku 1831 založen rod Sachsen-Coburg-Koháry (spojení jmen bylo ovšem v Rakousku 12. prosince 1867 výslovně zakázáno). | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1817 (27. ledna) | Fürstin von Metternich-Ochsenhausen | hraběnka Pauline von Metternich, hraběnka von Königswart | ad personam | 1855 | ne | Dcera prvního knížete Franze Georga Metternicha z Ochsenhausenu a sestra knížete Klemense Metternicha | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1817 (12. července) (diplom 10. března 1818) | Fürst Soresina di Vidoni | markýz Francesco Soresina di Vidoni | primogeniturně | 1877 | ne | Lombardská zemská šlechta z okolí Cremony * Titul udělen na základě spříznění s vyhaslým rodem říšských knížat Rasini | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1817 (4. prosince)(diplom 22. července 1818) | Herzog von Reichstadt | princ Napoleon František Josef Bonaparte | pro veškeré potomky | 1832 | ne | Syn Napoleona I. a Marie Luisy Rakouské, bývalý následník trůnu Francouzského císařství * Se současným povýšením zákupského panství na české vévodství * S dědičným právem zaujímat v Rakousku druhé místo hned za císařskou rodinou * S predikáty Durchlauchtigster a Durchlaucht | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1818 (6. března) (diplom 10. září) | Fürst Erizzo | patricijové a šlechtici bratři Nicolo Andrea a Niccolo Guido Erizzové | primogeniturně (pro oba bratry) | 1847 | ne | Příslušník staletého benátského patriciátu * Pro všechny neknížecí členy rodu udělen titul rakouského hraběte * Titul vyhasl již s jeho prvními držiteli, jejichž mužští potomci své otce nepřežili | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1818 (12. července) (diplom 30. prosince 1837) | Fürst von Poniński | kníže Karl Poniński herbu Łodzia | pro celý rod, resp. pro v Rakousku usazené členy | 1920 | ne | Rakouské potvrzení polsko-litevského knížecího titulu z 19. dubna 1773 (potvrzen sejmem 26. dubna 1774) * S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26. ) 1905 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1820 (14. března) (diplom 18. března 1827) | Fürst Jabłonowski | Ludwig, kníže Jabłonów-Jablonowski | pro veškeré potomky | 1921 | ne | Potvrzení říšského knížecího titulu z 16. dubna 1743, 30. dubna 1744 a 8. srpna 1744 * S predikátem Durchlaucht v Haliči od 20. července (písemně vyhlášeno 26. ) 1905 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1822 (18. května) | Fürst zu Windisch-Graetz | hrabě Weriand zu Windisch-Graetz | pro veškeré potomky | Ž | OK (26. února 1912) (Kraňsko) | S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září) a totožným predikátem pro celý rod a právem každého člena rodiny na titul Fürst a nikoli jen Prinz od 12. ledna 1902 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1822 (18. května) | Fürst zu Windisch-Graetz | kníže Alfred zu Windisch-Graetz | pro veškeré potomky | Ž | MK (18. dubna 1861) (Čechy) | Rozšíření primogeniturního říšského knížecího titulu z 21. května 1804 * S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září) a totožným predikátem pro celý rod od 27. dubna 1869 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1822 (20. září) (diplom 30. září) | Fürst von Montléart | Jules Max Thibaut, kníže de Montléart | pro veškeré potomky | 1887 | ne | Manžel princezny Marie Kristiny Saské * Potvrzení sardinského knížecího titulu | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30px | 1822 (22. listopadu) | Fürst von Collalto e San Salvatore | hrabě Eduard (III. ) von Collalto e San Salvatore | primogeniturně | 2004 | OK (18. dubna 1861) (Morava) | S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26. ) 1905
* Po vymření rodu povolil belgický král Albert II. dne 27.
