Brněnský pochod smrti

Brněnský pochod smrti je vžité označení nejen pro vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30.-31. května 1945, ale i pro jejich následné osudy. V české společnosti přetrvávají názory, že pochod v podstatě až na vypuklou epidemii v pohořelickém táboře neznamenal pro německé seniory a matky s dětmi žádné nebezpečí. Spory se vedou nejen kolem počtu vyhnaných, o průběhu celé akce a odpovědnosti figurujících institucí a jejich představitelů, ale také o počty obětí. K vysídlení brněnských žen, dětí a starých osob došlo na základě usnesení Zemského národního výboru z 29. května 1945.

Samotné vyhnání proběhlo ve velmi krátké době. Po soustředění německých obyvatel na třinácti místech Brna započal o desáté hodině večerní pochod k rakouské státní hranici z klášterní zahrady na Mendlově náměstí a v podstatě v době, kdy první vysídlenci dorazili do Rajhradu, tak o šesté hodině ranní se na pochod z Brna vydávala poslední kolona. +more Pro německé starce, ženy a děti se nepočítalo s vodou, s odpovídajícím přístřeším pro odpočinek, lékařským dozorem, natož s jídlem. V každém případě se dnes už historici shodují, že se jednalo o živelnou a nepromyšlenou akci, která stála mnoho životů. Což také dokazují návraty účastníků pochodu zpátky do Brna. Ještě 31. května se z Pohořelic vracely české ženy ze smíšeného manželství, židé a antifašisti. Třetího června pak táboroví dozorci poslali další dva a půl tisíce lidí a patnáctého června další dva tisíce. Pamětníci udávají, že docházelo k úmrtím z důvodu "vyčerpání, kvůli šířícím se nemocem a krutému zacházení ze strany dozorců".

Obětem brněnského pochodu smrti je věnován památník nedaleko Pohořelic v místě hromadného hrobu s nápisem: „Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. +more Je zde pohřbeno 890 obětí. Vzpomínáme. “, památník v zahradě augustiánského opatství u zdi pivovaru, bronzová deska „Brünner Totentanz” podle návrhu brněnského rodáka Ernesta Lindenthala či pamětní deska na hoře Wetzstein u Lehestenu v Durynském lese. V úterý 19. května 2015 odhlasovali zastupitelé města Brna v rámci 70. výročí od skončení 2. světové války „Deklaraci smíření a společné budoucnosti”.

Situace po osvobození Brna

Brno si i po válce udrželo postavení druhého největšího města Československé republiky a obnovením zemského zřízení se znovu stalo hlavním městem země Moravskoslezské. Brno mělo také postavení statutárního města, přičemž Velké Brno bylo samostatným politickým okresem. +more Rudé armády na Křenové ulici, 26. duben 1945 Nová radnice v Brně.

Dne 26. dubna 1945 osvobodila město vojska druhého ukrajinského frontu Rudé armády a první rumunské armády. +more Hned 27. dubna 1945 převzal řízení města úřad Národního výboru zemského hlavního města Brna, který se usídlil v budově Nové radnice na Dominikánském náměstí. V městských částech se postupně ustanovilo deset Místních národních výborů. O rozjezd Národního výboru pro Velké Brno se aktivně zasazovali především komunisté, kteří se „netajili svou snahou o získání vedoucí úlohy” a získali také dvanáct mandátů. Zatímco sociální demokraté a národní socialisté dostali po šesti, lidovci po čtyřech a nestraníci po dvou mandátech. Takové rozložení politických stran bylo v rozporu s Košickým vládním programem, který udával při obsazování národních výborů rovnost politických stran. Komunisté měli podle diplomové práce Michala Škerleho tohoto nerovnoměrného zastoupení dosáhnout „mimo jiné i obelháním svých politických partnerů. ” Prvním předsedou národního výboru se stal Vladimír Matula (KSČ) a František Píšek (KSČ). Sociální demokracie vyslala Stanislava Šulce. Národní výbor pro Velké Brno zastával i postavení národního výboru pro celou Moravskoslezskou zemi.

Zasedání Národního výboru pro Velké Brno se konalo 3. května 1945. +more Na zasedání dorazil také nadporučík Bedřich Steiner a to jako zástupce československé vlády a armády. Steiner přicestoval do vlasti s československými vojenskými jednotkami z východu a v Brně představil svůj návrh ke koncentraci brněnských Němců. Generál Ludvík Svoboda (ministr národní obrany), Václav Nosek (ministr vnitra), Bohumil Laušman (ministr průmyslu), Jaroslav Stránský (ministr spravedlnosti), František Hála (ministr pošt), Bohumil Boček (náčelník Hlavního štábu ministerstva národní obrany) a Bedřich Pokorný (velitel Národní bezpečnostní stráže) se setkali se zástupci národního výboru 7. května 1945. Během jednání se zabývali otázkou Němců v Brně. Ministr Nosek se netajil s tím, že lid má tuto otázku vyřešit sám a generál Svoboda pronesl, „že vnitřní bezpečnost republiky vyžaduje, abychom se zbavili Němců a Maďarů". Oba dva pak promluvili z balkonu radnice k davu na náměstí, což v podobném duchu zopakovali ještě 9. května Nosek, Stránský, Laušman a Hála. Dne 12. května 1945 došlo ke zvolení dvanáctičlenného Zemského národního výboru v čele s předsedou Františkem Loubalem.

