Třetí Československá republika

Třetí Československá republika označuje politický systém poválečného období Československa v letech 1945-1948 (následující po první republice, jež skončila Mnichovskou konferencí, a druhé republice, končící vyhlášením slovenské samostatnosti 14. března 1939 a následným zřízením Protektorátu Čechy a Morava). Za datum oficiálního ustavení politického systému lze považovat jmenování vlády Československé republiky v Košicích 4. dubna 1945, někdy též bývá uváděno datum ustavující schůze Prozatímního národního shromáždění, tedy 28. října 1945. Základem celého politického systému řízené demokracie (dobově lidové demokracie) byla organizace Národní fronty Čechů a Slováků, která se otevřeně distancovala od pomnichovského a též od prvorepublikového vývoje. Stejně jako režim druhé republiky i toto období doprovází různé totalitní prvky. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik předznamenala radikální změnu československé zahraničněpolitické orientace.

Již v červenci 1947 Stalin zasáhl vůči československé účasti na Marshallově plánu, negována byla i Benešova koncepce tzv. „mostu“ mezi Východem a Západem, čímž nebyla uskutečněna ani spojenecká smlouva s Francií. +more Moskva vyjádřila pochybnosti o deklarované parlamentní cestě k socialismu a následně vyzvala KSČ k urychlenému převzetí moci. Komunistům se nakonec v únoru 1948 podařilo nekomunistické strany vyprovokovat k pokusu o změnu dosavadní koaliční vlády Klementa Gottwalda a situaci využili k politickému převratu. Československo se tak stalo součástí sovětské zájmové sféry a posléze i Stalinova mocenského bloku.

Předurčení dalšího vývoje

Dne 12. prosince 1943 uzavřel Edvard Beneš v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, která fakticky předurčila další vývoj. +more Sovětský svaz měl od této chvíle nejdůležitější vliv na formování československého politického systému a pro obnovující se stát znamenala smlouva radikální změnu československé zahraničně politické orientace. Poslední dokument v příloze „Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území mezi Vládou Republiky Československé a Svazem Sovětských Socialistických Republik” z 8. května 1944 v článku 1 stanovila, že jakmile sovětská vojska v důsledku válečných operací vstoupí na československé území, připadne zde nejvyšší moc vrchnímu veliteli sovětských vojsk. K oficiálnímu ustanovení nového politického systému došlo 4. dubna 1945, když prezident republiky Edvard Beneš, čerpající svou legitimitu z exilového státního zřízení, jmenoval v Košicích vládu Československé republiky, jež předem dohodl na moskevských jednáních. Dne 5. dubna 1945 přednesla vláda svůj program, který lze označit za vládní program, který dláždil cestu k únoru 1948.

Nástup vlády a převzetí moci

Státní režim Československa v letech 1945-1948, označovaný dobově za lidově demokratický, se vyznačoval omezenou pluralitou (pluralitní demokracií), neexistencí opozice (strany Národního bloku), výraznou mobilizací veřejnosti, etatizací na podkladě ideologických potřeb, mimořádným soudnictvím, infiltrací mocenské KSČ s totalitními záměry, nastartováním řady procesů charakteristických pro komunistický režim po roce 1948: jednotná všeodborová ústředna (Ústřední rada odborů), jednotná zemědělská organizace (Jednotný svaz českých zemědělců), jednotná mládež a tělovýchova (Ústřední národní tělovýchovný výbor), jednotná branná výchova (Svaz brannosti), atd.

Reálné převzetí moci a nástup vlády Národní fronty Čechů a Slováků proběhlo hned po jejím příjezdu do Prahy 12. května 1945. +more Někdy kolem poloviny května 1945 se už režim etabloval a běžel podle předem nastavených měřítek.

Předsednictvo vlády sestávalo z předsedy vlády (Zdeněk Fierlinger) a pěti jeho náměstků (ze zástupců stran NF). Předsednictvo představovalo výkonný orgán vlády a především vrcholný politický orgán státu, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu. +more Do zřízené Národní fronty Čechů a Slováků byly připuštěny strany: v Čechách a v zemi Moravskoslezské Komunistická strana Československa (KSČ), Československá strana lidová (ČSL), Československá sociální demokracie (ČSD) a Československá strana národně socialistická (ČSNS); na Slovensku Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), později ještě Strana práce (SP) a Strana slobody (SS). Agrární strana (největší předválečná politická strana v Čechách a na Moravě) a Slovenská ľudová strana byly obviněny z kolaborace s nacisty a zakázány.

Národní fronta sama rozhodovala o připouštění nových politických stran, teprve po svolení NF mohl novou stranu připustit ministr vnitra. Základní podmínkou pro obdržení souhlasu NF byl souhlas s programem vlády, tímto způsobem nemohla vzniknout legální opozice. +more Každá strana, která by do opozice odešla (byla z vlády vyloučena), automaticky ztrácela členství v NF, následně ji byl povinen ministr vnitra rozpustit. Na některé oblasti vyhlásila NF zákaz kritiky (tabuizaci) nejen stranám, ale i tisku a společenským organizacím, zejména se jednalo o vztah k SSSR, k jeho vnitřní a zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, též projevy a činnost prezidenta. Komunisté navíc NF předkládali všechna rozhodnutí vlády a jejich návrhy zákonů, přičemž mělo být samozřejmostí, že všichni poslanci je odhlasují v předložené podobě. Národní fronta tak stála nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany uvnitř fronty úzce spolupracovaly v rámci takzvaného „Socialistického bloku”.

Na Slovensku fungoval asymetrický model správy: Česká národní rada byla přeměněna na Zemský národní výbor, ale Slovenská národní rada a Sbor pověřenců zůstaly zachovány; české země tedy řídila vláda, jež byla jinak příslušná i pro celou republiku. Ve volbách v květnu 1946 komunistická strana na Slovensku neuspěla tak, jak by si byla přála (asi 60 % získala Demokratická strana, 30 % Komunistická strana Slovenska). +more Následovalo výrazné omezení pravomoci slovenských národních orgánů tzv. III. pražskou dohodou z 28. června 1946.

Odsun německého obyvatelstva a Maďaři

Nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu představovala pro KSČ jeden z velmi důležitých nástrojů poválečného období. Komunisté využili naladění nižších vrstev české společnosti, jimž mohli po plošném vysídlení původního, německy hovořícího obyvatelstva nabídnout vyhlídku na lepší materiální zajištění a vzestup prestiže. +more V pohraničních územích tak došlo k radikální změně národnostní skladby obyvatelstva, která ve spojení s přeměnou vlastnických vztahů, společenských struktur a kulturního prostředí pro KSČ znamenala důležitý krok k naplnění jejích strategických cílů.

K nejtvrdším zásahům proti německému obyvatelstvu došlo na přelomu května a června 1945, jednalo se o plošné vyhnání tří milionů německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že spojenci přistupovali k odsunu dosti zdrženlivě, mířily transporty hlavně do sovětské okupační oblasti v Německu. +more Odsun byl řízen československou armádou, ale podílely se na něm i vznikající národní výbory, Revoluční gardy a další různé ozbrojené formace (např. partyzánské oddíly).

S odsunem maďarského obyvatelstva ze Slovenska vláda neuspěla. Maďaři byli zbavováni hlavně státního občanství a podrobeni reslovakizaci nebo nucenému přesídlení do českého pohraničí. +more Československo usilovalo o dohodu, na jejímž základě by obě země provedly vzájemnou výměnu obyvatelstva slovenské a maďarské národnosti, kterou oba státy podepsaly v únoru 1946. Územím státu se přesouvaly oddíly (sotně) UPA - banderovci.

S přesídlením zbývajícího německého obyvatelstva v pohraničních obcích do vnitrozemí počítala vláda od jara 1948. Jednalo se hlavně o přesídlení do okresů: Benešov, Beroun, Brandýs n. +more Labem, Český Brod, Čáslav, Kutná Hora, Jílové, Kamenice n. L. , Kladno, Kolín, Kralupy, Ledeč n. S. , Louny, Mělník, Milevsko, Nymburk, Pelhřimov, Poděbrady, Praha venkov, Příbram, Rakovník, Říčany, Roudnice n. L. , Sedlčany, Slaný, Tábor, Vlašim. O pracovní síly německé národnosti se mohly ucházet firmy s nedostatkem pracovních sil a se sídlem v některých z uvedených okresů. Podmínkou bylo, že musely zajistit ubytování pro celou přesídlenou rodinu. Nejzávažnější etapa zásahů státní moci do populačních a sídelních struktur končila až začátkem 50. let.

