Říšský prelát

alt=Philipp Joachim von Prassberg.jpg Říšští preláti (německy Reichsprälaten, latinsky Prelates imperii) byli představitelé takových řádových či výjimečně diecézních církevních institucí, jako jsou kláštery, koleje, kapituly či komendy, kteří ve světských záležitostech podléhali pouze římsko-německým panovníkům, nikomu dalšímu. Byli to vládci malých, někdy trpasličích, do určité míry svrchovaných státečků. Jejich povinnosti i práva v mimocírkevní oblasti byly pevně zakotveny v platných zákonech Svaté říše římské. Někteří z těchto prelátů byli říšskými knížaty a někteří byli dokonce rovni knížatům-biskupům. Knížata-biskupové ovšem mezi říšské preláty nepatřili a preláti tak tvořili v rámci říšských stavů a říšských suverénů zvláštní stav. Od doby reformace se mezi říšskými preláty objevovali také evangeličtí duchovní hodnostáři.

Poslední benediktinská abatyše říšského kláštera Rottenmünster, Maria Juliana Mayer

Charakteristika

Říšské benediktinské opatství Ottobeuren v Bavorsku Existuje několik definic říšského preláta podle šíře pohledu. +more V nejužším smyslu jsou říšskými preláty jen ti duchovní představení, jejichž kláštery či obdobné instituce byly zastoupeny na říšském sněmu mezi říšskými stavy a tedy platily říšskou daň, stanovenou říšskou matrikou a při sněmovních volbách jim náležel virilní knížecí nebo kuriátní prelátský hlas. V širším smyslu patří k říšským prelátům také ti bezprostřední preláti, kteří nebyli stavy v rámci celé říše, ale jen v rámci některého z říšských krajů, kde měli hlasovací právo. I tito stavové platili říšskou daň stanovenou říšskou matrikou a příslušnou matrikou krajskou. Ještě liberálnější pohled řadí mezi říšské preláty jakékoli preláty a duchovní instituce, požívajících říšskou bezprostřednost, tedy podléhajících jen císaři. Takovéto duchovní ústavy, nejčastěji ženské kláštery, náležely občas k říšskému rytířstvu nebo nebyly v rámci Svaté říše římské nijak organizovány. Tyto kláštery či obdobné řádové instituty nebyly povinny platit říšskou daň a nepatřily k říšským ani krajským stavům. Čtvrtý a nejširší pohled řadí k říšským prelátům i představitele těch klášterů, kanonií apod. , kteří sami sice nebyli immediátními preláty a jejich řádové budovy s panstvími podléhaly některému suverénovi (tito preláti obvykle také patřili k zemským stavům příslušného říšského státu nebo státečku, především ale vždy odváděly daně svému zeměpánovi, jako vévodovi či hraběti, který pak zase měl vůči klášteru povinnost ochrany). Nezbytnou podmínkou pro zařazení těchto zemských prelátů mezi preláty říšské však bylo vlastnictví nějakého bezprostředního území v říši, ať už rytířského, krajského, stavovského či jiného. Tím se lišili od ostatních zemských prelátů, například od opatů či převorů všech klášterů českých. Následující seznam eviduje říšské preláty podle poslední, nejširší definice s tabulkovými daty, které je blíže charakterizují. manů a ministeriálů Všichni říšští preláti a jim podřízené instituce bez rozdílu definice však přímo či skrze některé držené feudální panství podléhali bezprostředně římsko-německým panovníkům (i když částí držby nebo samotným klášterem mohli mít více zeměpánů). Z říšské bezprostřednosti jim plynuly povinnosti služby říšskému panovníkovi (latinsky servicium regis), především závazek panovníka hostit, jak dokládají i císařská apartmá nejbohatších říšských opatství, zejména těch v katolickém Švábsku. Stavovští preláti a preláti sdružení v říšských krajích museli navíc platit říšskou daň a stavět vojáky do říšské armády podle znění říšské či krajské matriky. Na druhou stranu opati, abatyše probošti, velmistři a další říšští preláti získávali z rukou císařů a papežů tzv. imunitu (latinsky Imunitas). Císařská imunita byla jen jiným výrazem pro říšskou bezprostřednost, která se týká přímo říšských prelátů (nikoli však těch, jejichž klášter apod. nebyl sám bezprostřední a bezprostřednost se vztahovala na prelátem držené feudální panství s jiným (např. rytířským) statusem. Výhodou bezprostřednosti (imunity) bylo právo obracet se v soudních a politických záležitostech přímo na císaře nebo ústřední říšské orgány (říšský sněm, říšský komorní soud apod. ), osvobození od jiných než říšských daní, osobní ochrana prelátovy duchovní instituce císařem a právo výkonu nižší, obvykle však vyšší soudní pravomoci nad poddanými, často včetně hrdelního práva. Vedle císařské imunity existovala také imunita papežská, která znamenala osvobození kláštera od desátků a soudní pravomoci diecézního biskupa i arcibiskupa. Papežská imunita bývala udílena většině klášterů v celé Evropě, ne jenom říšským prelátům a vždy se vztahovala jen na budovy kláštera a jeho nejbližší okolí (často malá část města) a služebnictvo (německy tzv. Immunitätsbezirk). Na rozdíl od práva územního opatství se papežské imunitní právo nevztahovalo na širší okolí a klášterní vsi a už vůbec ne na farnosti na klášterních pozemcích, ale jen na kláštery samotné a bezprostřední příslušenství s poddanými, kteří mnohdy klášterní kostel využívali jako svůj farní. Papežové však imunitní právo říšských opatů mnohdy obohacovali o právo jisté nezávislosti klášterů a kanonií vůči představeným jejich řádu, například vůči generálním opatům. Tím se papežská imunita daná říšským prelátům obvykle lišila od imunity, kterou Svatý stolec udílel klášterům závislým ve světských záležitostech přímo na některém panovníkovi. Práva říšských prelátů se v zásadě rovnala právům ostatních říšských suverénů, jen několik málo prelátů (opat ze Sankt Gallen, německý komtur v Mainau a opat ze Saint-Claude ve Franche-Comté) smělo dokonce povyšovat do šlechtického stavu a udílet erbovní znaky.

