Seznam knížat z vůle českých králů

Tato stránka obsahuje seznam knížat a knížecích rodů, které získaly svůj titul z pravomoci některého z českých králů. krnovský

Úvod

Knížecí titul byl prvním titulem vyšší šlechty, který se v Českých zemích vydělil z jednotného panského stavu. Původně náležel jen příslušníkům panujících či dříve panujících dynastií, např. +more Přemyslovcům či slezským knížatům z rodu Piastovců. Od dob Karla IV. jej získávali výjimečně také někteří přední duchovní hodnostáři království. Prvním nově povýšeným světským knížetem z pravomoci českého krále, konkrétně Jana Lucemburského, byl roku 1318 Mikuláš II. Opavský, z nelegitimní větve Přemyslovců. Jeho titul byl spojen se zřízením Opavského vévodství (knížectví) z části Moravy. Světské knížecí hodnosti v období středověku se většinou vázaly na nějaké konkrétní knížectví, nejčastěji ve Slezsku. Až do roku 1627 a do vydání Obnoveného zřízení zemského neměly stavovské orgány Českého království a jeho vedlejších zemí za povinnost přiznávat jakékoli jiné tituly než ty udělené z pravomoci českého panovníka. Po roce 1627 byly v Čechách uznávány také tituly udělené panovníky Svaté říše římské, včetně titulů knížecích. Přesto si mnoho rodů usazených v Čechách požádalo o vydání zvláštního českého titulu. V případě titulů knížecích někdy udělení hodnosti české dokonce předcházelo říšskou. Nové tituly již většinou nebyly vázány na nějaké knížectví v rámci zemí Koruny české a panství knížat v Českých zemích se svým statusem nelišila od panství ostatní členů panského stavu. Přesto i nadále existovaly nepočetné výjimky (Albrecht z Valdštejna, Eggenberkové). Zdaleka ne všechna knížata, která byla v Čechách usazená a vlastnila zde inkolát, měla také udělený český knížecí titul. Díky platnosti říšských titulů na českém území se bez výslovně českého titulu obešla. V jednotlivých zemích habsburské monarchie vydávaly šlechtické diplomy (tedy i knížecí) příslušné zemské kanceláře a obdobně říšské tituly, resp. jejich diplomy, byly expedovány z kanceláře říšské. V roce 1749 Marie Terezie nechala sloučit českou a rakouskou dvorskou kancelář a v důsledku toho začaly být udílené od roku 1753 šlechtické tituly platné jak v Českých, tak v Rakouských dědičných zemích. Knížecí titul ovšem představoval výjimku, protože jej v podstatě nebylo možné udělit z pravomoci rakouského arcivévody, který byl oficiálně rakouským leníkem a jehož práva byla vymezena privilegiem maius. To, že v raném nověku byla hodnost rakouského panovníka a římského císaře téměř vždy v jedněch rukou, na věci nic neměnilo. Navíc si řada rodů požádala o udělení výslovně českého knížecího titulu, což bylo v diplomu také zmíněno, i když titul samozřejmě platil jak v Českých, tak v Rakouských zemích. I po roce 1749/1753 tak přetrvával český knížecí titul. V dobách Marie Terezie existovala navíc zavedená praxe, podložená i právní úpravou, podle které nesměli poddaní habsburského panovníka požádat o říšský šlechtický titul, dokud neobdrželi titul stejné výše z rukou panovníka dědičných zemí a diplom z jejich spojené kanceláře. Poslední výslovně české šlechtické diplomy byly vydány počátkem 19. století, poslední knížecí diplom pak roku 1808. Od roku 1806 byla v monarchii zřízená jednotná knížecí hodnost Rakouského císařství a knížata, povýšená v průběhu 19. století, již proto obdržela rakouský knížecí titul. Nižší šlechtické hodnosti pro celé Rakouské císařství vznikly teprve v roce 1812. České království se lišilo od Svaté říše římské i od pozdějšího Rakouského císařství v tom, že Obnovená zřízení stanovovala přednost vévodů před knížaty. Tato přednost se projevovala v praxi při pořadí zemských stavů např. na zemském sněmu či soudu, v úřadech nebo při korunovacích českých králů. V oblasti titulatury ale vévodský titul stál za titulem říšského knížete (nikoli ale knížete českého), protože tituly vydané císařem jako „hlavy západního křesťanstva“ měly mnohem vyšší prestiž než tituly jakéhokoli jiného evropského vládce. Zvláštní českou přednost vévodů před knížaty ukončil s konečnou platností až dvorský řád z roku 1873, podle kterého se i na půdě Českého království řadí knížata i vévodové jen podle stáří titulu (lhostejno zda knížecího či vévodského) a podle toho, zdali někdy patřila k říšským knížatům. Přednost vévodů před knížaty, od zřízení Rakouského císařství také v Čechách již fakticky neuznávaná, tak zanikla docela.

