Kounicové

Kounicové (též Kaunicové či Kaunitzové) byli starý česko-moravský rytířský a později panský šlechtický rod. Poprvé jsou doloženi ve 12. století. Teprve v 16. století se Kounicové zařadili mezi významné pozemkové vlastníky na jižní Moravě, v roce 1509 získali panství Slavkov u Brna, které zůstalo jejich hlavním sídlem přes 400 let. V 17. století se rod rozdělil na moravskou a českou větev, v roce 1642 byl Kounicům udělen hraběcí titul.

Z moravské větve vzešla během 17. -19. +more století v několika generacích řada významných osobností habsburské monarchie. Nejslavnějším členem rodu se stal Václav Antonín (1711-1794), který po několika zahraničních misích zastával téměř čtyřicet let důležitou funkci rakouského státního kancléře (1753-1792) a patřil k osobnostem celoevropského významu. V roce 1764 byl povýšen na knížete a dokončil přestavbu zámku ve Slavkově do podoby reprezentativní barokní rezidence. Dědictvím získali moravští Kounicové další majetek na Moravě a v západních Čechách (Jaroměřice nad Rokytnou, Bečov nad Teplou), vlastnili také statky na území říše. Moravská větev vymřela v roce 1848, její majetek jen částečně přešel na potomstvo české větve, která do té doby vlastnila statky v severních a středních Čechách. V závěru existence české větve vynikla vlastenecky založená hraběnka Eleonora Kounicová (1809-1898). Pokračovatelem vlasteneckých aktivit byl její nejmladší syn Václav z Kounic (1848-1913). Jeho mecenášské sklony připomínají v Brně názvy Kounicův palác (dnes rektorát Masarykovy univerzity) a Kounicovy koleje. Během 17. -20. století patřilo Kounicům v obou liniích také několik paláců v Praze, Brně a Vídni. Rod Kouniců vymřel v roce 1919.

Historie

Svůj původ odvozovali Kounicové od oněch šlechticů, kteří měli ve znaku leknín; podle této indicie by k rodu mohli příslušet i Heřman a Hroznata (z Kounic), kteří v první polovině 12. +more století pobývali v Jeruzalémě. Jejich potomci měli údajně založit hrad v Dolních Kounicích na Moravě. Jednu větev vytvořili Stošové z Kounic, kteří se později rozdělili na moravskou a českou linii. Druhé dali vzniknout Šiškové z Kounic, kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu. Stěžejním datem v historii Kouniců je rok 1509, kdy Oldřich z Kounic (1460-1516) zakoupil slavkovské panství včetně blízkých vesnic (Heršpice, Hodějice a Němčany). Jeho potomci byli poté roku 1532 povýšeni do panského stavu. Dalším významným představitelem rodu byl Oldřich II. z Kounic (1569-1617), který studoval v Itálii a působil jako komoří krále Matyáše Habsburského. K rodovému dědictví získal navíc Rousínov, Uherský Brod a další statky. Nechal postavit renesanční zámek ve Slavkově a stál také u vzniku slavkovské budovy radnice. Jako tolerantní protestant poskytl na slavkovském panství útočiště vyznavačům různých pronásledovaných náboženství. Oldřichovi starší synové z prvního manželství Karel (†1631) a Bedřich (†1649) stáli během stavovského povstání na straně českých stavů. Bedřich byl členem moravského zemského direktoria, které se kvůli nedostatku jiných prostor scházelo v jeho brněnském paláci. Karel a Bedřich byli po porážce povstání odsouzeni k trestu smrti, cestou milosti byli pouze vypovězeni ze země. Jejich majetek byl zkonfiskován, částečně ale zůstal zachován pro nezletilé příbuzné, kteří přestoupili na katolickou víru a byli vychováni pod patronátem kardinála Ditrichštejna.