Retributivní justice a očistné komise

Dnem 19. června 1945 byly na podkladě tzv. +more velkého retribučního dekretu 16/1945 Sb. zřizovány mimořádné lidové soudy k potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Očistné komise pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců, zřizované podle dekretu prezidenta republiky ze dne 4. října 1945, měly zkoumat a potrestat porušení věrnosti vůči Československé republice nebo českému nebo slovenskému národu, popřípadě prohřešky proti národní cti anebo proti povinnosti národní soudržnosti vůči příslušníkům českého nebo slovenského národa, ve smyslu služebního přečinu.

Lidový soud sestával z jednoho soudce profesionála a čtyř laických přísedících. Soudní řízení měla probíhat nejpozději do tří dnů. +more Pro potrestání státního prezidenta a členů protektorátních vlád, členů ústředního vedení Vlajky, členů Kuratoria pro výchovu mládeže, členů výboru a činovníků České ligy proti bolševismu, vedoucích činovníků Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novinářů a politických osob ve vedoucím postavení, atp. zřídil prezident dekretem č. 17/1945 Sb. Národní soud. Dekret prezidenta č. 138/1945 Sb. pak upravoval provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret).

Retribuční soudnictví se odchylovalo od soudní praxe v procesních otázkách, proti rozsudku mimořádných soudů nebylo možné využít opravných prostředků, trest smrti byl prováděn do dvou hodin po vynesení rozsudku, žádost o milost neměla v ČSR odkladný účinek. Všechny retribuční dekrety porušovaly zásadu nulla poena sine lege, trestaly činy retroaktivně. +more Zároveň retribuční soudnictví bylo v kolizi se záměrem co nejrychleji vyhnat všechny československé Němce.

V lednu 1946, kdy se mělo započít s tzv. spořádaným odsunem, se nacházelo kolem 20 až 30 tisíc Němců čekajících na soudní proces v internačních táborech (místo v soudních věznicích), což znamenalo ponechat na území do ukončení soudů i jejich rodiny. +more Za tímto účelem muselo ministerstvo vnitra ČSR 4. března 1946 vydat směrnice, kterými přizpůsobilo „provádění opatření proti Němcům požadavku účelnosti a prospěchu republiky”.

Odstoupení Podkarpatska Sovětskému svazu

Na jaře 1944 se exilová vláda s Moskvou dohodla, že osvobozená území budou po skončení bojů předána do československé správy, Stalin se ale získaného strategického území Podkarpatska nehodlal vzdát. Dne 22. +more listopadu 1944 schválilo Prozatímní národní shromáždění zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis.

Konfiskace majetku a znárodnění národohospodářských odvětví

Konfiskace movitého i nemovitého majetku se obecně prováděla nejen osobám maďarské a německé národnosti, ale postihla i občany, kteří se provinili proti československému státu a byli označeni za zrádce, kolaboranty či osoby státně nespolehlivé, dále se prováděla i jako jeden z vedlejších trestů, které ukládalo retribuční soudnictví. Poválečná konfiskace ex lege byla provedena na podkladě dekretu prezidenta republiky č. +more 12/1945 Sb. , který konfiskoval a rozděloval zemědělský majetek Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a dále prezidentského dekretu č. 108/1945 Sb. , jímž byl zkonfiskován nezemědělský movitý a nemovitý majetek. S konfiskační problematikou souvisel též dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

Dekretem č. 12/1945 Sb. +more byl také zřízen státní Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze, jehož hlavním úkolem byla správa konfiskovaného majetku. Z fondu se přidělovala půda do vlastnictví osob slovanské národnosti, například deputátníkům, zemědělským dělníkům, malozemědělcům, obcím a okresům k veřejným účelům, stavebním, zemědělským a jiným družstvům, což upravoval dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů, a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci z 20. července 1945 s platností jen pro české země. Přednostní právo na příděl půdy jím získali uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci, partyzáni, bývalí političtí vězni a také rolníci poškození válkou, reemigranti, čeští zemědělci ze Zakarpatské Ukrajiny nebo ze Slovenska. Podávání přihlášek o příděl obsahovala vyhláška ministerstva zemědělství ze dne 3. srpna 1945 č. 144 Úř. l. ČSR. Pro řízení osidlování pohraničí byly dekretem prezidenta republiky č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení ze dne 11. 7. 1945 ustanoveny osidlovací úřady (pro oblast zemí České a Moravskoslezské se sídlem v Praze, pro Slovensko se sídlem v Bratislavě), pod vedením ústřední komise v čele s ministrem vnitra Václavem Noskem.

Jako první byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů (dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. +more o opatřeních v oblasti filmu z 11. 8. 1945). Ve všech oblastech tehdejšího československého filmového průmyslu nastaly v důsledku státní kontroly nové poměry, zpravodajský a dokumentární film se stal vlivným nástrojem československé vládní informační politiky, čemuž odpovídaly i jeho zpravodajství a reportáže o odsunu Němců z Československa.

Další znárodnění bylo provedeno ve dvou etapách, jednak v první vlně formou zestátnění skrze dekrety prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (Dekret č. 100/1945 Sb. +more), o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (Dekret č. 101/1945 Sb. ), o znárodnění akciových bank (Dekret č. 102/1945 Sb. ), o znárodnění soukromých pojišťoven (Dekret č. 103/1945 Sb. ) a to s účinností od 27. října 1945, druhá vlna znárodnění s účinností převážně k 1. lednu 1948 (zákony č. 114, 118-126 a 311/1948 Sb. ) postihla další průmyslové podniky, včetně podniků průmyslu potravinářského, velkoobchodní podniky, zahraniční obchod nebo stavební a dopravní podniky.

Původně mělo jít o znárodnění za náhradu; po roce 1948 už stát ale náhrady přestal platit a z toho vzešly dlouholeté mezinárodní spory. Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. +more Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948. V českých zemích byla třetina půdy zkonfiskována a přerozdělena především bezzemkům a chudým rolníkům; vznikl tak stav „nový střední rolník“, který vděčil za půdu komunistické straně. Na Slovensku bylo takto přerozděleno jen asi 9 % (odsun Maďarů nebyl proveden, a nebylo tedy co konfiskovat).

Jednotný svaz českých zemědělců

Dne 28. května 1945 byl vyhláškou ministra zemědělství J. +more Ďuriše zrušen protektorátní „Svaz zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu” a 29. května 1945 se u ministra zemědělství sešli zástupci čtyř politických stran NF za účelem ustanovení přípravného výboru Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ), která byla pověřena rozpuštěním a likvidací „Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu”, následně pak vypracováním výzvy a směrnicemi k budování a zakládaní okresních a místních organizací JSČZ. Předsedou přípravné komise byl zvolen Václav Mikuláš (ČSNS), bývalý předseda Ústřední Jednoty čsl. malozemědělců, generálním tajemníkem Antonín Volavka (KSČ). Ústředí JSČZ se nacházelo v Praze na Václavském náměstí.

Zahraniční pomoc při poválečné obnově hospodářství

UNRRA

Vládním usnesením usnesením ze dne 5. dubna 1945 byly záležitosti týkající se organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration - Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) svěřeny ministerstvu výživy (ministr Václav Majer), které pečovalo o zásobování obyvatelstva, výkupní organizace a průmysl potravin, poživatin a nápojů, při kterém byl zřízen V. +more odbor a sekretariát odboru pod vedením Evžena Löbla, dále oddělení pro styk s „Misí UNRRA”, oddělení pro soustřeďování požadavků jednotlivých rezortů, oddělení pro překládání a převzetí zboží UNRRA a oddělení finanční s vedoucím Dr. Emanuelem Pohlem. Od června 1945 byl zřízen samostatný Československý úřad UNRRA pro styk s úřady mezinárodní organizace UNRRA se sídlem v Praze, 10. srpna 1945 přejmenován na „Československý úřad pro hospodářskou pomoc a obnovu”. Úřad sídlil nejprve v několika místnostech v budově Živnostenské banky v Praze v ulici Na Příkopech, později se vzrůstající agendou se celý v lednu 1946 přestěhoval do budovy ministerstva vnitra na Petrském náměstí.

Vzhledem k omezeným finančním prostředkům UNRRY činil předpokládaný obnos pro Československo 275 miliónů (13 3/4 miliardy korun), v červnu 1946 snížen na 270 miliónů dolarů a nakonec zredukován o dalších 6 miliónů dolarů. Československo bylo vybráno ke snížení obnosu hlavně z důvodu, že ze všech potřebných zemí učinilo největší pokrok. +more Dne 8. února 1946 schválila československá vláda dohodu pro úpravu sníženého programu dodávek pro ČSR ve znění:.

