Švédská gramatika

Švédská gramatika je mluvnický popis švédštiny. Švédská mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Minimální flexe dává současné švédštině převažující charakter izolačního (analytického) jazyka.

Rod ve švédštině

Švédština gramaticky rozlišuje dva rody: společný (commune) a střední (neutrum).

Rod mužský (masculinum) a ženský (femininum) splynuly ve spisovném jazyce dohromady a až na výjimky se nerozlišují (zůstávají zachovány v některých nářečích).

Ve 3. osobě jednotného čísla se ve společném rodě existují 3 osobní zájmena: * han - on; pro osoby a živé bytosti mužského rodu; * hon [hun:] - ona; pro osoby a živé bytosti ženského rodu; * den - ono; pro věci, které patří gramaticky do společného rodu. +more Pro střední rod se používá zájmeno det.

V 60. letech 20. +more století bylo uměle vytvořeno „politicky korektní“ zájmeno hen, které označuje osoby bez určení pohlaví. Zpočátku se nesetkalo u mluvčích s pochopením. Více se v určitých textech, které kladou důraz na rovnost pohlaví, využívá po roce 2000.

Člen

Podobně jako jiné germánské jazyky má švédština člen určitý a neurčitý.

Neurčitý člen

Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a ett (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinna - (jedna) žena, en man - (jeden) muž, ett barn - (jedno) dítě.

Určitý člen

Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. +more To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu (podobně je to i třeba v bulharštině či rumunštině). Většinou má tvar -en (spol. rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -na, někdy -en, -a. Končí‑li slovo samohláskou, vynechává se obvykle e.

Příklady: * stad - staden - städer - städerna (město); * kvinna - kvinnan - kvinnor - kvinnorna (žena); * hus - huset - hus - husen (dům); * barn - barnet - barn - barnen (dítě).

Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přidává se ještě člen den, det, de: * den stora staden - (to) velké město, * det gamla huset - (ten) starý dům, * de unga kvinnorna - (ty) mladé ženy.

Substantiva

Skloňování podstatných jmen je velmi jednoduché. Rozlišuje se jednotné (singulár) a množné (plurál) číslo. +more Nejčastější koncovky jsou -or [-ur], -ar, -er. Některá neutra jsou bez koncovky. Některá slova v plurálu přehlasují kmenovou samohlásku (man - män).

Pády

Ve švédštině se zachovaly dva mluvnické pády - nominativ a genitiv, který se tvoří přidáním koncovky ‑s (jako v angličtině, ve švédštině se však běžně používá i pro neživotná substantiva, např. Sveriges huvudstad - hlavní město Švédska). +more Koncovku ‑s lze přidat i k tvarům s určitým členem: * kvinna - kvinnan - kvinnor - kvinnorna (nominativní tvary; žena); * kvinnas - kvinnans - kvinnors - kvinnornas (genitivní tvary).

Původní gramatický systém švédštiny měl 4 pády - nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. V některých nářečích je tento systém dosud funkční. +more Ve standardní švédštině však byly dativ a akuzativ nahrazeny nominativem, mluvnické vazby se vyjadřují pomocí předložek. Genitiv má funkci čistě přivlastňovací, nepojí se s žádnou předložkou a stojí před substantivem, které určuje.

Přehled skloňování substantiv

Adjektiva

Švédská přídavná jména se skloňují dvojím typem skloňování - silným a slabým (podobně jako v němčině).

Silné skloňování

Silné skloňování se používá s určitým členem a má v obou rodech i číslech stejný tvar, který má zpravidla koncovku -a, u mužského rodu (pozůstatek dřívějšího stavu) může být koncovka -e. * den gamle mannen - starý muž, * den gamla kvinnan - stará žena, * det gamla huset - starý dům, * de gamla kvinnorna - staré ženy,

Slabé skloňování

Slabé skloňování se požívá v ostatních případech, ve společném rodě je adjektivum bez koncovky, ve středním rodě má koncovku ‑t a v množném čísle obou rodů -a (jako v určitém tvaru): * en gammal man - starý muž, * ett gammalt hus - starý dům, * gamla kvinnor - staré ženy.