Moravská větev

kavalírské cesty ve Francii +morejpg|thumb|right|Seznam_moravských_zemských_hejtmanů'>Moravský zemský hejtman Maxmilián Oldřich z Kounic (1679-1746) Na počátku moravské větve stál Lev Vilém z Kounic (1614-1655), nejmladší syn Oldřicha II. z jeho druhého manželství, který byl po porážce stavovského povstání vychován pod dohledem kardinála Františka z Ditrichštejna. Bylo mu vráceno zkonfiskované panství Slavkova, po smrti staršího bratra Maxmiliána v roce 1632 obhájil nárok i na Uherský Brod. Později byl povýšen do českého hraběcího stavu (1642). Svůj vzestup stvrdil sňatkem s kardinálovou neteří Marií Eleonorou z Ditrichštejna (1623-1687) a nakonec v letech 1652-1655 zastával na Moravě funkci nejvyššího sudího. Pokračovatelem moravské větve byl jediný syn Dominik Ondřej I. z Kounic (1654-1705), který zužitkoval příbuzenské vazby na rod Ditrichštejnů prosadil se jako diplomat. V roce 1683 dosáhl potvrzení hraběcího titulu pro celou říši a v roce 1687 obdržel Řád zlatého rouna (toto prestižní ocenění získali poté v několika generacích další čtyři Kounicové). Nakonec se stal říšským vicekancléřem (1696-1705). Rodový majetek na Moravě rozšířil několika nákupy (Křižanov 1685, Strážnice 1702), nejvýznamnější akvizicí byl zisk Uherského Brodu zakoupeného v roce 1689 od Serényiů. Uherský Brod až do 20. století patřil k největším velkostatkům ve vlastnictví Kouniců, hlavním sídlem ale zůstal Slavkov. Kromě toho Dominik Ondřej vlastnil palác ve Vídni (dnes Lichtenštejnský palác), který začal stavět v roce 1691, ale již o několik let později jej prodal Lichtenštejnům. Autorem projektu vídeňského paláce byl Domenico Martinelli, který byl Kounicovým osobním přítelem a vychovatelem v jeho rodině. Martinelli koncem 17. století zahájil také přestavbu slavovského zámku na honosnou barokní rezidenci, která však byla dokončena až o půlstoletí později.

Dominik Ondřej měl dva syny. Starší František Karel (1676-1717) se za odstupné 100 000 zlatých vzdal nároků na dědictví a oddal se církevní dráze, nakonec byl biskupem v Lublani (1711-1717). +more Pokračovatelem rodu byl mladší syn Maxmilián Oldřich (1679-1746), který se stejně jako otec uplatnil v diplomacii habsburské monarchie a nakonec byl dlouholetým zemským hejtmanem na Moravě (1720-1746). Byl též rytířem Řádu zlatého rouna (1744) a patřil k mecenášům umění. Ze zděděného majetku odprodal Strážnici (1716) a Křižanov (1727). Později využil finanční hotovost zděděnou po starším bratrovi k nákupu panství Luka nad Jihlavou (1736). Vedle statků na Moravě vlastnil palác v Laxenburgu, který prodal v roce 1722 Leopoldu Šlikovi. Maxmilián Oldřich pokračoval v přestavbě slavkovského zámku (o jeho dokončení se ale začal zajímat až poté, co se stal moravským zemským hejtmanem), později byl iniciátorem vzniku zámku v Lukách nad Jihlavou (1739-1746). Podle projektu již zemřelého Martinelliho nechal postavit kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě (1717-1733). Maxmiliánovou manželkou se v roce 1699 stala hraběnka Marie Františka z Rietbergu (1687-1758), která byla univerzální dědičkou říšského svobodného hrabství Rietberg ve Vestfálsku. Na základě sňatku přijal Maxmilián Oldřich v roce 1699 jméno Kaunitz-Rietberg, majetek v říši patřil jeho potomkům do 19. století.

Kníže Václav Antonín z Kounic

Nejvýznamnější osobností rodu Kouniců a přední postavou celoevropských dějin 18. století se stal kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711-1794), který se jako jediný z početného potomstva Maxmiliána Oldřicha dožil dospělého věku. +more Původně byl předurčen pro církevní dráhu, ale nakonec se stal diplomatem. Uplatnil se již v závěru války o rakouské dědictví, později proslul jako vyslanec ve Francii (1750-1753). Byl iniciátorem revoluce v mezinárodních diplomatických vztazích a prosadil alianci s Francií, která byla do té doby dlouholetým rivalem habsburské monarchie. Po návratu z Paříže byl jmenován rakouským státním kancléřem (1753) a za vlády Marie Terezie byl předním strůjcem zahraniční i domácí politiky habsburského soustátí. Podporoval tereziánské reformy a jako diplomat vyjednal sňatek Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI. Funkci státního kancléře si udržel i za Josefa II. a Leopolda II. , i když jeho vliv v té době již mírně poklesl. Již v roce 1749 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna, v roce 1764 získal říšský knížecí titul, který mu byl v roce 1776 potvrzen i pro České království. Funkci státního kancléře opustil až v roce 1792, kdy ji převzal o generaci mladší Jan Filip Cobenzl.