V únoru 1947 se nakonec program kvůli dalším změnám dostal na částku 264 075 000 miliónů dolarů a 15. března 1948 na 261 337 400 miliónů dolarů. +more Československé hospodářství bylo válkou zasaženo v takové míře, že ČSR nebyla schopna obnovy jen z vlastních prostředků, takže jí byl povolen přísun potřebného zboží zdarma. Vláda pak toto zboží prostřednictvím ministerstev, svazů, velkoobchodů a maloobchodů prodávala a po odečtení všech svých výdajů (od státních hranic náklady na dopravu, distribuce a uskladněním zboží, vydržování mise v Praze, celní formality, úřední poplatky) svůj čistý zisk používala na další nejrůznější sociální a zdravotní služby. Od začátku akce ke dni 30. června 1950 vláda stržila 18 061 996 103 korun za celkem 1 629 227 tun nejrůznějšího zboží.

Americká pomoc Československu

Do osvobozeného Československa přicházelo pod hlavičkou UNRRA také zboží, které nebylo hrazeno z jejího rozpočtu. Pocházelo z různých charitativních sbírek. +more „American Reilief for Czechoslovakia” (Americká pomoc Československu), charitativní organizace a co do objemu pomoci druhá největší po akci UNRRA, podporovala československé uprchlíky po celém světě už během války, ale po osvobození se její činnost soustřeďovala výhradně na území ČSR. V čele organizace stál Charles Wood Riley, znalec domácích poměrů a účastník anabáze československých legionářů. Akce neměla takový záběr jako UNRRA, ale v prvním roce přispěla k boji proti hladu a nemocem (například školní děti dostávaly mléko, přesnídávky, kakao a vejce), zasílala chirurgický a lékařský materiál (např. v prosinci 1947 45 kusů nejmodernějších inkubátorů). Vedle vlastního programu se starala o dovoz darů od nejrůznějších krajanských a církevních spolků (udává se hodnota ve výši 485 036 dolarů). Součástí pomoci byla též „adopce na dálku”. Dr. Stuerm-Lukavska ve Spojených státech spolupracovala se Spolkem přátel Československa, který vznikl hned po povstání 1945, a v Praze s advokátkou Zorkou Černou, která do svěřenectví navrhovala vhodné sirotky po obětech nacismu. Na základě publicistické činnosti probíhající v USA probíhala registrace „strýčků a tetiček”, kteří formou zasílání balíčků podporovali vybrané děti. Důležité pro organizaci bylo, aby se třetina všeho zboží dostala na Slovensko, zejména východního Slovenska a Oravy.

CARE

„Cooperative for American Remitances to Europe”, tzv. C. +moreA. R. E. , nezisková společnost 25 dobročinných organizací, pomáhala mimo Československa také ve Francii, Itálii, Polsku, Holandsku, Norsku, Finsku, Belgii, Řecku, Rakousku a v americké, britské a francouzské okupační zóně Německa. Hlavní kancelář C. A. R. E. se nacházela v ČSR v Praze na ulici Na Poříčí čp. 7. C. A. R. E. nejprve umožňovala Američanům ve spolupráci s československou vládou posílat velmi rychle svým příbuzným či známým v Československu dárkové dvacetikilové potravinové balíčky. Ty byly uskladněny na nejrůznějších a snadno dosažitelných místech v Československu. Později se jednalo spíše o neadresné zasílání lidem v nouzi („speciální balíky pro kojence a malé děti, balíky s látkami a vlnou, se zemědělským nářadím nebo s lékařskými odbornými knihami”).

Československo tak obdrželo přes 170 000 C. A. +moreR. E. - balíků v hodnotě přes 32,8 milionu korun (1,6 milionu dolarů). V roce 1947, kdy propukla krize v důsledku katastrofálního sucha, prodloužila vláda ČSR smlouvu o další rok a C. A. R. E se tak pro Československo stala nejvýznamnějším zahraničním dárcem. Dohodu podepsal ministr zahraničí ČSR Jan Masaryk a vedoucí mise CARE pro Československo Daniel Benedict. CARE v ČSR působila až do roku 1950, ale už po únoru 1948 byla v hledáčku státní bezpečnosti.

Dodávky ze Sovětského svazu a smlouva o těžbě uranu

Vládní dohoda mezi ČSR a SSSR ze 14. dubna 1945 řešila dodávky sovětské výzbroje a výstroje pro československou armádu, podle níž se Sovětský svaz zavázal, že „odevzdá Československu bez náhrady výzbroj a další vojenskotechnický materiál, potřebný pro čtyři československé divize gardového typu . +more a dále pro posilové a správní jednotky“ a do konce roku 1945 dodá výzbroj pro dalších šest divizí. Do poloviny června 1945 čs. armáda obdržela téměř 22 000 pušek a karabin, přes 7 000 samopalů, na 2 000 lehkých a přes 600 těžkých kulometů, na 400 děl a více než 700 minometů různých ráží. Součástí dodávek byl také spojovací, ženijní a další materiál spolu s municí.

Úmluvu o vzájemných dodávkách do konce roku 1945 mezi Československem a Sovětským svazem podepsal v Praze za vládu ČSR ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, v Moskvě 8. září 1945 ji parafovali za vládu Sovětského svazu zástupce nár. +more komisaře zahraničního obchodu Alexej Nikolajevič Krutikov a za vládu československou inž. Vilém Hromádko, předseda Ústředního svazu průmyslu, jenž ve dnech 4. srpna až 15. září 1945 pobýval v Moskvě jako zplnomocněný pověřenec ministerstva zahraničního obchodu v Praze. Obsah dohody dojednali v červnu v Moskvě čsl. ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka a sovětský národní komisař pro zahraniční obchod SSSR Anastáz Ivanovič Mikojan. Jednalo se o větší dodávku železné rudy, benzínu a deriváty nafty (dovážené po Dunaji), uhlí (které Sovětský svaz odstoupil z vlastního polského odběru z dolnoslezské pánve Valbřichu), dále suroviny jako len, bavlna, koudel atd. Československo za dodávky poskytovalo SSSR investiční statky, strojní zařízení do továren, obráběcí stroje, elektrotechnické výrobky, válcované výrobky atd.

Dne 23. listopadu 1945 byla podepsána přísně důvěrná „Dohoda mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik” a vedle smlouvy též doplňující „Protokol”, který ukládal Stálé československo-sovětské komisi vypracovat řád k zabezpečení důvěrnosti těžby pro jáchymovské i další v budoucnosti vzniklé doly.

Dary Rudé armádě

Dne 23. února 1946 byla v rámci oslav 28. +more výročí vzniku Rudé armády otevřena výstava pod názvem «Český národ Rudé armádě». V 15 hodin ji slavnostně ve strojní hale Veletržního paláce v Praze zahájili členové vlády a velvyslanec SSSR V. A. Zorin. Výstava se konala na třech místech: ve Veletržním paláci, ve Svazu českého díla a ve výstavních síních Holara. Vedle průmyslového zboží putovala do SSSR také umělecká díla.

Mezi průmyslovými předměty se nacházely: např. jízdní kola zn. +more Eska z Chebu, benzinová stanice, křísící a dýchací přístroje, svářecí stroj, různé textilie, křišťálové poháry, elektrická vodárna, elektrická pračka, gramofonové desky, piano od fy Petrof, rychlopařáky, elektrická vrtačka, radia, mikrofony, dělicí stroje a textilie, šaty, koberce, od Škodovky destilační kolona a soustruh, další soustruh od fy Volmn v Žebráku, tři rentgenové přístroje fy META Modřany, fotopotřeby, přijímače zn. Philips, frézovací stroj, triedry od zaměstnanců ministerstva financí a látky, knihy, velká kovová socha českého havíře, brousicí stroj na pily, vykládaný nábytek, skleněné umělecké figurky ze Železného Brodu, velké množství kuchyňského nádobí, moderní vybavení kuchyně zaměstnanců Elektrických podniků hl. m. Prahy, hračky, atd.

Dále pak i 400 obrazů, 250 grafik a přes půl sta plastik od výtvarnických spolků Mánes, Hollar, Purkyně, Jednoty výtvarných umělců, Umělecké besedy a moravských umělců (Vincenc Beneš, Oldřich Blažíček, Jos. Čapek, Jan Čumpelík, Emil Filla, František Gross, Jiří Hejna, Karel Holan, Čeněk Choděra, Kojan, Jan Kotík, Václav Koutský, Ludvík Kuba, Josef Lada, Kamil Lhoták, Arnošt Paderlík, Václav Rabas, Vojtěch Sedláček, Vladimír Sychra a stovky dalších). +more Nákladním vlakem pak byly dary dopraveny do SSSR.