Přehled tvoření tvarů adjektiv

Stupňování

2. stupeň se tvoří příponou -are. Tyto tvary jsou nesklonné. * 3. stupeň příponou -(a)st v neurčitém tvaru. Určitý tvar má zakončení -sta/-aste.

Některá adjektiva se stupňují nepravidelně a některá přehlasují kmenovou samohlásku.

Zájmena

Přehled osobních a přivlastňovacích zájmen

Přivlastňovací zájmena se v 1. a 2. +more osobě a zvratné zájmeno skloňují jako přídavná jména při slabém skloňování, tj. rozlišují tvary pro společný a střední rod v jednotném čísle a tvar pro množné číslo: * min - můj, má (c); * mitt - mé (n); * mina - mí, mé, má (pl).

Zvratná zájmena se používají pouze ve 3. osobě: * Jag ser mig. = Vidím se. * Han ser sig. = Vidí se.

Výslovnost některých tvarů je nepravidelná. Tvary mig, dig, sig, dem se v neformálních textech mohou psát v souladu s výslovností mej, dej, sej, dom.

Číslovky

Přehled základních a řadových číslovek

Řadové číslovky se číslicí zapisují takto:

* 0:e, 1:a, 2:a, 3:e, 4:e, 5:e = 0., 1., 2., 3., 4., 5. (nultý, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý)

Na rozdíl od češtiny, kde se za číslicí píše tečka, ve švédštině se za dvojtečkou uvádí koncovka.

Datum a letopočet

Jag är född den 12 (tolfte) maj 1974 (nittonhundrasjuttiofyra). = Narodil jsem se 12. května 1974.

Před datem se používá určitý člen den. Letopočty do roku 1999 se udávají ve stovkách let (podobně jako v češtině). * 1900 = nittonhundra = devatenáct set

Staletí * 1800-talet = 19. století * 1980-talet = 80. léta 20. století

Početní úkony

+ plus * − minus * × gånger * / delat med (genom) * = är (lika med), blir

* 1 + 2 = 3 → ett plus två är tre * 5 − 4 = 1 → fem minus fyra är ett * 2 × 3 = 6 → två gånger tre är sex * 8 / 4 = 2 → åtta delat med fyra är två

Zlomky

= en halv, en andradel, event. en tvådjedel * = en tredjedel * = tre fjärdedelar * = två femtedelar * = fem sjättedelar * = fyra sjundedelar * = en åttondel (en åttondedel) * = åtta niondelar (åtta niondedelar)

Slovesa

Slovesa se rozdělují do čtyř tříd. 1. +more-3. třída jsou slabá slovesa, 4. třída jsou slovesa silná. Kromě toho existují ještě slovesa způsobová a nepravidelná.

Švédská slovesa svými tvary vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). +more Slovesa pro tyto kategorie nemají zvláštní tvary.

Infinitiv

Infinitiv končí -a, nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa. Často před ním bývá částice att? * att tala - mluvit, att tro - věřit.

Přítomný čas

Přítomný čas (prézentum) bývá zkončený na: * -ar u 1. slovesné třídy, * -er u 2. +more slovesné třídy, * -r u 3. slovesné třídy, * -(e)r u 4. slovesné třídy (silných sloves);.

* jag talar - mluvím, du tror - věříš.

Budoucí čas

Budoucí čas (futurum) se tvoří pomocí ska(ll) + infinitiv nebo kommer att + infinitiv: * jag ska göra - budu dělat, udělám (musím to udělat); * jag kommer att skriva - napíšu, budu psát (hodlám napsat).