Česká knížata a knížectví před bitvou na Bílé hoře

V raném středověku byly celé Čechy knížectvím. Knížecí titul nenáležel jen českému panovníkovi, ale také jeho příbuzným z přemyslovského rodu. +more Již tehdy došlo ke zřízení údělných knížectví na Moravě s centry v Olomouci, Brně a Znojmě. Konkrétně rozhodl poprvé o zřízení údělů kníže Břetislav a to, podle kronikáře Kosmy, na smrtelné posteli. Dokud však český panovník nezískal královskou hodnost, musel se omezit na zřizování údělných knížectví rodovým knížatům, sám povyšovat do knížecího stavu nemohl.

Zcela výjimečně se knížecí úděly nacházely i ve vlastních Čechách. Před smrtí +more'>Břetislava I. držel jeho nejstarší syn Spytihněv údělné knížectví na Žatecku, v závěru 12. století ve východních Čechách získali svůj dědičný úděl také Děpoltici, vedlejší větev Přemyslovců. Svého druhu údělem bylo krátce také Budyšínsko. Václav I. užíval za života otce Přemysla Otakara I. vedle titulu „mladší král“ rovněž titul vévoda budyšínský. Budyšínsko, s centrem na hradě v Budyšíně, se teprve v 15. století sloučilo spolu se Zhořeleckem do Hornolužického markrabství.

Roku 1318 (3. července) povýšil Jan Lucemburský +more_Opavský'>Mikuláše II. Opavského na knížete a zčásti Moravy pro něj zřídil knížectví, ačkoli Mikuláš se jako vévoda (Dux) tituloval svévolně již od počátku 80. let 13. století. Zajímavý je kolísavý titul Mikulášovy Opavské země, protože zatímco v lenní listině Jana Lucemburského se mluví jen o vévodství, pak ve zlaté bule Karla IV. z roku 1348 se hovoří o „vévodství neboli knížectví“ (Ducatum sive Principatum). Opavsko se navíc později rozdělilo na (vlastní) Opavské vévodství a na vévodství Krnovské a Hlubčické. Od 7. dubna 1348 tvořilo Opavsko přímé léno České koruny rovnocenné s Moravským markrabstvím i olomouckým biskupstvím. V jeho držení se vedle Opavských Přemyslovců vystřídali také knížata Viktorin Minstrberský, Jánoš Korvín a Zikmund Jagellonský.