Po bombardování Brna ležela velká část bytového fondu v podstatě v troskách, zásobování téměř nefungovalo, zrovna tak byla přerušena i doprava. Vedle Rudé armády pobývaly v Brně také tisíce německých válečných zajatců, uprchlíků, navrácených osob z pracovního nasazení a koncentračních táborů. +more Není se tedy čemu divit, že se mezi obyvatelstvem začaly objevovat požadavky k urychlenému řešení této situace, které na konci dubna 1945 vyústily v protiněmecký odpor (zatýkání Němců a kolaborantů). Do celkově již tak napjaté atmosféry zasahovalo i politické trumfování komunistů s národními socialisty. Velitel Národní bezpečnostní stráže, kapitán Bedřich Pokorný, vydal 11. května rozkaz k zadržení všech Němců (od 12 let). Němci se měli po třech dnech vrátit do svých domovů. „Soustředěni“ byli i Němci s potvrzením vyšetřovacích komisí o jejich loajálnosti. Ještě v noci putovali jak staří lidé, tak i ženy s dětmi do různých veřejných budov po městě a muži do táborů. Po Němcích zůstalo v Brně kolem 10 000 volných bytů, které okamžitě započali Češi obsazovat. Brněnský spisovatel Vojtěch Jestřáb (vězněný odbojář) ve svých vzpomínkách vydaných pod titulem Hmatat až k nahotě uvádí:.

Historik Adrian von Arburg kvalifikuje do té doby pronesené „ústní pokyny či rady” od členů vlády jako „zřetelné výzvy k uplatnění diskriminačních opatření, a především k zahájení vysídlovacích akcí ve větším měřítku. ” Proti vládnímu návrhu Zdeňka Fierlingera z 12. +more května, který prosazoval výzvu k upuštění od násilností a „lynčů" směřovanou především obyvatelstvu a bezpečnostním složkám, se postavili komunisté Václav Nosek, Zdeněk Kopecký a národní socialista Jaroslav Stránský a vláda se nakonec rozhodla na násilnosti páchané na Němcích nereagovat. Do této situace přicestoval do Brna z exilu přes SSSR a východní část republiky 12. května Edvard Beneš. Představitelé města prezidenta přijali na radnici a shromážděný dav jej vyzval k proslovu. V několika pronesených větách se mimo jiného vyslovil také k otázce Němců na území českých zemí:.

V Praze na Staroměstském náměstí ve svém proslovu 16. května prezident své formulace ještě přiostřil a otevřeně hovořil o nutnosti „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováku vůbec provést. +more Heslem naším budiž: definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky. " Za dva dny prezident navštívil Kounicovy koleje a předsedovi komise pro vyšetřování provinilých brněnských Němců pravil: „Je vám jasno a nám všem, že likvidace Němců bude úplná. " Deníky Čin, Rovnost, Národní obroda a Slovo národa okamžitě Benešovy formulace uvedly ve svých komentářích.

Politické strany a odbory v poválečném Brně

Na konci 2. světové války utvořily politické strany Československá strana národně socialistická (ČSNS), Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana lidová (ČSL), Komunistická strana Československa (KSČ) a po Slovenském národním povstání ještě nově vzniklá Demokratická strana (DS) i Komunistická strana Slovenska (KSS) koalici Národní fronty jako uzavřený politický klub. +more Další politické strany neměly do NF přístup.

Komunistická strana Československa

Brněnský hrad a pevnost Špilberk. +more Muži se nacházeli v zajetí nebo byli umístěni v internačních táborech ve městě a okolí. Jedním z nich byla i věznice na Špilberku. Augustiniánský klášter na Starém Brně. Fórum pro česko-rakouský dialog pořádá od roku 2006 pietní pochod z areálu augustiniánského opatství, kde byli němečtí občané v noci z 30. na 31. května 1945 shromážděni, po původní trase přes Modřice, Rajhrad a Ledce ke kříži na místě hromadného hrobu obětí pohořelického sběrného tábora. Ještě před osvobozením začali jako první v Brně fungovat komunisté. Jejich řady doplnili funkcionáři vracející se z exilu a vězení. Zahajovací schůze se konala 27. dubna v bývalé Rohrerově tiskárně, kde sídlil sekretariát a komunistický deník Rovnost. Dne 30. dubna se konala první oficiální schůze Krajského výboru v Brně a 5. května první aktiv komunistů, kterého se zúčastnilo přibližně 150 členů strany. Sídlem KV KSČ Brno se stala bývalá budova Legiobanky v Běhounské ulici. Mezi nejaktivnější členy patřili Vladimír Matula, František Píšek a odborový předák Josef Kapoun. Velmi významnou postavou brněnské KSČ se stal také politický tajemník Otto Šling, který strávil válku v Anglii a 5. května 1945 byl zvolen do funkce krajského tajemníka. Členská základna KSČ se rekrutovala převážně z řad dělníků.