Rakouské nobilitace duchovních knížat
Knížecí nobilitace Českého království České království mělo nejen vlastní šlechtickou obec, ale také šlechtické tituly vydávané z vlastní královské pravomoci (hierarchie těchto titulů se ale od roku 1627 zcela shodovala s rakouskou a z Čech známé rozdělení na panský a rytířský stav přebrala monarchie definitivně roku 1873). Ačkoli od roku 1749 existovala Spojená česko-rakouská dvorská kancelář, která vydávala od roku 1753 tituly s platností v celých dědičných zemích, přesto si mnozí šlechtici, často právě knížata, požádali o výslovně český knížecí titul. +more Navíc v zásadě ani nebylo možno v dědičných zemích jiný, než český knížecí titul udělit. Protože Rakouské země odvozovaly svá práva z Privilegia maius a byly formálně lénem římsko-německých panovníků. Privilegium maius tak rakouským arcivévodům umožňovalo jmenovat nová hrabata, nikoli ovšem knížata. Čeští králové ale byli na říši fakticky nezávislí, i když české země do Svaté říše římské náležely. Proto bylo možné jmenovat nová knížata (jen) z pravomoci českých králů, tak, aby nebyla dotčena práva říše. Na platnost titulu v Rakousku to však nemělo žádný vliv a české tituly byly již dlouho před rokem 1804 zcela rovnoprávné s tituly Rakouských zemí a zde také plně uznávány což platilo i pro rovnoprávnost s novými tituly Rakouského císařství. Šlechta obou zemí byla navíc silně majetkově a příbuzensky provázaná a navíc vyšší šlechta ve většině případů měla svůj titul udělený i ve Svaté říši římské. V praxi tak titul udělený v rámci Českého království otevíral bez dalšího cestu do ostatních zemí monarchie. I Čechy se však staly součástí procesu vytváření jednotné rakouské šlechty a tak na počátku 19. století končí éra udílení jmenovitě českých šlechtických titulů. Proto byla první z obou větví Rohanů, která po Francouzské revoluci uprchla do Rakouska, povýšena ještě do českého knížecího stavu, ta v pořadí druhá, která získala po té první dědictví, již dosáhla povýšení na knížete rakouského.
Knížecí nobilitace Uherského království V Uherském království sice knížecí titul existoval již od středověku jako součást platné šlechtické hierarchie, nebylo ovšem běžné, aby byl udělován z pravomoci uherského krále. Přinejmenším mimo Chorvatsko (kde byl knížecí titul častější) platilo, že knížetem či spíše vojvodou byl polosuverénní panovník autonomních území, především Sedmihradského knížectví. +more Takový panovník byl v jazycích království titulován latinsky Princeps či maďarsky Fejedelem. Od počátku novověku byla řada uherských magnátů a šlechticů povýšena do knížecího stavu, ti ale drželi své tituly z rukou římských císařů nebo českých králů, později také císařů rakouských. V Uhrách byly uherské šlechtě knížecí tituly jen potvrzeny jako platné. To byl rozdíl oproti titulům baronským (Báró) a hraběcím (Gróf), které uherští panovníci udíleli od roku 1608 z této pravomoci sami. Změna nastala po rakousko-uherském vyrovnání r. 1867, kdy tituly knížat pro uherské občany začaly být udílené prostřednictvím uherských orgánů a formálně z vůle uherského krále, i když samozřejmě všechny tituly obou částí monarchie byly vzájemně uznávány. Maďarské slovo Herceg, užívané pro knížete v „moderním a západním“ smyslu, může znamenat také vévodu či prince, v kontextu následujícího seznamu jde však výlučně o knížata, a takto byly tyto tituly také překládány do jiných jazyků. Uhry, resp. s Uhrami spojené Chorvatsko ovšem jinak vévodský titul znalo (pro knížata Odescalchi a Erba-Odescalchi bylo v předchozím období zřízeno z panství Ilok a Srem Vévodství Sirmium). Uherských knížecích titulů však bylo po roce 1867 vydáno jen málo a svou skladbou se neodchylovaly od poměrů běžných v celém Rakousku. Šlo tedy převážně o „politicky motivované nobilitace“ a konfirmace starších knížecích hodností.
Knížecí nobilitace Haličsko-lodoměřského království V Haličsko-lodoměřském království nepředstavoval vznik Rakouského císařství ani pozdější zánik Svaté říše římské žádný mezník. Habsburské úřady tu šlechtický stav konfirmovaly průběžně od připojení Haliče k monarchii r. +more 1772 a součástí Svaté říše římské Halič nikdy nebyla (což se projevilo i značnou nezávislostí na poměrech říšské šlechtické obce). Proto není následující seznam omezen na léta po roce 1804 či 1806 a začíná již připojením Haliče. Haličská šlechta, nejen knížata, byla v první fázi po ověření jejího šlechtictví zapisována hromadně do zvláštních šlechtických matrik. Teprve dodatečně mohlo následovat vydání šlechtického diplomu. Rakouské úřady se snažily početnou haličskou šlechtu omezit, a pokud ta byla nemajetná a nemohla své šlechtictví doložit listinami, nebylo její šlechtictví přiznáno. To se ovšem knížat jako špičky šlechtické společnosti netýkalo a rakouské snahy se tu omezily na integraci knížat a bohatých magnátů do rakouské aristokracie. Původní polská szlachta ale nebyla rozdělena na tituly a pokud některý šlechtic, většinou bohatý magnát, nějaký titul nesl, nebyl v Polsku uznáván jako oficiální, i když právě titul knížecí byl v tomto ohledu poněkud výjimečný a velice vzácně (např. v případě Radziwillů) býval oficiálně potvrzen i v Polsku. Na rakouské administrativě spočíval tedy úkol místní šlechtu "roztřídit" podle titulů, přičemž kritériem mělo být bohatství, společenské postavení a také dřívější držba polských zemských a stavovských úřadů. Větší problém vyvolaný neznalostí poměrů se vyskytl jen zpočátku. Rakouské orgány totiž chtěly knížecí titul přiznat rodům, z nichž pocházeli polští volení králové. To se ale neukázalo příliš šťastným, neboť polští králové jen zřídka pocházeli z řad nejpřednější a nejbohatší polské šlechty. Proto se rakouské nobilitace (v tomto případě spíše renobilitace) omezily v případě knížat na potvrzení dříve udělených říšských či polských knížecích titulů. Patentem z 5. března 1817 si císař František I. vyhradil potvrzování haličských šlechtických titulů výlučně pro sebe a patent z 13. dubna téhož roku potvrdil rozdělení šlechty po rakouském vzoru na panský a rytířský stav, přičemž do panského stavu patřili vedla knížat také hrabata a svobodní páni, přesně tak, jako v Rakousku. Zvláštností haličské šlechty v rámci Rakouska bylo její osvobození od povinné vojenské služby, trvající ale jen do roku 1848.