Volby 1946 a dvouletý hospodářský plán

Volby do ústavodárného Národního shromáždění (ÚNS) se konaly 26. května 1946. +more Na podkladě zákona ze dne 11. dubna 1946, č. 67 Sb. bylo území Československé republiky rozděleno na 28 volebních krajů (13 v Čechách, 6 v zemi Moravskoslezské a 9 na Slovensku). V Čechách a v zemi Moravskoslezské podaly kandidovaly strany: č. 1 Komunistická strana Československa (KSČ), č. 2 Československá strana lidová (ČSL), č. 3 Československá sociální demokracie (ČSD) a č. 4 Československá strana národně socialistická (ČSNS); na Slovensku: č. 1 Strana práce (SP), č. 2 Demokratická strana (DS), č. 3 Komunistická strana Slovenska (KSS) a č. 4 Strana slobody (SS). Výsledek volby byl zveřejněn vyhláškou ministerstva vnitra v Úředním listě republiky Československé č. 130 ze dne 7. června 1946. Celkem bylo zvoleno 300 poslanců; z toho 150 v Čechách, 81 v zemi Moravskoslezské a 69 na Slovensku.

V českých zemích ve volbách v roce 1946 získala KSČ 40,17 % hlasů, ČSNS 23,36 %, ČSL 20,24 % a ČSSD 15,58 %. V celé ČSR získali komunisté 38 % hlasů. +more Většinu mandátů získaly levicově orientované strany, novou vládu vytvořili opět představitelé stran NF. Předsedou ÚNS byl zvolen Antonín Zápotocký, místopředsedy František Langr (ČSNS), Alois Petr (ČSL), Dr. Emanuel Böhm (DS), František Tymeš (ČSD) a Dr. Jozef Šoltész (KSS). Všemi poslanci (298 platných hlasovacích lístků) byl jednohlasně zvolen prezident republiky Dr. Edvard Beneš. Dne 2. července 1946 Klement Gottwald předložil prezidentu republiky seznam členů nové vlády. Nová vláda se představila ve sněmovně 8. července 1946, na které předseda vlády Klement Gottwald vyhlásil dvouletý národní hospodářský program (tzv. „Budovatelský program”), jehož hlavním úkolem mělo být vypracování a schválení nové ústavy. Těžištěm hospodářské politiky se měl stát dvouletý plán obnovy a výstavby na rok 1947-1948, s jehož pomocí měla ČSRo dosáhnout úplné obnovy válkou zničeného hospodářství a zvýšení průmyslové výroby o 10% oproti předválečné úrovni. Dne 25. října 1946 se ÚNS ČSR usneslo na zákoně o dvouletém hospodářském plánu (č. 192/1946 Sb. ).

Zmařený úvěr americké Export-Import banky

Dne 28. května 1946 podepsalo Československo s USA dohodu o americkém úvěru 50 miliónů dolarů na nákup přebytků zásob americké armády, úvěr na nákup tabáku v hodnotě kolem 3,5 miliónů dolarů a v červnu 1946 byl Československu od Exim banky schválen úvěr na nákup bavlny do výše 22,5 miliónů dolarů. +more Půjčka, poskytovaná československé Národní bance a garantována čs. státem, byla splatná do 26 měsíců po odeslání zboží a úroková míra činila 2,5%. Ve dnech 29. července - 15. října 1946 se v Paříži konala mírová konference s bývalými satelity nacistického Německa s Bulharskem, Finskem, Maďarskem, Itálií a Rumunskem, na které československá delegace vedená Janem Masarykem zatleskala projevu náměstka sovětského ministra zahraničních věcí A. J. Vyšinského, když útočil na Spojené státy a označil poskytování úvěru za formu zotročení Evropy.

Státní tajemník Byrnes zareagoval žádostí u „Exim” banky (Export-Import banky) o přerušení dalšího jednání o půjčce Československu, ze které vláda hodlala financovat dovoz surovin a průmyslového zařízení, došlo také k zastavení dodávek z přebytečných zásob americké armády v rámci již poskytnutého úvěru 50 miliónů dolarů. +more Memorandum o prozatímním přerušení úvěrových jednání z 28. září 1946 uvádělo, že Československo nechápe správně cíle a politiku USA při poskytování úvěrů, že uzavřelo smlouvu s Rumunskem, podle které této zemi prodávalo válečné přebytky získané od USA a jako poslední důvod byla uvedena stále nevyřešená náhrada za znárodněný americký majetek v Československu. ČSR tak z poskytnutého úvěru vyčerpalo jen kolem 20 procent a obdrželo zboží z přebytků zásob americké armády v hodnotě pouhých 9 124 808 dolarů.

Zákon o dvouletém hospodářském plánu

Po vyhlášení budovatelského programu Klementem Gottwaldem připravila Národohospodářské komise při ÚV KSČ v čele s předsedou ing. Ludvíkem Frejkou jeho první osnovu. +more Národní shromáždění přijalo zákon o dvouletém hospodářském plánu (č. 192/1946 Sb. ) 25. října 1946. Slavnostní vyhlášení proběhlo 28. října 1946 na pražském Václavském náměstí. Všeobecně plán stanovil: * v průmyslu překročit koncem roku 1948 celkovou úroveň výroby z roku 1937 o 10 %, * v zemědělství dosáhnout koncem roku 1948 úrovně předválečné výroby, * ve stavebnictví opatřit potřebný počet bytů, provést velké stavby pro průmysl a zemědělství, obnovit a doplnit veřejné komunikace a zařízení, * v dopravě dosáhnout dopravního výkonu z roku 1937, * přispět k urychlenému vyrovnání hospodářské úrovně Slovenska s českými zeměmi, zejména dokonalejším využitím jeho surovinových a energetických zdrojů a pracovních sil, jakož i vytvořením nových pracovních příležitostí na Slovensku, * povznést hospodářsky slabé kraje českých zemí.

Souhrnně zákon stanovil přesné objemy výroby v rozhodujících ekonomických odvětvích (průmyslu, zemědělství, stavebnictví a dopravě) a investice (25,38 miliard Kčs do průmyslu, 15,09 miliard Kčs do dopravy, 14 miliard Kčs na bytovou výstavbu, 10,2 miliard Kčs na veřejné stavby, 5,21 miliard Kč do zemědělství a do hospodářského rozvoje Slovenska), definoval hospodářsky slabé kraje a způsob pomoci, předpoklady pro splnění dvouletého plánu (tzv. národní mobilizace pracovních sil). +more Pro vnitřní a zahraniční obchod nebo část průmyslové a zemědělské výroby konkrétní úkoly nestanovil, byl však pro všechny sektory ekonomiky závazný.

Už několik měsíců po schválení zákona o tzv. dvouletce se začaly spory na půdě Národní fronty přiostřovat. +more Každá z politických stran se zaměřovala na své voliče, což vedlo k častým sporům. Největší parlamentární boje se vedly o zemědělskou politiku (Ďurišovy zákony) a tzv. milionářskou dávku (kontroverzní návrh komunistů), která měla sloužit ke krytí mimořádných rozpočtových výloh způsobených suchem.

Odřeknutí Marshallova plánu

Československý průmysl se i druhý rok po pomoci UNRRA potýkal s problémy. Odsunem Němců a Maďarů ubylo velké množství pracovních sil (zejména kvalifikovaných odborníků). +more Zima roku 1946/47 byla velmi krutá, což se projevilo také v zemědělství, kde problémy narostly obzvláště po nevydařené úrodě, zapříčiněné katastrofálním suchem. Výživa obyvatelstva se opět stala zásadním problémem. Nedostatek deviz zapříčiňovala neúspěšná úvěrová politika, což pociťovalo Československo, závislé na dovozu surovin ze západu, obzvláště tíživě. V polovině roku 1947 se projevily problémy z nedostatečné investiční činnosti, úzkého vnitřního trhu a nedostatku surovin, na mezinárodním trhu rostla konkurence v odbytu spotřebních výrobků a podstatný vliv na zhoršení mělo i ukončení pomocné akce UNRRA.

Zpráva o hospodářské pomoci Evropě ze strany USA v Československu vyvolala velký ohlas a nadšení jak v ekonomických kruzích tak mezi obyvatelstvem, ve kterém projev Georgie C. Marshalla na Harvardově univerzitě z 5. +more června 1947 rezonoval nejen ekonomicky, ale i ve smyslu těsnějšího přimknutí k západní Evropě a Spojeným států. Komunisté zachovávali zpočátku rezervovaný postoj, jelikož odmítnutí amerického úvěru jim bylo dáváno částečně za vinu. Na tajné schůzi 24. června 1947 se Marshallovým plánem začala zabývat československá vláda, která ustanovila komisi pro přípravu materiálů a mohla včas zaujmout své stanovisko.