Během vlády Jana Lucemburského a Karla IV. +more došlo postupně k inkorporaci Slezska do Českého státu. V rozděleném Slezsku vládla knížata z rodu Piastovců, která se stala vazaly České koruny. Piastovci o některá knížectví v průběhu času přišli a poslední piastovská větev, panující v Lehnicku, Břežsku a Volovsku vymírá po meči roku 1675. V jednotlivých slezských knížectvích se v průběhu času ujímali vlády i panovníci z dalších panujících dynastií, kteří se v jejich držbě střídali jako čeští leníci a polonezávislí panovníci. V některých případech mohli některé ze slezských knížectví držet jako osobní majetek i příbuzní aktuálního českého krále. Slezská knížectví ovládali ve středověku či raném novověku např. Gábor Bethlen (Opolsko a Ratibořsko), polští Vasovci (Opolsko a Ratibořsko), Prokop Lucemburský (Svídnicko a Javorsko), Hohenzollernové (Krnovsko, Krosensko, bez plných knížecích práv také krátce také Opolsko s Ratibořskem a rovněž s Bytomskem, které ale v té době již „pokleslo“ jen na stavovské panství), Isabela Jagellonská a Jan Zikmund Zápolský (Opolsko a Ratibořsko), Jan Olbracht (Hlohovsko), Zikmund Jagellonský (Hlohovsko, Opavsko), Opavští Přemyslovci (Ratibořsko), korunní princ Ferdinand Habsburský (Svídnicko a Javorsko), Württemberkové (Olešnicko), Jakub Ludvík Sobieski (Olavsko) či Lotrinští (Těšínsko). Tak jako v případě moravského Opavska i ve Slezsku kolísá již v dobových pramenech terminologie mezi knížectvím a vévodstvím. Nacházelo-li se slezské knížectví v přímém majetku Koruny, vždy se hovořilo o dědičném knížectví (Erbfürstentum). Až do počátku 17. století nezískal žádný slezský kníže svůj titul od českého krále, i když knížecí tituly slezských knížat byli v Českých zemích chápány jako domácí a uznávány. Jejich uznání bylo však s tou výhradou, že knížecí titul nedával svému nositeli přednost před panským stavem v Českém království - ústřední zemi korunního svazku.

V roce 1377 udělil Karel IV. svému nejmladšímu synovi Janu Zhořeleckému z pravomoci českého krále nově zřízené Zhořelecké vévodství. +more Kromě východní části pozdější Horní Lužice - vlastního Zhořelecka, zahrnovalo vévodství také úzký pruh na východě Dolní Lužice kolem Žárů a Gubína a tzv. Novou Marku ve východním Braniborsku (v okolí města Gorzów Wielkopolski). Vévodství zaniklo již s Janovou smrtí roku 1396.

První slezská knížata, která nevzešla z panující dynastie, byli synové krále Jiřího z Poděbrad. Protože se narodili ještě před královským zvolením a korunovací svého otce, nenáleželo jim privilegium příslušnosti k panujícímu rodu ani titul českých královských princů. +more Jiří z Poděbrad zajistil svým synům Viktorinovi (31. července 1459 v Brně) a Hynkovi s Jindřichem (7. prosince 1462 v Korneuburgu) titul říšských knížat z Minstrberka, který jim udělil císař Fridrich III. Císař v obou listinách povyšuje Minstrbersko na „pravé knížectví a vévodství“ a Kladsko na „pravé hrabství“. K povýšení dříve piastovského knížectví tedy došlo z rukou císaře (Minstrbersko se tak stalo jediným říšským knížectvím ve Slezsku), vlastnická práva na Minsterbersko však svým synům udělil až král Jiří listinou z 16. prosince 1465. Minstrberští Poděbradové posléze na Moravě získali vládu v Opavsku (jen zástavou v l. 1465-1485) a ve Slezsku v Olešnicku (1495-1647). Rod Poděbradů definitivně ztratil Minstrbersko roku 1569 a jako knížata/vévodové v Olešnici vymřel po meči v roce 1647, načež Olešnicko sňatkem přešlo na sekundogenituru rodu Württemberků.