Jako dědic otcova majetku dokončil přestavbu zámku ve Slavkově, kde později nechal postavit také klasicistní kostel Vzkříšení Páně. Jménem svého nezletilého syna Dominika Ondřeje II. +more převzal v roce 1752 dědictví spřízněného rodu Questenbergů (Jaroměřice nad Rokytnou, Bečov nad Teplou), které také v rámci možností příležitostně spravoval a v Bečově nad Teplou dokončil stavbu barokního zámku. Z otcovského dědictví prodal v roce 1769 panství Luka nad Jihlavou. Jako významný státník sídlil převážně ve Vídni, kde od roku 1753 vlastnil palác ve čtvrti Mariahilf (prodaný později Esterházyům). Proslul také jako mecenáš věd a umění. Jako vzdělaný aristokrat pobývající řadu let v různých evropských zemích patřil také k předním osobnostem moravského osvícenství.

Potomstvo Václava Antonína a vymření moravské větve

Kníže Alois Václav z Kounic (1774-1848) jako rakouský velvyslanec ve Vatikánu (1818) Dlouholeté vlivné postavení Václava Antonína Kounice se promítlo i do kariéry jeho synů, čtyři z nich dosáhli vysokých funkcí ve státní správě, diplomacii, armádě i u dvora. +more Nejstarší syn Arnošt Kryštof (1737-1797) působil nejprve v diplomacii, později byl moravským zemským hejtmanem (1770-1772) a nakonec nejvyšším maršálkem císařského dvora (1789-1797). V roce 1795 nechal pod kaplí sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna zřídit rodovou hrobku. Jeho jediná dcera Marie Eleonora (1775-1825) se provdala za pozdějšího významného státníka a dlouholetého rakouského kancléře, knížete Klemense Václava z Metternichu.

Další syn Václava Antonína Dominik Ondřej II. +more (1740-1812) díky otcově přičinění našel uplatnění taktéž v diplomacii a v letech 1774-1779 byl velvyslancem ve Španělsku. Stejně jako starší bratr nakonec zakotvil u dvora a v letech 1807-1812 byl císařským nejvyšším štolbou. Již jako dítě zdědil v roce 1752 statky spřízněného rodu Questenbergů (Jaroměřice nad Rokytnou na Moravě a Bečov nad Teplou v západních Čechách). Na základě majestátu z roku 1761 užíval jméno Kaunitz-Rietberg-Questenberg. V Jaroměřicích pobýval každý rok několik týdnů, později po starším bratrovi zdědil navíc stěžejní rodový majetek Slavkov a Uherský Brod (1797). František Václav (1742-1825), čtvrtý syn Václava Antonína, sloužil v armádě a také v jeho rychlém služebním postupu se odrážel otcův vliv, protože již ve třiceti letech byl generálem. Svou kariéru završil za napoleonských válek v hodnosti polního zbrojmistra jako zemský velitel na Moravě (1805-1806). Nejmladší syn Václava Antonína Josef Klement (1743-1785) byl diplomatem, zastával funkce vyslance v Rusku (1777-1779) a ve Španělsku (1780-1784), kde také předčasně zemřel.