Dne 27. června 1947 začala v Paříži očekávaná konference tří ministrů zahraničních věcí: Bidaulta, Bevina a Molotova. +more Molotov odmítl, aby se plán jakýmkoli způsobem týkal Německa a jeho satelitních spojenců (Bulharska, Finska, Maďarska, Itálie a Rumunska), 2. července z konference odešel a opustil Paříž. Odmítnutí Sovětského svazu účastnit se jednání o Marshallovém plánu vzbudilo ve světě velký rozruch, nicméně Velká Británie a Francie svolala na 12. červenec 1947 do Paříže porady evropských států, kde mělo dojít k projednání otázek týkajících se zjištění hospodářských potřeb evropských států a americké pomoci. Československo, které nakonec pozvání také přijalo, se svým rozhodnutím dostalo na stránky světového tisku, který vládní rozhodnutí s nadšením vítal.

Po jednání v Moskvě, kam 9. července 1947 z Ruzyně odletěla čsl. +more delegace složená z Jana Masaryka, Prokopa Drtiny, Klementa Gottwalda, generálního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Arnošta Heidricha a osobních tajemníků, k nimž se v Moskvě přidal ještě československý velvyslanec Jan Horák, se na nátlak Stalina vláda po dlouhém a dramatickém jednání jednomyslně usnesla své dřívější usnesení ze 4. července 1947 o účasti Československa na konferenci v Paříž odvolat a schválila oficiální komuniké, které se druhý den objevilo ve všech novinách:.

Zpráva v tisku doslova otřásla nejenom obyvatelstvem republiky, ale i celým demokratickým světem. Českoslovenští občané toto rozhodnutí částečně přirovnávali k Mnichovu a neskrývali své obavy z budoucnosti. +more Politici zdůrazňovali, že na prvním místě bylo spojenectví se Sovětským svazem. Komunisté dokonce označili Marshallův plán za „zotročení Evropy”. Rozhodnutím o nepřijetí pozvání na konferenci v Paříži se pro Československo rozdělil svět na dvě části, ČSR omezilo styky se západem, došlo k proměně jeho struktury průmyslu a ČSR nadále fungovala jako dodavatel do sousedních východních států. Únorové události celou situaci završily.

Smlouvy se Sovětským svazem

S ukončováním akce UNRRA se snižoval dovoz zásilek také pro Ukrajinu a Bílou Rus. Ještě červnu 1946 obdržely postižené kraje 400 000 tun potravin (maso, tuky a cukr), ale zástupce UNRRA p. +more White prohlásil, že potřeba potravin v těchto oblastech příští rok stoupne a „že po ukončení akce UNRRA se bude muset Sovětský svaz snažit, aby získal v zahraničí potraviny a lodní prostor”.

Dohoda o výměně zboží a platech mezi ČSR a SSSR

Velké sucho od jara až do listopadu 1947, přerušované krátkými přívalovými bouřkami, zapříčinilo katastrofální neúrodu, čímž docházelo k váznutí zásobování obyvatelstva základními potravinami (kryté z 60 % z vlastních zdrojů), v některých oblastech Slovenska hrozil dokonce hladomor. Komunisté v čele s tehdejším ministerským předsedou Klementem Gottwaldem situace využili ve svůj prospěch. +more Gottwald se obrátil ve věci dodávek chlebovin a krmiv na Stalina, který mu přislíbil 200 000 tun chlebového a 200 000 tun krmného obilí. Vládní delegace, která odletěla 9. července 1947 do Moskvy, dojednala po odřeknutí Marshallova plánu se Sovětským svazem smlouvu o vzájemných dodávkách na roky 1948-1952. Sovětský svaz měl podle ujednání Československu v roce 1948 dodat obilí a krmiva, bavlnu, hnojiva, naftové výrobky, železnou, manganovou a chromovou rudu, litinu, slitiny kovů a další suroviny pro československý průmysl, Československo mělo v roce 1948 dodat roury pro naftový průmysl, kolejnice, průmyslové zařízeni pro energetické závody, cukr, textilie, obuv, tabulové sklo, chemikálie a další výrobky.

Na podzim Gottwald po Stalinovi požadoval ještě dodávku dalších 150 000 tun chlebového obilí. Moskva navýšila dodávky obilí o dalších 200 000 tun, na které Československu poskytla úvěr 1 150 milionů Kčs, splatný v letech 1949-1950 formou dodávek. +more V prosinci 1947 ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka obchodní smlouvu se Sovětským svazem podepsal. Výměnou za sovětské dodávky poskytovala výrobky těžkého průmyslu ve výši 40 procent z celkového československého vývozu a výrobky lehkého průmyslu ve výši 60 procent z celkového československého vývozu. Za sovětskou pšenici bylo Československo navíc nuceno snížit ceny výrobků putujících do SSSR „pod hladinou světových cen” a v důsledku dodržení smluvního plnění omezit obchod se západem (hlavně ve výrobcích těžkého průmyslu).

U prvních sovětských dodávek pšenice se jednalo o reparační maďarské závazky vůči Sovětskému svazu. Obilní výpomoc přislíbily také Spojené státy, o čemž komunistická propaganda nereferovala. +more Spojené státy poskytly dodávky kanadské pšenice výborné kvality, ta byla pak při mletí do sovětské přimíchávána. Dokonce ministr H. Ripka po podepsání smlouvy se SSSR v prosinci 1947 tisku sdělil, že „sovětská pšenice sice není takové jakosti jako kanadská a maďarská, ale musíme být za ni vděčni”, což prakticky znamenalo, že za méně kvalitní pšenici jsme do SSSR dodávali cenově podhodnocené kvalitní československé výrobky. Dodávky obilí a krmiva přicházely také z Rumunska, Maďarska a Jugoslávie.

Dodávky potravin byly dorovnávány dovozem z celé řady států: Rumunska, Holandska (mrkev, kapusta, zelí, maso), Dánska (1000 tun másla, maso), Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Belgie.

Dohoda o obchodu a plavbě a dohoda o vědeckotechnické spolupráci mezi ČSR a SSSR

Dne 11. prosince 1947 podepsali prezident Československé republiky a Presidium Nejvyššího Sovětu Svazu Sovětských Socialistických Republik Smlouvu o obchodu a plavbě mezi republikou Československou a Svazem sovětských socialistických republik a přílohu ke smlouvě „O právním postavení obchodního zastupitelství Svazu sovětských socialistických republik v republice Československé. +more” Dne 4. února 1948 byl vládní návrh předložen ústavodárnému Národnímu shromáždění k „projevu souhlasu”. Prezidentem republiky Klementem Gottwaldem byla smlouva ratifikována 8. dubna 1948 a 15. června 1948 nabyla smlouva účinnosti. Ministerstvo zahraničí vydalo 20. ledna 1949 ke smlouvě vyhlášku (č. 31/1949 Sb. ) o „Smlouvě o obchodu a plavbě mezi republikou Československou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsané v Moskvě dne 11. prosince 1947. ” Jako poslední byla 11. prosince 1947 v Moskvě dojednána Dohoda o vědeckotechnické spolupráci mezi ČSR a SSSR.

Ďurišovy zákony

V říjnu 1946 připravilo ministerstvo zemědělství na základě vládního usnesení k plnění vládního programu Gottwaldovy vlády návrh šesti zemědělských zákonů (tzv. Ďurišových zákonů; zákon o revizi pozemkové reformy, zákon o technicko-hospodářských úpravách pozemků, zákon o myslivosti, zákon o zaknihování přiděleného majetku, zákon o zajištění zemědělského výrobního plánu a zákon o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy). +more Osnovy zákonů vyvolávaly ze strany zemědělců celou řadu kladných i záporných rezolucí, ve vládě a v Národní frontě vyvstaly další spory; KSČ tlačila na provedení revize pozemkové reformy a na uzákonění návrhů „Ďurišových zákonů“, národní socialisté a lidovci v českých zemích a demokraté na Slovensku se stavěli proti.

Dne 4. dubna 1947 uspořádalo okresní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců v Hradci Králové v Dělnickém domě veřejnou schůzi, které se účastnilo na čtyři tisíce zemědělců a na které vystoupil ministr zemědělství J. +more Ďuriš a ministra výživy V. Majer. Zde také ministr zemědělství Ďuriš vyhlásil tzv. Hradecký program s heslem: „Půda patří těm, kdo na ní pracují”. Hradecký program se nedařilo komunistům jako celek ve všech bodech prosadit a tlačili na parlament, aby do poloviny roku 1947 projednal a přijal většinu z šesti připravených osnov „Ďurišových zákonů“.

