Cesko.wiki Rhotické souhlásky
Author
Albert FloresRhotické souhlásky jsou skupinou souhlásek vyskytujících se v některých jazycích, které mají výslovnost s vibrací hlasivek, nazývanou také rhotacismus. Tato funkce je zvláštní tím, že se tato vibrace objevuje i ve slovech, kde tato souhláska není fonologicky vždy přítomna. V češtině je nejznámější rhotickou souhláskou písmeno ř, které je řazeno k tzv. vibrantům. Ve světě existuje několik variant rhotických souhlásek, které se od sebe liší fonetickou výslovností a fonologickou funkcí. Mezi rhotické souhlásky patří například alveolární vibranta, jazyková vibranta, uvulární vibranta či approksimanty. Rhotické souhlásky jsou přítomny v řadě světových jazyků, včetně angličtiny, francouzštiny, češtiny a ruštiny. V každém jazyce je však jejich výskyt a funkce specifická a může se lišit. Rhotické souhlásky mohou být součástí konkrétního dialektu nebo regionální varianty jazyka. V českém jazyce je používáno písmeno ř pro zápis rhotické souhlásky, která se vyslovuje jako alveolární vibranta. Tato souhláska je charakteristická pro českou výslovnost a může být pro cizí mluvčí obtížně vyslovitelná. Rhotické souhlásky jsou důležitou součástí fonologie a fonetiky jazyka a ovlivňují výslovnost a porozumění mluvenému projevu.
Rhotické (též erové) souhlásky jsou v různých jazycích zvuky, které se v latince zaznamenávají písmenem R (r), v cyrilici Р (р) a v řeckém písmu Ρ (ρ) - rhó (odtud označení rhotický). Z fonetického hlediska se jedná o poměrně různorodou skupinu souhlásek, které však mluvčí jazyků obvykle rozeznávají jako různé varianty R.
Přehled
Výskyt hrdelního R v západní Evropě
| IPA | Název | Charakteristika |
|---|---|---|
| center | Alveolární vibranta | Kmitavá souhláska, zpravidla znělá. +more Špička jazyka kmitá (vibruje) v proudu vydechovaného vzduchu, přičemž se několikrát krátce dotkne horního dásňového oblouku. |
| center | Alveolární verberanta | Švihová souhláska, zpravidla znělá. Špička jazyka se jednou krátce dotkne horního dásňového oblouku. Na rozdíl od vibranty jde pouze o jediný kmit. |
| center | Alveolární aproximanta | Zpravidla znělá. Špička jazyka se přiblíží k hornímu dásňovému oblouku, ale nedotkne se ho ani nekmitá. Přiblížení jazyka není tak těsné jako u frikativ (třených souhlásek), takže nevzniká šum. |
| center | Retroflexní verberanta | Švihová souhláska, zpravidla znělá. Špička jazyka je obrácená dozadu a jednou krátce dotkne tvrdého patra. |
| center | Retroflexní aproximanta | Zpravidla znělá. Špička jazyka je obrácená dozadu a přiblíží se k tvrdému patru, ale nedotkne se ho. Nevzniká šum. |
| center | Uvulární vibranta | Kmitavá souhláska, zpravidla znělá. Čípek měkkého patra kmitá v proudu vzduchu a krátce se při tom dotýká kořene jazyka. |
| center | Znělá uvulární frikativa | Třená souhláska, znělá. Tvoří se při těsném přiblížení kořene jazyka a čípku měkkého patra. Překážka způsobuje turbulenci proudícího vzduchu a vzniká šum. |
| center | Neznělá uvulární frikativa | Na rozdíl od nejsou zapojeny hlasivky. |
Uvulární hlásky, vyslovované v zadní části dutiny ústní za účasti čípku a kořene jazyka, se často označují jako hrdelní R (též guturální či francouzské).
Slovanské jazyky
Ve všech slovanských jazycích se za standardní považuje alveolární vibranta [], která se zpravidla vyslovuje se dvěma až třemi kmity. Při rychlé a méně pečlivé řeči se může vyslovit pouze s jedním kmitem, tedy jako švihové []. +more Jiná výslovnost /r/ (například hrdelní) je vnímána jako nežádoucí a považuje se za vadu řeči (rotacismus, ráčkování). Výjimkou jsou obě varianty lužické srbštiny, kde pod vlivem dominantní němčiny v posledních desetiletích převládlo hrdelní R ale v některých případech v dolní lužické srbštině se stále drží běžné slovanské r.
V češtině, slovenštině, srbštině a chorvatštině může /r/ plnit funkci slabičného jádra (tzv. slabikotvorné R, např. +more ve slově krk []). Ve slovenštině má navíc dlouhou variantu [], psanou s čárkou (např. kŕdeľ [], hejno). Slavikotvorné R může být dlouhé i v srbštině a chorvatštině, v písmu se však délka nevyznačuje. Na rozdíl od češtiny a slovenštiny může být slabikotvorné R i na začátku slova, např. rt [], ret.