Knížecí nobilitace Lombardsko-benátského království V Lombardsku-Benátsku, nově vytvořeném království (formální vznik 7. dubna 1815), vládla ve šlechtických otázkách velmi komplikovaná situace. +more Vzhledem k předchozí územní roztříštěnosti Itálie zde do šlechtického stavu povyšovala řada zeměpánů i republik, v tomto případě především benátská Serenissima. Italská šlechta tak měla nesjednocenou titulaturu, drobně se lišící v jednotlivých částech země. Především však byla tato šlechta velice početná a její honosné tituly, zejména v řadách vyšší šlechty, nekorespondovaly s jejím často slabým majetkovým zázemím. Rakouské úřady, přesněji dvě heraldické komise, zřízené panovnickým nejvyšším rozhodnutím 26. října 1814, se snažily, mj. i z ekonomických důvodů, počet italské šlechty omezit a zbavit ji také části jejích privilegií. Lombardsko-benátské šlechtě byla ponechána jakási autonomie v podobě zvláštních titulů, platných jen v rámci tohoto království, nikoli ze státoprávních ohledů vídeňských centrálních úřadů, ale naopak proto, že Vídeň rozhodně nepovažovala velkou část místní šlechty za rovnocennou se šlechtou rakouskou. Proto směly italské rody užívat své tituly i čestné predikáty výhradně v italské podobě, ani tak je ale nemohly užívat libovolně. Zvláště háklivé pak byly rakouské úřady na užívání predikátů Jasnost (Altezza serenissima) a Výsost (Altezza), pokud tyto nebyly potvrzeny panovnickou kanceláří. Ani v případě takového udělení v italské podobě ale nebylo dovoleno překládat takový predikát do němčiny, neboť v italské podobě nebyl německému predikátu ronoprávný. Pokud se šlechtic z Lombardska-Benátska rozhodl přesídlit do jiné země monarchie, o titul sice přijít nemusel, ovšem byl výrazně titulárně degradován. Knížata (Principe) a vévodové (Duca) se stávali jen hrabaty, markýzové (Marchese) a hrabata (Conte) prostými šlechtici a nižší šlechta jen svobodnými občany (prakticky tedy šlechtictví neztrácel pouze nositel hraběcího a vyššího titulu). V Lombardsku-Benátsku žila i šlechta zrovnoprávněná se šlechtou ve zbytku monarchie. Ta směla své tituly beze zbytku překládat do němčiny a v případě, že zůstávala u italského tvaru, mohla si psát za titul dodatek: dell´Impero Austriaco. Mnohdy šlo o rody, které již z předcházejícího období držely statky v dědičných zemích, případně o rody z již dříve habsburských zemí: Milánska a Mantovy. Milánská (lombardská) šlechta také narážela u úřadů na menší nepochopení než šlechta bývalé Benátské republiky, situaci ale v celé zemi komplikovalo uznávání titulů z napoleonského období. Žádný šlechtic, ať již s celorakouským či jen s lombardsko-benátským titulem nesměl užívat titul, který mu nebyl rakouskými úřady potvrzen. Úřady se v zemi ostatně v zásadě omezovaly na potvrzování starých titulů, a to ještě zdaleka ne ve všech případech, a novým kreacím se bránily, což bylo i v souladu s politikou císaře Františka I. Ke sjednocení místní šlechty s rakouskou mělo dojít její postupnou redukcí a dlouhodobým titulárním sbližováním. Proto bylo např. rozhodnuto, neudělovat již nové tituly vévodů, markýzů, případně vikomtů, které neměly ve zbytku monarchie ekvivalent. Jak ukazuje následující tabulka, přinejmenším v případě vévodů se postupovalo benevolentně v těch případech, kdy šlo o přenesení titulu na příbuzného v rámci rodu. Zcela zrušen byl titul patricije (Patrizio), benátský patriciát ale v některých případech obdržel náhradou vysoký šlechtický titul. V následujícím seznamu jsou pouze knížata s titulem potvrzeným v rámci Lombardsko-Benátska. Lombardsko-benátská knížata s rakouským titulem jsou uvedena v seznamu výše. Rakouského knížecího titulu se nedočkaly dokonce ani některé bývalé říšské knížecí rody.