Vznik a dějiny

Mapa prelátských státečků ve Švábsku (zobrazeny fialově) +morepng|náhled'>Prelátské státečky ve Švýcarsku roku 1536, včetně v té době již zaniklých (Sankt Gallen, Engelberg, Einsiedeln, Pfäfers, Schänis) Střední Evropa za vlády Štaufů, biskupské a prelátské státečky fialově Již první kláštery zakládané v dnešním francouzsko-německém prostoru v dobách Franské říše Merovejců a prvních Karlovců bývaly založeny z vůle krále či císaře, který se postaral o jejich zaopatření a také fungoval jako nejvyšší soudce ve sporech kláštera s jinou vrchností a jako nejvyšší světský ochránce řeholníků či řeholnic. Všechny kláštery podřízené přímo panovníkovi tedy fakticky bylo možné označit za říšská opatství. Protože však jak Franská říše, tak Svatá říše římská ve svých prvních staletích byly do značné míry centralizované (v rámci primitivních poměrů raného středověku), nebyla říšská bezprostřednost ničím zvláštním a nelišila se nijak od postavení klášterů, kanonií apod. jinde v Evropě, např. v Českých zemích. Výrazné změny přinesl teprve proces teritorializace Svaté říše římské, dovršený po pádu Štaufské dynastie v druhé polovině 13. století. Již v 10. století při vzniku kmenových vévodství podléhaly mnohé kláštery spíše vévodům než králi. Postupem času se z moci kmenových vévodů vymaňovali různí feudálové, až se nakonec poslední kmenová vévodství: Saské a Bavorské, rozpadla po klatbě uvalené na Jindřicha Lva v roce 1180. S rozpadem velkých feudálních celků a rozpadem tradičních lenních vazeb docházelo k osamostatnění mnohých klášterů a jejich představených - říšských prelátů. Paralelně s tímto procesem však postupovaly tendence zcela protichůdné: římský panovník totiž světskou ochranu klášterů často svěřoval jmenovanému fojtovi, obvykle z řad říšských hrabat či jiných říšských vládců. Navíc mnozí z říšských knížat, hrabat i pánů se sami rozhodli zakládat kláštery na svých doménách, které jim pak nezřídka sloužily za rodové hrobky a za místo, kam odcházeli neženatí a neprovdaní členové jejich rodů, aby takto našli zaopatření, často i ve funkci opata nebo abatyše. Takto se nejpozději ve 13. století vytvořila hranice mezi říšskými (bezprostředními) a ostatními preláty. Mezi říšskými opatstvími převládaly v drtivé většině kláštery benediktinů, jako kláštery nejstarší západní mnišské řehole, větší množství říšských duchovních institucí patřilo také ke světským kanoniím a konventům, dále ke kanoniím augustiniánů a premonstrátů a ke klášterům cisterciáků. Ve 13. století přibyly také dva rytířské řády: Johanité a Němečtí rytíři, kdy oba tyto řády vlastnily na území říše desítky komend, z nichž některé byly bezprostřední a ve výjimečných případech dokonce získaly důstojenství a práva říšských stavů. Nejbohatší kláštery s největšími pozemky ležely většinou v oblasti dnešního Švýcarska a také Švábska, zejména při březích Bodamského jezera. V době reformace byly mnohé říšské kláštery, konventy či kanonie zrušeny, jiné pouze ztratily své bezprostřední postavení a říšské stavovství a další se změnily na evangelické konventy (většinou ženské), které si udržely své dosavadní postavení a staly se říšskými evangelickými duchovními preláty (např. abatyše z Quedlinburgu, Gandersheimu nebo Gernrode). Některé konventy a kanonie se přidaly k říšskému rytířstvu a v jednom případě k zemskému rytířstvu starohesenskému (Kaufungen).