Poněkud zvláštní postavení měl v Čechách v 1. polovině 16. +more století Arnošt Bavorský, nejmladší syn vévody Albrechta IV. , který jako duchovní kníže (nepatřil k duchovnímu stavu, ale stal se administrátorem v biskupstvích Pasov a Salcburk), získal v roce 1549 v zástavu Kladsko a byl mu potvrzen i titul hraběte kladského. Patřil tak v l. 1549-1560 k české stavovské obci a usiloval v zemi i o prosazení svého knížecího stavu a vévodského titulu.

Česká knížectví po bitvě na Bílé hoře

Držba takovýchto knížectví či vévodství, dávali jeho držiteli jistá svrchovaná téměř vladařská práva jako např. soudní pravomoc nad poddanými, vlastní lenní šlechtu a lenní soud, lovecké právo, školský a církevní patronát, právo potvrzovat notáře a univerzitní diplomy i právo razit vlastní mince. +more Albrecht z Valdštejna dokonce ve Frýdlantském vévodství plánoval v Jičíně založit univerzitu a Krumlovské vévodství zase mělo až do počátku 20. století vlastní ozbrojenou gardu i s dělostřelectvem, i když v pozdějším období jen se symbolickým významem. V případě vévodství byla jeho držba spojená s dědičným vévodským titulem, který však náležel vždy jen hlavě rodu, zatímco ostatní byli knížaty, princi či hrabaty. Některá knížectví či vévodství mohla být navíc výslovně spjatá s udělením českého knížecího titulu.

Čechy a Morava

Slezsko

Seznam českých knížecích rodů

Metodika výběru

V následujícím seznamu jsou uvedená knížata, která svůj titul obdržela v průběhu novověku z pravomoci českého krále a jejíž knížecí diplom byl vydán prostřednictvím české (či mimo jiné české) kanceláře. Jmenovitě jsou v seznamu zahrnuta: # Knížata, která obdržela svůj titul před rokem 1749 (sloučení dvorských kanceláří, viz úvod) z pravomoci českého krále a jejich knížecí diplom byl vydán Českou dvorskou kanceláří # Knížata, která obdržela po roce 1749 svůj diplom ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře, ale nechala si svůj titul výslovně udělit jako český. +more Takováto knížata jsou v seznamu bez ohledu na to, jestli v Českém království vlastnila statky # Knížata, která po roce 1749 obdržela svůj diplom ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře bez výslovného udělení z pravomoci českého krále, ale která v království měla statky a inkolát Seznam naopak nezahrnuje následující knížata: # Knížata, která byla v zemích Koruny české osedlá a vlastnila zemský inkolát, ale byla povýšena pouze do stavu říšských knížat (např. Lambergové či Trautsonové). # Knížata s cizími knížecími tituly, které nebyly v habsburské monarchii vůbec platné, která ale byla v Českých zemích alespoň částečně usazena a vlastnila tu statky (např. neapolská knížata Dentice di Frasso nebo pruští Blücherové z Wahlstattu) # Knížata Rakouského císařství usazená v Českých zemích (např. Collaltové).

Vysvětlivky

Primogenitura - titul dědičný vždy pro prvorozeného syna, není-li uvedeno jinak, až po smrti otce * Pro veškeré potomky - tj. dcery mužských členů rodu dědí otcův stav a jména, jejich děti však již patří do rodu otce, nikoli matky, také omezeno na potomky manželské * Ž - žijící rod * MK - rod zasedal mezi mediatizovanými knížaty * OK - rod zase mezi ostatními knížaty * Hochgeboren - Vysokorodý či Vysoce urozený * Hoch- und Wohlgeboren - Vysoce urozený či Vysoko- a Blahorodý (považováno za nižší než Hochgeboren) * Dein Lieb - "Tvoje Láska" - kurtoazní oslovení ze strany výše a stejně postavených osob, až do první třetiny 17. +more století převažovalo v české i německé komunikaci tykání * Oheim - doslova strýc sňatkem (manžel pokrevní tety, též strýc jure uxoris), panovník takto mohl zdvořile oslovovat vysokou šlechtu * Durchlaucht - Jasnost.

Seznam