Ačkoliv měl kníže Václav Antonín početné mužské potomstvo, moravská větev nakonec vymřela již v polovině 19. století. +more Posledním potomkem byl kníže Alois Václav (1774-1848), jediný syn Dominika Ondřeje II. Také ten byl diplomatem, během napoleonských válek byl vyslancem v Kodani a Neapoli, po Vídeňském kongresu se uplatnil ještě jako velvyslanec v Madridu a Vatikánu. Od mládí vedl značně rozmařilý život, nákladná byla i diplomatická služba, takže po převzetí dědictví začal odprodávat části statků. V roce 1813 prodal za téměř půl miliónu zlatých panství Bečov nad Teplou, o rok později se zbavil části uherskobrodského panství (Nezdenice) a poté ztratil i palác ve Vídni. Zemřel v Paříži jako poslední potomek moravské větve Kouniců v listopadu 1848. O dědictví moravských statků vedly dlouholetý soudní spor Aloisovy dcery s dvěma generacemi příslušníků české větve Kouniců. Albrecht z Kounic z české větve nakonec v roce 1862 obhájil nárok na Slavkov a Uherský Brod, zatímco Jaroměřice nad Rokytnou převzaly postupně Aloisovy dcery Karolína (1801-1875), provdaná Starhembergová, a Leopoldina (1803-1888), provdaná Pálffyová. Po Leopoldině úmrtí pokračoval soudní spor o Jaroměřice mezi nárokovateli z rodiny Pálffyů a Rudolfem Kristiánem Bruntálským z Vrbna (1864-1927), který své nároky odvozoval od sňatku pradědečka Rudolfa Bruntálského z Vrbna s Marií Terezií Kounicovou. Rozhodnutím soudu převzal Rudolf Kristián z Vrbna v roce 1897 Jaroměřice nad Rokytnou a o rok později požádal o rozšířeného svého příjmení o jméno Kouniců (Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg). V této podobě užívali jméno i jeho potomci, definitivně jméno Kouniců zaniklo vymřením Bruntálských z Vrbna v roce 1976.

Česká větev

Českou větev založil Rudolf z Kounic (1617-1664), syn Bedřicha z Kounic a synovec Lva Viléma. Spolu s ním vyrůstal ve Slavkově a byl vychován pod dohledem kardinála Ditrichštejna. +more V roce 1642 obdržel hraběcí titul a v roce 1645 se oženil s outsiderkou české šlechtické společnosti, Marií Alžbětou z Valdštejna (1625-1662), jedinou dcerou zavražděného Albrechta z Valdštejna. Ta byla po matce dědičkou panství Nový zámek a Česká Lípa, jediných statků zachráněných z obrovského Valdštejnova majetku propadlého v roce 1634 konfiskaci. Rudolf v roce 1649 koupil panství Velké Meziříčí, kde se chtěl usadit, ale hlavním rodovým sídlem se stal Nový zámek. Rudolf nakonec v letech 1659-1664 zastával funkci nejvyššího lovčího Českého království. Po Rudolfově smrti zdědili jeho majetek tři nezletilí synové Arnošt František (1646-1680), Ferdinand Ignác (1655-1687) a Jan Vilém (1656-1721). Z nich Ferdinand Ignác prodal v roce 1676 Velké Meziříčí a o rok později koupil Osov na Berounsku.

Po předčasném úmrtí starších bezdětných bratrů převzal všechen majetek české větve nejmladší Jan Vilém (1656-1721). Ten upravoval novozámeckou rezidenci, na svých panstvích zaváděl ovocnářství a chmelařství, zakládal nové hospodářské dvory a ovčíny. +more Současně se potýkal s tíživou finanční situací a zvýšený útlak poddaných vyústil v selské bouře v roce 1680, kdy byl Arnošt František v podstatě jako rukojmí na svém sídle uvězněn. Jan Vilém v roce 1700 koupil panství Houska a poté prodal Osov, protože ale noví majitelé Valdštejnové nesplatili předepsanou sumu, osovské panství se vrátilo Kounicům. Ze synů Jana Viléma mladší Jan Adolf (1695-1771) nechal v letech 1728-1737 postavit zámek v Osově a v roce 1751 přikoupil ještě panství Březno u Mladé Boleslavi, kde nechal opravit vyhořelý zámek. V roce 1762 koupil palác v Praze, který nechal přestavět jeho syn a dědic Michael Josef (1745-1820). Ten byl radou apelačního soudu a k rozšíření majetku přispěl drobnými akvizicemi. Z další generace proslul Vincenc Karel (1774-1829), c. k. tajný rada a komoří, který byl ctitelem přírodních věd a na svých sídlech hostil slavné učence. Zasloužil se také o poslední stavební úpravy Nového zámku a drobnými stavbami doplnil zámecký park. Pro občasný pobyt rodiny nechal adaptovat také hrad Houska.