Československá sociální demokracie

Obnova strany započala s blížící se Rudou armádou. Dne 1. +more května proběhla přípravná schůzka, o den později svoji činnost zahájil stranický sekretariát (na adrese Kiosk 7). Dne 8. května vyšlo nejen první číslo deníku Čin - oficiálně „List české sociálně-demokratické strany pro osvobozené části Moravy, ale sešel se i místní akční výbor. AV řídil Stanislav Šulc a promluvil na něm ministr Bohumil Laušman. Sekretariát byl později přemístěn na náměstí Rudé armády čp. 72.

Československá strana národně socialistická

Za první republiky měla Československá strana národně socialistická v Brně velmi silné pozice. Prvním předsedou městské organizace se stal Gustav Loubal, významně se zapojoval i Josef Podsedník a první předseda ZNV prof. +more František Loubal. Jejich organizační struktura velmi dobře fungovala, mimo jiné i díky aktivní ženské organizaci a početnému mládežnickému hnutí. Vydávala deník Slovo národa. Silné postavení strana získávala především ve městech, kde ji podporovali vysokoškoláci, různá mládežnická hnutí nebo sportovní spolky jako třeba Sokol. Na schůzi Národního výboru pro Velké Brno 29. května, kterou vedl Josef Podsedník, výbor odsouhlasil rezoluci klubu národních socialistů. Československá strana národně socialistická ji přijala „z příkazu svého politického vedení” a zastávala radikální řešení německé otázky.

Dne 30. května oznámil předseda Zemského národního výboru František Loubal do Pohořelic, Modřic, Moravské Nové Vsi, Mušova a Mikulova, že „z rozkazu Národního výboru pro Velké Brno mají být brněnští Němci vyvedeni za hranice města, respektive státu, a že se přitom předpokládá součinnost Krajské odborové rady (tajemník Josef Kapoun), Národní bezpečnostní stráže a československého vojska…”

Československá strana lidová

Brněnská organizace lidové strany vznikla znovu 29. dubna 1945. +more Prvním předsedou byl zvolen dr. Tomášek a tajemníkem Bohumil Smutník. Mezi významné členy strany patřili: místopředseda ZNV, dr. Ondřej Horáček, místopředseda ÚNV, kaplan Petr Lekavý, předseda Zemského výboru lidové strany na Moravě, páter Karel Fanfrdla. Jejich deník vycházel pod názvem Národní obroda. Členská a voličská základna pocházela především z venkova v katolických regionech (rolníci, řemeslníci a živnostníci). Pod křídly lidovců se masově zapojovali cvičenci z Orla a nemalá část základny usilovala o spolupráci s komunisty.

Odbory

Nejvýznamnějším a nejpočetnějším odborovým hnutím bylo jednotné revoluční odborové hnutí (ROH). V květnu 1945 se v Brně konala „za účasti 320 delegátů závodních výborů z 80 brněnských kovodělných podniků” první odborářská konference. +more Postupně vznikaly i další odborové organizace. V čele krajské odborové rady (KOR) stál komunista Josef Kapoun. Odbory měli komunisté plně na své straně.

Zapojení dělníků ze zbrojního průmyslu

Brněnská Zbrojovka (Waffenwerke A. G. +more Brünn) se stala za druhé světové války součástí koncernové společnosti „Reichswerke A. G. für Waffen und Maschinenbau Hermann Göring”, byla součástí německého válečného průmyslu a pracovala na zbrojním programu. Vlastnila také podniky ve Vsetíně a v Považské Bystrici. V roce 1942 přibyl nedaleko areálu Zbrojovky v Zábrdovicích nový pobočný závod v Cejlu a v roce 1943 do kuřimské Zbrojovky přesunula výrobu hamburská společnost „Klöckner Flugmotorenbau” a do Brna-Líšně firma „Flugmotorenwerke Ostmark GmbH”. Největších výkonů dosáhla Zbrojovka v roce 1944. Dělníci vyrobili celkem 414 000 pušek typu Mauser K-98, 61 000 kulometů typu MG 34, 893 řídících přístrojů pro protiletadlové dělostřelectvo a 40 děl typu MK 303 (ráže 3 cm). V roce 1944 zde pracovalo 15 860 dělníků. Brněnská Zbrojovka plnila plán výroby zbraní ještě 10 dní před osvobozením města.

Na konci války pracovala ve válečném průmyslu v Brně i velká spousta učňů a studentů (ročníky 1924 až 1927) v rámci povolání do pracovních záloh. V září 1943 rozhodlo Říšské ministerstvo letectví o nasazení českých pracovních sil ročníku 1924 v leteckém průmyslu. +more Největší továrny leteckého průmyslu se v protektorátě nacházely právě v Brně-Líšni a v kuřimské pobočce Zbrojovky. Akci zahájilo Ministerstvo hospodářství a práce 23. srpna 1943. Po dotazníkovém šetření odjelo 31 000 mladých mužů a dívek ve zvláštních vlakových transportech mezi 18. lednem a 17. únorem 1944 na deset měsíců k přeškolení do Říše (menší skupiny odjížděly ještě v dalších měsících) a ke konci roku 1944 se vraceli zpátky, aby doplnili dosavadní počty dělníků v leteckém a zbrojním průmyslu. Pracovní úřad v Brně povolával žáky středních škol na pracovní nasazení většinou do místního zbrojního průmyslu (Zbrojovka Brno, Klöckner Werke Kuřim, Letov Olomouc). Areál Zbrojovky Brno Protiletadlový dvojkanón ze Zbrojovky Brno, vzor 53, ráže 30 mm.

