Praindoevropský jazyk

kurganové hypotézy, přibližně 4000-1000 př. n. l. Purpurová oblast reprezentuje předpokládanou indoevropskou pravlast, červená oblast osídlenou okolo roku 2500 př. n. l., oranžová okolo roku 1000 př. n. l.

Praindoevropština, protoindoevropština či indoevropština (zkratke ide. či PIE) je lingvistická rekonstrukce společného předka indoevropských jazyků. +more Ze všech rekonstruovaných prajazyků je nejvíce prozkoumaným a pochopeným. Bádání v této oblasti počalo v 19. století a je založeno především na srovnávací metodě, protože neexistují žádné psané záznamy tohoto jazyka.

Existence jednotné indoevropštiny bývá kladena do let +more_n. _l. '>4500 př. n. l. až 2500 př. n. l. , ale různé odhady se mohou lišit o stovky let. Podle převládající kurganové hypotézy ležela indoevropská pravlast ve stepích jižního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Z rekonstrukce praindoevropštiny lze získat určitý vhled do kultury a náboženství jejích mluvčích.

Rekonstruovaná, a tedy nedoložená slova se označují hvězdičkou, například *wódr̥ „voda“ nebo *tréyes „tři“.

Název

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, německá lingvistika používá před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).

Vývoj

Samotná praindoevropština se může dělit na praindoevropštinu ranou (česká zkratka RIE) či indo-chetištinu, která označuje tento rekonstruovaný jazyk před oddělením anatolských jazyků kolem roku +more_n. _l. '>3500 př. n. l. , a na praindoevropštinu pozdní (česká zkratka PIE, anglicky Mature Indo-European MIE) Pozdní indoevropština existovala přibližně do roku 2500 př. n. l. a stala se předkem většiny indoevropských jazyků. Z té se vyvinuly hypotetické řecko-árjské jazyky zahrnující indoíránské jazyky, arménštinu, frýžštinu a řečtinu, dále pak například balto-slovanské jazyky a blízce příbuzné italické a keltské jazyky. V minulosti se však spíše předpokládalo genetické rozdělení především mezi satemovými a kentumovými jazyky, ale tyto rozdíly jsou dnes považovány za sekundární.

Vznik

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka (anatolská hypotéza, stepní hypotéza mohylové a jámové kultury). Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. +more Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l. , chetitské texty z Kaneše - dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100 % na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Podoba jazyka

Přestože nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka, vědcům se podařilo rekonstruovat přibližnou podobu jazyka pomocí komparativní metody, např. *wódr̥ > voda, *tréyes > tři (v mužském rodě), *tú > ty a další. +more Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami (např. Grimmův zákon v germánských jazycích), existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. +more Časování sloves bylo značně komplikované.

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Nostratická teorie

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holger Pedersen (1903) a kterou dále rozpracovali („rehabilitovali“) Rusové Aharon Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič-Svityč (1934-1966, v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn, předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. +more Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena, a tudíž není ani všeobecně přijímána. V české lingvistice ji přijímali např. Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, naopak „velmi zdrženlivě“ se k ní stavěl Adolf Erhart.

Příklady

Číslovky

Vzorový text

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

BIČOVSKÝ, Jan: Praindoevropština I. Mluvnice, II. +more Dodatky. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017. , * * CALLAWAY, Ewen. Steppe migration rekindles debate on language origin. Eurasian region gains ground as birthplace of Indo-European tongues. Nature [online]. 2015, vol. 518, iss. 7539. 18 February 2015 Corrected 23 February 2015 [cit. 6. 2. 2018]. ISSN 0028-0836. Dostupné z: http://www. nature. com/news/steppe-migration-rekindles-debate-on-language-origin-1. 16935.

Související články

Indoevropeistika * Indoevropské jazyky * Nostratické jazyky

Externí odkazy

[url=http://en.wiktionary.org/wiki/Appendix:List_of_Proto-Indo-European_roots]Seznam indoevropských kořenů na Wikislovníku[/url]

Kategorie:Indoevropské jazyky Kategorie:Prajazyky