Knížecí nobilitace po zániku Rakouska-UherskaRodina Habsburg-Lothringen přistoupila v osobě aktuální hlavy rodu po první světové válce několikrát k vydání šlechtického diplomu pro ty členy rodiny, kteří porušili rodinný status a pořídili si nelegitimní či morganatické potomky. Platnost takových titulů není z hlediska šlechtického práva nesporná ani tehdy, pokud je udílí panovník v exilu. +more Ještě méně uznávané bývají tituly od pouhých pretendentů trůnu. Habsburkové ovšem celou záležitost interpretují jako vnitřní směrnici rodu s odvoláním na rodinný status, který zánikem monarchie nepozbyl platnosti. Z tohoto důvodu lze takový titul akceptovat, pokud nobilitace zůstává omezena na okruh členů dynastie. Jediným z těchto titulů, který odpovídá knížecí hodnosti a byl udělen hlavou rodu - tehdy korunním princem Ottou, je titul princů/princezen z Altenburgu (Prinz/Prinzessin von Altenburg). Byl v rámci rodiny udělen dvakrát. Poprvé jej získal arcivévoda Klement Salvátor z toskánské větve, který se morganaticky oženil s Elisabethou, hraběnkou Rességuier de Miremont z haličského rodu s francouzskými kořeny. Formální vyloučení z rodiny a titul prince z Altenburgu obdržel Klement Salvátor 2. dubna 1931. Dolnorakouská zemská vláda tehdy souhlasila se změnou občanského příjmení Habsburg-Lothringen na Altenburg, přirozeně bez formálních znaků šlechtictví, v Rakouské republice zakázaných. Titul princezny získala i arcivévodova manželka a jejich děti. Rod je i v současnosti (2017) rodem žijícím. Od 15. prosince 1949 si na titul princ/princezna z Altenburgu mohou činit nárok potomci arcivévody Karla Albrechta (1888-1951) z těšínské linie rodu z manželství s rodilou švédskou občankou a příslušnicí drobné švédské zemské šlechty, Alicí Ankarcrona (1889-1985), ovdovělou hraběnkou Badeni, vdovou po ministru Badenim. Sám arcivévoda získal pro svou osobu titul Prinz von Habsburg-Altenburg a musel se formálně vzdát příslušnosti k rodině Habsburg-Lothringen. Princeznou z Altenburgu se kromě dětí páru stala i sama hraběnka Alice. Rod je i v současnosti (2017) rodem žijícím. Rakouská udělení predikátu JasnostRakouské císařství postupně přiznávalo knížecím rodům na svém území užívání predikátu Jasnost (Durchlaucht či Főméltósága). Kritériem byl společenský význam, postavení a urozenost rodu. +more Tak jako v jiných německých zemích se tohoto titulu dočkaly nejdříve mediatizované rody na základě rozhodnutí sněmu Německého spolku z 18. srpna 1825. Takto udělený predikát znamenal, že dotyčný kníže má nárok na toto oslovení ze strany císaře a státních úřadů v korespondenci i v rozhovoru. V praxi pak níže postavené osoby a zejména přímí podřízení oslovovali mnohdy knížete „Vaše Jasnosti“ i bez výslovného udělení této zdvořilostní formule. Seznam udělení v RakouskuSeznam nemusí být nezbytně úplný. * 1818 (22. +more července) vévoda zákupský - pro všechny potenciální potomky, uděleno spolu s vévodským titulem * 1823 (7. února) Lichtenštejnové - predikát celému rodu na základě jeho panujícího postavení * 1825 (24. září) ** Auerspergové, Colloredo-Mannsfeldové, Ditrichštejnové, Esterházyové, Khevenhüler-Metschové, Kounicové, Lobkovicové, Metternichové, Orsini-Rosenbergové, Schönburg-Waldenburgové (viz 8. listopadu t. r. ), Schönburg-Hartensteinové (viz 8. listopadu t. r. ), Schwarzenbergové, Starhembergové, Trauttmansdorffové, Windisch-Graetzové (Alfredova linie) - predikát vždy jen hlavě rodu, uděleno na základě usnesení sněmu Německého spolku z 18. srpna t. r. , rodům Colloredo-Mannsfeld, Khevenhüler-Metsch, Metternich, Orsini-Rosenberg, obě linie rodu Schönburg, Starhemberg, Trauttmansdorff a Windisch-Graetz byl ovšem predikát uznán v rozporu s rozhodnutím sněmu Německého spolku, tyto rody patřily sice k rodům mediatizovaným, avšak spolkový sněm jim (a dalším rodům) predikát Durchlaucht přiznal (též díky iniciativě císaře Františka I. ) teprve 13. února 1829 ** Windisch-Graetzové (Weriandova linie) - ačkoli rod nebyl oficiálně mediatizovaný, byl