Už v roce 1939 byli dělníci zvýhodněni většími příděly potravin, zrovna tak jim bylo navyšováno sociální pojištění či invalidní a starobní důchody. Za působení zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přibyly dělníkům ve zbrojním průmyslu výhody zvyšování mezd, zvýšení přídělů potravin, cigaret a alkoholu, zavedení závodních jídelen s bezlístkovým jídlem Eintopf, poukázky na pracovní boty a bezplatné zotavovací týdenní dovolené v bývalých luxusních hotelech, které byly přeměněny na dělnické zotavovny. +more Tato akce pokračovala i po atentátu na Heydricha jako „Odkaz Reinharda Heydricha“ a fungovala až do roku 1944.

Počátkem roku 1942 vznikla organizace „Radost a práce”, která dělníkům zajišťovala zdarma lístky do kina, divadla či na fotbal (FC Zbrojovka Brno) a organizovala divadelní představení přímo v továrnách. Mzdové podmínky mezi muži a ženami ve Zbrojovce byly značně rozdílné. +more V roce 1941 činila hodinová sazba pro muže 8,37 K a pro ženy 5,36 K. V roce 1943 obdržel dělník za hodinu: v muničce 6,45 K, v nářaďovně 8,37 K, ve všeobecném provozu 7,78 K a ve výrobě zbraní 7,97 K. Pracovní doba měla nejprve 47,5 hodiny týdně, po říjnu 1942 60 hodin a od května 1944 72 hodin týdně, takže průměrná týdenní mzda dělníků ve Zbrojovce se na konci války pohybovala kolem 550 K (měsíčně 2 200 K).

Po osvobození Brna se z iniciativy Revoluční skupiny Předvoj, jejíž hlavní základna se nacházela ve Zbrojovce, utvořila Národní bezpečnostní stráž (tzv. Revoluční gardy). +more Mezi tím začala fungovat v brněnské Zbrojovce i závodní rada KSČ, jejíž delegace v čele s Josefem Kapounem se 30. května 1945 obrátila na komunistického předsedu Městského národního výboru Vladimíra Matulu (předtím také na policejní ředitelství) a požadovala po něm rázné a bezkompromisní řešení otázky brněnských Němců. Zbrojovkáři Matulovi pohrozili, „že si dělníci v případě otálení mohou s vysídlením Němců poradit sami. ” Po jednání s policejním ředitelem Josefem Babákem se komunisté s dělníky dohodli, že akce započne ještě téhož večera.

Policejní ředitelství vypracovalo zvláštní vyhlášku, kterou Vladimír Matula podepsal. Josef Kapoun přislíbil doplnit mužstvo policie 3 000 ozbrojenými zaměstnanci Zbrojovky. +more Text vyhlášky byl také většinovým postavením komunistů na mimořádném zasedání národního výboru schválen. „Vyvedení německého obyvatelstva mělo proběhnout za spolupráce policie, Národní bezpečnostní stráže, asi tří tisíc dělníků Zbrojovky a vojáků Rudé armády, s jejímiž veliteli se měla věc rovněž konzultovat. ” Zde se také poprvé objevila formulace přesunu „směrem k rakouským hranicím". Zvláštní prověřovací komise pak měly určit, „co se má stát s těhotnými ženami, šestinedělkami, nemocnými a dalšími lidmi, kteří vyžadují zvláštní péči. ” Podle rozhodnutí národního výboru se měly dokonce osoby neschopné pochodu „naložit na vozidla”. Změna nastala také v pohledu na německé antifašisty. „Jejich jména měla být veřejně ohlášena a v případě, že se za ně zaručí někdo z Čechů, měli být uvolněni”.

Spisovatel Ota Filip konfrontoval v roce 1990 tři z dělníků Zbrojovky s otázkou brněnského odsunu, přičemž jeden si nemohl na brněnský pochod smrti vzpomenout, druhý popřel nehumánní zacházení a třetí připustil, že mohlo dojít k přehmatům. Kateřina Tučková, brněnská autorka románu Vyhnání Gerty Schnirch, uvádí, že dělníci „cítili potřebu ospravedlnit své skoro kolaborantské chování za války a jakýmsi gestem vydobýt zpět svou hrdost a čest”. +more Jaroslav Ostrčilík, předseda Fóra pro Česko rakouský dialog a organizátor každoročního pietního pochodu do Pohořelic, připomíná, že Klement Gottwald několikrát v rozhlase neúspěšně vyzýval zbrojováky k sabotážím a k přerušení výroby. Vzhledem k tomu, že měli po válce strach z obvinění z kolaborantství, snažili se při odsunu Němců prokázat své vlastenectví. Dále uvádí, že „právě na tyto „vlastence“ mají přeživší pochodu ty nejhorší vzpomínky”.