První způsob se používá u dějů, které se uskuteční v budoucnu a jsou spíše vynuceny okolnostni než dány vůlí vykonavatele. Při použití druhého způsobu naopak mluvčí doufá, že se děj v budoucnu uskuteční, či hodlá něco udělat. +more Nejčastěji se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času slovesa: * jag kommer ikväll - přijdu dnes večer.

Minulé časy

Minulý čas (préteritum) se tvoří koncovkou -de (1. třída)/‑te (2. +more třída)/‑dde (3. třída) u slabých sloves. Silná slovesa (4. třída) jsou bez koncovky a mění kmenovou samohlásku: * jag talade - mluvil jsem, jag köpte - kupoval jsem, jag skrev - psal jsem.

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har + supinum. Supinum v ostatních severských jazycích není. +more U slabých sloves má stejný tvar jako trpné/minulé příčestí pro střední rod (‑t [1. , 2. třída]/‑tt [3. , ale i 4. třída]), u silných sloves má zvláštní tvar zakončený -it (nebo i -tt; obvykle také změněnou kmenovou samohlásku).

Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří hade + supinum: * jag har köpt - koupil jsem, jag hade skrivit - napsal jsem (předtím).

Použití časů se řídí podobnými pravidly jako v němčině a angličtině. V hovorové řeči se har/hade často vypouští.

Podmiňovací způsob

Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle ha + supinum: * jag skulle göra - udělal bych, jag skulle ha gjort - byl bych udělal

Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.

Trpný rod

Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. Běžnější je tvoření koncovkou ‑s (na rozdíl od norštiny, kde se tyto tvary v běžné mluvě používají málo). +more Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se: * svenska talas - švédštinou se mluví, det skall göras - udělá se, bude uděláno.

Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit vara (být) + příč. +more trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav: * brevet blir skrivet - dopis je psán (nebo brevet skrivs) X jag är älskad - jsem milován.

Příčestí

Příčestí trpné/minulé se skloňuje podobně jako #Adjektiva|přídavná jména. U slabých sloves se tvoří koncovkami -d/-t/-dd (1. +more i 2. / 2. / 3. třída - společný rod), -t/-tt (1. a 2. / 3. třída - střední rod), -de/-da/-ta/-dda (1. / 2. / také 2. / 3. třída - plurál). U silných sloves (4. třída) jsou koncovky -en, -et, -na: * en älskad kvinna, den älskade kvinnan - milovaná žena; * ett skrivet brev, det skrivna brevet - (na)psaný dopis.

Mluvnická shoda se uplatňuje i v postavení příčestí po slovese (v přísudku nebo v opisných tvarech trpného rodu): * kvinnan är älskad - žena je milována/milovaná; * brevet är skrivet - dopis je napsaný; * breven är skrivna - dopisy jsou napsané.

Příčestí přítomné se tvoří příponou -ande, -ende a je nesklonné: * svarande - odpovídající, gående - jdoucí.

Zápor

Zápor se tvoří částicí inte, knižně též ej (z finštiny) nebo icke (z norštiny): * jag talar inte - nemluvím, jag har inte gjort - neudělal jsem.

Odlučitelná slovesa

S výjimkou předpon an-, be-, bi-, ent-, er-, för-, här-, miss-, sam-, um-, und-, van- a å- jsou všechny ostatní předpony sloves odlučitelné. Podobně se chovají i slovesa složená ze dvou částí. +more Předpona nebo první část složeniny může být odloučena a stojí pak až za slovesem: * Det tillgick så. = Det gick så till. = Tak se to stalo. * Solen uppgick tidigt. = Solen gick up tidigt. = Slunce vyšlo časně. * Han bortkastade nyckeln. = Han kastade bort nyckeln. = Zahodil klíč.

Odloučené tvary jsou typické pro hovorový styl, spojené tvary jsou více knižní. Může však být i jistý významový rozdíl: * Jag går av vid nästa station. +more = Vystupuji na příští stanici. * Tåget avgår kl. 10. = Vlak odjíždí v 10 hodin. * Han bröt av käppen. = Zlomil hůl. * Han avbröt samtalet. = Přerušil rozhovor.