Koncem 15. +more a v průběhu 16. století se zformovalo pevně postavení všech říšských stavů, preláty nevyjímaje. Stavovství bylo, až na výjimky, vázané na říšskou bezprostřednost a platbu říšské berně (Reichssteuer) stanovené říšskou matrikou (Reichsmatrikel). Pevně byly stanoveny otázky hlasování na říšském sněmu s hlasem buď virilním (Virilstimme) nebo podílem na hlase kuriátním (Kuriatstimme). V roce 1495 se ve Švábsku sdružily mnohé mužské i ženské kláštery do kolegia prelátů s jediným hromadným (kuriátním) hlasem v lavici říšských duchovních knížat. Počátkem 17. století přibylo ještě tzv. Kolegium prelátů porýnských se svým vlastním kuriátním hlasem. Během 16. století získalo postupně několik nejvýznamnějších prelátů (velkopřevor maltézských rytířů, opat z Ellwangenu, opat z Corvey, opat z Fuldy, opat z Kemptenu a další) virilní hlas v kurii říšských duchovních knížat, který původně přináležel jen knížatům-biskupům. Od vzniku říšských krajů v roce 1500 získali mnozí preláti hlas na některém z krajských sněmů, především pak na sněmu Švábského kraje, kde bylo klášterů a dalších řádových domů nejvíce. Zatímco během 16. století se řada říšských klášterů (Disentis, Saint Maurice, Sankt Gallen, Muri, Pfäffers aj. ) dostala pod svrchovanost Švýcarského spříseženství a roku 1648 oficiálně vyloučena z říše, v následujícím století se zase někteří opati stali poddanými francouzského krále (kláštery Lure, Andlau, Murbach, Marmoutier atd. ). Konfesijní příslušnost říšských teritorií, tedy i klášterních statků, byla od reformace určována pomocí „normálových roků“ (Normaljahr), ke kterým se vracely všechny velké říšské mírové dohody (např. Augsburský mír, Restituční edikt, Pražský mír nebo Vestfálský mír). Za normálový rok byly postupně prohlášeny roky 1552, 1582, 1624, 1648 a 1803. Později stanovené normálové roky obvykle znamenaly císařem daný dodatečný souhlas s postupem jedné z obou evangelických konfesí na úkor katolíků a také souhlas s předchozími nezákonnými sekularizacemi, a tedy faktickým rozkrádáním řádového majetku ze strany říšských knížat, do kterého se zapojovala i knížata katolického vyznání. Finální usnesení mimořádné říšské deputace v únoru roku 1803 znamenalo sekularizaci prakticky všech bezprostředních i mnohých dalších řádových domů v celém Německu a úplný zánik říšských prelátů jako politického stavu na sněmu Svaté říše římské. Ve zcela výjimečných případech přežily některé nestavovské kláštery a rytířské komendy až do zániku říše 6. srpna 1806.