Zákon o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu

Jako první byl přijat 1. dubna 1947 zákon č. +more 55/1947 Sb. , o pomoci zemědělcům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. , který vlastníkům nebo držitelům půdy ukládal povinnost ji řádně obdělávat nebo se postarat o její využití formou pronájmu (což se týkalo i hospodářských stavení, potahů či technického vybavení). Dohled nad plněním zákonem dané povinnosti měly místní a okresní národní výbory. Ty pak v případě nesplnění rozhodly o nuceném pronájmu a o jeho cenové výši, zorganizovaly sousedskou výpomoc nebo udělily trestně správní sankce.

Zákon o zaknihování konfiskovaného majetku

Dne 8. května 1947 byl přijat zákon č. +more 90/1947 Sb. , o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek.

Zákon o stíhání černého obchodu

Zákon ze dne 13. února 1947 č. 15/1947 Sb. o stíhání černého obchodu a podobných pletich se týkal zemědělských dodávek.

Zákon o dělení zemědělských podniků a o zamezení drobení zemědělské půdy

Dlouhé diskuze ve vládě i v Národním shromáždění se vedly také kolem zákona č. 139/1947 Sb. +more o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, který byl přijat 3. července 1947. Zákon znatelně omezil disponování se zemědělskou půdou, kterou bylo možné prodat jen zemědělci vlastnícímu více než dva hektary k doplnění jeho vlastní usedlosti či dělníkům a drobným živnostníkům na stavbu rodinných domků. Stanovoval také podmínky, na základě kterých se mohla zemědělská půda dědit, tedy že dědictvím nesmělo dojít k jejímu přílišnému rozdělení.

Zákon o revizi první pozemkové reformy a zákon o zestátnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů

Největší diskuse vyvolával zákon č. 142/1947 Sb. +more o revizi prvorepublikové pozemkové reformy ze dne 11. července 1947. Pozemkový majetek měl být podle zákona přidělen (pokud nebyl podržen státem pro všeobecně prospěšné účely) malozemědělcům k doplnění na soběstačné usedlosti, zemědělským zaměstnancům, malozemědělcům, rolnickém synům a dcerám, malým a středním zemědělcům, jimž byla půda vyvlastněna k veřejným účelům, veřejnoprávním korporacím pro účely veřejné, zemědělským výrobním družstvům k účelům společného hospodaření, a dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům, živnostníkům do výše půl hektaru; lesní půda se přidělovala státu, svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům a jen ve výjimečných případech jednotlivcům.

Prvním krokem k realizaci tohoto zákona byl soupis půdy a vyznačení této revize v pozemkových knihách. Provedením byla pověřena revizní komise, sestávající ze 6 členů a 6 náhradníků, které jmenovala vláda na návrh ministra zemědělství. +more Ministerstvo zemědělství rozhodovalo na základě usnesení revizní komise. Za půdu, která byla vyvlastněná podle § 1 odst. 3, příslušela náhrada ve výši ceny obecné. Náhrada za převzaté zbytkové statky nesměla převyšovat obecnou cenu. Za pozemkový majetek, který se stal zrušením rozhodnutí podle § 3 písmene a, nebo § 11 nebo podle § 20, příslušela náhrada v hodnotě bývalé přejímací ceny.

Zákon řešil i další otázky, zejména hmotné zabezpečení zaměstnanců pracujících na zabraném majetku, finanční prostředky nutné k provedení revize, správu fondů pozemkové reformy, provádění knihovního pořádku, atd. Společně s tímto zákonem byl přijat zákon č. +more 143/1947 Sb. , o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (tzv. Lex Schwarzenberg). Tento zákon byl jedním z nejkontroverznějších zákonů tohoto období. Rozsáhlý majetkový komplex Adolfa Schwarzenberga byl bez náhrady převeden do vlastnictví Země české. Namísto náhrady měl být pro rodinu vytvořen zvláštní fond pro vyplácení přiměřeného „zaopatřovacího důchodu“, který nakonec zřízen nebyl. Státem získaný majetkový komplex mohl podle zákona předmětem dalšího přídělového řízení.

Zákon o myslivosti

Myslivost se stala pro KSČ další oblastí, kterou se snažila ovládnout. Dne 27. +more července 1946 vydal ministr zemědělství Július Ďuriš vyhlášku č. 1568 „o využití společenstevních honiteb v pohraničí”, kterou umožnil správu honitby na vlastní účet, a to i osobami s menší kvalifikací než stanovovaly dosavadní předpisy; podle vyhlášky mělo být alespoň jednomu z drobných místních zemědělců-osídlenců umožněno získat roční honební lístek bez složení myslivecké zkoušky. Dalším výnosem ministerstva zemědělství došlo dnem 15. června 1946 ke zrušení nižších mysliveckých úřadů, které dosud rozhodovaly o mysliveckých záležitostech. Jejich kompetenci převzaly v I. instanci okresní národní výbory (správní komise), v II. instanci zemské národní výbory a ve III. instanci ministerstvo zemědělství.

Honitby byly následně pronajímány pouze tzv. „lidovým loveckým společnostem”, jejichž funkci formuloval další komunistický výnos ministerstva zemědělství č. +more 32823 ze dne 13. března 1947, „o ustavení lidových loveckých společností a instruování žádostí o schválení stanov a o pachtu honiteb”. Státní honitby si mohly pronajímat výlučně lidové lovecké společnosti, o jejichž ustavení rozhodovaly místně příslušné okresní výbory a které měly přesně stanovené personální složení: polovinu členské základny museli tvořili místní zemědělci s nejvýše 20 ha orné půdy a druhá polovina členů měla vycházet ze zaměstnanců státních lesů a statků, dělníků, zaměstnanců, drobných živnostníků a „z lidově demokratických vrstev“.

Po přijetí zákonů o revizi pozemkového majetku, zestátnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (č. 142 a 143/1947 Sb. +more), mohlo ministerstvo zemědělství vypsat přihláškové řízení pro příděl lesů (do 30. dubna 1947). Žádat o příděly lesů mohly pouze obce, lesní družstva (tvořená obcemi nebo sestávající ze zemědělců osídlenců), stát a okresy pro veřejné účely. Po dosažení kompromisu ve vládě byl nakonec přijat zákon č. 225/1947 Sb. , o myslivosti. Právo myslivosti bylo nadále spjato jen s vlastnictvím honebních pozemků. Zákon navíc překvalifikoval myslivost ze záliby, zábavy či sportu na hospodářskou a kulturní hodnotu a zároveň odvětví zemědělské a lesní výroby. Stanovil nejnižší výměru společenstevní honitby (150 ha) a vlastní honitby (200 ha), nájemní dobu honitby na nejméně šest let a u honiteb se zvěří spárkatou nejméně na devět let, schvalování nájemních smluv svěřil do rukou okresních národních výborů. Podmínkou pro získání loveckého lístku bylo povinné členství v Československé myslivecké jednotě.

Změny daňové soustavy - milionářská dávka

V květnu 1945 ČSR převzala daňový systém předmnichovské republiky. Nový „zákon č. +more 161/1945 Sb. , jímž se mění některá ustanovení o dani důchodové” snížil zdanění práce přesčas a zákon č. 202/1946 Sb. práci přesčas ji od zdanění daně z přijmu zcela osvobodil. Největší spory v Národní frontě vyvolala tzv. milionářská daň a daň z přepychu, obě schválené ÚNS 31. října 1947. Během prvního schvalování komunisté svůj návrh neprosadili a na stránkách Rudého práva zahájili za prosazení milionářské daně útočnou kampaň, která jim pomohla získat na svou stranu vedení odborů, závodů a obcí. Po nátlakových akcích a za pomoci sociálních demokratů se jim nakonec podařilo „Zákon č. 134/1946 Sb. , o dávce z majetkového přírůstku a o dávce z majetku (milionářská daň)” a „zákon č. 200/1947 Sb. o dani z předmětů zbytné potřeby (přepychová daň)” prosadit. Obě dávky měly spíše politický význam, vláda totiž musela nakonec uvolnit na škody způsobené suchem přibližně osmkrát více než činil výnos z obou dávek. Zákon č. 31/1946 Sb. obnovil na celém státním území daň z obratu a došlo též k dílčím změnám spotřebních daní.

