Jaroslav Kamper

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Pamětní deska v pražské Nerudově ul. Jaroslav Karel Kamper (12. srpna 1871 Praha-Karlín - 31. října 1911 Praha-Královské Vinohrady) byl český novinář, spisovatel, překladatel, dramaturg, literární, divadelní a výtvarný kritik. Přispíval historickými a kritickými studiemi do českých i německých periodik (Politik, Musejník, Magazin für Litteratur aj.), byl redaktorem časopisů Květy a Lumír. Pořádal divadelní představení ve smíchovském divadle a v Uranii, působil jako dramaturg nově otevřeného Divadla na Vinohradech. Podílel se na činnosti literárních spolků. Projevoval nadšení pro dramatické umění a pro historii, zejména barokní památky staré Prahy. Byl oceňován pro rozsáhlou redaktorskou, přednáškovou a překladatelskou činnost; jeho dílo ale kvůli předčasnému úmrtí zůstalo z převážné části rozdrobeno po časopisech.

Život

Narodil se 12. srpna 1871 v Karlíně. +more Vystudoval české gymnázium na Novém Městě a pražskou právnickou fakultu.

Počátkem 90. let se začal věnovat žurnalistice. +more Poprvé na sebe upozornil referáty o české literatuře v německém časopise Magazin für Litteratur. Od roku 1894 byl členem redakce pražského německého deníku Politik. Roku 1902 redigoval Obzor literární a umělecký (založil Jaroslav Vlček). Po roce 1909 byl redaktorem časopisu Květy a na sklonku života krátce spoluredigoval Lumír (s Viktorem Dykem). V roce 1910 se účastnil sjezdu slovanských spisovatelů v Sofii.

Byl nadšený pro umění. Zprvu se zaměřil na moderní malířství, např. +more díla Mánesa, Alše, Schweigra, Marolda, Jeneweina a Orlíka, později se ale jeho zájem obrátil ke starým mistrům. Nejvíce si oblíbil baroko v posledních fázích, kdy ustupovalo rokoku a empíru. Měl rád Malou Stranu, kde obdivoval historické památky a v mysli se vracel do šlechtického 18. století. Barokní a pozdně barokní osobnosti, například Václava Vavřince Reinera, Petra Brandla, ale i Jana Ferdinanda Opize a Václava Tomáška pak přiblížil čtenářům v několika studiích. Svými znalostmi přispěl i do soupisu uměleckých památek, vydávaného Českou akademií.

Jeho další velkou životní láskou bylo divadlo. Věnoval se mu jako kritik, pořádal ale také představení ve smíchovském divadle a v Uranii. +more Po otevření Divadla na Vinohradech se stal nakrátko jeho dramaturgem. Jím režírované drama Tkalci slavilo úspěch, Kamper byl ale kvůli neshodám s vedením divadla propuštěn. Jeho přátelé (např. Hanuš Jelínek) to pokládali za křivdu; vedení divadla tento krok naopak zdůvodňovalo nutností úspor po stávce (zároveň bylo propuštěno několik dalších umělců i pomocného personálu) a Kamprovými dlouhodobě neuspokojivými výsledky (liknavost při čtení a zařazování zaslaných prací do programu, opožděné dodávání vlastních překladů a nedbalost při jazykové korektuře cizích, návrhy repertoáru dodávané až na poslední chvíli a po mnoha urgencích - v důsledku čehož žilo divadlo ze dne na den bez jasného plánu).

Byl rovněž veřejně činný. Pořádal přednášky, působil v Osvětovém svazu a zastával funkci jednatele v Umělecké besedě. +more Roku 1902 se zasloužil o založení Kruhu českých spisovatelů a určitou dobu byl i jeho starostou.

Byl oblíbený svým srdečným a přátelským vystupováním.

Dlouhodobě trpěl zdravotními obtížemi. V létě 1911 odjel na léčení do Luhačovic, úlevu mu ale nepřinesly. +more Zemřel po dlouhé nemoci 31. října 1911 ve svém bytě na Vinohradech. Pohřben byl 2. listopadu na Olšanech po obřadu v chrámu sv. Ludmily, za účasti řady spisovatelů, novinářů, herců a dalších osobností.

8. května 1932 mu Umělecká beseda odhalila pamětní desku na domě v Nerudově ulici 225, kde několik let žil. +more Byla vytvořena podle návrhu Josefa Weniga. Se vzpomínkovými projevy při té příležitosti vystoupili profesor Arne Novák, Kamperův přítel a pozdější senátor Jiří Pichl a předseda Umělecké besedy František Skácelík.

Dílo

Kamper byl především autorem řady článků a kritických studií v novinách a časopisech. Pro žurnalistiku měl předpoklady - všestranné vzdělání a široké zájmy. +more Ovládal cizí jazyky a mohl se tak stát prostředníkem mezi domácí uměleckou scénou a zahraničím. Elegantně a bezpečně zvládal německý sloh. Většina jeho článků vyšla v periodikách Politik, Květy, Rozhledy, Lumír a Obzor literární a umělecký.

Psal také literárně historické studie, např. o J. +more Zeyerovi, L. Stroupežnickém a Máchovi, zejména pro Musejník. Do publikace Česká literatura XIX. století přispěl popisem prvopočátků českého divadla až po Tyla a Turinského. Věnoval se i dramatikům 60. a 80. let 19. století J. J. Kolárovi a E. Bozděchovi.

Podle Arne Nováka jsou jeho články spíše skvělé improvizace než hluboké kritické studie. Poddával se prvnímu dojmu a sděloval čtenářům rozkoš z literatury, nikoliv objektivní nezaujatý odstup. +more V jeho dílech proto najdeme více uměleckého nadšení, než promyšlených estetických soudů nebo historických závěrů.

V jeho životě a díle je patrný rozpor mezi zábavným společníkem a konzervativním novinářem. Podle Hanuše Jelínka se na stránky novin dostala jen malá část jeho literárního talentu - jeho velký smysl pro humor a satiru zůstal omezen na soukromé projevy. +more Arne Novák u něj rovněž pozoroval konflikt snu o barokním šlechtickém světě, do kterého unikal, a současné reality.

Vzhledem k předčasné smrti se mu nepodařilo shrnout své znalosti a zkušenosti do souhrnného díla. Převážná část jeho prací - fejetony, články, referáty - zůstala rozptýlena po časopisech.

Knižně vyšly např. : * Ladislav Stroupežnický, jeho život a dílo (1900) * Julius Zeyer (1901) * Bílá láska (1904), jeho nejrozsáhlejší dílo. +more Jde o malebnou improvizaci, román bez děje, v němž autor líčí krásy staré Prahy. Podle A. Nováka je paradoxem, že jeho hlavní dílo náleží do žánru, pro který neměl příliš smyslu. * Václav Vavřinec Reiner (1907) * Karel Škréta : list z dějin českého umění (1910) * Máchovy portréty : doprovod k akvarelu Jana Zachariáše Quasta (1910) * Procházky starou Prahou (1910) * Petr Brandl (1911).

Překlady: * Louis Couperus: Osud (1896-7), nejvýznamnější překlad * Stendhal: Kartuziánský klášter v Parmě (s Hanušem Jelínkem, vyšlo posmrtně 1912)