Říšská bezprostřednost a stavovství

Jednotlivé řádové domy či kolegiátní kapituly mohly požívat „více druhů říšské bezprostřednosti“. Nejžádanější bylo, když sídlo říšského preláta a jeho instituce ležely uprostřed feudálního panství, které prelátovy přímo podléhalo. +more Pokud ovšem příslušná instituce, například klášter, stála uprostřed většího města, bývalo běžné, že se její bezprostřednost vztahovala jen na vlastní budovy, hospodářské zázemí a zahrady. Lépe majetkově zajištěné městské kláštery disponovali pochopitelně ještě (bezprostředním) panstvím někde ve vzdálenějším okolí, často i desítky kilometrů za hradbami mateřského města. Příkladem mezi stavovskými říšskými preláty může být klášter Petershausen ve městě Kostnici s rozsáhlejším majetkem na poloostrově Bodanrück v Bodamském jezeře či klášter Svatý Ulrich a Afra v Augšpurku, vlastnící ves Haunstetten za městem (dnes součást Augšpurku). V obou uvedených příkladech bylo oddělené území rovněž plnoprávným říšským (případně i krajským) stavovským územím. Jiné stavovské kláštery, např. švýcarské Muri, od 16. století se spornou bezprostředností, vlastnily nestavovská oddělená území v říši, která nebyla jinak než majetkovou vazbou svázána se svou duchovní vrchností (v případě Muri jeho državy v rámci říšského rytířstva či panství Dettensee). I nestavovské kláštery bývaly vlastníky oddělených bezprostředních držav a často ani sami nemusely být bezprostřední, pokud šlo o klášterní budovy. Pokud jde o říšské stavovství, bývali na říšských dvorských sněmech původně zastoupeni téměř všichni bezprostřední říšští preláti. S koncem středověku a říšskou reformou roku 1495 se situace začala měnit. Granátník vojska státečku kláštera Sankt Gallen (se státní vlajkou v ruce) v l. 1780 až 1790. Akvarel D. W. Hartmanna Říšské stavovství a tedy účast na říšských sněmech začaly být pevně vázány na platbu říšské daně, evidované od r. 1521 v říšské matrice a určené především k vydržování říšského vojska. Navíc od roku 1495 začal být virilní hlas, tedy právo účastníků hlasovat jedním hlasem sám za sebe, omezováno pouze na říšská knížata. Během 16. století byli někteří z knížecích prelátů (ne však všichni) znovu výslovně přijati mezi říšská duchovní knížata s právem hlasovat na sněmu. Těm, kteří neměli knížecí titul či jej měli, avšak nebyli přijati na uzavírající se sněm začal být, podobně jako říšským hrabatům a pánům, vyhrazen jen hlas kuriátní, tedy takový, kdy se celá kurie či kolegium dělilo o jediný hlas. Prvním prelátským kolegiem bylo kolegium bohatých prelátů ve Švábsku, vzniklé již na začátku reforem roku 1495. Druhé z kolegií, kolegium prelátů porýnských (ač ve skutečnosti zahrnovalo preláty nejen na Rýně, ale všude v říši mimo Švábsko), se zformovalo teprve kolem roku 1640 a až roku 1653 mu byl přiznán vlastní kuriátní hlas. Přijetí kolegia na sněm se uskutečnilo z důvodu vyrovnání konfesí při hlasování. Ze čtyř kolegií říšských hrabat na sněmu bylo pouze jediné - švábské - většinově katolické, zvýšení počtu prelátských kolegií na dvě tak dávalo spolu s hraběcím švábským kolegiem tři kuriátní hlasy pro katolíky odpovídající třem protestantským hlasům tří zbývajících kolegií říšských hrabat. V následujících desetiletích ovšem získali v kolegiu franckých hrabat katolíci většinu a kolegium dolnorýnsko-vestfálských hrabat se konfesijně vyrovnalo a nadále přijímalo nové členy výlučně paritně, takže poměr se změnil na 4:1 pro katolíky s jedním kolegiem neutralizovaným. Kolegium porýnských prelátů ovšem již zůstalo, nová prelátská ani hraběcí kolegia již nevznikla a na hlasovacím systému nebylo až do roku 1803 nic měněno. Předsednictví mezi preláty ve švábském kolegiu náleželo trvale opatovi z Kaisheimu, v kolegiu porýnském byl předsedou kníže-opat z Werdenu. Čtyři kláštery (Svatý Ulrich a Afra v Augšpurku, Kaisheim, Buchau a Isny) byli, alespoň po jistou dobu, členy obou kolegií zároveň. Mimo knížecí radu a obě prelátská kolegia byli preláti zcela výjimečně také členy Kolegia švábských hrabat. Do tohoto kolegia byla přijata kněžna-abatyše z dámského konventu Buchau a od roku 1613 patřil k jeho členům také opat ze Sankt Blasien v Breisgavsku, který sám sice ztratil stavovství i bezprostřednost, ale roku 1609 si zakoupil stavovské hrabství Bonndorf, za které zasedal v kolegiu jako bezprostřední hrabě. V roce 1803 po sekularizaci kláštera získal toto hrabství ještě kníže-velkopřevor maltézských rytířů z Heitersheimu, který v kolegiu švábských hrabat zasedal v letech 1803-1806, i když šlo o zasedání čistě formální, protože sněm se v závěrečných letech existence říše již nesešel.