Hrabě Albrecht z Kounic (1829-1897), politik a dědic majetku vymřelé moravské větve

Vincencovým nástupcem byl nejstarší z jeho čtyř synů Michael Karel (1803-1852), c. k. +more komoří. Jeho manželkou byla Eleonora, rozená Voračická z Paběnic (1809-1898), která patřila v 19. století k významným osobnostem českých emancipačních snah, a to jak v politické rovině, tak i v podpoře feministického hnutí. Michael Karel se po roce 1848 pustil do vleklého soudního sporu o majetek vymřelé moravské větve. Vycházel z rodinné smlouvy z 18. století, která stanovila, že v případě vymření jedné větve přejde majetek na druhou. Dcery posledního knížete z moravské větve Aloise Václava se ale nechtěly vzdát svých nároků a došlo k soudnímu sporu, který trval čtrnáct let. Až v roce 1862 převzal Michaelův syn Albrecht (1829-1897) moravské velkostatky Slavkov a Uherský Brod. Díky vlastnictví statků v Čechách a na Moravě byl postupně poslancem českého i moravského zemského sněmu, jako držitel fideikomisu byl již od roku 1861 zároveň členem rakouské Panské sněmovny. Rodový majetek rozšířil v roce 1861 přikoupením paláce na Novém Městě v Praze, označovaném dnes jako Kounický palác. Albrecht z Kounic měl dva syny, kteří však zemřeli předčasně, dědicem majetku na Moravě se stal nejmladší bratr Václav. Statky v Čechách (Nový zámek, Houska) zdědila Albrechtova dcera Marie (1855-1918), provdaná za prince Egona Hohenlohe. Ta v roce 1904 požádala pro své syny o rozšíření příjmení do podoby Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst-Kaunitz, tato aliance však zanikla již v první generaci potomstva.

Nejvýznamnější osobností české větve se stal nejmladší syn Michaela Karla a Eleonory, rozené Voračické, Václav Robert (1848-1913). Vlivem matky byl Václav vychován v ryze českém duchu a později patřil k předním osobnostem politického a společenského života Českého království přelomu 19. +more a 20. století. Své postavení v české společnosti stvrdil Václav sňatkem s herečkou Josefínou Čermákovou, která byla švagrovou Antonína Dvořáka. Antonín Dvořák později často pobýval na Václavově venkovském sídle ve Vysoké u Příbrami. V roce 1897 zdědil Václav po bratru Albrechtovi statky na Moravě, kde se také usadil a nakonec zemřel v Uherském Brodě. Brněnským studentům věnoval v roce 1908 svůj palác v Brně (dnes sídlo rektorátu Masarykovy univerzity), založil také nadaci pro výstavbu kolejí, které vznikly až později za první republiky (Kounicovy koleje). Václavovým nástupcem na moravských velkostatcích byl bratr Eugen (1841-1919), který zemřel bez potomostva ve Vídni 8. září 1919 jako poslední potomek rodu Kouniců. Na velkostatky Slavkov a Uherský Brod poté vznesli nárok Pálffyové, kteří tak učinili již předtím v případě Jaroměřic nad Rokytnou. Statek Prakšice u Uherského Brodu zdědila Josefína, rozená Horová (1881-1961), druhá manželka Václava z Kounic a vlastnila jej až do roku 1948.

Galerie

Soubor:Kounický palác, Praha 02. JPG|Kounický palác v Praze, dnes sídlo velvyslanectví Srbska Soubor:Praha-Nové Město Kounický palác 1. +morejpg|Kounický palác v Panské ulici na Novém Městě v Praze Soubor:Rektorát (Fotoarchiv RMU). jpg|Rektorát Masarykovy univerzity v Brně, bývalý Kounicův palác Soubor:Kounicův dům v ČL. JPG|Kounicův dům v České Lípě Soubor:Uherský Brod, zámek (1). jpg|Zámek Uherský Brod Soubor:Uherský Brod, zámek (3). jpg|Erb Kouniců na východním průčelí zámku v Uherském Brodě Soubor:Jaroměřice zámek 5. jpg|Zámek Jaroměřice nad Rokytnou, majetek Kouniců v letech 1752-1848 Soubor:Zámek v Bečově nad Teplou. jpg|Zámek Bečov nad Teplou, majetek Kouniců 1752-1813 Soubor:Osov - zámek (1). JPG|Zámek Osov, sídlo české větve Kouniců 1677-1804 Soubor:Slavkov u Brna, hrobka Kouniců. jpg|Kaple sv. Jana Křtitele s rodovou hrobkou ve Slavkově u Brna.