Vyvedení Němců z Brna a pochod do Pohořelic

Valná část Němců byla už 11. května 1945 vystěhována ze svých obydlí a následně soustředěna v různých budovách. +more Předsednictvo Zemského národního výboru v Brně se 16. května rozhodlo přijmout návrh bezpečnostního referenta Karla Smítala o zajištění „všech osob německé národnosti a národních zrádců" v „koncentračních táborech". Vzhledem k tomu, že jeden z členů ZNV upozornil na to, „že zásada odstranit ze státu všechny Němce byla jasně řečena panem prezidentem Benešem” a trval na přípravách k vystěhování Němců za hranice, poskytli předseda vlády Zdeněk Fierlinger a jeho náměstek Klement Gottwald ZNV jasné instrukce. Další den rada Zemského národního výboru v Brně schválila „Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích". Směrnice vypracoval a 20. května radě předložil bezpečnostní referent výboru Smítal spolu s velitelem Národní bezpečnostní stráže pro Moravu kapitánem Bedřichem Pokorným, členem KSČ. Na návrh Smítala předsednictvo Zemského národního výboru ještě 29. května schválilo výnos č. 78/1945.

Podle slov historika Adriana von Arburg mělo právě na podkladě ZNV výnosu zemské a místní velitelství Národní bezpečnostní stráže neprodleně zajistit „vyvedení Němců z města, jež se mělo týkat žen a dětí, chlapců mladších čtrnácti let, mužů starších šedesáti let a práce neschopných osob. Dotyční si mohli s sebou vzít jen tolik věcí, kolik sami unesli, nikoli však cennosti a vkladní knížky. +more Ostatní Němci, tj. hlavně práceschopní muži, měli být prozatím s označením „N" na oděvu, soustředěni a nasazeni na práci, později se rovněž počítalo s jejich vystěhováním z Brna. Z dosahu těchto opatření byli vyňati pouze ti příslušníci německé národnosti, o jejichž ochraně se zmiňovaly „Prozatímní všeobecné směrnice”. Téhož dne se ale předsednictvo ZNV usneslo, že nebudou nadále Němcům vystavována potvrzení o jejich loajálním chování či antifašistické činnosti.

Brno-Zábrdovice, činžovní domy na Francouzské ulici a Cejlu nedaleko Zbrojovky, 2007

Ze třinácti seřadišť se 30. května 1945 kolem desáté hodiny večer postupně utvořila několikakilometrová kolona, která se vydala přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem na Rajhrad (dnes silnice I/52) a která čítala více než dvacet tisíc víceméně žen a dětí (některé prameny uvádí 25 000 až 30 000). +more Menší skupiny Němců z vesnic jižně od Brna se do kolony připojily cestou při pochodu směrem na rakouskou hranici. Přeživší svědkové popisují pochod bez jídla, bez vody, bez lékařské péče a bez zastávek pro odpočinek jako velmi nehumánní. Koloně s armádním doprovodem velel major Vilém Pistorius, evakuační referent velitelství třetí vojenské oblasti, ostrahu prováděli dělníci ze Zbrojovky a členové „revolučních formací". O doprovodu 3 600 šestnáctiletých až dvacetiletých "týpků" ze Zbrojovky hovoří také autorka románu Vyhnání Gerty Schnirch Kateřina Tučková.

Po přenocování v rajhradské sokolovně, orlovně, hostinských sálech, v zemském sirotčinci (sloužícímu za protektorátu jako Kinderlandverschickung-Lager) či jiných prostorách jako třeba na fotbalovém hřišti dorazili vysídlenci v ranních hodinách 31. května 1945 do Pohořelic. +more Po zjištění, že se mezi vyhnaným obyvatelstvem nachází i Češi ze smíšených manželství, jejich děti, němečtí Židé a němečtí antifašisté, byla tato část vrácena zpět do Brna. Přibližně 10 000 Němců, ještě schopných pochodu, bylo hnáno dál k Mikulovu a do Rakouska. Zbytek dalšího pochodu neschopných vysídlenců zůstal v pohořelickém táboře.

Dne 30. května odjela z Brna do Prahy delegace představitelů bezpečnostních orgánů země i města. +more Jednání s ministrem Václavem Noskem a předními muži z jeho resortu proběhla v hotelu Alcron. Nosek byl na základě informací kapitána Pokorného přesvědčen, že „až do rozhodnutí vlády by se mělo s jejich odsunem do Rakouska posečkat". Dopoledne 1. června informovali B. Pokorný a K. Smítal předsedu ZNV Loubala o postoji ministra Noska, jelikož bylo jasné, že bez povolení velitelů spojeneckých armád k evakuaci za hranice asi jen ztěžka dojde, což se křížilo s plány ubytovat jednotky československé armády, repatrianty a zajatce v bytech po Němcích. Podle B. Pokorného a K. Smítala byl odsun možný jen do Německa, ale i tak jen za předpokladu, „že bude uzavřena závazná dohoda československé vlády se Spojenci o vysídlení Němců po etapách. ” Jednání se účastnili také velitel třetí vojenské oblasti generál Zdeněk Novák a velitel pátého sboru pro jihomoravský prostor, kteří od generála Ludvíka Svobody obdrželi rozkazy, „aby pod záštitou čs. armády provedli odsun Němců ihned a rázně". Pokorný se pokusil celou akci zastavit, ale když večer do Mikulova dorazil, velký počet brněnských Němců se nacházel již za hranicemi. Asi třetina jich byla ubytována v Pohořelicích, Věstonicích a Dunajovicích.

Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích

Město Pohořelice se nacházelo přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova a počet obyvatelstva v tuto dobu asi sedmkrát převyšoval původní počet obyvatel (tři tisíce před koncem války). Nejvíce Němců umístila Národní bezpečnostní stráž do barákového tábora na okraji města, který Němci postavili pro válečné zajatce, totálně nasazené zahraniční dělníky (především Poláky) a maďarské Židy, kteří byli používáni na těžké meliorační práce. +more Ostatní Němce stráž rozmístila po prázdných obilných skladech (německy ehemaligen Getreidelager), ve škole, sokolovně, selských stodolách, malý počet i u místního obyvatelstva. Nemohoucí vysídlenci zůstávající ještě na trase byli přivezeni koňskými potahy.

Sběrný tábor v Pohořelicích se vyznačoval krutými podmínkami - "chyběly postele, hygienická zařízení, léky, zásobování potravinami vázlo. Velmi rychle se zde šířila epidemie úplavice a tyfu". +more Denně umíralo v táboře 60 až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání. V pohořelickém táboře zemřelo podle českých údajů 459 brněnských Němců, 170 jich zemřelo v okolních obcích, kde byli rozmístěni kvůli nedostatku místa v táboře (celkem 629 osob). Při pochodu na rakouské území přibyli další mrtví (rakouská strana eviduje dalších 1 062 obětí). Přesné počty zemřelých Němců se u českých a německých historiků liší. České prameny udávají, že při celé vysídlovací akci z Brna mělo zemřít 1 691 osob a německá strana udává celkový počet 4 140.

Pokračování pochodu

Ráno 1. června 1945 usilovali představitelé městské správy, stanice NBS a zástupci NV města Brna o pokračování v dalším pochodu. +more Dozor zajišťovala narychlo povolávaná výcviková jednotka z 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora Viléma Pistoriuse, někdejšího legionáře. Revoluční gardy ze Zbrojovky se již večer vracely do Brna.

Správa tábora

Zemský národní výbor v Brně podřídil správu tábora zdravotnímu referátu ZNV pod přednostou MUDr. Adolfem Rozmaričovičem. +more Vrchní účetní ředitel ZNV F. Pořízek odjel v sobotu 2. června 1945 do Pohořelic zajistit lůžkové vybavení. Do Pohořelic byla povolána také skupina zaměstnanců z kuchyně v Zemské nemocnici na Pekařské ulici a z kuchyně v Zemské porodnici na Obilním trhu. Národní výbor pro Velké Brno poskytl kolem dvaceti úředníků pro táborovou správu a město Pohořelice přidělilo dvě místností ve staré poště. V čele civilní správy tábora stál brněnský městský úředník JUDr. Josef Strnad. Poté, co onemocněl úplavicí, velel táboru Karel Blažek. Vybavení tábora poskytlo jednak Zemské ústřední skladiště v Brně v Lidické ulici čp. 65, Zemská dívčí vychovatelna v Boskovicích, dále nemocnice v Ivančicích a armáda. Do okolních vesnic bylo nasměrováno 943 osob - Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice 111, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27, ale i Damnice a statek J. Kulhána v Suchohrdlích. Zde spadali Němci pod správu místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor vedl jen evidenci.

Kleinschweinbarth u hraničního přechodu Mikulov-Drasenhofen, vzpomínkové setkání německých Jihomoravanů u Südmährerkreuz +moreJPG|náhled'>Masový hrob 186 obětí Brněnského pochodu smrti v roce 1945 na hřbitově v dolnorakouské obci Drasenhofen.

Správa tábora na Mušlově

Vzhledem k tomu, že se v táboře nacházelo 5 889 osob (podle výkazu o vydávané stravě), navštívili v noci z 5. na 6. +more červen 1945 přednosta zdravotního referátu ZNV MUDr. A. Rozmarič, účetní ředitel František Pořízek, major V. Pistorius a vrchní účetní tajemník Karel Slíž bývalý Ústav pro mladistvé provinilce v Mikulově na Mušlově. Budovy měla po opuštění Rudou armádou v držení justiční správa pod JUDr. Šimáčkem. Již 8. června bylo na Mušlov převezeno z Pohořelic 1 175 Němců. Správcem tábora byl po celou dobu Karel Slíž z Brna. K Mušlovu patřily i menší tábory v okolních vesnicích (Dolní Dunajovice, Perná, Bavory, Pavlov, Novosedly, Nový Přerov, Věstonice) a v městě Mikulově. Ve dnech 9. - 11. června přibylo na Mušlov dalších 655 Němců. Poté dorazilo z Pohořelic ještě 77 osob. Do 25. června 1945 bylo na Mušlově evidováno celkem 1 807 brněnských Němců. Dne 17. srpna 1945 došlo ke zrušení tábora. Osoby s omezenou pohyblivostí byly převezeny do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou.