Nechanická aféra - předehra komunistického puče v únoru 1948

Ve východních Čechách, kde působila po zrušení zákazu Selských jízd Nejvyšším správním soudem nejaktivnější skupina Selské jízdy (Janákův východočeský sbor Selské jízdy), se měly 5. a 6. +more července 1947 konat tradiční jezdecké závody za účasti sborů Selských jízd z celé republiky. Místem konání se stala obec Nechanice nedaleko Hradce Králové. Organizátoři získali povolení jak místního národního výboru v Nechanicích, tak okresního národního výboru v Hradci Králové. Víkendové oslavy se nakonec proměnily v souboj mezi organizátory akce a bezpečnostními složkami státu pod patronátem ministerstva vnitra, řízeného komunistou Václavem Noskem.

Do Nechanic byly vypraveny posily SNB z okolních stanic (z Jičína a Mladé Boleslavi po čtyřech desítkách příslušníků), posádky z Jičína, Kutné Hory, Mladé Boleslavi a Chrudimi střežily přístupové cesty do Nechanic. Další posily ve stavu pohotovosti se nacházely v okrese Litoměřice. +more Do Nechanic byl ministerstvem vnitra vyslán i speciální prapor SNB z Prahy v síle 200 mužů ozbrojený samopaly. Ještě před odstartováním zásahu 5. července večer policejní hlídka v obci Rybné násilně vysvlékla selské jezdce z krojů. V ranních hodinách 6. července se příslušníci SNB rozmístili na přístupových cestách, po příjezdu královéhradeckého oddílu SNB začali obsazovat i samotné závodiště, hlídky byly rozmístěny v ulicích a náměstí.

Deník ČSL «Národní obroda» referoval, „že všechny stanice SNB v dalekém okolí dostaly náhlý příkaz, aby se v neděli v 6 hodin dostavily v plné výzbroji na závody do Nechanic. Tisíce návštěvníků, směřujících k Nechanicím, s hrůzou zjistilo, že silnice jsou zataraseny autobusy přes cestu a ověnčeny řadami SNB se samopaly ostře nabitými a připravenými k palbě”.

Do Nechanic se dostavili také zahraniční novináři, kteří informovali své agentury o zdejších událostech. Zahraniční stanice vysílaly relace, v nichž Nechanice byly označovány jako obležené město. +more Dvěma novinářům byly odebrány aparáty při pořizování snímků vytlačování Selské jízdy ze závodiště. Závody ministerstvo vnitra skutečně zrušilo a po probíhajících intervencích nekomunistických poslanců povolilo pouze krátkou odpolední slavnost na náměstí, po níž byly uvolněny přístupové cesty a SNB se začala stahovat.

I. Světový festival mládeže a studentstva v Praze

I. Světový festival mládeže a studentstva, pořádaný Mezinárodní federací demokratické mládeže v Londýně, se konal v Praze ve dnech 20. +more07. -17. 08. 1947. Slavnostní zahájení proběhlo v pátek 25. 07. 1947 na sletovém strahovském stadionu. Vedle kulturních a sportovních akcí se mládež účastnila na brigádách Svazu české mládeže (stavbě dělnických domů v Horním Litvínově a Mostě, výstavby nových Lidic, zemědělských brigád atd. ) Festivalu se neúčastnila lidovecká mládež ČSL a slovenská mládež DS (Odbor mladých demokratov, OMD), k čemuž předsedové obou mládežnických organizací dr. Bohdan Chudoba a dr. Pavol Haljan vydali prohlášení. Vyslovili v něm politování nad tím, že se mládež obou československých stran nemůže účastnit festivalu, ostatně tak jako křesťansko-demokratická mládež Francie, Belgie, Itálie, Holandska a vrcholná britská mládežnická organizace „SCOVYO” (The Standing Conference on Voluntary Youth Organisations, též SCOYO), jelikož jim pořadatelé neposkytli záruku, že festivalu nebude použito k jednostranné propagaci marxismu-leninismu. Po ukončení festivalu část americké delegace (11 účastníků) vydala se souhlasem ostatních amerických účastníků prohlášení, ve kterém mimo jiné řekla:.

Americká informační služba vydala s prohlášením také popis průběhu, ve kterém vylíčila, vyhrožování a zastrašování amerických signatářů československým poručíkem M. Janíčkem. +more Ten nejenže vyžadoval vydání prohlášení a zjišťoval politickou příslušnost zúčastněných Čechů, ale v případě neuposlechnutí vyhrožoval zásahem policie.

Vyvrcholení krizového roku 1947

Velmi suché léto 1947 vedlo k hospodářským potížím, rozrostl se černý trh, v Národní frontě sílily spory o orientaci státu a vlády. Komunisté se snažili diskreditovat slovenskou Demokratickou stranu a dosáhnout demise Sboru pověřenců (nakonec dosáhli aspoň parity). +more Agresivní postup komunistů nutně vedl k faktickému rozpadu fronty českých politických stran, vznikl blok národně socialistické, lidové a Demokratické strany, který přetrval až do únorové krize. Vedení ministerstva vnitra i Sboru národní bezpečnosti se už v několika posledních měsících před únorem 1948 snažilo o zpolitizování činnosti SNB a o zneužití platné legislativy proti odpůrcům Komunistické strany Československa (rozsáhlými organizačními i personálními změnami, zostřeným postupem bezpečnostních orgánů proti politickým oponentům KSČ).

V průběhu října 1947 započalo vedení Komunistické strany Československa připravovat mocenské nástroje k přechodu do tzv. ofenzívy a s tím spojenou reorganizaci SNB a bezpečnostních složek. +more Vrchní komisař Ministerstva vnitra (oddělení VII) Dr. Černý si u Zemského odboru bezpečnosti II (1945-1947) v Praze vyžádal všechen spisový a písemný materiál bývalého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, k jehož předání došlo 31. října 1947. Počátkem prosince 1947 dokončil ministr vnitra reorganizaci jeho rezortu. V čele nového odboru III „Bezpečnost“ (transformovaného ze „Skupiny bezpečnostní“) stál přednosta plk. gšt. Václav Janda; zástupcem přednosty a zároveň přednostou skupiny A Jindřich Veselý. Třetí odbor „Bezpečnost“ MV řídil: Hlavní velitelství Sboru národní bezpečnosti (plk. Oldřich Kryštof), Ústřednu státní bezpečnosti (přednosta JUDr. Jan Hora) a Kriminální ústřednu (JUDr. Josef Görner).

Do února roku 1948 rezonovaly ve veřejnosti dvě velké aféry z poloviny roku 1947; tzv. Krčmaňská aféra, kdy stopy při vyšetřování ministerstva spravedlnosti atentátů na tři nekomunistické ministry Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu vedly ke komunistům, dále tzv. +more Mostecká špionážní aféra, při které se příslušníci StB vydávali za americké důstojníky. Dlouhodobé spory nakonec vyvrcholily třetím únorovým konfliktem kolem odvolání funkcionářů SNB. Politický spor kulminoval 13. února 1948 na 133. schůzi česko-slovenské vlády. Situace v resortu ministerstva vnitra se stala předmětem ostrého střetu ministrů demokratických stran s komunisty.

Aktivizace informačních kanálů MV a Sboru národní bezpečnosti

Přednosta nově utvořeného III. odboru ministerstva vnitra pluk. +more štb. František Janda uvedl 17. února 1948 Oblastní úřadovnu státní bezpečnosti v Praze do stavu pohotovosti, přičemž mělo jít zejména „o zesílení ochrany předsedy vlády, ministrů vnitra a informací, dále zajištění osobní ochrany generálního tajemníka KSČ, ochranu budovy Čsl. rozhlasu a o zajištění nerušeného provozu vybraných telefonních ústředen”. Ráno 18. února 1948 došlo k zesílení ochrany budovy předsednictva vlády a 19. února 1948 vyhlásil ministr vnitra Nosek stupeň pohotovosti „ALFA“. Z rozkazu se tak měly do Prahy přesunout „útvary SNB Slovensko” a „pohraniční útvary 9600”.

Už po poledni 20. února 1948 zaslalo MV (sektor III-Aa) všem zpravodajským orgánům šifrovaný radiogram, kterým nařídilo za účelem podávání zpráv o politické situaci (ve dne i v noci) zřízení stálé obsluhy dálnopisů. +more V 16. 00 hodin oznámili ministři strany národně socialistické demisi, o hodinu později ohlásili demisi ministři slovenských demokratů a v 19. 00 hodin ministři strany lidové. Už v 18. 00 hodin vyhlásilo MV během porady okamžitou přísnou pohotovost Sboru národní bezpečnosti, což bylo všem podřízeným složkám SNB i bezpečnostním referentům okresních národních výborů po celém území ČSR předáno dálnopisem, následně obdrželo telegrafickou zprávu o přísné pohotovosti také místní velitelství SNB Praha, které obeslalo všechny své stanice a velitelství SNB. Došlo k přezkoušení veškerých spojů a ve stavu pohotovosti se nacházela též motorová vozidla.