Románské jazyky
Ve většině současných románských jazyků se standardně vyslovuje alveolární vibranta [] nebo verberanta []. Tato výslovnost byla pravděpodobně původní i v latině. +more Ve francouzštině a v portugalštině se však rozšířila uvulární (hrdelní) výslovnost.
Francouzština
V současné francouzštině se běžně vyslovuje hrdelní R. Standardní jsou uvulární frikativy [] a []. +more Nářečně se též vyskytuje uvulární vibranta [], méně často též alveolární alveolární vibranta [] nebo verberanta [].
Původní výslovnost /r/ ve francouzštině byla zřejmě alveolární jako v jiných románských jazycích. Není známo, kdy a za jakých okolností se rozšířila hrdelní výslovnost. +more Mohlo to být v druhé polovině 18. století. V Molièrově hře Měšťák šlechticem, napsané v 17. století, postava profesora popisuje /r/ jako alveolární vibrantu. Hrdelní výslovnost se rozšířila z Paříže a severu Francie postupně i do dalších oblastí. Alveolární vibranta nejdéle přetrvala ve výslovnosti na jihu Francie a v kanadském Québeku. Vlivem médií téměř vymizela až v posledních desetiletích. Vzácně se s ní lze setkat především na venkově u starých lidí.
Psané koncové -er (například v infinitivu) se zpravidla nevyslovuje. Ožívá jen při tzv. +more vázané výslovnosti, pokud následující slovo začíná samohláskou.
Španělština
Na většině území, kde se hovoří španělsky, je běžná alveolární výslovnost. Rozlišuje se však výslovnost krátké, jednokmitové verberanty [] a dlouhé vibranty []. +more Verberanta se vyslovuje uprostřed a na konci slov a v písmu se označuje jedním . Vibranta se vyskytuje na začátku slov, psaná s jedním , ale i uprostřed slov, kde se zpravidla označuje zdvojeným . Někdy má toto rozlišení fonologickou platnost, tj. odlišuje význam slov, např. carro (vůz) vs. caro (drahý).
Portugalština
Ve spisovné portugalštině je obdobná situace jako ve španělštině. V některých nářečích (např. +more v Lisabonu) se však v 19. století rozšířila hrdelní výslovnost jako znělá uvulární frikativa nebo vibranta . Komplikovanější je situace v brazilské portugalštině, kde se vyslovuje nezněle jako uvulární , velární nebo glotální frikativa. Koncové se buď nevyslovuje, nebo se vyslovuje jako .
Germánské jazyky
Výslovnost /r/ v germánských jazycích je velmi různorodá a často se územně liší i v rámci jednoho jazyka.
Angličtina
V angličtině se /r/ obvykle vyslovuje jako aproximanta, přičemž pro britský standard je typická alveolární výslovnost [], zatímco v americké výslovnosti převládá spíše retroflexní []. Vzhledem k velkému rozšíření angličtiny v různých zemích se objevuje různá výslovnost /r/, často vlivem původního jazyka. +more Ve Skotsku a Walesu je například možné slyšet alveolární vibrantu [].
V angličtině se rozlišují rhotická a nerhotická nářečí. Ve rhotických nářečích se /r/ vyslovuje ve všech pozicích (např. +more more [], více). V nerhotických se výslovnost zachovává před samohláskami, zatímco po samohláskách se /r/ nevyslovuje. Přízvučná samohláska se pak obvykle dlouží: more []. Původní výslovnost byla rhotická. V 19. století však vyšší vrstvy v Anglii začaly prosazovat nerhotickou výslovnost, která se postupně stala britským standardem. Americká výslovnost je většinou rhotická. Rhotická výslovnost se též zachovala v nářečích jihozápadní Anglie. Nerhotická je většina oblastí Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky.
Němčina, nizozemština a dánština
Spisovná němčina připouští různou výslovnost /r/. Na většině německého jazykového území je obvyklá hrdelní výslovnost jako [] nebo []. +more V jižním Německu, na většině území Rakouska a v části Švýcarska se vyslovuje alveolární vibranta [].
V pozici po samohláskách se /r/ vokalizuje na [], například besser , lepší, sehr , velmi.
V nizozemštině je situace obdobná jako v němčině. Výslovnost /r/ se rovněž liší podle oblasti. +more V dánštině je výslovnost uvulární. V obou jazycích se /r/ po samohláskách vokalizuje na .
Norština a švédština
Výslovnost /r/ v norštině a švédštině je poměrně různorodá a závisí na oblasti, kde se hovoří příslušným nářečím. Základní výslovnost, rozšířená u většiny mluvčích, je alveolární vibranta [] nebo verberanta []. +more V jižních oblastech Norska a Švédska je však, pravděpodobně historicky pod vlivem dánštiny, běžná hrdelní výslovnost [] nebo [].
Ve skupinách /rd, rl, rn, rs, rt/ splývá /r/ s následující souhláskou a celá skupina se vyslovuje jako retroflexní [], např. norsk [], norský. +more Toto splynutí nevzniká při velmi pečlivé výslovnosti a v oblastech s hrdelním R: [].