predikát přiznán jeho hlavě * 1825 (8. listopadu) - upřesněno, že rod Schönburg má dvě větve (Waldenburg a Hartenstein), přičemž hlavám obou náleží predikát Durchlaucht. Upřesnění vydáno navzdory tomu, že k oddělení hartensteinské větve došlo až vnitrorodinnou smlouvou z roku 1813, dlouho po mediatizaci rodu a Hartensteinští tak nepředstavovali samostatný, dříve panující rod. * 1825 (26. prosince) Rohanové z Guéméné - predikát přiznán celému rodu * 1827 (2. června) Salm-Reifferscheidt-Raitz - predikát hlavě rodu, rod uznán jako mediatizovaný, což sněm Německého spolku potvrdil (na rakouskou žádost) 13. února 1829 * 1830 (23. června) Rohanové z Rochefortu - predikát přiznán celému rodu * 1838 (10. srpna) - predikát udělen paušálně hlavám všech mediatizovaných rodů neusídlených v Rakousku, pokud s nimi rakouské úřady přijdou do styku či pokud se v Rakousku tato "cizí" aristokracie usídlí * 1843 (9. října) ** Schönburg-Hartensteinové - rakouské potvrzení predikátu hlavě rodu ** rody Schwarzenberg a Lobkovic toho roku neúspěšně usilovaly o získání predikátu pro hlavy své orlické, resp. mělnické sekundogenitury * 1845 (4. února) ** Salm-Salmové, Salm-Kyrburgové, Salm-Horstmar, Salm-Reifferscheidt-Krautheim - rakouské (nové) udělení predikátu hlavám těchto mediatizovaných rodů ** Salm-Reifferscheidt-Raitz - opětovné potvrzení predikátu hlavě mediatizovaného rodu * 1847 (22. února) ** Arenbergové - predikát udělen celému mediatizovanému rodu, ** Croÿ-Dülmen, Thurn-Taxisové - predikát (nově) potvrzen v Rakousku hlavě mediatizovaného rodu ** Lobkovicové (mělnická linie) - predikát udělen hlavě sekundogenitury mediatizovaného rodu ** Auerspergové, Khevenhüler-Metschové, Orsini-Rosenbergové, Schönburg-Waldenburgové, predikát opětovně potvrzen hlavám mediatizovaných rodů * 1864 (27. ledna) Teckové - potvrzení württemberského predikátu pro celý rod * 1864 (28. září) Kníže z Noerru - predikát udělen pro všechny potenciální potomky * 1868 (23. prosince) Dietrichstein-Nikolsburg - predikát udělen hlavě rodu jako dědictví po vymřelém mediatizovaném rodu Ditrichštejnů * 1869 (27. dubna) - predikát rozšířen mediatizovaným rodům usazeným (i jen částečně) v Rakousku na všechny jejich členy, pokud měl takový rod předtím udělen knížecí stav pro celou rodinu, v Rakousku-Uhersku byly alespoň částečně usazeni (mj. . ) Auerspergové, Croÿ-Dülmen (tzv. česká větev na Slabcích), Esterházyové, Fürstenbergové, Hohenlohe-Langenburg (tzv. česká větev), Hohenlohe-Waldenburg-Schillinsgfürst (dvě vedlejší větve rodu), Hohenlohe-Oehringen, Hohenlohe-Bartenstein, Lobkovicové (všechny větve rodu), Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Löwenstein-Wertheim-Rosenberg, Metternichové, Oettingen-Wallersteinové, Salm-Salmové (hlavní linie a rod Salm-Dalberg), obě linie rodu Schönburg, Schwarzenbergové (hlubocká i orlická větev), Thurn-Taxisové (hlavní i loučeňská větev) a Windisch-Graetzové (Alfredova linie) * 1877 (20. ledna) Hanavští z Hořovic - predikát udělen celému rodu * 1878 (28. února) Beaufort-Spontinové - predikát udělen hlavě rodu * 1902 (12. ledna) Windisch-Graetzové (Weriandova linie) - rozšíření na celý rod * 1905 (8. června) Hohenbergové - predikát udělen celému rodu jako morganatické větvi Habsburků * 1905 (20. července) ** Czartoryští, Erba-Odescalchi, Jabłonowští, Lubomirští (pro Rakousko i Halič), Montenuovo, Ponińští, Radziwiłłové (pro Rakousko i Halič), Sanguszkové, Sapiehové, Sułkowští (pro Rakousko i Halič) - uděleno vždy celému rodu, po tomto datu již v Rakousku nebyl žádný rod, který by měl udělen knížecí stav pro veškeré potomky a zároveň predikát Durchlaucht jen hlavě rodu ** Batthyányové, Clary-Aldringenové, Collaltové, Kinští, Paarové, Pálffyové, Porciové - uděleno pro hlavu rodu ** predikát udělen česko-rakouskému velkopřevorovi maltézských rytířů * 1911 (21. června) Festetičové de Tolna, Thun-Hohensteinové, Weikersheimové - uděleno hlavě rodu spolu s knížecím titulem * 1915 (8. února) Batthyányové - uděleno