Seznam říšských prelátů

hvězdičkou v kolonce "říšská bezprostřednost" jsou označeny ty řádové a diecézní domy, jejichž bezprostřednost s, přinejmenším v posledních letech své existence, omezovala jen na instituci samu a budovy řádového nebo diecézního domu (zvláštní vedlejší panství nebo držba statků říšského rytířstva nejsou zahrnuty a jsou případně uvedeny v posledním sloupci). * Ex. +more Jako Ex. , tedy exemptní, jsou označena ta opatství, která v duchovních záležitostech podléhala přímo papeži (měla tedy papežskou exempci) a tvořila tzv. územní opatství. V praxi tedy nejen klášter sám, ale i jeho pozemky, obvykle v hranicích jeho bezprostředního státečku/knížectví, podléhaly jen papežské církevní jurisdikci a byly vyňaty z pravomoci biskupů i arcibiskupů. Barevně jsou označeni ti preláti a ty řádové domy, které si v rámci říšského stavovství podržely zastoupení na říšském sněmu přinejmenším do sklonku 18. století. Kláštery povýšené na biskupství a sekularizované nejsou do barevného odlišení pojaty. Přehled barev: * Fialově: Knížecí rada s virilním hlasem * Zeleně: Kolegium švábských prelátů * Hnědě: Kolegium rýnských prelátů * Žlutě: Kolegium švábských hrabat