Lenka Reinerová

Lenka Reinerová (17. května 1916 Karlín - 27. června 2008 Praha) byla česká německy píšící spisovatelka, překladatelka, novinářka. Byla poslední žijící představitelkou pražské německé literární scény.

Život

Narodila se 17. +more května 1916 v Karlíně (tehdy samostatném městě) do česko-německo-židovské rodiny. Navštěvovala Stephans-Gymnasium, tj. Německé státní reálné gymnázium ve Štěpánské ulici. V necelých šestnácti letech musela vinou špatné finanční situace rodiny ukončit studium a nastoupit do zaměstnání, a tak i přestože měla talent a zájem pokračovat později ve studiu, nemohla tak učinit. Tato i další sociální nespravedlnosti, ji přiměly ke vstupu do Komunistické strany. Tehdy pracovala tři roky jako úřednice v evidenci v kanceláři papírenské firmy Oskar Stein (spolu s Jaroslavem Foglarem). Ve stejné budově sídlilo exilové nakladatelství Malik, jeho šéfredaktorem byl Wieland Herzfelde.

V roce 1935 nechal židovský básník Rudolf Fuchs uveřejnit její první báseň v deníku Prager Tagblatt. V letech 1936-38 pracovala jako novinářka v pražské redakci emigrantského časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung (vycházel v Praze v letech 1933-1938 v němčině pro německé emigranty, kteří utekli po roce 1933 z Hitlerovy Třetí říše; šéfredaktorem byl Franz Carl Weiskopf).

Pro svůj židovský původ a politickou orientaci se nevrátila po obsazení 14. +more března 1939 do ČSR z návštěvy u přátel v Bukurešti a podařilo se jí uprchnout do Paříže, kde nejprve bydlela ve Versailles ve stejném hotelu jako Egon Erwin Kisch a jeho manželka Gisl. Dne 18. září 1939 byla spolu s dalšími více než 20 českými emigranty (mnozí z nich byli apolitičtí) zatčena u snídaně policií převlečenou do civilu a internována nejdříve v pařížském ženském vězení Petite Roquette, kde strávila 6 měsíců v samovazbě a posléze v ženském internačním táboře Rieucros v jižní Francii. Po nejprve nezdařeném pokusu přeplavit se do Mexika byla opět vězněna v uprchlických táborech francouzského kolaborantského (tzv. vichistického) režimu ve francouzské západní Africe (Qued-Zem a Sidi-el-Ajachi v dnešním Maroku, 1939-1941), ale s pomocí přátel se jí podařilo pokračovat do Mexika, kde pracovala na velvyslanectví československé exilové vlády a kde se provdala za jugoslávského lékaře MUDr. Theodora Balka (1900-1974, původním jménem Dragutin Fodor), který předtím bojoval s francouzskou interbrigádou ve španělské občanské válce a v šedesátých letech pak vedl vydávání pražského německého deníku Aufbau und Frieden.

Život po válce

Po válce se vrátila do Evropy a vzhledem k tomu, že všech jedenáct členů její rodiny zavraždili nacisté v Terezíně, v Osvětimi a Birkenau, vrátila se s manželem tam, kde byl doma on, do jugoslávského Bělehradu (1945-48). Mnozí další lékaři, kteří působili s manželem Reinerové v interbrigádách ve španělské občanské válce, zastávali v poválečné Jugoslávii vysoké funkce. +more Jeho zdravotní stav však byl natolik špatný, že ošetřující lékaři hovořili o hrozbě smrti. Reinerová pak prostřednictvím československé ambasády zařídila léčbu manžela v Československu, kde již předtím plánovala s dcerou návštěvu rodiny. Kvůli sovětsko-jugoslávské roztržce se však rodina do Jugoslávie vrátit nemohla.

V letech 1948-1951 zastávala Reinerová různé funkce ve vedení skupiny jugoslávské politické emigrace v Československu, jejímž členem byl také její manžel Teodor Balk. Zatímco Balk byl jako publicista aktivní v kampani proti Stalinem odsouzené Titově klice, působila Reinerová jako spojka mezi emigranty a sekretariátem ÚV KSČ. +more V emigrantské skupině prosazovala podle instrukcí vedoucího mezinárodního oddělení a šéfa sekretariátu ÚV KSČ Bedřicha Gemindera (v listopadu 1952 odsouzeného k trestu smrti v procesu s Protistátním spikleneckým centrem) linii československého stranického vedení směřující k pevnější kontrole a k usměrňování aktivit emigrantů. V létě 1951 ovšem byla Reinerová pod nátlakem moskevského koordinačního centra jugoslávské politické emigrace svých úkolů v této oblasti zbavena. Poté přešla na práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu.

V letech 1952-53 strávila patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v +more9Bznice_Ruzyn. C4. 9B'>Ruzyni pro podezření z trockismu, sionismu a proto, že za války v Paříži spolupracovala s Janem Švermou (v té době měla doma malou dceru). Po propuštění pracovala v Pardubicích jako prodavačka skla. Snažila se o návrat do veřejného života, např. spoluprací s československými germanisty, jako Eduard Goldstücker. Účastnila se kafkovské konference na zámku v Liblicích (1963), která byla později označena za výhybku vedoucí k pražskému jaru. V roce 1964 se dočkala rehabilitace, tehdy už byla šéfredaktorkou časopisu Im Herzen Europas (1958-1970; časopis vydáván ministerstvem zahraničních věcí, ale pro cizinu, tj. pro Německo), kde uveřejnila mj. i první německý překlad úryvků z Havlovy Zahradní slavnosti.