hlavě rodu spolu s knížecím titulem, přenesení knížecí hodnosti a predikátu na jinou větev rodu * 1917 (9. února) Lónyay - uděleno spolu s knížecím titulem oficiálně dědičně hlavě rodu (s děděním a potomky se ovšem vzhledem k věku manželů zřejmě nepočítalo). Seznam udělení jiných vysokých predikátů rakouským knížecím rodům1819 (3. dubna) Gonzaga di Vescovado - udělen predikát Výsost (Altezza) celé větvi rodu, v tomto případě ale hodnostně odpovídal spíše jen predikátu Jasnost a navíc jej nebylo dovoleno překládat z italštiny. * 1829 (13. května) Holstein-Gottorp - udělen predikát královská Výsost (königliche Hoheit) spolu s titulem „princ Vasa“ švédskému princi Gustavovi * 1881 (2. +more května) Sasko-Coburg-Gotha - udělen predikát Výsost (Hoheit) celému rodu, resp. celé jeho rakouské větvi. * 1909 (4. října) Hohenbergové - udělen predikát Výsost ad personam spolu s vévodským titulem kněžně Žofii z Hohenbergu * 1917 (5. října) Hohenbergové - udělen predikát Výsost spolu s vévodským titulem dědičně a primogeniturně knížatům z Hohenbergu Dědičné členství knížecích rodů v panské sněmovněMožnost stát se dědičným členem v panské sněmovně předlitavské říšské rady (zřízena r. 1861) byla mimořádně exkluzivním privilegiem, které ze všeho nejvíce záviselo na císařově přízni. +more Jednou z oficiálních podmínek pro dědičné členství byl dostatečný majetek, nikoli ovšem zřízený fideikomis, který by tento majetek „na věčné časy“ pojistil. Téměř neporušitelnou podmínkou bylo rakouské (předlitavské) občanství. Zdaleka ne všechny knížecí rody v předlitavsku se této výsady dočkaly, i když členové těch rodů, kterým se dědičného členství nedostalo, bývali mnohdy přijati za členy doživotní (doživotní členství bylo obecně mnohem častější formou panovnického vyznamenání, počet dědičných členů však začal narůstat po změně ústavy v roce 1906, které panovníkovi omezily roční počet jmenování doživotních členů). Důležité bylo, že členství v předlitavské říšské radě vylučovalo souběžné členství v uherském sněmu, resp. v případě knížat v uherské komoře magnátů (členství ale i tak bylo vázáno na dostatečný pozemkový majetek vždy v příslušné polovině monarchie). Každý do panské sněmovny povolaný velkostatkář, který vlastnil odpovídající majetek v obou polovinách říše, se proto musel rozhodnout, ve kterém z obou říšských parlamentů usedne. V předlitavské panské sněmovně zasedaly dědičně, z osob v knížecím stavu, vedle rodových knížat také všichni dospělí habsburští arcivévodové a také duchovní knížata (arcibiskup vídeňský, salcburský, gorický, pražský a olomoucký, biskupové tridentský, brixenský, seckavský, gurský, lavantský, lublaňský, vratislavský a krakovský). Z duchovních knížat nezískal dědičný hlas česko-rakouský maltézský velkopřevor, ačkoli všichni čtyři velkopřevorové v letech 1861-1918 se stali doživotními členy. Velmistr Řádu německých rytířů dědičné členství nepotřeboval, protože velmistrovství se po zániku Svaté říše římské udržovalo v rodině Habsburků, jejíž mužští členové měli členství v panské sněmovně zajištěné. Rodová knížata se dělila na knížata panující (3 rody) přičemž ne vždy byl rakouským občanem přímo panující kníže, ale mnohdy jen člen panující rodiny (výjimkou nebylo ani zastoupení rodu ve více větvích), dále mediatizovaná knížata (17, de facto jen 16 rodů, někdy ovšem zastoupených ve sněmovně více větvemi) a zbývající knížata (16, de facto jen 15 rodů s dědičným členstvím). Rod Windisch-Graetz dokonce zasedal jak mezi mediatizovanými, tak mezi titulárními knížaty. Běžné bylo také to, že, spolu s některými knížecími rody, měla dědičné členství zajištěna i hraběcí, resp. lankraběcí větev rodu (např. u Kinských, Trauttmansdorffů, Thun-Hohensteinů či Fürstenbergů). Některé rody daly přednost členství v uherské magnátské kurii (Porciové po roce 1896) jiným byl výjimečně knížecí titul soudně odebrán (Lambergové, dědici jejich fideikomisu z téhož rodu však posléze rovněž získali dědičné členství) a nebo se zasedání neúčastnily