Návrat Němců do Brna

Staniční kniha NBS v Pohořelicích uvádí, že první návrat se uskutečnil k datu 3. června 1945 kolem 14. +more hodiny, kdy bylo odsunuto asi 2 000 optujících Němců zpět do Brna. Na 9. schůzi rady ZNV o tom také referoval předseda F. Loubal: „Asi 2 500 (Němců) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo. “ Dne 14. června bylo vypraveno dalších asi 2 000 internovaných osob. Kontrolu transportu zajišťovali příslušníci stanice NBS, ale hlavní provedení leželo na armádě. Městský velitel v Brně plk. Václav Hladúvka žádal posily od 6. dělostřeleckého pluku do prostoru Cvrčovice - Smolín, jelikož část vojáků majora Pistoriuse musela přejít 14. června do Modříc a Želešic.

Likvidace tábora v Pohořelicích

Dne 19. června 1945 přešla větší skupina brněnských německých občanů do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. +more Poté následovaly další odsuny do nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech. Většina úředníků byla povolána zpět do Brna a v Pohořelicích zůstala jen malá skupina likvidátorů. Dnem 23. června se vrátil vedoucí táborové kuchyně Václav Lidmila na pracoviště v Zemské porodnici. Likvidace nouzového ubytování nařídil MUDr. A. Rozmarič 4. července. V Pohořelicích pobývalo přesto ještě 80 Němců z Brna - 58 v improvizované nemocnici a zbytek v soukromém ubytování. Likvidační skupina oznámila písemně 7. července 1945 vojenské jednotce v Pohořelicích zánik tábora, který pak převzal tankový oddíl čs. armády.

Protesty ze zahraničí

Zmocněnec rakouské vlády V. Figdor si stěžoval hned 31. +more května u majora Pistoria a pochyboval, že se jedná u vysídlenců jen o rakouské státní příslušníky. Rakouský diplomat o celé akci informoval Američany a dal rázně najevo, že pokud akce neustanou, mohou být zrovna tak „z rakouského území vypovězeni do ČSR všichni Češi, kteří tam žili, což údajně nebylo v rozporu s míněním některých velitelů západních okupačních jednotek v Rakousku. “ Další protesty přišly i z Vídně.

Kriticky se postavilo k odsunu i brněnské velitelství Rudé armády. Major Kovtun obvinil osobně Loubala z plné zodpovědnosti a poukázal na možný negativní dopad takové akce na sovětské jednotky. +more Loubal se pak v předsednictvu ZNV hájil, že usnesení z 29. května vzešlo z iniciativy NV pro Velké Brno. Nicméně na zasedání 5. června oznámil kapitán Pokorný (velitel zemské Národní bezpečnostní stráže - SNB), že ministerstvo vnitra trvá na vysídlení Brna a to i přesto, že rakouská strana svůj slib dodrží.

Míra odpovědnosti

Stanovit míru politické odpovědnosti za smrt téměř sedmnácti set lidí je velmi těžké. Mnoho pramenů uvádí podle Adriana von Arburga rozporuplné údaje. +more Je prokazatelné, že situace v Brně sehrála rozhodující úlohu. Podle historika:.

Zpracování - památka

V Pohořelicích, na půli cesty mezi Brnem a státní hranicí do Dolního Rakouska, existuje několik masových hrobů obětí pochodu smrti. Na místě jednoho z nich se nyní nachází obrovský železný kříž s trnovou korunou jako památka na 890 obětí zemřelých ve sběrném pohořelickém táboře. +more V zahradě brněnského augustiniánského kláštera byl v roce 1995 odhalen pamětní kámen obětem brněnského pochodu smrti. Od roku 2006 se koná v den výročí pietní pochod po trase brněnského pochodu smrti.

V Rakousku je památka obětem připomínána hroby a pomníky na mnoha obecních hřbitovech ležících na trase „vysídleneckého pochodu smrti“ na rakouském území, například v obcích Drasenhofen, Poysdorf, Mistelbach, Wolkersdorf, Stammersdorf a Purkersdorf. V Německu v Durynském lese na hoře Wetzstein u Lehestenu umístili sudetští Němci v roce 2004 na fasádě napodobeniny bývalé rozhledny z Pradědu bronzovou pamětní desku obětem brněnského pochodu smrti. +more Podle grafického návrhu brněnského rodáka Ing. Ernesta Potuczka-Lindenthala (* 27. leden 1917 Brno, † 12. září 2008 Kiel-Oppendor) byla odlita také bronzová deska „Brünner Totentanz”.

Počty mrtvých

V roce 1996 vyšetřovala brněnská skupina z pověření radnice brněnský pochod smrti a vysídlení Němců z Brna. Došla k závěru, že na cestě po českém území zemřelo 170 lidí, v pohořelickém táboře 459 lidí, tedy celkem 629 lidí a poté ještě za hranicemi Rakouska dalších 1 062, dohromady tedy 1 691 Němců. +more Všichni Němci měli zemřít stářím nebo na následky úplavice či průjmu. Vzhledem k tomu, že nedošlo k násilným vraždám, případ byl odložen. Rakouská strana ve své rozsáhlé studii uvádí, že po cestách zemřelo 1 950 lidí, v pohořelickém táboře 2 000 osob a po okolních obcích 190 lidí. Dohromady pracuje tedy rakouská strana s počtem kolem 4 140 německých obětí. Zpráva uvádí také případy násilí a vražd, které česká strana popírá. České zpochybňování mrtvých během cesty do Pohořelic vyvrací ve své studii historik Tomáš Staněk. Staněk operuje s číslem 1 691 obětí na obou stranách hranice a to bezprostředně během pochodu a dodává, že číslo nemusí být přesné a konečné.