Osobnosti

Oldřich II. z Kounic (1569-1617), královský komorník, stavebník zámku ve Slavkově * Lev Vilém hrabě z Kounic (1614-1655), nejvyšší sudí na Moravě 1652-1655 * Rudolf z Kounic (1617-1664), nejvyšší lovčí Českého království 1659-1664 * Dominik Ondřej hrabě z Kounic (1654-1705), diplomat, říšský vicekancléř 1696-1705 * Jan Vilém hrabě z Kounic (1656-1721), majitel panství Česká Lípa a Nový zámek * František Karel hrabě z Kounic (1676-1717), císařský vyslanec ve Vatikánu 1705-1706, biskup v Lublani 1711-1717 * Maxmilián Oldřich hrabě z Kounic-Rietbergu (1679-1746), diplomat, moravský zemský hejtman 1720-1746 * Jan Adolf hrabě z Kounic (1696-1771), hejtman berounského a litoměřického kraje * Václav Antonín kníže z Kounic-Rietbergu (1711-1794), diplomat, státník, dvorský a státní kancléř 1753-1792, 1764 povýšen na knížete * Arnošt Kryštof kníže z Kounic-Rietbergu (1737-1797), diplomat, moravský zemský hejtman 1770-1772, nejvyšší dvorský maršálek 1789-1797 * +more_z_Kounic'>Dominik Ondřej II. kníže z Kounic-Rietbergu (1739-1812), diplomat, nejvyšší štolba císařského dvora 1807-1812 * František Václav hrabě z Kounic-Rietbergu (1742-1825), c. k. polní zbrojmistr, zemský velitel v Haliči a na Moravě * Josef Klement hrabě z Kounic-Rietbergu (1743-1785), diplomat, vyslanec v Rusku a velvyslanec ve Španělsku * Alois Václav kníže z Kounic-Rietbergu (1774-1848), diplomat, poslední potomek moravské větve Kouniců * Eleonora Kounicová (1809-1898), česká vlastenka a mecenáška, osobnost národního obrození * Albrecht Vincenc hrabě z Kounic (1829-1897), poslanec moravského zemského sněmu, člen rakouské panské sněmovny * Václav hrabě z Kounic (1848-1913), mecenáš, poslanec českého zemského sněmu a říšské rady.

Majetek rodu v Čechách a na Moravě

Bečov nad Teplou (1752-1813) * Březno (1751-1918) * Česká Lípa (1654-1924) * Houska (1700-1897) * Jaroměřice nad Rokytnou (1752-1888) * Javorná (1752-1813) * Křižanov (1685-1727) * Luka nad Jihlavou (1737-1769) * Nový Zámek (1654-1936) * Osov (1677-1804) * Slavkov u Brna (1509-1919) * Strážnice (1702-1716) * Uherský Brod (1611-1919) * Velké Meziříčí (1649-1676)

Jméno

Stejně jako mnohé ostatní české šlechtické rody byli i Kounicové v německých společenských kruzích známí pod fonetickým přepisem svého jména. České jméno „Kounic“ bylo v těchto kruzích psáno jako „Kaunitz“ a odpovídajícím způsobem vyslovováno. +more (Podobně jako se jméno Lobkovicové psalo jako „Lobkowitz“ nebo z původního „Vchynský“ vzniklo jméno „Kinský“ apod. ). Po získání vestfálského hrabství Rietberg se Kounicové psali „z Kounic a Rietbergu“ (von Kaunitz-Rietberg).

Erb

Kounickém paláci v Praze

V původním znaku nosili dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli a modré růže na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Po povýšení do hraběcího a knížecího stavu do erbu přidali další znaky získaných lén.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

Ottův slovník naučný díl 14. ; Praha, 1899 (reprint 1998); s. +more 1001-1002 ISBN 80-7185-200-7 * PILÁTOVÁ, Jana: Kounicové a sňatková politika v raném novověku (magisterská diplomová práce), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2016; 89 s. [url=https://is. muni. cz/th/q392m/Kounicove_a_snatkova_politika. pdf]dostupné online[/url].

Související články

Seznam českých šlechtických rodů

Externí odkazy

[url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kaunitz4.html]Rodokmen moravské větve Kouniců[/url] * [url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kaunitz3.html]Rodokmen české větve Kouniců[/url]

Kategorie:Mediatizované rody Kategorie:České šlechtické rody Kategorie:Moravské šlechtické rody