Její veřejné vystoupení na protestním shromáždění Svazu novinářů ve velkém sále Lucerny na podzim roku 1968, kdy přednesla projev mj. o svých dlouholetých zkušenostech ze střetů s agresivitou moci, v nichž se nedobrovolně ocitla během svého života několikrát a v různých zemích a kde apelovala na „lidskou tvář“ žurnalistů mělo na její život dopad za normalizace (prověrky, kádrování, represe). +more V roce 1970 ji postihl zákaz publikovat i pracovat v jakékoli redakci, byla opět vyhozena ze zaměstnání, směla pouze simultánně tlumočit z němčiny a naopak (1970-89), živila se také překládáním knih pod jiným jménem. Od roku 1983 jí bylo dovoleno vydávat knihy v NDR; dodnes její německy psané knihy vydává berlínské nakladatelství Aufbau.

Život po sametové revoluci

Jedná se o první nositelku Schillerova prstenu (Schiller-ring 1999), což je jedna z nejprestižnějších cen pro německy píšící autory, udělovaná ve Výmaru. Prezident Václav Havel jí v roce 2001 udělil státní vyznamenání - Medaili Za zásluhy I. +more řádu (za zásluhu o sbližování české, německé a židovské kultury). V r. 2002 se stala čestnou občankou hlavního města Prahy a v březnu 2003 byla poctěna vysokým německým vyznamenáním, Goetheho medailí. Byla iniciátorkou přípravného výboru pro založení Muzea německy psané literatury v Čechách. Lenka Reinerová přežila tři rakoviny a jejím krédem bylo: „Využít každý den života. “ Až do své smrti žila v Praze a neustále publikovala, převážně ve své mateřštině, tj. v němčině, ačkoliv stejně dobře ovládala i češtinu. Její knížky tak vycházejí v českých překladech Olgy Walló a Jany Zoubkové. Proto není oficiálně řazena do české literatury a není uvedena ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.

Všechny její prózy jsou laděné silně autobiograficky. Sama říkala, že se snažila ze svých osobních traumat vypsat. +more Povídky Reinerové zahrnují její osobní zážitky z doby, kdy byla vězněna nebo nucena žít v exilu. Její dílo v českých zemích začalo soustavně vycházet až od roku 2001 v nakladatelství Labyrint; účastnila se řady akcí veřejného života, zejména pak veřejných čtení svých textů. Zemřela 27. června 2008 doma v Praze.

Režisér Jiří Věrčák o ní natočil portrét v cyklu GEN - Galerie elity národa (2002), dále dokumentární film Nevšední život Lenky Reinerové (2001), německé televize ARD pořad Mein Prag (1998) a SAT 3 dokument s názvem Zur Person (2001). Přispívala do všech významnějších německých literárních časopisů, do MF Dnes, LN, Literárních novin atd.

Zemřela v roce 2008 a byla pohřbena na Novém židovském hřbitově v Praze.

Dílo

Grenze geschlossen, 1958 * Ein für allemal, 1962 * Der Ausflug zum Schwanensee, 1983 * Es begann in der Melantrichgasse, 1985 * Die Premiere, 1989 * Das Traumcafé einer Pragerin, 1996 * Mandelduft, 1998 * Zu Hause in Prag - manchmal auch anderswo, 2000 * Alle Farben der Sonne und der Nacht, 2005 * Närrisches Prag, 2006 * Das Geheimnis der nächsten Minuten, 2007

* Do němčiny překládala českojazyčné autory.

Česky vydané překlady její tvorby

Hranice uzavřeny, 1956 * Barva slunce a noci, 1969, náklad zabaven * Sklo a porcelán, 1991 * Kavárna nad Prahou, 2001 * Bez adresy, Neskutečně skutečné příběhy, 2001, 2006 * Všechny barvy slunce a noci, 2002 * Vůně mandlí, 2004 * Praha bláznivá, 2005 * Čekárny mého života, 2007 * Lodní lístek, 2009 * Adiós, Španělsko, 2012

Odkazy

Reference

Externí odkazy

rozhovor z cyklu České televize „Na plovárně“ - [url=http://www. ceskatelevize. +morecz/ivysilani/206522160100025-na-plovarne/]video z on-line archivu ČT[/url] * rozhovor z cyklu České televize „Krásný ztráty“ - [url=http://www. ceskatelevize. cz/ivysilani/1096002521-krasny-ztraty/204562250500032/]video z on-line archivu ČT[/url] * dokument z cyklu České televize „Moje 20. století“ - [url=http://www. ceskatelevize. cz/ivysilani/10084839378/]video z on-line archivu ČT[/url] * [url=https://dvojka. rozhlas. cz/anna-fodorova-studium-psychoterapie-mi-pomohlo-pochopit-vztahy-v-rodine-8376407]Anna Fodorová: Studium psychoterapie mi pomohlo pochopit vztahy v rodině[/url] *.

Kategorie:České spisovatelky Kategorie:Čeští překladatelé Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Německé spisovatelky Kategorie:Židovští spisovatelé Kategorie:Pražská německá literatura Kategorie:Čeští Židé Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Političtí vězni komunistického režimu v Československu Kategorie:Narození 1916 Kategorie:Úmrtí 2008 Kategorie:Ženy Kategorie:Nositelé Medaile Za zásluhy (Česko) Kategorie:Spisovatelé píšící německy Kategorie:Překladatelé do němčiny Kategorie:Překladatelé z češtiny Kategorie:Narození v Karlíně Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Narození 17. +more května Kategorie:Úmrtí 27. června Kategorie:Čestní občané hlavního města Prahy Kategorie:Pohřbení na Novém židovském hřbitově na Olšanech Kategorie:Nositelé Velkého záslužného kříže Záslužného řádu Německa.