Výzva sdružení MIP a osobností brněnské radnici při 55. výročí vyhnání

V roce 2000 iniciovalo sdružení Mládež pro interkulturní porozumění (MIP) výzvu, aby "představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší brněnská politická reprezentace odpovědnost". Výzvu podpořilo 22 osobností brněnského veřejného života, autory textu byli Ondřej Liška, Martin Konečný a Mikuláš Kratochvil.

Výzva vzbudila velký ohlas v domácích i zahraničních mediích. Vedení města reagovalo odmítavě, rozhodlo však o sestavení pracovní skupiny. +more O rok později (2001) přišla s výsledkem, který podle signatářů výzvy zůstal na půl cesty. Autoři výzvy považovali toto vyjádření za neuspokojivé především proto, že otevřeně nepojmenovalo bezpráví a nereflektovalo fakt, že divoký odsun byl posvěcen a dílem organizován tehdejšími veřejnými orgány a představiteli města Brna.

Text výzvy MIP začlenila v plném znění do svého románu "Vyhnání Gerty Schnirch" spisovatelka Kateřina Tučková (1. vyd. 2008).

Klíčové pasáže výzvy MIP převzala také politická reprezentace Brna do přelomové Deklarace smíření, kterou schválilo brněnské zastupitelstvo v roce 2015. (". +moreJsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. (. ) První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi. Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před 55 lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat. ").

Deklarace smíření a společné budoucnosti

V úterý 19. května 2015 odhlasovali zastupitelé města Brna v rámci 70. +more výročí od skončení 2. světové války „Deklaraci smíření a společné budoucnosti”. Pro přijetí předložené deklarace hlasovalo 13 členů ANO, sedm zástupců KDU-ČSL, čtyři členové Strany zelených a šest zastupitelů uskupení Žít Brno. K radniční koalici se připojili také všichni čtyři členové opoziční TOP 09. ODS a ČSSD se hlasování nezúčastnily, čtyři zastupitelé KSČM byli proti. Deklaraci podpořilo 34 zastupitelů. K deklaraci vyjádřil jistou výtku zastupitel a náměstek jihomoravského kraje Stanislav Juránek (KDU-ČSL) (který pro deklaraci hlasoval), ostře proti vystoupil hejtman Michal Hašek (ČSSD). Ondřej Liška, člen Strany zelených, který je spoluautorem původního prohlášení iniciovaného sdružením Mládež pro interkulturní porozumění, deklaraci uvítal, byť čekal formulace důraznější. Obrovskou odezvu vyvolala deklarace na německé straně, kde například rakouský deník Kurier píše: „Tóny smíření z Brna lze přirovnat k senzaci“. Zrovna tak ocenil omluvu i mluvčí sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft Bernd Posselt.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

POLLACK Martin, TUČKOVÁ Kateřina, KRATOCHVÍL Jiří, FILIP Ota: Brněnský pochod smrti. Brno: Větrné mlýny, 2012. +more 108 S. [url=http://issuu. com/vetrnemlyny. cz/docs/cp_cele_pro_issuu/45. e=0]Cesty paměti[/url] * STANĚK Tomáš: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD 2005. 366 s [url=https://web. archive. org/web/20140924045037/http://www. usd. cas. cz/cs/stranky/publikace/soupis-vydanych-titulu/povalecne-excesy-v-ceskych-zemich-v-roce-1945-a-jejich-vysetrovani]Ústav pro soudobé dějiny AV ČR[/url] * KOVAŘÍK David: Brněnský pochod smrti 1945. Mýty a skutečnost, Konec soužití Čechů a Němců v Československu. Sborník k 60. výročí ukončení 2. světové války, [url=https://web. archive. org/web/20140924042612/http://www. vetrnemlyny. cz/cestypameti/cz/texty/7-David-Kovarik-Brnensky-pochod-smrti]Cesty paměti[/url] * HERTL Hanns, PILLWEIN Erich, SCHNEIDER Helmut, ZIEGLER Karl Walter: Němci ven. Die Deutschen raus. Brněnský pochod smrti 1945, Dauphin 2001, 278 s. , * DVOŘÁK Tomáš: Brno a německé obyvatelstvo v květnu roku 1945. In: Adrian von ARBURG, Tomáš DVOŘÁK, David KOVAŘÍK et. al. Německy mluvíci obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno: Matice moravská 2010, s. 89-114.

Související články

Masakry Němců na jaře a v létě 1945 * Pochod smrti

Externí odkazy

[url=https://web. archive. +moreorg/web/20070307120932/http://www. bruenn. org/cz/ende. html]Brněnský pochod smrti - konec epochy[/url] * [url=http://www. bruenn. eu/bruna/cz/index. php]BRUNA - mírová nezisková organizace s cílem dokumentovat a smiřovat[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20090220202906/http://www. ksl. wz. cz/MIP_Opet_o_Brn_nemcich. htm]Mládež pro interkulturní porozumění opět o brněnských Němcích[/url] *.

Kategorie:Vysídlení Němců z Československa Kategorie:Dějiny Brna Kategorie:Pohořelice Kategorie:Události v Brně Kategorie:Česko v roce 1945