kvůli nespokojenosti s poměry v rakouském Benátsku, kde drželi část statků (Collaltové). V některých případech měl v rodech knížat nárok na souběžné členství (dědičné a doživotní) jak otec a formální hlava rodu, tak jeho prvorozený dospělý syn a faktický správce rodinných záležitostí (Rohanové, Metternichové), jindy držela knížata dědičné členství v panských sněmovnách několika německých států zároveň (Thurn-Taxisové). Seznam dědičných členů panské sněmovny z řad knížatPodtržením jsou označeny suverénní panující knížecí rody (včetně jejich nepanujících větví), standardním textem mediatizované knížecí rody (včetně sekundogenitur) a kurzívou rody titulárních knížat. U jednotlivých knížecích rodů je v závorce korunní země, kterou zastupovaly. +more Písmenem F jsou označeni držitelé fideikomisu. * 1861 (18. dubna) ** Lichtenštejnové (panující knížata lichtenštejnská) (Slezsko, F) ** Lichtenštejnové (nevládnoucí linie z Moravského Krumlova, vymřela r. 1908) (Morava, F) ** Auerspergové (vlašimská primogenitura) (Kraňsko, F) ** Colloredo-Mannsfeldové (Čechy, F) ** Fürstenbergové (česká, resp. křivoklátská sekundogenitura, r. 1948 se stala primogeniturou) (Čechy, F) ** Khevenhüller-Metschové (Čechy, F) ** Lobkovicové (roudnická primogenitura) (Čechy, F) ** Metternichové (z prvního zasedání se omluvili, dostavili se až na devatenácté v roce 1909) (Čechy, F) ** Orsini-Rosenberg (Korutany, F) ** Salm-Reifferscheidt-Raitz (Morava, nedělitelný statek) ** Schönburg-Hartensteinové (Morava) ** Schwarzenbergové (hlubocká primogenitura) (Čechy, F) ** Starhembergové (Štýrsko, F) ** Trauttmansdorffové (Čechy, F) ** Windisch-Graetzové (Alfredova linie, z prvního zasedání se omluvili, dostavili se až na třetí v letech 1864-1865) (Čechy, F) ** Clary-Aldringenové (Čechy, F) ** Collaltové (první kníže se na zasedání pro stáří a nemoc nedostavil a druhý žil v ústraní, de facto rod nebyl členem) (Morava, F) ** Kinští (Čechy, F) ** Paarové (Štýrsko, F) ** Rohanové (Rohan-Rochefort) (Čechy, F) ** Sanguszkové (z prvního zasedání se omluvili, dostavili se až 27. října 1879 do probíhajícího devatenáctého zasedání) (Halič, F) ** Sapiehové (z prvního zasedání se omluvili, dostavili se až na páté v letech 1869-1870) (Halič, F) V roce 1861 byl povolán rovněž šestaosmdesátiletý Mořic z Ditrichštejna (za Moravu, vlastník fideikomisu Rabenstein-Stübing ve Štýrsku) jako zástupce vymírající mediatizované větve Ditrichštejnů. Ten se ale pro nemoc a vysoký věk z jednání omluvil a nikdy nesložil sněmovní přísahu. Navíc Mořic po smrti synovce a 9. knížete Josefa Františka (1858), syna Mořicova bratra Františka Josefa, odmítl užívat knížecí titul, který právem zdědil, a podepisoval se až do smrti, tak jako dříve, jen jako hrabě. Pozvání do panské sněmovny (mezi titulární knížata) obdržel jako fideikomisní držitel i Gustav Jáchym, 5. kníže Lamberg (1812-1862) jako zástupce Štýrska. +more Ten se ovšem omluvil pro nemoc. Právo jeho prvorozeného syna Gustava Viléma držet fideikomis Steyr ovšem bylo zpochybňováno příbuznými jako odporující rodinnému ustanovení, neboť Gustav Jáchym uzavřel morganatický sňatek a děti z tohoto sňatku neměli právo dědit fideikomis a knížecí titul (samo rakouské právo morganatické sňatky mimo panovnickou rodinu umožňovalo, ale zároveň ctilo rodové dědické zákony). Roku 1877 mu byl fideikomis (nikoli však knížecí titul) soudně odebrán. Knížeti proto nebylo povoleno účastnit se jednání panské sněmovny a i jeho knížecí titul byl zpochybňován. Když Gustav Vilém r. 1886 zemřel byly knížecí titul i (de facto nikdy neumožněné) dědičné členství v panské sněmovně oficiálně prohlášeny za odumřelé. Zbylý majetek knížecí větve Lambergů pak přešel na hraběcí větev rodu, (tzv. linii Ottenstein-Steyr), která později sama dosáhla (v hraběcím stavu) dědičného členství. * 1862 (5. dubna) ** Thurn-Taxisové (mediatizovaná primogenitura) (Čechy, nedělitelný allod) * 1867 (1. dubna) ** Schaumburg-Lippe (nevládnoucí princové z náchodské