Odlučitelné jsou všechny slovesné tvary s výjimkou příčestí: * den uppgående solen = vycházející slunce; * den bortkastade nyckeln = zahozený klíč.

Přehled časování sloves

Příslovce

Od přídavných jmen se příslovce nejčastěji tvoří přidáním -t (jako při tvoření tvarů středního rodu). U přídavných jmen se zakončením -lig se někdy přidává -en: * snabb (rychlý) → snabbt (rychle), * dålig (špatný) → dåligt (špatně), * verklig (konečný) → verkligen (konečně).

Někdy se též přidává přípona ‑vis ke tvaru středního rodu: * vanligt (obvyklé) → vanligtvis (obvykle).

Stupňování

Stupňování je stejné jako u adjektiv: * billigt (levně) - billigare (levněji) - billigast (nejlevněji).

Syntax

Slovosled

Švédština má pevný slovosled, kde obvykle stojí sloveso v určitém tvaru na druhém místě ve větě. Základní slovosled je SVO (podmět - přísudek - předmět - ostatní větné členy):

Tento slovosled se používá zpravidla i ve vedlejších větách: * Jag vet inte, när Peter kommer. = Nevím, kdy Petr přijde. (Srov. dále.)

Inverzní slovosled (VSO) se používá v otázkách a ve větách, kde na prvním místě stojí příslovečné určení:

Ve složených slovesných tvarech přísudku stojí určité slovesné tvary před neurčitými (infinitiv, příčestí, supinum). Při inverzním slovosledu neurčité tvary následují až za podmětem: * Jag har skrivit ett brev. +more = Napsal jsem dopis. * Har du skrivit brevet. = Napsal jsi ten dopis.

Podmět musí být ve švédské větě vždy vyjádřen.

Pojí‑li se sloveso se dvěma předměty, nepřímý předmět (komu, čemu?) předchází předmětu přímému (koho, co?): * Han gav mig en kniv. = Dal mi nůž.

Pojí‑li se spojovací výraz vedlejší věty s předložkou, stojí tato předložka až na konci věty: * Den man, (som) du ser på, är inte den (som) jag menar. = Ten muž, na kterého se díváš, není ten, kterého mám na mysli.

Větný zápor

Ve švédské větě může být pouze jeden záporný výraz: * Jag har inget. = Nemám nic. (dosl. mám nic)

V hlavní větě stojí záporka zpravidla za určitým slovesným tvarem: * Han skall inte komma. = On nepřijde. * Jag har aldrig sett… = Nikdy jsem neviděl…

Ve vedlejší větě záporka obvykle stojí před slovesem: * Du vet, att jag aldrig har sett… = Ty víš, že jsem nikdy neviděl…

Časová souslednost

Časová souslednost se uplatňuje zejména v nepřímé řeči. Je‑li v hlavní větě minulý čas, je třeba posunout časy vedlejší věty do minulosti (v češtině k tomuto jevu nedochází):

Časová souslednost se uplatňuje i ve větách jako: * Jag visste, att du hade rätt. = Věděl jsem, že máš pravdu. * Jag ville, att de skulle komma. = Chtěl jsem, aby přišli.

Odkazy

Reference

Literatura

BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. +more Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. . * KORNITZKY, Herbert. Langenscheidts Taschenwörterbuch der schwedischen und deutschen Sprache = Langenscheidts fickordbok över svenska och tyska språket. Neubearb. von Eleonor Engbrant-Heider. 9. Aufl. Berlin [u. a. ] : Langenscheidt, 1994. . * MENCÁK, Břetislav, FRYDRICH, Miroslav. Švédština pro samouky. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. .

Související články

Dánská gramatika * Norská gramatika * Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

Kategorie:Gramatiky různých jazyků Kategorie:Švédština