Bezpečnostní referáty Zemských národních výborů a úřadovny SNB v Praze, Plzni, Liberci, Brně a Olomouci obdržely v osm hodin večer od oddělení MV III/1 telefonický pokyn ke sledování tisku národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů, zejména články s pobuřujícím a protivládním obsahem měly být okamžitě hlášeny MV. Místní velitelství SNB v Paze krátce nato zřídilo první pohotovostní oddíl o pěti důstojnících a stovce gážistů, vyzbrojený puškami a obušky, po půlnoci obdržel III. +more odbor ministerstva vnitra a Zemské velitelství SNB Praha hlášení o dosažení pohotovosti MV SNB v síle 124 důstojníků a 1 859 gážistů; o něco později se k nim připojilo i 231 členů kriminální služby a 120 příslušníků složky Státní bezpečnosti. Během 22. února 1948 se počty příslušníků SNB v Praze navýšily na 134 důstojníků a 2 116 gážistů.

Zneužití Sboru národní bezpečnosti

Rozkaz ke střežení důležitých objektů podle „poplachového plánu“ z 19. února 1948 přišel 23. +more února 1948 ve čtyři hodiny a po dvou hodinách zahájili příslušníci vybraných útvarů SNB jejich ostrahu. Podle výnosu MV byla zakázána hromadná veřejná shromáždění (např. shromáždění národních socialistů). Před polednem zahájilo na příkaz Ústředny státní bezpečnosti osmdesát příslušníků SNB prohlídky ústředního sekretariátu národně socialistické strany v Praze I. , na náměstí Republiky a krajského sekretariátu v Praze XII. Ve 14. 00 hodin dorazila do Prahy posila 28 důstojníků a 861 gážistů „pohraničního útvaru 9600”.

Hlídka SNB zasahovala 23. února odpoledne na Náměstí republiky, kde se začal vytvářet shluk občanů. +more Také před sekretariátem se odpoledne sešlo kolem 500 osob, které se připojily k demonstrujícímu průvodu na Hrad, čímž průvod nabyl na síle asi 2 000 osob. Pořádkové složky SNB demonstranty tlačily k nábřeží, kde je pak rozptýlily. V odpoledních hodinách provedla Oblastní úřadovna státní bezpečnosti v Praze celkem 34 prohlídek různých pražských sekretariátů (např. národních socialistů, Svazu brannosti, sociálních demokratů), zakázán byl též veřejný projev okresního výboru národně socialistické mládeže v Praze XV. Čs. strana lidová a Ústřední svaz lékárníků pod tlakem situace raději své manifestační akce odvolaly. Debatující hloučky lidí ve vnitřní Praze se podle hlášení rozešly po desáté hodině večer, asi 50 osob postávalo před sekretariátem ČSD a před půlnocí demonstrovalo stále ještě asi 4 000 osob na Václavském náměstí před budovou Melantricha. Po zásahu bezpečnostních složek byl hlášen MV v Praze klid.

Vzhledem k tomu, že se ve dnech 24. a 25. +more února 1948 konaly komunisty organizované akce (generální stávka, manifestace na Václavském náměstí, pochod LM večerní Prahou), zasahovaly asistenční oddíly SNB proti demonstrantům (zejména studentům) na Václavském náměstí, před budovou Čs. rozhlasu, u Obecního domu, v Železné, Pařížské, Opletalově, Nerudově ulici, na Pohořelci, Malostranském i Karlově náměstí, aby nedošlo ke střetu s demonstranty. Dne 27. února 1948 byly nasazeny odpoledne dvě čety SNB k rozehnání studentských skupin u Vysoké školy obchodní v Horské ulici, stejně jako u strojní a elektrotechnické fakulty na Karlově náměstí, právnické fakulty v Pařížské a filozofické na Smetanově nábřeží, kde se plánoval na příští den demonstrativní pohřeb za účasti veškerého studentstva. Úmrtí postřeleného studenta Josefa Řehounka během demonstrace směrem na Pražský hrad 23. února se ukázalo nakonec jako fáma. Přesto byl student už po dobu hospitalizace hlídán bezpečností. V den projevů vládních a stranických činitelů a pochodu oddílů SNB Prahou 28. února 1948 již nedošlo k žádnému „narušení klidu” a pohotovost SNB byla ukončena 29. února 1948 ve 13. hodin.

Zřízení a vyzbrojení Lidových milicí

Již počátkem února 1948 zřizovaly z rozhodnutí ÚV KSČ stranické organizace v závodech tzv. strážní oddíly, složené z komunistů a jejich sympatizantů a rekrutujících se především z příslušníků Závodních milicí. +more Dne 21. února 1948 zřídil ÚV KSČ z těchto strážních oddílů Lidové milice (dělnické milice). Velitelem hlavního štábu LM v Praze byl ustanoven Josef Pavel, zástupcem velitele František Kriegel, politickým komisařem Josef Smrkovský, 22. února 1948 se na ÚV KSČ sešla za účelem vyzbrojení členů LM organizační komise a 23. února 1948 nechal ministr vnitra Václav Nosek dovést do Prahy z brněnské Zbrojovky 10 000 pušek a 2 000 samopalů a zatím neozbrojení milicionáři začali posilovat hlídky SNB. V dopoledních hodinách 25. února 1948 obdržely LM 6 000 pušek a ke každé deset nábojů. Ve večerních hodinách pochodoval již ozbrojený útvar dělníků o síle 6 000 mužů Prahou.

Zavedení výjezdních doložek k cestovním pasům

Počínaje dnem 23. února 1948 začaly platit pro výjezd z Československa tzv. +more výjezdní doložky, vydávané ministerstvem vnitra ke všem druhům cestovních pasů, které MV udělovalo jen při naléhavých cestách státního zájmu nebo neodkladných obchodních cestách. Cizincům pobývajícím v ČSR přestala být udělována návratná víza.

Dne 29. července 1948 uveřejnilo Rudé právo, že ministerstvo vnitra s ohledem na rychlou konsolidaci vnitrostátních poměrů zrušilo výjezdní doložky pro držitele nově vydaných československých národních a prozatímních cestovních pasů nebo prodloužených po 15. +more červnu 1948. Pro držitele čsl. národních cestovních pasů vydaných nebo prodloužených před 15. červnem 1948 zůstávala povinnost výjezdních doložek v platnosti.

Cenzura

Dne 23. února 1948 vydalo oddělení III/1 a III/4 ministerstva vnitra oběžník, který nařizoval, aby proti časopisům, obsahujícím hrubé útoky na Sbor národní bezpečnosti bylo zakročeno zabavením tiskovin. +more Následně Správní úřady národní bezpečnosti upozornily všechny tiskaře ze svého obvodu, že jsou povinni včas předložit výtisky veškerých tiskovin. Zahraniční tisk sbíralo v Praze nakladatelství Orbis a v Bratislavě firma Journal, kde byly „závadné” zahraniční výtisky vyřazovány z prodeje. V hledáčku MV se objevila tisková služba velvyslanectví Spojených států amerických a její publikace „USA - americká informační služba“. Od 26. února 1948 předkládali všichni kabaretní podnikatelé v obvodu Velké Prahy texty programů, z kterých musel být vyloučen politický obsah, úředníci dbali zejména na zadržení „jakékoliv extempore, která by ohrožovala vážnost politických změn”.

Politický systém Národní fronty zůstal formálně zachován. KSČ se sloučila se sociálně demokratickou stranou. +more Formálně si komunisté nechali potvrdit převzetí moci v květnových volbách 1948 (nebylo možno volit strany, jen jednotnou kandidátku, volby nebyly tajné). Prezident Beneš abdikoval začátkem června 1948. Komunisté zcela ovládli dění ve státě a přechod Československa do bloku zemí se socialistickým režimem byl dokončen.

Odkazy

Reference

Literatura

Vojtěch Mencl a kol. : Křižovatky 20. +more století, Naše vojsko, 1990, s. 213-237. *HORIČKA, Martin Gottwaldov demokrat. Zabudnutý príbeh Jána Ševčíka. Bratislava: Slovart, 2021, 312 s. ISBN 978-80-556-4571-1 *PADEVĚT, Jiří. Kronika třetí republiky. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3424-3.

Externí odkazy

Kategorie:Československo Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1945 Kategorie:Zaniklo 1948