linie) (Čechy, F) ** Beaufort-Spontinové (přijati ještě jako hrabata, knížaty a vévody dle rakouského práva až od roku 1876) (Čechy, F) ** Porciové (větev rodu vymřela r. 1875) (Korutany, F) * Týž rok (25. listopadu) ** Sachsen-Coburg und Gotha (katolická a rakouská nevládnoucí linie rodu, dědicové po rodu Koháry z této větve vzešli mj. panovníci Bulharska, Portugalska a Brazílie, zasedali jen do roku 1881, další hlavy rodu již neměly rakouské občanství) (Čechy, F) ** Lubomirští (Halič, F). * 1871 (28. ledna) ** Lichtenštejnové (nevládnoucí linie ze zámku Hollenegg v okrese Deutschlandsberg) (Štýrsko, F) * 1878 (22. +more května) ** Porciové (větev rodu vymřela r. 1896) (Korutany, F). * 1879 (20. září) ** Thun-Hohensteinové (přijati ještě jako hrabata, knížaty až od roku 1911) (Čechy, F) ** Schwarzenbergové (orlická sekundogenitura) (Čechy, F) * 1883 (15. +more prosince) ** Lobkovicové (mělnická sekundogenitura) (Čechy, F) * 1891 (13. dubna) ** Czartoryští (Halič) * 1907 (14. června) ** Auerspergové (žlebská sekundogenitura) (Čechy) ** Montenuovo (Dolní Rakousy) ** Dietrichstein-Nikolsburg (z rodu Mensdorff-Pouilly) (Morava, F) * 1909 (27. prosince) Hohenlohe-Langenburg (nevládnoucí princové z katolické sekundogenitury na Červeném Hrádku) (Čechy) * 1912 (26. února) ** Windisch-Graetzové (Weriandova linie) (Kraňsko) * 1917 (19. července) Lichtenštejnové (nevládnoucí linie na Neulengbachu) (Slezsko). OdkazyReferenceLiteraturaŽUPANIČ, Jan, STELLNER, František a FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. +more Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml. , 2001. 340 s. , [54] s. barev. obr. příl. . * ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. Vyd. 1. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. , * ŽUPANIČ, Jan, Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii, in Frederik Federmayer a kol. , Magnátské rody v našich dejinách 1526-1948, Martin, Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť, 2012, s. 113-128, [url=http://www. novanobilitas. eu/sites/default/files/slechta_a_aristokracie_v_podunajske_monarchii. pdf]dostupne online[/url] * GRITZNER, Maximilian, J. Siebmacher's grosses ung allgemeines Wappenbuch, Band 1, Abth. 3, Reihe 3, B, Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes, Paul und Raspe: Nürmberg, 1888, 60 s. textu, 153 s. obrazových příloh, s vyobrazením knížecích erbů, [url=http://gdz. sub. uni-goettingen. de/de/dms/load/toc/. PID=PPN822821745]dostupné online[/url] (německy) * BÄUERLE, Adolf, Was verdankt Oesterreich der beglückenden Regierung Sr. Majestät Kaiser Franz des Erstens. , Anton von Haykul, Wien, 1834, 510 s. , s. 321-322 (kapitola Adelsverleihungen wegen unmittelbarer besonderer Verdienste um den österreichischen Kaiserstaat/I. Fürsten), [url=https://books. google. cz/books. id=FLQAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false]dostupné online[/url] (německy) * LANJUS, Friedrich Graf, Die erbliche Reichsratswürde in Österreich, Selbstverlag: Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau, 1939, 214 s. (německy) * PROCHÁZKA, Johann F. , Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Selbstverlag, Prag, 1880, 563 s. , [url=https://archive. org/details/topografischsta00procgoog]dostupné online[/url] (německy). Související článkySeznam knížecích nobilitací v německých státech * Seznam knížat z vůle českých králů * Seznam titulárních říšských knížat * Seznam světských říšských knížat a knížectví Externí odkazy[url=https://de. wikisource. +moreorg/wiki/Gotha_(Adelskalender)]Jednotlivé ročníky Gothajského almanachu do r. 1923[/url] (německy, francouzsky) * [url=http://alex. onb. ac. at/sph. htm]Stenografické protokoly zasedání Panské sněmovny Rakouské říšské rady[/url] (německy) * [url=https://heraldik-wiki. de/wiki/%C3%96sterreichischer_Adel]Článek o rakouské šlechtické společnosti na heraldik-wiki (německy)[/url]. Kategorie:Knížata Kategorie:Rakouské císařství Kategorie:Seznamy knížecích rodů Kategorie:Rakouská šlechta |