Hebrejské písmo

vokalizovaný text (dole)

Hebrejské písmo je písmo, jímž se zaznamenává hebrejština, jidiš, ladino a dříve též například slovanský lešon Kena’an. V průběhu dějin se podoba písma proměňovala. +more V období 10. -6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo přímo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky (rovněž z fénického základu), jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, výsadní pozici si však dodnes uchoval kvadrátní typ.

Hebrejština se zapisuje zprava doleva a zpravidla jen pomocí 22 konsonantů, které tvoří abecedu (alefbejt/alefbet). Vokály (samohlásky), akcenty a případně další znaky do abecedy nepatří a používají se jen jako pomůcka k zajištění správného čtení textu, a to zejména v případě posvátných hebrejských textů (nikoli ale u textů určených k předčítání v synagoze - ty jsou v původní nevokalizované podobě) nebo slouží jako pomůcka pro děti nebo obecně pro ty, kteří se hebrejsky učí.

Historie písma

Šíloašský nápis (okolo 700 př. n. l.) v paleohebrejském písmu

Paleohebrejské písmo

Nejstarší dochované nápisy v samotném kanaánském písmu byly nalezeny u Betléma a pocházejí z +more_n. _l. '>12. století př. n. l. Spolu s ním existovalo v této době také klínopisné písmo ugaritské. To však ve 12. století v důsledku invaze tzv. mořských národů zaniklo, takže se plně prosadilo fénické písmo, založené na souhláskovém principu. Toto písmo pak přejali a upravili Řekové a od nich (přes Etrusky) Římané.

Izraelité kanaánskou abecedu používali pro zápis hebrejštiny od +more_n. _l. '>10. do 6. století př. n. l. , kdy tento jazyk představoval „lidovou řeč“. Někdy se pro označení písma, jímž se zapisovala hebrejština, používá název „paleohebrejské“ či „hebrejsko-kanaánské písmo“. Tímto typem písma jsou zaznamenány nejstarší hebrejské písemné památky pocházející z doby izraelského a judského království, jako například Gezerský kalendář (10. stol. ), ostraka ze Samaří (8. stol. ), Šíloašský nápis (okolo 700) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (okolo 600).

+more2|Zlomek_svitky_od_Mrtvého_moře'>svitků od Mrtvého moře zapsaný kvadrátním písmem S pádem izraelského (722) a judského království (586) bylo paleohebrejské písmo vytlačeno do pozadí, nezaniklo však úplně - užívalo se jako vyjádření židovské identity například na mincích z dob hasmoneovského království (142-4 př. n. l. ), první židovské války (66-74 n. l. ) či Bar Kochbova povstání (132-135). Kumránské texty dokládají také časté užívání paleohebrejského písma pro zápis posvátných textů. Přestalo se používat až v 2. století, kdy rabíni prohlásili, že je pro posvátné texty dále nepoužitelné.

Kvadrátní písmo

S rostoucím vlivem asyrské říše se prosazovala také aramejština a aramejské písmo, které se rovněž vyvinulo z kenaanského (fénického) písma. Po pádu izraelského a judského království přejali aramejštinu také Židé, kteří si aramejské písmo přizpůsobovali, až ve +more_století_př. _n. _l. '>3. století př. n. l. vytvořili židovsko-aramejské písmo. I to procházelo dalším vývojem, 1. století n. l. pak kromě kurzívy a polokurzívy existovalo tzv. „kvadrátní písmo“. Okolo roku 100 pak rabíni rozhodli, že kvadrátní forma židovsko-aramejského písma se má používat k zápisu posvátných textů.

Písma odvozená od kvadrátního stylu

Z kvadrátního písma se v průběhu dvou tisíciletí vytvořilo množství modifikací, z nichž lze uvést nejdůležitější:

Stam (hebrejsky ) je zkratkou pro (sifrej Tora, tfilin u-mezuzot, svitky Tóry, tfilin a mezuzy). Tímto typem písma jsou ručně psány svitky do těchto předmětů a také pět svátečních svitků (Rút, Kazatel, Píseň písní, Pláč Jeremjášův a Ester). +more Existuje několik variant písma stam: * Bejt Josef (podle díla Josefa Kara, užívaný především aškenázskými židy), * Arizal (podle zkratky jména Jicchaka Lurii , Aškenazi rabi Jicchak, zichrono li-vracha, používaný v některých chasidských komunitách), * Ba'al Tanja, užívaný v komunitách lubavičských chasidů, * „veliš“ (užívaný sefardskými Židy), * jemenský.

Jednotlivé varianty se od sebe v detailech liší, ale pro laika jsou rozdíly neznatelné. Charakteristickým znakem písma stam jsou tzv. +more korunky (tagin), které jsou tvořeny třemi malými písmeny zajin a píší se na všechna písmena, která v sobě zajin „obsahují“. Tyto jsou: šin, ajin, tet, nun, zajin, gimel a cade a koncové varianty od nun a cade. Další skupina písmen (bet, dalet, he a kuf) je ozdobena jednoduchým tagem. Tagin mají především význam dekorativní a homiletický, z halachického hlediska však jejich případná absence nečiní příslušný svitek neplatným.

Aškenázské písmo je jednou z variant hebrejského písma, které se vyvinuly během středověku v Evropě. Písmo je podobného charakteru jako latinská gotická minuskule, což je způsobeno používáním stejných psacích prostředků (husí brk). +more Tímto písmem je napsána nebo vysázena většina hebrejských středověkých rukopisů nebo tisků. Ze sefardského středověkého skriptu vznikla dnešní moderní hebrejská abeceda.

Komentář k Talmudu zapsaný Rašiho písmem Tzv. +more Rašiho písmo je připisováno učenci Rašimu, ačkoli ten jej nikdy nepoužíval. Jedná se o zvláštní severoafrickou kurzívní variantu hebrejského písma, která byla použita v tištěných vydáních talmudu a bible, aby se odlišil vlastní biblický nebo talmudický text od Rašiho komentáře. Rozlišení se ujalo natolik, že se písmo začalo nazývat Raši (hebrejsky ) a tradičně se v něm sází Rašiho (a nejen jeho) komentáře až dodnes.